O Sutelionu - Mapa - Sutelionská království - Hvozdy, kopce a vody
tarý Sutelion byl nejstarší lidskou říší na Laisi; nebo to alespoň o sobě s oblibou tvrdí, protože se v něm budovaly honosné kamenné chrámy, když ve Foroleionu a Irtilveadu ještě bydleli v kožených stanech a proutěných chatičkách oplácaných bahnem. Když se však tato velkolepá říše (podobná Mezopotámii a Sumeru) ve své pýše přidala v prvním věku k Morgothovi a byla společně s ním poražena, rozpadla se na mnoho menších zemí a kálovstvíček, které si rozebrali vítězové, přeběhnuvší šlechtické rody a barbarské kmeny a národy, které se rozhodly využít situace. Jeho bývalá sláva a lesk dnes přežívá jen ve zlomcích v zemích jako jsou Sutelion a Širikat, které jsou jeho skutečnými pozůstatky.
Jako reakce na vzestup sedmi temných mágů vznikla Sutelionská aliance, v níž si země slíbily navzájem pomoc především v případě války, ale také například hladomoru, a nižší cla na zboží přepravované přes hranice. Patří do ní Sutelion, Širikat, Adwer, Gambar a Umbar, Cedr, Ruthaniol, Anad a Bró nab Bragh.
(Přestože už máme většinu Sutelionu objevenou a zmapovanou, na mapě se stále ještě nenacházejí všechna města, cesty a další významné orientační body. Je tedy možné, že stále ještě budou přibývat.)
Nahoru
Východní Adwer - Západní Adwer - Anad - Belam - Bró nab Bragh - Cedr - Cogitátus - Gambar - Gorvoroth - Inwerick - Moray Firth - Morinex - Ruthaniol - Sutelion - Širikat - Šotokan - Umbar - Yavannamírë - Země nikoho
O Zemi Nikoho se říká, že právě zde se v Prvním Věku usídlil Morgoth, na druhou stranu se říká, že i bohové se bojí do ní vkročit. Málokdo se odvážil vydat se za její hranice a prozkoumat ji a téměř žádný z nich se už nevrátil. A pokud se vrátil, buď pozbyl rozumu nebo byl k nepoznání znetvořen. Kromě strašlivých neznámých nestvůr, jež v ní pobíhají, se v ní také naprosto nevyzpytatelně chová magie a přírodní zákony, jak je známe, v ní vůbec neplatí. Zároveň však zřejmě nejde trhlinu v matérii, kterou by magické sféry pronikaly do našeho světa, protože podle theurgů ani ty nejvyšší sféry Zemi Nikoho vůbec nevidí. Všeobecně se tedy má za to, že je to srdce veškerého chaosu na světě.
Sutelionu se nachází také několik velice významných útvarů, které nejsou dílem lidských rukou a kultury, nýbrž přírody. Převážně se jedná o několik hvozdů, ale také o pár důležitých kopečků a sem tam nějakou louži.
Království Zlatého dubu se sice nachází na území Belamu (a částečně Yavannamírë), ale jde o druidskou samosprávu. Je to říše lesní moudrosti a přírodních zákonů, kde vládne sama příroda předstatovaná Eirou, jedním z posledních a prý nejstarším malornem. Cizince zde sice příliš vřele nevítají, ale pokud se chovají slušně, neohrožují místí přírodu a nejdou příliš hluboko do hvozdu, nevyhání je. Pokud to však cizinci nejsou schopní dodržet, říká se, že i stromy ožívají, aby je donutily změnit názor, když varování nestačí. Také se traduje, že právě kvůli ochraně, kterou druidi hvozdu poskytují, se v něm ukrývá mnoho magických tvorů (pegasové, moudré sovy...), které by se jinak staly obětí trofejíchtivých zaklínačů.
Jedenkrát do roka pořádaní druidové velké setkání zvané konsorcium, na kterém se 17 nejvýznamnějších druidů schází, aby prodebatovali problémy lesa či bolesti světa kolem něj a jejich řešení. Na jeden rok zde volí Proroka míru, který má na starosti bezpečnosti Eiry, vtniřní část hvozdu v kruhu přibližně 10 mil od Eiry zvanou Klidules, kde se nesmí vyskytovat magie ani dravci, a má pod vedením místní „ozbrojenou“ sílu zvanou Vasáka. Konsorcium také jmenuje nejzasloužilejšího druida čestným titulem Prorok života, jenž pak dbá o prameny po celém hvozdu. Také ze svých členů volí několik Arbitrů, což jsou uskupení 2-3 druidů, kteží vycházejí do civilizace s poselstvím k nějakému vládci či důležitému mágovi.
Les tří pánů je docela obyčejný smíšený les na hranic tří zemí. Zajímavý je snad jedině tím, že na počátku třetího věku o něj chtěly Sutelion, Šotokan a Yavannamírë válčit, ale přivolaný vyjednavač z řáru Ilmarin jim nakonec válku rozmluvil a oni si les rozdělily na tří díly. A pak je možná známý ještě hojným výskytem léčivých bylinek.
Zajímavosti: Odehrávalo se tu dobrodružství Lovců Vevrek Dé Danannové.
Visionský je místo, vedle něhož i Severní hvozd vypadá jako příjemný zámecký parčík. Už od začátku Druhého Věku je hvozd nebezpečným a temným místem, ale spíše než „zlým“ by se hodilo použít slovo „divokým“. Málokdo se odváží byť jen vkročit do stínu jeho stromů, protože kromě lesních šelem a nebezpečných rostlin (včetně velice rozhněvaných chodících stromů) jej zřejmě střeží i temní elfové a říká se, že v něm stále žijí netvoři, kteří chodili po světě dávno před lidmi. Někteří tvrdí, že v jeho srdci stojí prastaré chrámy ukrývající poklady a ztracenou magii prvního věku, která hvozd oživuje, mnoho theurgů se také shoduje v tom, že se Vision nachází na přirozené trhlině v matérii našeho světa, skrze kterou do něj prosakuje energie a démoni sfér. Proto zde také podle některých přírodní zákony nefungují vždy tak, jak je obvyklé.
Když roku 1993 T. V. usmrtil nečekaný šíp vystřelený odněkud z Visionu La Gorda, krále sousedního Godrorasu, rozhodli se jeho synové, že se pomstí, a od těch dob pořádají každý rok trestnou výpravu složenou z nejlepších válečníků, žoldáků a dobrodruhů s tou nejlepší výstrojí, která se vydává pod koruny stromů, aby tam pobila, co potká, a především každého, kdo bude nosit stejné šípy, jako byl ten, co zabil jejich otce. A nikdo z nich se už většinou z Visionu živý nevrátí.
Když před čtyřmi sty lety lidé Cogitátu káceli v této části Severní hvozd, zjistili, že nějakým působením zřejmě psychické magie omylem vynechali část lesa ve tvaru přesného kruhu o průměru 22 mil, a tak vznikl Živodar. Stromy a křoviska po jeho okraji rostou tak na husto vedle sebe, že není možné projít do něj hloub než několik sáhů. Vede do něj jediná cesta a na té neustále leží ohromný černý medvěd, který ji hlídá. Kam až paměť sahá, hvozd vždy spravoval prastarý druidský řád uctívající bohyni Mokoš. Říká se, že prameny v Živodaru mají silnou léčivou moc a mohou léčit jak zranění, tak vážné choroby a dokonce i omlazovat, protože v lese prý žije mnoho víl a rusalek. Druidi však pouštějí cizince dovnitř jen velice zřídka; čas od času ale donesou pro nemocného či zraněného, který je toho podle nich hoden, až na hranice svého lesa.
Loth Taur býval jedním z pozůstatků velkého lesního království elfů ještě z prvního věku. V obecné řeči se mu říkalo Kvetoucí hvozd, protože některé stromy v něm kvetly po celý rok, roku 1990 T. V. se však na říši snesla zkáza v podobě neobyčejně drzé tlupy skřetů, kteří les zapálili. Celý hvozd lehl popelem a s ním zemřelo i mnoho elfů, zachránit se podařilo jen malé hrstce. Jediné, co na území Loth Tauru zůstalo živé, je obrovský Strom, který stával v samotném srdci hvozdu, prý vůbec nejstarší strom na této straně Tarského valu. Říká se, že Aldarion Isitur, král elfů, k němu při požáru přivedl všechny, koho mohl najít, a vynaložil všechnu svou moc na to, aby tyto poslední ochránil. Sám zemřel, ale plameny se Stromu vůbec nedotkly a všichni, kdo zůstali pod jeho větvemi, přečkali požár v bezpečí. Ze Stromu se hned po požáru stalo poutní místo, kam míří snad všichni poutníci z civilizovaných zemí. Tím pádem na prostranství kolem něj rozprostírá po celý rok početný tábor stanů všech tvarů a velikostí, nachází se zde jedno z největších tržišť v bývalém Sutelionu a není problém tu sehnat naprosto cokoliv, pokud víte, kde hledat. Elfové přeživší požár hned začali vysazovat les znovu a v současnosti už mají téměř celou jižní třetinu bývalé rozlohy hvozdu pokrytou mladými semenáčky.
1. Sněžna roku 1999 T. V., tedy v den svátku Imbolcu, se u Stromu zjevil všem přítomným posel boha Lluvana a zvěstoval, že již brzy nastanou obzvlášť temné časy a Mornin se navrátí, což přitáhlo ještě více poutníků a tím pádem i obchodníků všeho druhu.
Severní hvozd je východním výběžkem Sceaduholtu z Foroleionu a je tím pádem největším pozůstatkem prastarého Velkého Severního hvozdu z Prvního Věku. Na okrajích sice vypadá jako obyčejný les, ale čím hloub se člověk dostane, tím jasněji cití, že v tomto hvozdu stále ještě žije jeho prastará duše, která nedá žádný ze svých stromů lacino. Protože kdesi na severu prý byla slavná a veliká říše a legendární domovina trpaslíků, snaží se lidé z Cogitátu prosekat skrze Severní hvozd dávno zarostlou cestu na sever, aby se dostali k jejich pokladům, hvozd jim však do cesty posílá veškerou dravou zvěř, jež v něm přebývá, staré duchy, kteří mnoho stovek let spali, a někdy ožijí dokonce i stromy, aby ziskuchtivé lidi ohánějící se sekerami a ohněm od jejich plánu odradili.
Ardský hvozd byl dlouhou dobu poměrně nedůležitým lesem, který Adweru sloužil jen jako zdroj paliva a dřeva na stavby budov a lodí. Když však propukla válka mezi Východním a Západním Adwerem, stal ve velice důležitým strategickým bodem a nakonec i jedním z nejslavnějších působišť východních Zelenokabátníků, kteří v něm svým partizánským stylem boje likvidovali jednu západní jednotku za druhou a blokovali všechny jejich přístupové cesty, až hvozd připadl Východnímu Adweru. Některé maminky v západním Adweru prý stále straší děti, že když nepůjdou brzo spát, vyjdou z Adrského hvozdu Zelené kabáty a odnesou si je. Nyní, když občanská válka utichla, v jeho jižní části se ve starých pevnostech, o nichž nikdo nevěděl, že tam jsou, usadili nekromanti spolčení s barbary z plání, a z Ardského hvozdu se tak stává velice nebezpečné místo.
Tarský val je nejdelším pohořím v Sutelionu a táhne se téměř podél celé jeho západní hranice, čímž jej odděluje od Foroleionu a Irtilveadu. Je velice bohatý na ložiska železné rudy a sem tam dalších kovů a zároveň se v něm dá najít dostatek stavebního kamene i břidlice. Jeho východní úpatí je o něco strmější než západní svahy, ale přesto v těchto místech většinou vypadá docela přívětivě a skýtá i dostatek úrodných ploch pro pastviny nebo terasovitá políčka Belamu a Šotokanu. Hlouběji v kopcích se pak nachází nespočet skalních útvarů a jezer a poutník neznalý místní přírody může snadno zabloudit a nenajít cesty zpět. V jeho severní části je jediná udržovaná a bezpečná cesta do Foroleionu, samozřejmě skrze něj vede i několik menších cest a cestiček, ale na ty není radno pouštět se bez průvodce. Kromě drsné přírody a počasí jsou však největším nebezpečím Tarského valu skřeti, kteří se v něm stále ukrývají, vybudovali si tu několik svých sídel a čas od času podnikají výpady do civilizovaných končin.
Své jméno Tarský val dostal zřejmě podle legendárního hradu Tara, který v něm byl postaven v Prvním Věku jako strážní pevnost proti Morgothovi a jako jediný prý zůstal nedobytý. Už v Druhém Věku však Taru nikdo nedokázal najít a stala se tak předmětem bájí a pohádek, podobně jako zámek Intralbrua, který by se v Tarském Valu také měl někde nacházet.
Na jihu na hranici Západního Adweru, císařství Irtilvead a jižních planin se nachází Berwellské vrchy, které jsou vyhlášeným místem klidu, pohody a míru (nebo alespoň před válkou byly). V jejich středu se nachází Říční údolí (které po velice dlouhém přetahování a sporech připadlo Irtilveadu), jež je prý tím nejidiličtějším místem vůbec a ve kterém dochází k zajímavé přírodní anomálii. Protékají tudy dvě řeky - Nivee a Hluboká, které každá tečou jiným směrem a právě v Říčním údolí se míjí ve vzdálenosti asi sta sáhů, přičemž Hluboká pak pokračuje na východ podél hranice Adweru a Nivee míří na západ do Irtilveadu. Mnoho mágů a theurgů se domnívá, že ve středu údolí je silné magické zřídlo, které takto obě řeky přitahuje a zároveň udržuje dostatečně daleko, ale nikdo je zatím nebyl schopen najít, protože se jinak vůbec neprojevuje.
Hory v Bró nab Bragh jsou velice strmé a nevlídné. Nachází se v nich sice kvalitní stavební kámen, ale ten zůstává většinou ležet netknutý, protože hory patří krollům, kteří tam dovolí těžit jen v malé míře Širikatu. Významné jsou také tím, že se zde nachází nejvyšší hora Sutelionu, Rudý štít (krolly zvaný Bragha), ale jelikož si do své země nechtějí krollové nikoho pouštět, neví se, jak je vlastně vysoký.
Jezero Loch Arian na hranicích Cedru a Moray Firthu je největším a zároveň nejhlubším jezerem v Sutelionu. Je bohatým zdrojem ryb a v deltě řeky Nakharu, která do něj ústí, se nachází mnoho jílovité hlíny pro keramiku. Pověstné je mlhou, která jej každý den pokrývá a říká že ve středu jezera jsou některé části pokryté neustále a jsou tam ukryté Mlžné ostrovy. Také v něm prý žijí víly; v deltě na jeho začátku prý mají vlastní říši a v místě, kde z něj řeka vytéká prý sídlí jenda krutá víla, která v nebezpečných skalnatých místech toku láká svým zpěvem lodníky do záhuby. Někteří mudrci se domnívají, že právě zde se létající království Aerillaron vyrvalo ze země a jezero vzniklo tak, že se do vzniklé díry nalila voda.
Jak už název napovídá, Východní oceán tvoří východní hranici Sutelionu a od nepaměti lákal dobrodruhy k plavbám za jeho okraj a objevování jeho tajemství. Leží v něm mnoho ostrovů, velkých i malých a za ním dokonce kontinent Alendil. O těch se ale pojednává v části Východ. Obecně se věří, že ještě daleko za Alendilem se z moře zvedají vysoké a strmé hory, které ohraničují svět a zabraňují tomu, aby se oceán vylil přes okraj.
