Kroniky

Silvestry

2002 - Prokletý Gošum - 2003 - Carambal - 2004 - Brentrilad - 2005 - Blaidd a Unesená sestra - 2006 - Z pohádky do pohádky - 2007 - 16:58 - 2008 - O Slunovratu - 2009 - Zápisky o válce Adwerské - 2010 - Patnáct jich sednulo na rakev - 2011 - Stahují se mračna - 2012 - Vraždy v Podhvozdné
2013 - Hvězda nad Waelhamem - 2014 - Comedia dell'arte - 2015 - Nová naděje - 2016 - Svitky Bruce Partingtona - 2017 - Soumrak bohů -NOVÉ

Silvestr 2003 - Carambal

Zápis - Mapa

Zápis z dobrodružství

ylo nebylo, jednoho zářijového večera se v hospodě U Zelené osiky v Ordainu, hlavním městě Ruthaniolského království, sešla u jednoho stolu skupinka asi 12 podivných postav. Těžko říci, zda to bylo něčím úmyslem, ale, že to byla náhoda, dnes věří už jen málokdo. Bohužel se nezachovaly přesnější záznamy, a tak známe jména a povolání jen některých hrdinů, kteří se účastnili následujících událostí. (Pro snadnější představu budu uvádět i kdo z Lovců Veverek se zhostil role této postavy nebo, pokud přímo do Lovců nepatří, koho hrál během Silvestra 2004). Slavní rekové zúčastnivší se tohoto ročníku byli: Kuňka - hobitka lupička (Strnadan), Gwan - člověk lupička (Gwaihir v roce 2004), Gadael - elf čaroděj, dvojka drsných trpasličích bojovníků (v podání Fladrifa a Fimbrethil), další drsný pajzl bijec (na Silvestra 2004 Beldor), člověk chodec (Finglas), člověk či elf kouzelnického povolání (Andúne), patrně člověk čaroděj (v podání Borise ze Silvestra 2004), osoba neznámého povoláni a rasy, ale pravděpodobně krollka bojovnice (Mirathea) a lidský upír šermíř Revin Galard (asi… v jehož ztvárnění se vyžil Thingol). Navraťme se ale zpátky k událostem, jež se tehdy nečekaně seběhly. K této v pravdě rozmanité skupince přišel onoho večera člověk tvrdící, že se jmenuje Coeden a že má pro ně práci, samozřejmě dobře placenou, od samého pana krále. Inu družina neváhala a hned z rána pospíšila na hrad, by vyzvěděla, co po ní moudrý vladař žádá, i zvěděla toto: Před třemi sty tři a třiceti lety sídlil v hradě zvaném Maell Nochel temný mág Ormoor, kterýžto se zabýval praktikami, jež příslušely vyšším. I získal on mocný kámen Carambal a prováděl s ním pokusy tajemné, až překročil moc svou a drahokam jej pohltil. Avšak nyní čas přišel, kdy Rudý kámen má jej propustiti se silou daleko větší a hrozivější, než lze si představiti. A tak není zbytí a musí se najít někdo, kdo Carambal by zničil a tím si vysloužil slávu a čest. Avšak háček v tom vězí, že kámen možno jest zničiti pouze mocnou zbraní kouzelnou, jíž by mohlo být kladivo mocné slavného válečníka rodu trpasličího, Wothara Kladiva, kterýžto spočinul navěky na ostrově Rhudgastu. By toho však nebylo málo, koluje navíc pověst, že Ormoor měl tři hrozivé služebníky, kteří kámen doposud střežiti mají. Nic naplat, družina nemeškala, darovaným koňům na zuby nehleděla, nýbrž na ně vyskočila a do hor k jezeru spěchala. Dlouho netrvalo a hrdinové mocní dorazili do města, jež lid trpasličí si zbudoval a obýval, i nemeškali a do krčmy ihned zamířili. Tam Kuňka bystře v kuchyň zamířila, zatímco ostatní pili a hodovali, i s trpaslíky se zde do řeči dala o pověstech a legendách, jež o ostrově kolují. A tak brzy vyzvěděla, že Rhudgast jest v držení příšer pekelných, kteréžto na něm živého nohu spočinou nenechají, leda by ji dříve od těla oddělily. Rekové, když to zvěděli, však ničeho se nezalekli, a sotva rána dočkali a rubu, silné to pivo trpasličí, z hlav dostali, spěchali by lodici rychlou si vypůjčili a k ostrovu travnatému zamířili. I dlouho netrvalo a štíhlá dračí příď uzřela před sebou majestátný ostrov zelený s bílými útesy z mlhy vystoupiti. Tak družiníci pospolu z lodi vystoupili a na cestu k vrchu se dali, kde spatřili mohylu bílou čnít. Však v půli cesty dostalo se jim uvítání - ďáblové s hřívami černými, dlouhým ocasem, pařáty jak oštěpy a zuby jako nože - Worlooci z legend starých trpasličích přišli přivítat nezvané hosty. Než mohly však stvůry hrdinům na život sáhnouti, šlehl oheň vzduchem a hřívy jim přismahnul, to kouzelník Borisův a druhové řádu jeho na Worlooky mocný fireball seslali, by jako varování sloužil. Nic pekelníci si nevzali poučení a dál na družinu se hrnuli, a tak tedy přišly ke slovu šípy rychlé a břitké meče a sotva za kola čtyři z Worlooků na živu ni jeden nezůstal. Pak hrdinové na vrch vystoupili k mohyle klenuté i bílý kámen, co místo dveří byl, odtlačili a v temnotu chladnou vstoupili. Tak dali se na cestu pastmi zarostlou, kde projevil se nejvíce bystrý hmat hobitčin. Nic však nedbal trpaslík Beldorův rady dobré, že zlaťák na zemi ledabyle pohozený jest dalším pasti spouštěčem, a chtěje jej sebrati, octl se v plynu oblaku. Však přežil on tento neúspěch svůj, řka, že ponaučení si vzal. A tak družiníci pokračovali tmou, až nalezli tajný vchod ukrytý. I prošli jím a v komoře pohřební stanuli ohromeni, tam totiž leželo množství mečů zlacených, štíhlá kopí, dlouhé luky elfské i přilbice honosně zdobené. Největší skvost však stál sám na podstavci z bílého kamene v proudu světla, kladivo Wotharovo se bělelo na černém toporu stříbrem zdobeném, i od něj s hrůzou se odvraceli čtyři Worlooci kamenní. Moudře pravil chodec Finglas: „Nerušme mrtvých klid, jen kladivo vezměme a rychle odsud pryč!“ A tak kouzelník Borisův čas netratil, mocnou zbraň Wotharovu popadl a jak do země by se propadl zmizel řka „Hye archom!“ To trpaslík Beldorův vzal si k srdci, nohy na ramena hodil a z krypty pelášil. Ostatním však vyskytl se problém, neb Worlooci, co zprvu se zdáli pouhými sochami býti, znenáhla ožili a v boj s družinou se pustili. Dlouho ale netrvalo a příšery černé zas věčným spánkem usnuli, pak zbylí rekové, jež kamarádi zbabělí opustili, vyšli na světlo denní i uzřeli zde kouzelníka s pajzlem, kterým bez meškání urážky do očí vmetli, by měli na paměti, že přítel přítele v boji neopouští, a kladivo jim odňali. Ničeho déle zde na ostrově družiníci nemeškali i opět na lodici rychlou se nalodili, mlhami pochmurnými propluli a na další cestu k Maell Nochel, hradu tomu prokletému se vydali. Však pochodeň nebeská k západu se nachýlila, a tak dále nedojeli než do města Hirivaru. Každý využil noci nejlépe, jak v jeho moci bylo. Mnozí hned ke spánku ulehli na měkkou slámu, jiní však měli ledacos za lubem. Upír tiše zamířil na hřbitov, tam usedl na hrobě a na syrinx (flétnu panovu) počal hráti, Kuňka s prsty nenechavým uzmula tam lžičku ze stříbra jemně tepanou a kouzelník Borisův z dlouhé chvíle přičaroval příteli, trpaslíku Beldorovu, špičáky předlouhé, jak míval lev šavlozubý. Po ránu však ničeho nemeškali a vydali se k tvrzi té ponuré. Cestou však Kuňka tou lžičkou stříbrnou nepatrně do zad upíra bušila, by zjistila s kým má tu čest, a tak musel nemrtvý pravdu vyklopit, jak klan jeho vyslal jej, by situaci ze všech stran obhlédl a událostí chod zařídil ve prospěch upírů. Však zapřísahal se ten lovec noční, že nikomu vlásku nezkřiví a Carambal zničiti dopomůže. A tak dlouho netrvalo a hrdinové tito mocní se soumrakem k věži černokněžníkově v plném počtu i zdraví dorazili. I vstoupili branou rozpadlou ve veliké bludiště z keřů. Kouzelník jeden však hlavu chladnou si ponechal i vyslal havrana svého do výšin, by jim cestu seshora snadněji našel. Tak tedy bez potíží pronikli labyrintem až k patě věže té vysoké. Nalezli tam schodiště ve tmě dole mizející, však cestu strážil duch neklidný, oděn v temné kápi, bez tváře jen s mečem v ruce - Nazgúl, první to strašlivý služebník Ormoorův. I svedla s ním družina těžkou bitvu, mnoho šrámů utrpěli rekové udatní, však splatili hůře, neb strašlivý ten přízrak noční nakonec zhynul bídně. Pak sestoupili hrdinové mocní do podzemí ponurého, kde kámen rudý hledali, však nalézti jej nemohli i již si téměř zoufati počali. Když najednou Gwan u zdi stojící zmizela, jen ona věděla, že obrazec tajemný jest portálem, jenž k pokladu i kameni ji dovede. Nemeškala a hbitě Carambal uzmula a skryla, by jej chránila, to ona patřila ke kultu temnému, co věřil v návrat Ormoorův a tajně v něj doufal, k řádu, jenž založil druhý služebník Ormoorův, lidský jeho sluha věrný. A třetí služebník mocného mága, ten poznal ji a žít ji nechal, ohromný drak plamenný jen na hromadě zlata se zavrtěl nechal ji odejít. Však zrovna v okamžik ten, kdy portálem zpět odcházela, sem přišla družina hrdinů téměř celá, jen upír zůstal na stráži venku. I toho však zlodějka proradná za nimi poslala, by jim na pomoc šel. Poté, co čistý vzduch a cestu pryč měla, jim koně rozehnala, na svého sedla a do dáli ujížděla s Carambalem v držení, tak skvěle se úkolu svého zhostila. Družiníci čestní však dobou tou zažívali horké chvilky, trpaslíci chrabří, vida plaza ohnivého, tu výzvu k boji, rozběhli se s řevem naň, by změřili síly své. Jen duchaplnost hraničářů zachránila je tehdy před zkázou jistou, neboť oba mužové chopili se svých druhů malé výšky a zpět k portálu s nimi spěli. Tak naštěstí vyvázli všichni a zraněni nebyli. Teď však v bezpečí řešiti museli, kam poděla se Gwan a kde je kámen rudý, i trpaslík Beldorův, již značně netrpěliv, otevřel dveře zapovězené a z temnoty tisíce let staré dýchla na něj smrt. Však on se ničeho hlupák nezaleknul i v ústrety zubaté vykročil do tmy a vydechnul pojednou duši z těla. I vrhnul se upír vpřed by vyrval ho temnotě a smrti, však pozdě již bylo, pak znenadání on navrhnul, že moh' by jej k životu alespoň polovičnímu navrátiti tím, že by z něj bratra svého, nemrtvého nočního lovce učinil. O tom však nechtěli ostatní ni slova slyšet, a zatímco řešili tyto otázky morální, Gwan na koni pádila v dál. Tu hraničář bystrý (a PJ zoufalý) najednou povšiml si stop zlodějky mířících pryč i ostatní zburcoval. Nechali mrtvého spočinout klidně i jali se koně sháněti. Tak ne však kouzelník Borisův, ten dalším kouzlem mazaným sám ze sebe koně učinil i přizval upíra na svůj hřbet a tryskem jali si stíhat zlodějku prohnanou. I ostatní za ní brzy se dali a dlouho, až do soumraku za ní se hnali, až dostihli ji těsně u hradeb městských. Tam hraničáři marně jednali se stráží, zatímco Gwan se jim na druhé straně hradeb výsměšně smála s kamenem v brašnách. Tu přetekl pohár chodců obou i stráž prorazili, tu znenáhla přibyl i zbytek družinky a vojákům se postavil. I zalekla se zlodějka diamantu, že posily její nepřijdou včas, a nohy na ramena vzíti chtěla, když z hradeb najednou skočila na ni Kuňka hbitá i na zem ji strhla a s dýkou na krku smrtí jí hrozila. To strážní už byli poraženi a rekové chrabří kol ní se shlukli, když přišel znenáhla i velký houf sluhů Ormoorových. Smrtí sestry jejich, Gwan proradné, hrozila jim zlodějka hobití, když pokročí o krok jen blíž. Však chladný boss nepřátel myslel, že blafuje ten půlčík, i v boj se s bandou vrhnul, však přísaha hobití stálá je jak kámen. I zemřela tehdy Gwan, zlodějka kamene, i naivní její šéf a celá jeho tlupa, neb ni třicet vyzbrojených chlapů zdolati nemůže tucet hrdinných reků. Jakmile po masakru tom krutém bylo, mocní ti hrdinové chopili se kladiva slavného bijce trpasličího a vší silou udeřili jím v rudý kámen i zničili jej takto. Pak navíc dostalo se jim doznání, že hraničář, jehož Finglas vedla, jest tajně ve službách královských, i sotva se vrátili do města hlavního, slavně uvítání byli a odměnu obdrželi.

Mapa:

Ruthaniol

x - zavřít

Nahoru