Kroniky

Tangroby

2001 - Strach a hnus v Rondholfu - 2002 - Bitva o Nolrif - 2003 - Ravarri - 2004 - Útěk z Lurvoru - 2005 - Věčná bouře - 2006 - 120 dnů Vedary - 2007 - Čas hrdinů - 2008 - Tajemný hrad v Karpatech - 2009 - Šifra mistra Lervanta - 2010 - Dědictví Dvorgalu - Tangrob in memorian

Tangrob 2004 - Útěk z Lurvoru

Z Lovců Veverek se účastnili: Strnadan, Thingol, Samanta a Edhel + Dworkin
Zapsal: Thingol
Motto dobrodružství: „Jsem.“ Král Mihloň
Perličky z dobrodružství

ny, kdy píši tyto řádky jsou od těch, o které se jedná, už rok vzdáleny, což znamená jistou nedokonalost, smyšlenost či dokonce zkreslenost textu. No prostě nic nového. Takže k věci:

Jelikož byl tento ročník již třetí, jehož se někdo z Lovců Veverek účastnil, bylo očekávání na místě. Vysláni jsme byli já (Thingol), Strnadan, Naděžda, Edhel – toť z Lovců - a pak Dworkin, též řečený Smažka. Potřebovali jsme ještě další tři členy na dosažení potřebného počtu osmi. Poté co jsme potkali starého známého – Mihloně, stačili už jen dva. Ti se záhy ukázaly v podobě dvou Elfů (ano, Elfů – jméno dělá svoje). Jeden, Austin, hrál za pyrofora hobita a druhý za krolla bojovníka. Dělali svým postavám čest. PJ-em byl Barlog. O něm již byly napsány mnohé báje, a tak jen podotknu, že to je sympatický člověk.

K dobrodružství: Začínali jsme jako psanci v barbarském království bez krále. To království ho nemělo, na rozdíl od nás, a ta odměna byla vypsaná v Lurvovu (říše stylu Řím). Vtip spočíval v tom, že Lurvořani chtěli království a my jsme ho měli se znovunalezeným králem zachránit. Došli jsme tedy do královského města (s bídou 200 lidí) a vydávali se za obchodníky. Aby to nebylo zase tak jednoduché, byl v onom městě namachřený „polobůh“ Halgorn Eriag se svými dvěma kamarádíčky (člověk – šermíř, barbarka – chodkyně) a znovunalezený král by mu nepřišel zrovna vhod. Když jsme zhodnotili situaci, vyrukovali jsme s našim králem a čekali, co se bude dít. A dělo. Poslali nás pro ruku trolího krále. Jakýsi šílený zvyk. Nu což. Cesta byla bez problémů, jen jsme museli přes vesnici, kde strašila v chrámu „dobrá“ spektra (od těch dob víme na co je dobré veverčí sádlo…) a my ji chtěli naverbovat a ona nechtěla a… No nic. Dál. Dojeli jsme k jeskyni trolů a ze strachu (a vcelku oprávněného) z noční návštěvy našich sousedů jsme na sebe seslali neslyšitelnost a neviditelnost. Najednou jsme nebyli. Dalo se. Jen ráno byl poněkud problém s komunikací, ale zvládli jsme to. Začala akce. Nejdřív průzkum. Po dlouhém rozmýšlení jsme poslali Havrana. Nic moc. Pak hobit. To už bylo lepší. Následně čarodějka. Ta při sesílání neviditelnosti hodila fatál, a tak oslepená se slepeckou kočkou na rameni a půlkou magů vtahu vkročila do temnoty trolí jeskyně. Přemýšleli jsme o honosném pohřbu, ale kdo by to platil. Jaké bylo naše udivení, když se Nataša vrátila i s rukou. Zajásali jsme, spálili za sebou mosty (jeden, trolí) a vyrazili vstříc městu a trůnu.

Cestou jsme se stavili u svatého kamene. Nataša potřebovala vidět a bohové jsou přece mocní. Mimochodem, měli velice dobře propracovaný pantheon. Zpět. Bohové nás vyslyšeli. Optimistické. Tedy vpřed. Bohužel nám cestu zahradil Halgorn Eriag se svou partou špinavců. Chtěl po nás ruku, ale my jsme mu nabídli akorát výsměch do tváře. Trochu se namíchl a vrhl se na nás. Boj byl o to těžší, že Halgorn byl vlkodlak. Jedna metamorfoza, povolej bytost a bylo po polobohovi. Zařvali sice i pejsek (můj) a kočička (Natašina), ale my jsme byli živí, a to je hlavní. V pořádku jsme dojeli, ruka byla předána a král se stal králem… “The crownless again shall be king“. Teď už jen zachránit království a je to.

Jedno malé osamocené království by celé dvě legie Lurvorských určitě nezvládlo, a tak jsme potřebovali spojence. Měli jsme tři možnosti. Buď obchodnický stát, kam mířil vyslanec Lurvoru, který s sebou nesl velký úplatek pro krále, dále stát kde vládl král, jenž nám byl nakloněn, a nakonec stát nájezdníků, kteří sužovali naše vesnice a vůbec to nebyli hodní hoši. Rozhodnuto bylo pro přátele. Tak jsme zašli na skleničku a král nás přijal. Abychom se tam jen tak neflákali, dal nám král hned úkol. Holt na jednom svatém ostrově přechodně pobývala skupina kostlivců, kteří si mysleli, že jsou z Lurvoru, ještě k tomu vojáci a prý zuří válka. Přesvědčování nepomohlo, a tak jsme začali bádat.

A závěr: Na onom ostrově byl chrám a v chrámu štít, a ten měl být svatý, královský. Jenže reálně ho jistý královský předek ukradl při bitvě nějakému Lurvořanovi a teď ho někdo ukradl králi a nyní jsme ho měli my ukrást zase pro krále. Opět nechutná politika. Pachatelem byl králův bratr. Jak jednoduché ho na oplátku také vykrást. Jen čarodějka doletěla na ostrov se štítem a hle! Kostlivci zalezli. Štít byl dokonce kouzelný a svítil. Bohužel se s ním nedalo schovat ve stínu. Nu což. Úkol splněn a král byl náš. Bohužel nám, ale docházel reálný a hrací čas, takže jsme už jen stačili zverbovat pár druidů. Bitva už proběhla jen fiktivně.

Nahoru