Kroniky

Silvestry

2002 - Prokletý Gošum - 2003 - Carambal - 2004 - Brentrilad - 2005 - Blaidd a Unesená sestra - 2006 - Z pohádky do pohádky - 2007 - 16:58 - 2008 - O Slunovratu - 2009 - Zápisky o válce Adwerské - 2010 - Patnáct jich sednulo na rakev - 2011 - Stahují se mračna - 2012 - Vraždy v Podhvozdné
2013 - Hvězda nad Waelhamem - 2014 - Comedia dell'arte - 2015 - Nová naděje - 2016 - Svitky Bruce Partingtona - 2017 - Soumrak bohů -NOVÉ

Silvestr 2002 - Prokletý Gošum

ro začátek uvedu, co to vlastně Silvestrovský dračák je. Jistě vám již došlo, že se jedná o hraní Dračího doupěte a to během poslední noci starého roku a prvního rána roku nového. Tento první ročník měl ještě účast pramalou (jen něco kolem 8 až 9 hráčů) a celé se to teprve rozjíždělo, takže ani atmosféra nestála za moc a o příběhu je škoda mluvit, přesto se však Silvestrovský dračák již stal tradicí.

Bohužel se nám nedochovaly žádné přesnější záznamy, takže se nedá přesně určit, kdo a s jakou postavou se dobrodružství účastnil, jenom zmíním, že PJování se tehdy ujal Edhel a už mu to zůstalo:). Pokud jde o příběh, byl silně inspirován povídkou Dobro vítězí od autorské skupiny Rigor Mortis z časopisu Pevnost, byl velmi krátký, jednoduchý a mělo jít hlavně o zábavu. Dost už ale úvodů, pusťme se do vypravování:

Bylo nebylo, jednoho krušného večera se v bohy zapomenuté vísce Křovan, nedaleko jistého pobřeží sešla u vývěsní tabule velmi různorodá skupinka dobrodruhů. Kdosi vzdělaný tehdy přečetl list, na němž stálo, že král hledá odvážné dobrodruhy, kteří by zaťali tipec Prokletému Gošumovi, jenž ruší mír a chystá ne ves útok. Družina, která se nečekaně rychle dala dohromady, pak zamířila do místní krčmy, kde měly být podrobnější informace. Byla to zvláštní náhoda, protože všichni dobrodruhové měli jakýs takýs hudební nástroj (od fléten, přes flašinet až po soupravu bicích PJova trpaslíka), a tak si hned padli do noty a něco zahráli. „Podrobnější informace“ jim poskytl zástupce starosty, ze kterého vypadlo jen to, že Prokletý Gošum sídlí někde v kopcích na pobřeží. Družina si řekla, že není kam spěchat, řádně se opila, vyspala, částečně vystřízlivěla a vydala se na cestu. Aby to nebylo tak jednoduché, mezi kopci a Křovanem stál les. To však naše hrdiny neodradilo a vstoupili do jeho příšeří. Bohužel jim ale nezbylo nic jiného, než v něm přenocovat. To by sám o sobě nebyl ani tak velký problém, kdyby se znenadání neobjevili na scéně ti neblaze proslulí a strašliví Rytíři říkající „Ňy!“. Zaskočili nebohou družinku a neváhali po ní požadovat živý plot. Hrdinové odpor nekladli, slíbili, že plot přinesou, dali se na cestu k vesnici, ale jakmile Rytíři Ňy zmizeli z dohledu, družinka to obrátila a obloukem si je obešla. Po nějaké době se zase vrátili na cestu, ale aby se pořád nenudili, zaslechli před sebou po nějaké době koně. Rychle naskákali do křoví a čekali, co se bude dít. Po pár krátkých chvílích se v ohybu cesty vynořila skupinka jezdců v tmavých kápích vyzbrojená oštěpy, luky a podobným arzenálem. Naši hrdinové neváhali a vzali je ztečí. Jaké ale bylo jejich překvapení, když jeden z posledních přeživších lovců začal prosit o milost a po chvilce z něj vypadlo, že jenom jeli na lov a žádnému Prokletému Gošumovi neslouží. Družiníci se tedy omluvili, nechali je jít a zamířili zase dál ke kopcům. Když se den naklonil, spatřili před sebou konečně jakousi tvrz, nad níž blýskaly blesky a hromy hřměly. I přes protesty Thingolova kouzelníka, který vyplýtval všechny svoje magy při machrování před nebohými lovci, do hradu vstoupili. Cestou však nikoho nepotkali, až přišli k zavřeným dveřím hodovní síně, zpoza nichž se přece jen cosi ozývalo. Přichystali se tedy k boji a s válečným pokřikem vtrhli dovnitř. Tam v krbu hořel oheň, u něj si hrály dvě děti, u dalších dveří stál chladný anglický sluha a za stolem připraveným k servírování večeře seděl jakýsi plesnivý stařík. Bystřejším družiníkům brzy došlo, že tady asi Prokletý Gošum nesídlí, a tak uhodili na starého pána, kde že ten nepřítel státu sídlí. Dostalo se jim odpovědi, že na vedlejším kopci, kde hrdinové po vyhlédnutí z okna spatřili blikat neony a na velikém sloupu zářit obrovské oblé žluté M. Omluvili se tedy, že rušili, opustili tvrz a po rychlém průzkumu McDonaldu nalezli v onom kopci i jakousi starou hrobku. Po jejím rychlém prohledání v ní nalezli i tajné dveře a konečně se vydali do podzemního království Gošumova. Nebudu to příliš protahovat, v prvním patře bylo jen spousta příšer, kterým se družiníci povětšinou vyhnuli, až nakonec přišli k padacím dveřím, jež strážil kamenný trpaslík pokládající hloupě jednoduchou hádanku. Poté, co naši hrdinové uhodli, jim však trpaslík poradil, že na Gošuma je nejlépe jíti s … (Omlouvám se, ale tady je v záznamech mezera, můžeme se jenom dohadovat, že šlo o nějakou mocnou kouzelnou zbraň (patrně kladivo, protože nevím o jiné zbrani, která by se dala rozdělit na půlky)), která se nachází schovaná v jedné malé kapličce v lese. Družina se tam tedy vrátila, kapličku našla, po malých potížích dala dohromady dvě poloviny hledané věci a zamířila zpátky do podzemí. Druhé patro bylo poněkud neveselejší, protože ohavné příšerky zde nahradili ještě ohavnější nemrtví a spousta pastí. Kvůli velké otrávenosti a únavě hráčů však PJ nezbylo nic jiného, než některé záludnější vynechat. Po nějaké době strávené v podzemí však družina konečně nalezla to, co hledala. Samotného Prokletého Gošuma naivně si sedícího na trůně ve svém trůním sále. Bez meškání se s ním dala do boje a brzy se ukázalo, že PJ je opět podcenil. Gošum se skácel mrtev k zemi dřív, něž jim vůbec stihl způsobit vážnější škody, čímž dobrodružství v podstatě skončilo. I přes absolutní otrávenost a únavu hráčů na konci (a to jsme skončili už kolem 3 hodiny ranní) se Silvestrovský dračák zalíbil a byl požadován i příští rok.

Nahoru