Kroniky

Tangroby

2001 - Strach a hnus v Rondholfu - 2002 - Bitva o Nolrif - 2003 - Ravarri - 2004 - Útěk z Lurvoru - 2005 - Věčná bouře - 2006 - 120 dnů Vedary - 2007 - Čas hrdinů - 2008 - Tajemný hrad v Karpatech - 2009 - Šifra mistra Lervanta - 2010 - Dědictví Dvorgalu - Tangrob in memorian

Tangrob 2003 - Ravarri

Z Lovců Veverek se účastnili: Strnadan, Thingol a Edhel + Finglas a spoll.
Zapsal: Edhel

Dixon Hill - Případ odcizeného obrazu

en chlap mi byl podezřelej už od chvíle, co strčil nos do mý kanceláře. Co mohl takovej nafintěnej patron hledat v takovým zaprášeným kumbálu ve Starým Ravarri, jako je ten můj? Nabídl jsem mu židli. Nechtěl. Nabídl jsem mu aspoň navštívenku. Taky nechtěl. Řekl, že jeho pánovi se ztratil drahý obraz. Řekl jsem mu, že v Ravarri se drahý věci ztrácej pořád, jestli mu to vadí, ať se přestěhuje. On na to, že tohle nebyla obvyklá krádež, že v tom byla zamotaná nějaká skupina cizinců. Jistě, každej si myslí, že zrovna jeho ztráta je výjimečná, ale na tomhle případu mi něco smrdělo už od začátku. K čemu by dvěma elfím hraničářům, hobitovi, dvěma trpaslíkům, barbarovi a elfímu mágovi ze západu byl drahocenej obraz? A proč by si vůbec dávali tolik práce kvůli jednomu obrazu?

Řekl jsem mu teda, kolik si účtuju. Zase nechtěl. Ale jeho pán chtěl, takže musel souhlasit. A tak jsem ten případ vzal. Sundal jsem z věšáku širák, oblík si svůj kabát, prostřílenej jako ementál, a pro jistotu si ze šuplíku vzal i svou věrnou kuši značky Kovář & Západňan.

Slunce pomalu stoupalo po obloze a já se vydal do ulic přístavní čtvrti Ravarri, mezi splašky, krysy a bezdomovce. Smraďoch Miller byl před kostelem Svatýho Walbura jako obvykle. Popsal jsem mu ty cizince, dal mu tolar a nechal ho, ať se po nich zeptá mezi ostatníma podřadnýma živlama. Žebráci totiž maj uši všude a nedělají kolem úplatků takový cavyky jako stráže.

Ani ne za hodinu už Miller smrděl v mojí kanceláři. Židli si vzal, aniž bych mu ji nabíd. Zjistil o těch cizincích, že se setkali v přístavu s nějakou maskovanou bohatou lady a pak zamířili k domu jednoho šlechtice – všichni až na trpaslíky, kteří zůstali v přístavu, seděli na molu, brousili sekery a tvářili se přívětivě asi jako berňák. Toho šlechtice omráčili nějakým kouzlem, pak se znova potkali s tou lady a vydali se do trpasličí putyky. Smraďoch Miller odešel a já byl bohatší o nové stopy a o židli chudší. Začínalo se to nepříjemně zamotávat jako fakírova kobra, když hraje na trubku po týdnu chlastání s kočovným cirkusem. Že by do krádeže toho obrazu byly zamotaný vládnoucí rody z Ravarri? Na audienci k elfímu princovi by mě stejně nepustili, a tak jsem po stopách cizinců zamířil do putyky.

U Děravýho Drakkaru byl děsnej trpasličí pajzl. Vzduch tu byl vyčpělej jako onuce lurvorskýho legionáře, z kouře by se tu rozbrečel i nejdrsnější námořník, v kotli bublalo něco, co sebrali v boční uličce, když to nestihlo utýct, a vedle místního osazenstva by obyvatelé Ravarrské šatlavy vypadali jako dětský sbor klášterní školy. Barman byl asimetrický, měřil metr každým směrem, nad krkem měl něco jako ksicht, tam, kde končil nos, mu začínala dlouhá zelená chaluha a v zubech žvejkal doutnající špagát. Hodil jsem se sem asi jako mramorovej anděl do sbírky trofejí krollího vojevůdce.

Barman se se mnou bavit nechtěl, dokud jsem mu nevysázel na pult jeho třicet stříbrnejch. Ta cizí družina tu prý obědvala, bavila se o nějaký lodi jménem Bílá Holubice a ten jejich mág si dával trpasličí pálenku. To mi přišlo podezřelý, elf, kterej chlastá trpasličí alkohol, musí bejt zatraceně nebezpečnej. Zeptal jsem se barmana, z čeho pálí. Řekl, že z čarodějnic. Objednal jsem si teda jednoho panáka a kopnul ho do sebe. Chutnalo to asi jako hořící olej s kapkou mandarinky. Svět se rozplynul a pak se podlaha zvedla a dorazila mě.

Probudil jsem se v postranní uličce mezi odpadkama a toulavýma kočkama. Cejtil jsem se, jako by mi trpasličí berserkr vymlátil mozek z hlavy zlatou cihlou obalenou v plátku citrónu. Šrajtofli jsem měl prázdnou a zbytky mojí hrdosti se schovávaly pod mostem někde na druhým konci města. Posbíral jsem svoje starý kosti a zamířil zpátky do svý kanceláře vyléčit se zbytkem archivní whiskey.

Bílou Holubici jsem v přístavu našel snadno. Byla to ta loď s modrým ptákem na praporku. Její kapitán vypadal, jako by se mu po ksichtě prošla dirranga. Protože už ho jednou zmlátili, ochotně vypověděl, že ta družina cizinců v noci přepadla jeho loď. Ti elfí hraničáři prý přiletěli neviditelní, sebrali truhlu s obrazem a uletěli na vlastní loď. Když se je pak pokoušeli dohnat, strhla se bitka, ve které ten elfí mág usmažil jeho krolla a ti trpaslíci rozkrájeli jeho posádku na kousíčky jako cukrář tureckej med. Znělo to asi tak věrohodně, jako Lervantova opera v podání chobotnice s maňáskama. Popsal mi ale tu jejich loď, a tak jsem měl další stopu.

To, co zbylo z lodi cizinců, jsem našel na konci přístavu. Vypadala jako krabička sirek, která padla do rukou první třídy hobití školy. Bylo mi jasný, že se po sobě někdo pokoušel zakrýt stopy. Proč se rozhodl, že při tom spálí celou loď a půlku mola, mi jasný nebylo. Při vší svý snaze ale přehlídl jednoho rybáře, a tak jsem se ho slušně zeptal. Už po třetí ráně mi řekl všechno, co věděl. Cizinci odevzdali obraz maskované lady, která přijela v černém, neoznačeném kočáře, a pak zamířili do hostince Imperial. Pátráním po neoznačeném kočáru ve městě, kde si pro jistotu kočáry neoznačují ani stráže, bych mohl strávit zbytek svýho ubohýho života, a tak jsem pokračoval po stopách cizinců.

Hostinec Imperial stál na nábřeží a vypadal asi jako čtverhranná rotunda, ze který šla věž, ještě jedna věž a ještě jedna věž a bylo to ošklivý. Byl to ten typ zařízení, ve kterým vám naúčtujou i použití židle. Pokud barman poznal, že jsem významná úřední osoba, nedal to znát, ale spolupracoval. Asi abych mu nezaháněl hosty. Cizinci se tu setkali s jedním známým průvodcem karavan, který bohužel, podle jeho slov, právě opustil město. Bavil se s nimi ale o starém lomu východně od Ravarri, ve kterém se usadila skupina loupeživých gangsterů. Poděkoval jsem mu a opustil zařízení dřív, než by mě někdo vyprovodil. Za celý den pátrání jsem měl té okružní jízdy po památkách Ravarri už dost, a tak jsem se další den ráno vypravil do pouště.

Ke starému lomu jsem dorazil krátce po poledni. Uvítal mě výbor krkavců, už byli po obědě. Vytáhl jsem kuši a neohroženě šel dál. S tím samostřílem v ruce jsem byl kavalír k neudolání; Digitalis Hill, postrach pouště. Bandity jsem našel snadno, byli rozmazaní po celý skále. V doutnající hranici poblíž jsem našel těla elfa, barbara a dvou trpaslíků a z ohořelých kostí jsem poznal, že i oni dostali pár pohlavků… Ten typ pohlavků, při kterém vám useknou ruce a nohy a pak vás shodí z lomu. Nahoře na skále jsem pak našel i elfího mága. Pohřbenýho pod tunou měchů s vodou. Pryč vedly jen dvoje stopy – jedny elfí, druhé hobití, směřující zpátky do Ravarri. Na jednu stranu to smysl dávalo. Na druhou stranu už to smysl nedávalo vůbec.

Když jsem se vrátil zpátky do kanceláře, čekal mně tam měšec zlatých a vzkaz s pečetí jednoho z vládnoucích rodu Ravarri. Mých služeb prý již nebude za potřebí a bude v mém nejlepším zájmu, když na celou záležitost zapomenu. Pomalu se smrákalo, slunce konečně dostalo rozum a rozhodlo se, že na tohle prohnilý město už se nemůže dál dívat. I já ho už měl dost. Možná se přestěhuju do nějakých klidnějších míst, třeba do Rikat Rimaru. Cítil jsem se jako elfí baletka po týdnu kopání kanálu v plátový zbroji. Po dvou dnech marnýho pátrání po odziceným obrazu jsem došel k závěru, že odcizená bude nakonec asi celá ta cizí družina.

Nahoru