Tangroby

2001 - Strach a hnus v Rondholfu - 2002 - Bitva o Nolrif - 2003 - Ravarri - 2004 - Útěk z Lurvoru - 2005 - Věčná bouře - 2006 - 120 dnů Vedary - 2007 - Čas hrdinů - 2008 - Tajemný hrad v Karpatech - 2009 - Šifra mistra Lervanta - 2010 - Dědictví Dvorgalu - Tangrob in memorian

Tangrob 2005 - Věčná bouře

Zápis z dobrodružství - Kerstinův deník

Z Lovců Veverek se účastnili: Strnadan, Thingol, Samanta, Andúne a Edhel + Finglas a Fladrif
Zapsal: Vôllôs, syn Vagasův (neboli Finglas)
Motto dobrodružství: „Zmínil jsem Kerstina?“ napsal Kerstin do svého deníku
Perličky z dobrodružství
Galerie fotografií

Zápis z dobrodružství

Naše proslulá družina dobrodruhů přijala nabídku jistého ctihodného a zazobaného trpaslíka dělat mu ozbrojený doprovod na palubě lodi Veristana do severního města Kerdeš. Ať už vinou špatné navigace nebo zlomyslnou hříčkou bohů jsme se však cestou značně odchýlili a ztratili se ve sněhové bouři, jakou ani mé trpasličí oči ještě neviděly. Naše loď byla vržena na útesy nějakého ostrova a nám se podařilo zachránit se jen rychlým opuštěním roztříštěné paluby. V tom zmatku každý popadl první potřebnou věc, co mu přišla do ruky, a já jsem pokládal za znamení Odinovy přízně, že se mi poštěstilo chytit patnáctičtvrtkový soudek řízné trpasličí medoviny. Naskákali jsme do člunu a křičeli na Rowana, který v rozčilená zmateně pobíhal po palubě a snažil se strhnout lodní plachtu, ale pak se vzpamatoval a vskočil k nám.

Bouře náš člun vrhla na břeh na malou terasu mezi útesy, kde jsme u vchodu do nějaké jeskyně zažili první setkání s místními obyvateli. Zrovna porcovali jednoho z našich utonulých námořníků, a tak jsme s nimi naložili, jak kanibalové zaslouží. Jejich vůdce jsme si nechali pro výslech, ale bohužel ho náš statečný hobit zabil dobře mířeným kopnutím dřív, než jsme se do toho mohli pořádně pustit. Alespoň že po něm zůstala dobrá sekera.

Z této jeskyně jsme se dál vydali jednou ze tří chodeb, co z ní vedly, a postupně prošli jeskyní se sněžnými krávami a jeskyní s jezírkem, ve kterém plavaly nějaké ryby a světélkující chaluhy. Chodba, kterou jsme šli dál, končila dřevěnou stěnou, v níž někdo vysekal otvor tak pro jednoho vysokého muže. Byl to ve skutečnosti bok převrácené, do ledu vrostlé lodi. Tam jsme svedli hrdinný boj se strašnou příšerou, které z těla vyrůstalo dvanáct nohou a mezi každým párem jeden znetvořený obličej. O této hrozné řeži se bude zpívat v kraji od Kerdeše až po Ravarri, takže se nebudu zdržovat podrobnějším líčením. V lodi jsme narazili na trpaslíka – chtěl na nás v bojovém šílenství zaútočit, takže jsme ho s bratrancem Thorgem jemně zastavili a uspali medovinou. Během odpočinku, který si vymohli kouzelníci (zatracená magie, člověk pak nic nevydrží), přišla skupina barbarů. Nerozuměli naší řeči, ale netvářili se nepřátelsky a odvedli nás do jiné ledové jeskyně, v níž bylo teplo, světlo a konečně lidé (a ještě konečněji trpaslíci).

Ukázalo se, že v jeskyni je vesnice obývaná posádkami ztroskotaných lodí, velekněz Vrandavir pomocí své tajemné moci pěstuje rostliny na kousku ještě tajemnější půdy a moudrý trpaslík Rabrak vyrábí teplo z ledu pomocí svého vynálezu. Ihned jsme byli uvítáni a dobře přijati, zejména trpaslíci byli nadšeni nalezením ztraceného pološíleného trpasličího druha Malbuta a neméně naší medovinou a také kapitán barbarské posádky se zdál naší družině nakloněn, zejména pro přehlubokou úklonu spoře oděné Naděždy. Podle místních zvyklostí jsme se měli tvářit jako posádka lodi a zvolit si kapitána. Tuto funkci přisoudila družina mně, Vôllôsovi, synu Vagasovu, což velmi potěšilo mou trpasličí čest, ale zabolelo zvláště párkrát, když jsem jako ten, kdo by měl dbát blaha posádky, musel v jednání místo sekery užít rozumného slova.

Pro přijetí do vesnice jsme museli splnit Vrandavirův úkol – zabít vůdce kanibalů – nebo si naklonit kapitány tří posádek. Protože jsme už byli spřátelení s barbary a trpaslíky, rozhodli jsme se pro druhou možnost. Jako třetího kapitána jsme si pak získali kuchaře a léčitele Albara Marena tím, že jsme šli na Hřbotiv lodí pohřbít tělo jeho bratra kapitána, jež leželo ve vraku Zlaté přízně spolu s duchem či přízrakem, ve kterého se proměnila kapitánova duše, nemajíc bez řádného námořnického pohřbu klidu. Úkol jsme splnili statečně a se ctí, jak se na trpaslíky a jejich přátele sluší, a jistě si tím zajistili místo ve Valhale po Odinově pravici (nebudu se zdržovat podrobnějším líčením krutých bojů s přízrakem ve tmách starého vraku, kde jsem málem padl i s bratrancem Thorgem, neboť se o tom bude zpívat v kraji od Kerdeše po Ravarri).

Po návratu do vesnice jsme se pustili do stavění vlastního obydlí ve tvaru drakkaru s funkcí hospody a pálenice. Protože jsme však chtěli vesnici vyburcovat z její letargie a vydobýt si zaslouženou úctu, rozhodli jsme se získat hlavu vůdce kanibalů. Rowan nám tvrdil, že očaroval jednoho kanibala a ten že pro něj hlavu uřízl a zakopal na Pohřebišti lodí. Rowan s Edhelem, Strnadanem a Mihloněm se pro ni vypravili, ale asi něco neklaplo, protože cestou byli zákeřně přepadeni kanibaly a z našich málem nezůstal živ nikdo, kdo by toto setkání opěvoval v písních. Nakonec stěží vyvázli životem, až na Rowana, který (ač čaroděj) padl hrdinně a se ctí. Hlavu přinesli, ukázalo se však, že to byla hlava nikoliv náčelníka, ale jednoho z podnáčelníků, a to na kapitány udělalo pramalý dojem.

Jinak jsme čas trávili především stavbou drakkaru, lovem a průzkumem okolí, protože se zdálo, že snad až na lovce nikdo jeskyně mimo vesnici nezná. Při jedné cestě jsme našli bobře skryté, léta nepoužívané obydlí, v němž podle deníku nalezeného tamtéž bydleli za dávných časů jeden až tři Kerstinové.

V neděli ráno se za námi stavil kapitán Mardez a chtěl, abychom zjistili, co Vrandavir každou neděli dělá, že nevychází z domu, tváří se, že medituje a nikdo k němu nesmí. Uznali jsme, že Mardezovy obavy jsou možná opodstatněné a jeho žádost rozumná, nikoliv však čestná, a tak jsme mu dali odpověď přímou a hrdou. Neřekl tak ani tak. Protože nám ale byl Vrandavir také podezřelý, poslali jsme za ním Naděždinu kočku, začarovanou neviditelností, a ta zjistila, že večer k veleknězi přichází magickým portálem bledý stařec a pronáší nad ním nějaké kouzlo nebo požehnání.

Po delším váhání jsme to v pondělí navečer svěřili Mardezovi a čekali, s čím přijde on. Mardez řekl, že kolečka zapadají do sebe a že si vše musí do rána promyslet. Ještě ten večer šel, sledován neviditelnou kočkou, k Vrandavirovi a řekl mu, že jsme o něm zjistili to a to a že jsme ochotni proti němu ráno svědčit před celou vesnicí. Že to však na něj nevytáhne, pokud mu Vrandavir slíbí, že Mardez získá větší vážnost mezi kapitány a vysoký šlechtický titul. Zároveň se dohodli, že nás ráno Mardez vezme do dolů a zabije. Taky chtěl vědět, co znamenal ten nedělní večer, a tak jsme se dozvěděli, že Vrandavira kdysi chytili mlokolidé – chiméry – a odvedli do ledového hradu. Tam slíbil, že bude držet trosečníky ve vesnici a odrazovat je od odplutí a za to dostane moc zúrodňovat a pěstovat bez slunce.

Zatmělo se mi před očima vztekem a šli jsme hned k Vrandavirovi. Byl poplašený a nejistý. Řekli jsme mu rovnou, že víme, co dělá v neděli, a stejně tak, co slíbil Mardezovi, a že proti němu ve vesnici nevystoupíme, ale musí nás nechat odejít z vesnice a postarat se, aby po nás Mardez nešel. Byli jsme rozhodnutí odejít do ledového hradu, kde jsme tušili příčinu věčné bouře a jedinou cestu z ostrova, to jsme si však nechali pro sebe. Vrandavir vše slíbil.

Ráno k nám přišel Mardez a řekl, že byl za Vrandavirem a slíbil mu, že nás zabije. Zároveň však tvrdil, že je to jen naoko a že nás místo toho pustí na voru do ledového hradu, protože tuší, že tam chceme najít tajemství sněhové bouře, které on sám má pochopitelně po krk. Tímto vývojem věcí jsme byli trochu zaskočeni. Abychom Mardeze ušetřili nepříjemného šoku, když se Vrandavir jeho večerním nabídkám vysměje, stejně jako nás Mardezovy pomsty, pověděli jsme mu, že víme o jejich večerní dohodě, že jsme se s Vrandavirem domluvili tak a tak a že by bylo nejlíp, kdyby si to mezi sebou vyřešili sami a nás nechali jít.

Za pár směn už jsme pluli černou tmou vstříc ledovému hradu, spolu s Malbutem, který se k nám přidal v naději na velkou řež, odplutí z ostrova nebo případný teplý korbel medoviny ve Valhale. Chtěli jsme projít co možná nejdál nepozorovaně, a tak jsme jeli skrytí pod kouzlem neviditelnosti, ruce navzájem svázané provázky. Pomocí jednoduchých stisků dlaní a podobných signálů jsme se domlouvali a ve tmě tmoucí jeli vpřed.

Po čase jsme narazili na mělčinu a vystoupili na břeh, ze kterého se postupně vyklubala obří chobotnice – kraken. Taktak jsme stihli takticky ustoupit a stále neviditelní svižným tempem pokračovali dál a po chvilce se ocitli před bránou hradu. Tiše a velmi pomalu jsme jím procházeli, jeden za druhým, neviditelní a nepovšimnutí a mé trpasličí srdce plakalo, když jsem se plížil kolem chimér a sekera musela mlčet. Takto jsme prošli až k nějakému chrámu, odkud byl slyšet ztýraný ženský hlas. Po chvíli váhání jsme vešli dovnitř, dál po schodech nahoru do nějaké místnosti a tam stály dva stoly, na jednom náš zaměstnavatel, mrtvý, a na druhém křičící žena, nad níž se skláněl „Vrandavirův“ stařec. Vrhli jsme se dovnitř, hobit mu skočil po krku, šermíř a Edhel s meči a Thingol s lukem opodál a v první linii samozřejmě trpaslíci a všichni jsme se do něj pustili. Stařec se však, místo aby opětoval útok, proměnil v mlžnou postavu a odplul ven z kostela, nezranitelný kouzlem, chodcovým mečem, ba ani sekerou.

V naději na bitku s posilami, které by mohl zavolat, a na velké obléhání, jsme se zabarikádovali v kostele, až na Naděždu, která byla stále neviditelná, takže jsme netušili, kde se zrovna pohybuje. Dlouho se nic nedělo, a tak jsem ve vzteku urazil ruku jedné ledové soše, co stála na oltáři. Byl bych ji roztříštil celou... Odinova ruka s tváří PJ však učinila našemu snažení konec, neboť vypršel čas Tangrobu 2005. Věřím, že se o nás bude zpívat v kraji od Kerdeše po Ravarri.

Nahoru

Kerstinův deník

Zde uvádíme deník námořníka Kerstina, jež jsme náhodou nalezli během letošního Tangrobu. Kerstin na ledovém ostrově patrně ztroskota mnohem dříve, než se zde usadili trpaslíci.

Deník je na první stránce nadepsaný Kerstinovo svědectví a je psán písmem zpočátku velice neúhledným; postupem času se písmo velice zlepšuje, mnoho stránek je vytrhaných a je zde také spousta obrázků vraků lodí, které jsou čím dál lepší, i když žádné velké umění to není. V půlce knihy je poslední zápis.

Těžko říct, jak dlouho tu jsem, dny a noci se tu nestřídají... Nikdo tu není, doufal sem že bude, ale nikdo, přes všechny ty vraky... nikdo krom mě nepřežil. A já taky sám nepřežiju, nikdo nevydrží tak dlouho sám. Dneska sem našel na útesu tenhle lodní denník, všechno ale bylo rozmáčený, tak sem začal vlastní… třeba to někomu jednou pomůže, než tu chcípne mrazem a hladem.

Všechno de dobře, všechno, všechno… mám ryby a mám řasy, je jich tam hodně a jako jedinej živej to všechno patří mě. Tohle je Kerstinovo království a Kerstinův rybník a Kerstinovy ryby. Ale budu hodný pán a vládce a klidně se s každým dalším podělím, až to tu zabalím. Asi už z toho všeho tady okolo blbnu.

Vor bude. Co vor! To bude loď jakou ještě nikdo nepostavil, mořská panna na přídi a dva stěžně a dvě vesla! Nazvu jí nějak vzletně ale ještě nevím jak. A až vymyslím jméno, vypadnu vodsud, ta bouře musí jednou polevit.

Zdá se, že nemusí. Ale to je jedno, já a Holubička to zvládnem, dneska od tuď vypadnu, takže jen zběžně pro ty co tu můj denník najdou… V jezírku je fakt dost ryb a řas a nechutná to špatně, dřevo se dá najít kousek na východ, je tam dost lodí, ale bacha, je to tam dost vo koule. Jo klidně si vemte můj pokoj.

Tak jsem zpět… nedoplul sem ani čtvrt míle a už sem plival vodu… asi sem měl pravdu na začátku, tady chcípnu.

Dneska sem mluvil s Kerstinem. Zmínil sem Kerstina? Vobjevil se tu z ničeho nic a teď tu žije se mnou, moc toho nedělá, jen kecá, ale co, alespoň je to nějaká společnost. Asi připlul na tý lodi co ztroskotala asi ne před tejdnem. Nikdo to nepřežil, nikdo krom toho druhýho Kerstina. Dám mu pár dní a pak bude muset taky máknout, nic nejni zadarmo.

Dneska sem se vrátil z ryb, ale nic sem nechytil. Kerstin už na mě čekal, byl se podívat k tý zatopený místnosti, prej se dostal na druhou stranu. Blekotal něco o potvorách … potvorách co nejsou a sou lidi, asi ze scvoknul, to já sem teda vydržel dýl. Bude to víc než rok a furt mi to všechno pálí jak má.

Dneska se tu zničeho nic objevil další chlap, takovej zasmušilej, moc nemluví a tváří se jako by tu byl už nevím jak dlouho, trochu mi připomíná Kerstina. Ale je to magor, vypadá že si každou chvíli podřeže žíly.

Dlouho sem nepsal, nějak už moc nepotřebuju, když mám společnost. Jen sem chtěl dát najevo, že ještě žiju, jestli najdeme časem ještě pár lidí, tak se krz tu bouři třeba dostanem na nějaký větší lodi co uděláme.

A je to tady, už sem ty potvory viděl taky. Šel sem na pobřeží nasbírat nějaký dřevo a měl sem pocit že mě něco sleduje. Ale já vím že tu nic nežije, jen já, oba Kerstinové a pár těch sněžnejch potvor a ryby. Začínám trochu šílet, ale to nic není, na začátku se mi to stávalo taky.

Dneska sme u jezera našli divnou stopu, tak si na tu věc co se tu potuluje políčíme, uvidíme kdo z koho. Všichni tři sme docela dobrý ve zbrani a já sem ty dva ještě něco přiučil, takže nemam strach. Vlastně nemam strach vůbec z ničeho, tady je to moje království.

Nahoru