Kroniky

Tangroby

2001 - Strach a hnus v Rondholfu - 2002 - Bitva o Nolrif - 2003 - Ravarri - 2004 - Útěk z Lurvoru - 2005 - Věčná bouře - 2006 - 120 dnů Vedary - 2007 - Čas hrdinů - 2008 - Tajemný hrad v Karpatech - 2009 - Šifra mistra Lervanta - 2010 - Dědictví Dvorgalu - Tangrob in memorian

Tangrob 2001 - Strach a hnus v Rondholfu

Z Lovců Veverek se účastnili: Strnadan a Edhel
Zapsal: Edhel
Motto dobrodružství: „Taková balista...“ Zapomenutý trpaslík

noho vln už narazilo na mola Rondholfského přístavu, mnoho dun se převalilo na poušti kolem Ravarri od dob, kdy jsme na Tangrob zavítali poprvé. Příběh sedmi statečných trpaslíků z rodiny Ar Kragh je však v našich srdcích živ stále…

Zprvu se zdálo, že budeme jen obyčejná družinka čítající nedostačujících pět členů, avšak když nám přiřadili ještě další dva trpaslíky, vše se zvrtlo a my se stali trpaslíky všichni. Těžko už dnes vzpomínat jmen, v mé paměti zůstává už jen to, že naše družina čítala po jednom mágovi, čaroději, bojovníku a druidovi, jedné šermířce a lupičce (Strnadan) a dvou chodcích (jedním jsem byl i já). Všichni samozřejmě povinně vybaveni plnovousem, sekyrou, dýmkou, sudem alkoholu a okovanými botami.

Tato naše slavná družina se, neznámo proč a zač, plavila na jisté bárce pomalým tempem na sever - k městu zvanému Rondholf. Mimo nás byli na korábu samozřejmě i jiní cestující; vážený mistr kouzelných věd se svou mladou chotí, podivínský a uzavřený půlelf temného vzezření, trpasličí obchodník s alkoholem a namyšlený elfí šlechtic, který vezl domů svého padlého spolubojovníka ve velikém sarkofágu. A jako by tahle sebranka nestačila, jednoho krásného dne (nepříliš daleko od našeho cíle) se nám zbláznila posádka, a to tím způsobem, že se zabíjela navzájem a snažila se potopit loď. Kapitán nás vyzval, abychom zakročili a zjistili příčinu, načež jsme sestoupili na zádi do podpalubí a vydali se na nebezpečnou procházku útrobami lodi. Po překonání šíleného prasete, zneškodnění jednoho námořníka, který se chtěl pod čárou ponoru prosekat ven, a druhého, jenž stál s pochodní v ruce po kotníky v oleji, a závěrečného zmasakrování většiny zbylé posádky, v čele s lodním kuchařem a krollem rozsévajícím kolem sebe smrt obrovskou kotvou, jsme opět vystoupili na světlo denní.

Pustili jsme se do pátrání po příčině oněch podivností a vydali jsme se tedy opět do nejhlubšího podpalubí, kde se nacházelo skladiště potravin pro posádku. Tam jsme však nalezli jen stopy okovaných bot. Naše kroky záhy opět vedly zpět na palubu, poněvadž mistr kouzelník se také zbláznil a sršel v těch místech blesky a ohnivými oulemi. Někdo vyběhl proti němu a byl svázán kouzlem, někdo se kryl za bedny, stožár či zábradlí a někdo na něj zase jenom pořvával. Nakonec chytře zakročil náš chodec (ne já, ten druhý), který rychle proběhl podpalubím, vynořil se ze dveří za kouzelníkem, skočil po něm, srazil ho k zemi, a aby zamezil dalším nebezpečným výbojům, přerazil mu krk svým štítem. Okounějící posádce bylo nařízeno, že všichni jasně viděli, jak mistr uklouzl a praštil se hlavou o zábradlí. Po tomto malém incidentu jali jsme se pátrat po majiteli jedu, leč neúspěšně. Zjistili jsme jistě mnoho velmi užitečných věcí, avšak když jsme odhalili, že oním podlým travičem je podivínský půlelf, a uhodili na něj, zmizel nám portálem neznámo kam.

Během zbývajících několika dní cesty do Rondholfu se nic zvláštního neudálo, avšak ihned, jak jsme zakotvili u mola, přišel za námi elfí šlechtic se slovy, že mu někdo uzmul rodinný šperk, a my ať ho najdeme. Ihned jsme se pustili do pátrání; jak zprvu na lodi, tak později i v ulicích hnusného a všemožnou špinavou pirátskou verbeží prolezlého města Rondholfu. Stopa nás zavedla k jednomu člověku v jisté zaplivané putyce, který by pro nás měl (jak sám tvrdil) jisté zajímavé informace… Samozřejmě něco za něco. Poté, co jsme pro něj prolezli jeden dům a ukradli tam z podzemí jakousi knihu chráněnou dvěma oživlými sochami, prozradil nám, že k onomu zcizenému předmětu by nás mohl zavést šéf místního podsvětí, na kterého se máme ptát v knihovně.

Dorazili jsme do knihovny a zeptali se knihovníka, který nám ukázal na portál, za nímž nás prý jeho pán už očekává. Jedné části naší družiny se to nezdálo, ale ta druhá (tvořená mágem, bojovníkem, šermířkou a lupičkou) do něj bez okolků nalezla. Místo šéfa podsvětí je však uvítala obrovská příšera pracovně nazývaná Harvester neboli Masokombinát. Mág se okamžitě přemístil za jediné dveře, jež z místnosti vedly, lupička byla hned po první ráně tlapou bestie v bezvědomí, havran přemístil za dveře bojovníka a pak se pokoušel i o transport šermířky. Na tu už tou dobou soustavně útočila příšera (velmi rychle a přesně). První pokus o seslání hyperprostoru nevyšel, druhý jak by smet a ten třetí skončil absolutním fiaskem, fatálem a šermířkou kdesi hluboko ve skále. Ti, kteří se nakonec za dveře dostali, byli lapeni tamní stráží a odvedeni do kobek.

Nám ostatním to nedalo a po nějaké době jsme se konečně odhodlali k činu. Dali jsme knihovníkovi kudlu na krk a on kápl božskou. Zavedl nás k tejné chodbě do podzemí, vedl nás dovnitř (mimochodem do bývalého rubovaru), ale pak začal prchat a my za ním. Cesta však byla plná rozličných pastí, o nichž jsme my nevěděli, takže nám po chvíli unikl. Pomalu jsme tedy postupovali neznámým podzemím dál, až jsme nakonec padli do léčky také a skončili v kobkách bez možnosti útěku.

Jen bych rád na konec dodal, že závěrem letošního ročníku PJové vyhlásili speciální cenu pro Šťastného parchanta - jistého trpaslíka, kterému neustále padaly na kostkách šestky, jako jediný ze své družiny přežil dobrodružství a nakonec (ještě s jedním spoludruhem, který se však rozmázl o skály) skočil z majáku nad útesy ostrými jako břit jeho sekery do rozbouřeného moře (nějakých šedesát sáhů) a odplaval do západu slunce…

Nahoru