Kroniky

Úsvitcony

2006 - Ročník III. - 2007 - Ročník IV. - 2008 - Ročník V. - 2009 - Ročník VI. - 2010 - Ročník VII. - 2011 - Ročník VIII. - 2012 - Ročník IX. - 2013 - Ročník X. - 2014 - Ročník XI. - 2015 - Ročník XII. - 2016 - Ročník XIII. - 2017 - Ročník XIV. - NOVÉ

Úsvitcon 2011 - Ročník VIII.

LINELFLOREN

Dobrodružství 1. - Noční můra - Dobrodružství 2. - Prokletí domu Asherů

Perličky z Úsvitconu 2011
Galerie fotografií

Dobrodružství 1. - Noční můra - PJ Žaba

 příhody, kterou vám budu vyprávět, mám jen mlhavé vzpomínky, neboť se udála jako ve snu, ve kterém navíc máte mor.

To nás jednou havenská hlídka poslala za královským alchymistou Mirzilem, který měl údajně nějaký problém. A taky že jo. Zkoumal drogu, po jejímž požití má člověk živý sen. Jeho pomocník Daniel se předávkoval a už se neprobudil. Nás teda požádal, abychom si drogu taky dali a ve světě, v němž se octneme, donutili Daniela spáchat sebevraždu. My jsme žádost o pomoc neodmítli a kopli do sebe drogu…

Ulice města, mnišské kutny, potetované obličeje, Vidare, ochraň nás! Vybydlené baráky, křídová znamení na dveřích, Vidare, ochraň nás! Mrtvoly v ulicích, Vidare, ochraň nás! Daniel by mohl být lékárníkův pomocník. Vidare, ochraň nás! Lékárník chce chlupatou plíseň a čerstvé mrtvé tělo! Vidare, ochraň nás! Plíseň získána z ghúlího doupěte. Vidare, ochraň nás! Mrtvé tělo uzmuto plačící ženě! Vidare, odpusť nám a ochraň nás! Daniel šel na hrad ohlásit prevenci proti moru. Vidare, ochraň i jej! Nové ráno, Vidare, ochraň nás! Vyrážka, svědění, mor, léčení – Verity, ochraň mě! Erik vniká do hradu v mnišské kutně. Vidare, ochraň nás všechny! Vidare, ochraň nás! Vidare!! Ochraň nás!!!

Ehm… Probudili jsme zpátky u Mirzila. Živí a zdraví i s Danielem. Erik ho ve snovém hradě našel ve vězení, kde byl zavřený, že přinesl špatný lék. Zdeptal Daniela tím, že jeho milá umírá a nechal mu v kobce nůž. Daniel spáchal sebevraždu a naše dobrodružství se tak uzavřelo.

Nahoru

Dobrodružství 2. - Prokletí domu Asherů - PJ Jestřáb

d doby, kdy jsme se promenádovali v Danielově snu, uběhly už tři měsíce. V kapsách pomalu přestávaly cinkat vydělané zlaťáky a potulování se po havenských hospodách nás už taky přestávalo bavit. Proto jsme se rozhodli, že vyrazíme někam na výlet, abychom omrkli zase jiné putyky a případně našli i nějaký ten džob.

Naše kroky nás zavedly až do městečka Rudý Kostelec. Zakempili jsme v hostinci U Špekatého prasátka, kde nás překvapil jeden občan tím, že starosta prý hledá nějaké dobrodruhy, kteří by mu vyřešili jistou záležitost. A že jestli chcem‘, máme ráno dojít. Tak jsme si řekli: Proč ne?! Druhý den, až jsme se řádně vyspali, vyrazili jsme na pokec se starostou. Pověděl nám, že nedaleko od vesnice stojí prokletý zámek rodu Asherů. Občas kolem pobíhají nějací duchové, v jeho blízkosti umírá dobytek… Prostě nic neobvyklého:) A protože nám slíbil slušnou odměnu, když to tam zpacifikujeme, šli jsme se na to mrknout. Ještě než jsme se vydali oním směrem, Božidar úspěšně sehnal koňskou moč, leč byl od ní celý, proto bylo třeba jej v nejbližším potoce vykoupat.

Dorázovali jsme si to až k zámku a Drung odvážně vkročil do prvních dveří, kterých si všimnul. Božidar byl lehce nervózní z toho, že jsme napřed nezaklepali, ale co už včil. Šli jsme všichni za Drungem. Uvnitř nebyl nikdo, od koho bychom mohli něco vyzvědět, tak jsme procházeli křížem krážem všechny místnosti. Musím přiznat, že ještě teď mám z toho husí kůži. V jedné chodbě viselo na zdech šest obrazů téhož muže a měla jsem pocit, že mě všichni po očku pozorují. Našli jsme pokoj s přesýpacími hodinami, které se však nedaly obrátit, někde jinde jsme slyšeli zvuk ohně, ale žádný nikde nehořel. Pak jsme se přikradli do chodby, kde po našem vstupu začaly odzadu zhasínat dvojice pochodní. Jakmile se tma přiblížila ke mně, zdrhla jsem pryč společně s Božidarem. Proběhla jsem místa, na kterých jsme již byli, jestli se třeba něco nezměnilo. Ale všechno zůstávalo při starém. Vrátila jsem se za hobitem a po chvilce na nás houkl Drung, že už to tam pobili a tudíž můžeme pokračovat v pátrání. Objevili jsme ještě pobořenou alchymistickou pracovnu, kde se Drungovi velice zalíbila křišťálová koule. Napřed na ni sáhl holou rukou, což ovšem nebyl dobrý nápad, neboť už se od koule nemohl ani odtrhnout. Poté, co mu Božidar pomohl, sebral si ji pomocí jakéhosi hadru.

Když už jsme měli skoro celý zámek probádaný a pomalu se vzdávali nadějí, že bychom mohli něco najít, vstoupili jsme do kaple, kde klečel a předkláněl se nějaký muž. Protože na náš příchod nijak nereagoval, zaklepala jsem mu na rameno. V tu ránu se svalil – byl už dlouhou dobu mrtvý. Zkoumala jsem, co má u sebe, a všimla jsem si, že v ruce svírá jakýsi amulet. Silou jsem ho vyňala a ukázala ostatním. Mezitím někdo objevil kus pergamenu, na kterém byla zpráva od onoho muže. Zmiňoval v ní, že talisman nejspíše slouží k prolomení kletby, ale nedošel na to, jak jej použít. Byl kruhového tvaru. Uprostřed bylo znázorněno něco jako Měsíc a Slunce a po krajích byly zastoupeny čtyři živly (1 – oheň, 2 – vítr, 3 – voda, 4 – země). Po krátkých úvahách nás napadlo jít do místnosti, kde byl předtím slyšet oheň, zapálit jej tam a talisman do něj vhodit. Jakmile jsme tak učinili, zatočila se nám země pod nohama a strop nad hlavou a octli jsme se opět někde v zámku, ovšem v jiné, poněkud dávnější, době.

Zámek už nebyl tak smutný a strašidelný. Právě naopak. Všude bujelo veselí a smích. Z velké síně se ozývala radostná hudba a když jsme přišli blíž, nemohla jsem odmítnout pozvání k tanci od okouzlujícího gentlemana. I pro některé spoludružiníky si přišly tanečnice, tak jsme se tam všichni notnou chvíli motali. Nakonec jsem zjistila, že se tam motám sama. Nevěděla jsem, kam zbytek zmizel, omluvila jsem se svému tanečníkovi a vypravila se je hledat. Když jsem nahlédla z balkónku, spatřila jsem je před dveřmi zámku v doprovodu stráží. Seběhla jsem dolů za nimi, abych zjistila, co se stalo. Přesunuli jsme s do blízkého lesa, kde mi všechno řekli. Na rozdíl ode mě prohledali zámek a setkali se s tamějším baronem – Liamem Asherem. Ten byl ovšem v obklopení dvou dívek a veškeré pokusy Drunga a Erika o vymámení amuletu skončily rvačkou a nakonec byli oba vyvedeni strážnými. Rozhodla jsem se, že se pokusím vetřít do jeho přízně a získat talisman.

Nebudu popisovat, co všechno se v jeho pokoji událo, nicméně ten večer jsem z něj nic nevytáhla. Teprve dalšího dne u snídaně mi slíbil amulet darem, když zabiju jednoho chlápka, který prý měl moc hezkou manželku. Když se nedalo nic jiného dělat, vyhověla jsem mu a on na oplátku vyhověl mně. V rukou se mi opět blýskalo to zajímavé kolečko. Leč, část s ohněm vypadala jaksi nověji a celá se leskla. Doběhla jsem s amuletem k Družině, Drung na něj fouknul a propadli jsme se zase o pár desítek let zpátky.

Na zámku bylo opět rušno, ale úplně jinak než v předchozí epizodě. Octli jsme se v době, kdy probíhaly války se skřety, a obyvatelé se právě pokoušeli odolat jednomu z útoků. Vojáci zabedňovali dveře a okna a velmi zmateně si rozdělovali úkoly. Drung se jim do toho začal míchat a nakonec se ujal vedení. Využil své znalosti prostorů a každého postavil tam, kde to bylo nejvíce potřeba. Po pár vteřinách začaly všechny zátarasy na oknech a dveřích povolovat. Na mě vpadli tři skřeti. Po boku mi stáli dva vojáci a nakonec se přiřítil ještě Verity a společnými silami jsme je složili. Potom jsme ještě pospíchali na pomoc obráncům hlavního vchodu. Drung tam rozsekával asi šest protivníků najednou a Erik metal ze schodiště blesky. Začínalo jít opravdu do tuhého, když v tom zazněl ženský hlas a celou scénu osvítila červenkavá záře. Roztříštila se všechna okna a když jsme se trochu vzpamatovali, zjistili jsme, že všichni skřeti jsou mrtví. Nad námi stála krásná dáma a usmívala se. Poklonila jsem se, ale ostatní mě nenásledovali. Kdosi k ní dokonce prohlásil, že už bylo načase. Načase taky bylo, abychom vysvětlili my, kde jsme se tam vlastně objevili. Paní nám vše uvěřila a podala nám medailon, který jsme potřebovali. Jakmile se její a Drungova ruka přes předmět spojily, zavířil kolem nás vítr a donesl nás do ještě hlubší minulosti.

Zámek byl tentokrát celý pobořený a na vratech visela výhružná cedule, že můžeme klidně dojít. Nikde se nic nehýbalo, všechno bylo ztichlé. Procházeli jsme chodbou a tu jsem spatřila v rožku podezřelou krabičku. Pravděpodobně to byla nějaká past. Opatrně jsem se k ní připlížila, abych ji mohla zneškodnit. Nicméně se mi nepodařilo přijít tomu na kloub. Dál jsme všichni raději postupovali opatrněji. Všichni, až na Drunga, který bez rozmyslu otevíral všechny deře, které potkal, a neohroženě si to rázoval dovnitř. Tak jednou zase jedny rozrazil a za nimi se svíjel podivuhodný stařík. Cosi tam zamumlal a už se na nás sápali dva kostlivci. Pobili jsme je docela brzo, blázen pořád něco žblepatal, ale my jsme si ho víc nevšímali. Bylo potřeba najít talisman. Na konci místnosti jsme spatřili truhličku. Byla však zamčená a ani těm nejpovolanějším (myslím tím samozřejmě sebe) se nepodařilo ji otevřít. Bylo teda jasné, že uvnitř bude to, co hledáme. Otázkou bylo, jak se dostat dovnitř. Drung s tím nechtěl dělat žádné saky paky a rozhodl se ji rozseknout. Aby se mu do ní lépe strefovalo, nadzvedl si ji a na podlaze našel klíč. Skříňku jsme už pak snadno otevřeli a vyňali z ní hledaný amulet. Kromě toho jsme narazili i na popsaný pergamen. Byly to zápisky nějaké dívčiny. Zmiňovala se v něm o svém otci, jak zavraždil její sestru – čarodějnici. Celý zápis končil dlouhou čarou ven z pergamenu. Moc jsme se tím nezabývali a radši jsme se pomocí medailónu teleportovali do její doby.

Octli jsme se před zámkem. Na lavičce se zrovna bavili Patrik a Theodorik o hádce mezi jejich sestrou Katrin a otcem, která opět uvnitř zámku probíhala. Potom si všimnuli nás a zajímali se, kde jsme se tam vzali. Pokusili jsme se jim to vysvětlit, ale moc nám nevěřili. Nicméně nebyl čas na vyjednávání. Nemeškali jsme a pospíchali do zámku za rozčilenými hlasy. Vtrhli jsme do dveří, odkud přicházely, právě včas. Arthur Asher se zrovna napřahoval nožem na svoji dceru. Drung vskočil mezi dvojici, aby zamezil bodnutí. Já jsem vletěla k němu, zařvala, ať nechá těch pitomých hádek, a vrazila mu facku. Byl z toho rozzuřený tak, že mu z pusy kapala pěna a začal mlátit do všeho kolem sebe. Už se nedalo dělat nic jiného, než ho zabít. Zbylí Asheři na náš výstup hleděli jako vyjevení, tak se Drung znova pustil do vysvětlování. Katrin řekla, že se to dá ověřit, ale je na to potřeba hodně statečnosti. To bylo něco pro Drunga a hned se do toho hrnul. Dívka podala náš starý známý amulet a přiložila mu ho na čelo. Drung v tu chvíli pocítil šílenou bolest, ale nebylo to zbytečné. Katrin spatřila všechno, co jsme do té doby v zámku prožili. Nabídla nám odměnou cokoliv, ale my jsme hlavně toužili po návratu do naší doby. I to bylo možné zařídit. Jen jsme se museli vzdát něčeho, co je pro nás nejcennější. Já jsem nejvíce milovala čtyřlístek, který mi darovala babička. Poté nás zavedla do překrásné místnosti, postavila nás kolem stolu a položila na něj amulet. Nějak zamávala rukama, potom se jí v nich objevilo zlaté kladivo, kterým udeřila do amuletu. Ten se roztříštil a barevně se zablýsklo.

Z opojení nás vytrhl radostný křik dětí: „Jé, už jsou tady!“ Navzájem se dohadovaly o to, jak si nás představovaly, a už nás vedly do velké síně, kde byla na naši počest uspořádaná velkolepá hostina. Na čelní zdi visely všechny naše cennosti a za stolem seděla stařenka. Podle jejích fialkových očí jsme poznali, že to není nikdo jiný, než Katrin. Celou tu dlouhou dobu si nás počkala.

Zapsala Nevinnost Sama

Nahoru