Ostatní

Kronika Školní družiny - Edhelův deník - Past - Edhelův deník - Intralbrua - Edhelův deník - Ať žije král - Waelhamské kroniky

Edhelův deník - Ať žije král

11.-15. Leten 1999 T. V. - 16. Leten 1999 T. V. - 17. Leten 1999 T. V. - 17. Leten 1999 T. V. Dodatek - 18. Leten 1999 T. V. - 19. Leten 1999 T. V. - 20. Leten 1999 T. V.
Pro neznalé

Perličky z dobrodružství
Zápis o dobrodružství v Kronikách

11.-15. Leten 1999 T. V.

ovolím si shrnout těchto několik dní do jediného zápisu, pergameny přece jen stále ještě nerostou na stromech…

V úterý 11. jsme ponakupovali, co nám v zásobách scházelo a po čem naše srdce toužila (například Samanta si koupila prázdnou knihu, aby si do ní mohla zapisovat svá kouzla). Hned ono první ráno jsme se stavili v Josielově laboratoři, upřesnili mu naše požadavky ohledně kouzelných předmětů (třebas naše čarodějka mu dala novou halapartnu své sochy, aby ji magií posílil) a Mavor mu znovu povyprávěl historku o tom, jak jsme ho vlastně zachránili. Josiel prohlásil, že je to úžasné a že má v plánu sepsat další knihu pohádek o zámku Itralbrua… Patrně stejně užitečnou, jako je ta, jíž už máme.

Vydali bychom se na další cestu už toho dne, avšak výroba našich kouzelných předmětů měla Josielovi trvat pět dní, a tak jsme byli nuceni tu zůstat. Čas jsme trávili porůznu; v zámecké knihovně, hraním v hospodě, v lese, vypomáháním a tak podobně. Samanta chtěla se svými oblíbenými pomocníky pomoci místním lidem ve stavbě nových hradeb, avšak její snaha skončila fiaskem, když její trpaslíčci zešíleli a místo stavění se pustili do demolice. Naštěstí to ale pro nás nemělo žádné horší následky, než poněkud rozčíleného stavbyvedoucího…

Nahoru

16. Leten 1999 T. V.

es jsme konečně opět vyrazili na cestu. Rozhodli jsme se vydat se zpátky do Nothanu, kde jsme doufali narazit na Andúneho. Snad už záležitosti starého krále na severu vyřídil a bude se moci pustit na další cesty s námi. Bylo příjemné podzimní počasí a nic nás během naší pouti neohrožovalo, takže nám cesta vcelku rychle utekla a my večer dorazili do vesničky Eremanu, jež leží na hranicích Západního Adweru s Morinexem. Navečeřeli a ubytovali jsme se v hostinci U Vlasatého Petra, který vlastní i řídí opravdu vlasatý Petr, nutno jen dodat, že je navíc zelenovlasý.

Nahoru

17. Leten 1999 T. V.

 snídaně nás Mavor zaskočil poněkud nepříjemnou zprávou; potkal tu jednoho starého známého a rozhodl se s ním vydat do svých rodných míst, kde se prý vyskytly nějaké problémy. O jaké problémy se jedná, nespecifikoval, avšak vesnice Velengar, kolem níž se bude pohybovat, leží na hranicích Východního a Západního Adweru, které spolu válčí. Rozloučil se s námi, odjel se svým přítelem a nám nezbylo, než pokračovat do Nothanu bez něj. Říkal, že když bude mít nějaké potíže (všichni pevně doufáme, že žádné nebudou), okamžitě nám dá vědět.

Včerejší přívětivé počasí dlouho nevydrželo a nás po pár hodinách zastihl déšť, který zanedlouho přešel v silnou bouřku. Mně takové počasí nevadilo, jen jsem měl trochu strach, aby Samantina železná socha, která za námi klusala, nezačala přitahovat blesky. Ostatní se však tvářili značně kysele, a tak není divu, že hned v nejbližším městě, Palisoru, vpadli do první krčmy na kterou narazili. Socha s koňmi se uchýlila do stájí a my do sucha hostince, kde při marném hledání volného stolu nečekaně nalezli Andúneho. Zrovna se dohadoval s jedním úředníkem o nesmyslném případném zákazu sesílání ohnivých a výbušných kouzel v obydlených městských čtvrtích. Přisedli jsme tedy k nim, smetli úředníkovy argumenty pod stůl, objednali si oběd, a sotva úředník odešel, povyprávěli jsme Andúnemu, co se nám přihodilo při zachraňování Josiela. Poté, co jsme spořádali naši půlku selete (nebo alespoň její značnou část), rozhodli jsme se strávit zde ještě chvíli pokusy přehlušit lid v krčmě hudbou. Toto naše úsilí však ukončila jiná skupinka dobrodruhů, která si k nám přisedla a začala s našimi děvčaty hrát kostky a karty (tedy s Finderiel, Silwaniel a Samantou). Andúne se odebral k jednomu z vedlejších stolů, aby si poslechl, co vypráví jeden čaroděj (mluvil o akci, na niž se chystají) a já sám dál hrál na flétnu a pozoroval, jak se ostatní baví hazardem. Když už se začali navzájem urážet, že podvádí, šel jsem zaplatit a zjistil, že venku už neprší. Oznámil jsem ostatním, že bychom měli pokračovat v cestě, avšak než jsme stihli krčmu opustit, strhla se v ní rvačka. Rozhodli jsme se do ní raději nezapojovat a rychle jsme se protlačili ven, osedlali koně, Samanta promazala sochu, která stačila mezitím poněkud zreznout, a vyrazili jsme na sever do Nothanu.

Daleko jsme však nedojeli, neboť jsme Silwaniel, Andúne a já zpoza jednoho blízkého kopce zaslechli jakýsi zoufalý hlas. Vyjeli jsme na vršek, abychom zjistili, co se děje, a spatřili na úpatí pod sebou sochu muže v hábitu, který jakoby stál před něčím hrůzostrašným, a do kopce proti nám těžkými kroky rázovala dosti podivná postava. Vypadala podobně jako Samantini pomocníci, jen byla mnohem robustnější, něco přes sáh vysoká, měla opravdu veliké pěsti a zlostně vyhlížející rudé oči. Čas od času zařvala a uhodila pěstmi do země, načež se půda kolem zvlnila jako voda, když se do ní hodí kámen. Po kratičké poradě jsme se rozhodli, že je to vynikající příležitost na to, abychom zjistili, co všechno Samantina socha zmůže. Naše čarodějka nebyla proti, jen poslala Ouško (svou kočku), aby sochu kouzly urychlila. Netrvalo dlouho a přesvědčili jsme se, že Samantin nejnovější služebník se dovede svou halapartnou skutečně ohánět. Projeli jsme kolem hromádky hlíny, jež z oné věci zbyla, a jali se prozkoumávat kamenného muže. Ani jsme nemuseli být kouzelníci, aby nám bylo jasné, že je to člověk proměněný v kámen. Samanta tedy uložila soše, aby ho vzala a zamířili jsme opět do Nothanu, kam jsme v podvečer bez dalších potíží dorazili. Vydali jsme se rovnou do magické university a na pokyn jednoho z čarodějů složili zkamenělého chudáka do atria. Samanta se poté vydala shánět nějaké solidní mazadlo, aby jí socha příliš nerezla, a Silwaniel se rozhodla prodat kouzelný lektvar, který jediný spolu s Kamenem mudrců, jejím kamenným bubínkem a Mavorovou sedmikráskou nám z Intralbrua zůstal. Podle všeho to byl to byl jeden z tak zvaných Welfových lektvarů, jež jsou velmi vzácné a ceněné, takže se jí nakonec podařilo cenu usmlouvat na půl druhého sta. Nevím však, co ji to napadlo, ale z čista jasna se rozhodla, že dá utržené peníze mně. Chvíli jsem jí to rozmlouval a nakonec jsme se dohodli, že z toho uděláme společný fond pro nejnutnější potřebu. Alchymista, se kterým jsme jednali nám poté doporučil, že kdybychom chtěli pořídit nějaké magické předměty, ať navštívíme jejich magický obchůdek a vypařil se… Tedy samozřejmě ne doslova. Jelikož jsme však byli poněkud poznamenáni cestou po rozbahněné silnici a obchody už tak jako tak zavíraly, zamířili jsme raději do hostince na večeři a další požitky, které krčma poskytuje.

Nahoru

17. Leten 1999 T. V. Dodatek

elikož to bylo nejblíže, zamířili jsme do hospůdky hned vedle magické university, kde jsme si, protože tam bylo značně přeplněno, přisedli k jednomu párku studentů, kteří si opakovali na zkoušky výrobu lektvarů. Jen Samanta se přidala k trojici jiných, patrně zámožnějších učňů, které okouzlila svou sochou, kde a jak trávila noc, nemám tušení, protože z krčmy odcházela mnohem později než my. Naše společnost se mezitím navečeřela a Andúne rozhodl, že noc strávíme na kolejích magické university. Asi dvě hodiny po setmění jsme se tam tedy vydali, po dlouhém přemlouvání obměkčili srdce strážného a dostali jsme dva pokoje. Rozhodli jsme se raději si pořádně odpočinout a šli rovnou spát, nedbaje na to, že o pár pokojů vedle probíhaly bujaré oslavy, na něž jsme byli zváni. Asi kolem půlnoci nás však nevyhnutelně musel vzbudit průvod kolemjdoucích oslavujících, kteří si nás za hlasitého vykřikování „Zkouškovééé!!!“ chtěli odvést s sebou. Silwaniel je zahnala dobře mířenou ledovou sprchou a já je začal zapuzovat mrtvou veverkou. Když si to uvědomili, raději se přesunuli dál sami… Z toho jasně vyplývá, že jediná užitečná a dobrá veverka je mrtvá veverka. Po této noční zkušenosti, jež nás všechny přesvědčila, že studovat magii je hazard se zdravím, nás do rána naštěstí už nic nerušilo.

Nahoru

18. Leten 1999 T. V.

Mám pocit, jako by od rána neuplynulo několik hodin, ale měsíců, možná proto bude dnešní zápis vyznívat poněkud nesouvisle a nejistě.

Hned po snídani jsme opustili koleje a první místo, kam naše společnost zamířila, bylo samozřejmě tržiště. Nevím, co to naše děvčata popadlo, ale Silwaniel si usmyslela, že chce jestřába, a Finderiel cvičenou vlaštovku a po mne chtěli, abych jim je chytil. Nezbylo tedy, než navštívit provaznický krámek a pořídit tam sítě (měli jsme štěstí a natrefili tam zrovna na jednu z elfího lana), s chytáním vlaštovky musíme počkat, až bude před deštěm, s tím jestřábem ještě nevím. Zatímco my jsme pořizovali vybavení na odchyt ptactva (a zatím nepopsanou knihu, jež bude sloužit jako herbář), Andúne se Samantou zamířili do obchůdku u magické university a „vyrabovali“ ho. Nemám přehled o všem, co si odtamtud odnesli, jen vím, že Samanta odtud má nové mazadlo na sochu a Andúne knihu o ohnivé magii, oba tedy očividně našli, po čem jejich srdéčka toužila. Jako by toho ještě nebylo dost, děvčata se vydala shánět nové a lépe vypadající šaty, a tak jsme se Andúne a já rozhodli poptat po nějaké práci. Samozřejmě v krčmě, protože tam se shání nejlépe. Vybrali jsme si jednu ne příliš vzdálenou od jižní brány a rozhodli se přisednout si k bardovi, který tam hrál. Potulní bardi jsou totiž lidé, kteří jaksi záhadně mají o všem přehled a vědí toho víc, než se může zdát. Ale tenhle byl očividně výjimka. Sice věděl o drobných problémech s vlkodlakem, které mají lidé z jedné vesnice, ale potom nám začal vyprávět neuvěřitelné historky o jedné družince dobrodruhů, nějakých Lovcích Veverek. Ani jsme nevěděli, kolik jsme toho vlastně už udělali. Trochu jsme poupravili některé jeho informace, doplnili pár nových a tak podobně. Kdo jsme, se ale dozvěděl, až když jsme z krčmy odcházeli. Posbírali jsme naše dámy a vydali se rovnou na hrad, zaslechli totiž mimo jiné, že naše služby by se znovu hodily jeho výsosti Hengistovi.

Král Morinexu pro nás opravdu měl práci, pro níž jsme se hodili, jen s námi kupodivu chtěl mluvit zcela v soukromí. Svěřil se nám, že zjistil, že na hradě je tajný zvěd ze Západního Adweru. Nechal tedy vyhlásit veřejnou soutěž o novou Morinexskou hymnu a nějakým způsobem zjistil, že místní (poměrně známý a vážený) skladatel Andrej Syslij tomu zvědovi má poslat ve své hymně nějaký vzkaz. A na nás prý je, abychom originál páně Syslijovy hymny získali v podstatě v nulovém čase, aniž by to kdokoli zjistil, a předali jej Hengistovým odborníkům na zjištění oné zprávy. Samozřejmě prý dostaneme vše, co budeme potřebovat a veškeré náklady budou hrazeny ze státní pokladny. Kromě toho nám král Hengist vyhradil na hradě několik pokojů, a tak jsme se v jednom salónku pustili do porady, až jsme nakonec vymysleli jeden plán, ne zrovna nejlepší. Rozhodli jsme se nejprve rozmístit naše lidi (tedy nás) na všechna důležitá místa. Samanta zůstala na hradě a my ostatní jsme se vydali na magickou universitu. Jednak, abychom si vyptali od králových lidí na universitě (nějaké svitky neviditelnosti, svitky hledající neviditelné, ale také svitky, které do poslední kaňky přesně přepíšou jakýkoliv text, a pro každého něco jako křišťálovou kouli v malinkatém provedení, přes níž spolu budeme moci komunikovat, ať už budeme každý na jiném konci města), a jednak, abychom v tamní knihovně zanechali Andúneho. Mezitím se Finderiel vydala do místního zlodějského cechu, aby navázala kontakty a vyžádala si od nich nezasahování nám do akce. A nakonec jsme Silwaniel a já zamířili k samotnému Sysliji, stálo mě to mnoho přemlouvání, ale nakonec jsem sestřičku přesvědčil, aby k němu na oko vstoupila do učení, potřebujeme totiž někoho, kdo by v onom skladateli vzbudil důvěru a třeba ho i nechal nahlédnout do děl, na nichž právě pracuje. Pan Syslij nás přijal a přesvědčit jej, aby Silwaniel učil, bylo kupodivu mnohem snazší, než ji. Sice se nejdříve tvářil velice pochybovačně, když jsem mu tvrdil, že Silwaniel je mojí žačkou, ale poté, co jsem se mu zmínil, že mne učila Alcinë, nám očividně uvěřil, přistoupil na náš požadavek a naše Hraničářku k němu měla ve čtyři hodiny odpoledne nastoupit na první hodinu. Samozřejmě za patřičný peníz.

Já jsem se vrátil za ostatními do hospůdky u magické university, kde už nějakou dobu čekali Andúne i Finderiel, která ve zlodějském cechu moc nepochodila a dokonce tam byla okradena (tedy, příliš velké překvapení to není), ale s nimi i Samanta (jež si stihla mezitím pořídit ještě další novou látku na šaty) a kupodivu i Strnadan. Byl doma v Ptačích Zobech, aby dohlédl na „uklízení nepořádku po dracích“, vydal se pak do Nothanu a natrefil tu právě na Samantu, s níž se cestou do hospody stačili dostat do potyčky s několika zloději. Počkali jsme tu ještě na Silwaniel a rozhodli se změnit krčmu, na tu, v níž jsme zrovna byli, měla zhoubný vliv blízká magická universita; neustále tam něco vybuchovalo, jídlo mělo podivné barvy a pivo tu jiskřilo. Slyšel jsem, že někde v Nothanu má hostinec bývalý Hraničář jménem Selenus, a tak jsme se vydali ji hledat. Jeden strážný nás odkázal na hospodu U Supa, vešli jsme tam a rovnou nám došlo, že to nebude ona. Stoly byly obsazené samými postavami v temných kápích, černých pláštích a z rukávů i bot tu na nás blýskaly dýky. Samanta se zmínila, že tu sedí i pár z těch, se kterými se se Strnadanem střetli, a tak jsme chtěli co nejdříve v pokoji odejít. Pár černopláštníků se však zvedlo a drsným hlasem s výhružným tónem po nás požadovali „vstupné“. Hrábl jsem rukou do torny, pronesl také nějakou drsnou větu a výhružně se jim podíval do očí, a tak se raději otočili a odešli k baru. My se také otočili a krčmu spěšně opustili. Sotva jsme však ušli pár metrů, vyběhlo několik hostí hospody ven a spustili znovu, jejich slova by se dala stručně shrnout větou „Peníze, nebo život!“. A kromě toho se chtěli pomstít Samantě. Vystřelili pár šípů a od Strnadana i Silwaniel se jim také dostalo pár střel, načež jeden z nich padl. Zarazili se pár metrů před námi a dožadovali se vydání naší kouzelnice a peněz, my Silwaniel i já tasené meče, Strnadan s kuší v rukou, Finderiel s lukem, Samanta se krčila za námi a Andúne jen tak stál a vypadal soustředěně. Pak ale Strnadanovi nevydržely nervy a vystřelil, vůdce té zlodějské bandy zakřičel k útoku, ale daleko nedoběhli. V levé ruce jsem držel tekuté světlo, z nějž teď vyšlehla jasná záře a já do toho začal odříkávat jednu báseň ve starém jazyku Foroleionu. Je to sice jen neškodná skladba, ale pro neznalé to může znít jako proklínání. Jen okamžik na to zazářil i Alta-El a v té chvíli se zvedl jeden z těch, které už Strnadan skolil k zemi, rozkřičel se, ať se spasí útěkem a vzal nohy na ramena (mám dojem, že s tím měl něco společného Andúne). Nechtěli jsme se tu zdržovat déle, a tak jsme se co nejdříve vydali znovu hledat onu krčmu.

Díky radě několika studentů jsme Selenusova hostince nakonec dorazili, byl to hostinec U Cesty a plně splňoval veškerá očekávání. Objednal jsem večeři pro všechny a přisedli jsme ke dvěma mužům, kteří hráli kostky. Samanta s Finderiel se k nim samozřejmě přidali, jen Silwaniel si sedla do koutku a cvičila na loutnu, jak jí nakázal pan Syslij. Přisedl si k nám i Selenus a rozšířil naše vědění o pár novinek, například i o to, že Andúneho Lauriel zase někam utekla, ačkoli už není u krále v nemilosti. Před devátou jsme museli odejít na schůzku s královým agentem k jižní bráně, aby nám předal pár zlatých na pokrytí výdajů, a tak jsme se s majitelem krčmy pohádali o cenu večeří; on chtěl pět zlatých a já mu dával sedm. Samanta zůstala v hostinci a hrála s pány kostky, ale poslala s námi Broučka, svou sochu. K bráně jsme dorazili včas, ale králův člověk ne a ne se objevit. Když kolem projížděl pochybný vůz, koukl jsem na zbraň kouzelné sochy a prohlásil, že Brouček má dost ostrou halapartnu, což bylo heslo pro Hengistova agenta. Vozka se jen zděsil, práskl do koní a z vozu mu vypadla noha. Andúne se sochou se za ním rozběhli, aby ho přivedli zpět, což vzbudilo trochu rozruchu. Strážní z boudy u brány vyšli a začali zjišťovat, co se děje, jeden pohled na useknutou nohu neunesl. Za chvilku se vrátil náš pyromág s Broučkem, vozem a dalšími vojáky. Všichni jsme se shodli, že došlo k nedorozumění, a pokojně se začali rozcházet. Králův člověk se však neobjevil, a tak jsme se vrátili do hradu a ulehli ke spánku.

Nahoru

19. Leten 1999 T. V.

dálosti dnešního dne by samy vydaly na celou knihu, o to bude těžší je všechny vměstnat na pár stránek pergamenu. Hned z rána jsme začali pátrat po tom, kam se poděl Weldren, králův člověk, který nám měl včerejšího večera přinést potřebné finance, čekalo nás však nemilé překvapení. Včerejší noci byl totiž zabit, a to dost nehumánním způsobem; něco ho prý doslova roztrhalo a kusy v ulici za chrámem. Rozhodli jsme se to tam co nejdřív prozkoumat, ale příliš jsme toho neobjevili, jen pár rýh ve zdi a jeden důlek, asi jako po šipce; tělo už bylo odvezeno do márnice, a tak jsme se tam vypravili tam, abychom prozkoumali i je. Cestou nám však Andúne zmizel, ale žádné nebezpečí mu jistě nehrozilo, to by nám dal vědět dostatečně nápadným požárem. Místní hrobník a patolog v jedné osobě z nás neměl zrovna dvakrát radost, ale nakonec nás pustil dovnitř, abychom se mohli na nebožtíka podívat a pořádně si ho prohlédnout. Byl to zážitek pro opravdu silné povahy, skutečně to vypadalo, jako by byl roztrhán, ne však něčím, ale podle patologa prý někým. Navíc jsme za jeho nehty objevili vlákno z nějaké světle modré tkaniny a pravou ruku měl posetou malými modrými flíčky, což se objevilo i u dalších dvou, kteří té noci také zemřeli. A podle hrobníka a letmého pohledu i stejným způsobem. Byli to Freln Smoteor, syn místního šlechtice, a hobití zlatník Partheus Peříčko. Ti druzí dva však měli kromě modrých flíčků na jednom prstu i nepatrné říznutí. Poděkovali jsme hrobníkovi za spolupráci, pozvali ho na hostinu, kterou se Arnold rozhodl ten večer u Selenase uspořádat, a vydali jsme se do blízké krčmy U Oběšence, kde Mirathea plánovala poobědvat a kde nás také našel Andúne. Pověděl nám, že nás někdo sledoval, a tak na sebe seslal neviditelnost, vypátral jejich skrýš v prádelně na Severním náměstí (na tom samém, kde sídlí i Andrej Syslij) a zjistil, že jejich vůdce se jmenuje Libet. Což je, jak nám potvrdila Finderiel, shodou okolností vůdce místního zlodějského cechu.

Sotva Mirathea se Samantou poobědvaly, vydali jsme se k domu zesnulého Weldrena, kde jsme podle zpráv měli zastihnout místního velitele stráží – Tyrrona. Cestou na nás ale natrefil jeden ještě mladý zlodějíček, který si chtěl u naší krollky trochu přivydělat, avšak to tvrdě narazil. Měl vlastně štěstí, že ho pouze mírně přimáčkla k zemi a už tu byly stráže. Obrátili ho vzhůru nohama, a tak se z něj vysypal veškerý lup, který kromě Miratheiných zlaťáků a kostěného hřebene čítal i jednu skleněnou kuličku s křížem a jakou tekutinou uvnitř, jíž jsem se ujal. V domě Weldrenově, kam jsme vzápětí dorazili, jsme na Tyrrona i s hlídkou skutečně narazili a po krátké domluvě nám dovolil dům prohledat a obhlídnout i důkazy, jež již oni našli, což vlastně byly jen dvě šipky (jedna zlomená) s úzkými hroty a černým opeřením. V celém domě jsme toho mnoho neobjevili, jen něco přes tři sta zlatých, jež velitel stráže okamžitě zabavil, pergameny popsané nám neznámým jazykem a písmem a Finderiel nakonec nalezla za stolem dobře ukrytou i velice pěkně zdobenou dýku. Byl na ní však znepokojivý nápis hlásající „Krvesaj“ v jazyce temných elfů, jenž se dnes používá snad jen ve Visionském hvozdu. Poradil jsem jí tedy, aby ji raději někam dobře schovala. Ještě než jsme odešli, pokusili jsme se vyzvědět něco dalšího o těch vraždách, ale stráže toho nevěděly o mnoho více než my. Pomohly nám však určit pořadí všech úmrtí a dokonce snad i pachatele. Vezměme to ale popořádku.

Hrabě Aldren Smoteor byl velký pijan a přítel generála Tereba – pijana ještě většího. Včerejšího večera přišel jako obvykle kolem sedmé domů ve značně podroušeném stavu a pozdraviv manželku, zamířil do vrchního patra domu, aby pozdravil syna. Ozvaly se obvyklé výkřiky, protože otec syna často bil (ačkoli na bojišti si prý vždy dokázal udržet dokonale chladnou hlavu), dlouho však nescházel dolů, a tak se manželka vypravila taktéž do vrchního patra, kde však našla syna roztrhaného na kusy a rozražené okno. Hrabě Smoteor zmizel jen v bleděmodrém županu, pravděpodobně celý od krve a od té doby byl nezvěstný. Hobit Peříčko měl zemřít kolem osmé, ale Weldren, který nás měl v devět čekat u jižní brány, se v uličce za chrámem objevil roztrhaný až mezi druhou a třetí hodinou po půlnoci.

Protože generál Tereb chodil každý den od putyky k putyce, rozhodli jsme se pár jich také projít, na naléhání Silwaniel jsme hodlali zamířit k Supovi, kde jsme včera měli menší potyčku se štamgasty, ale nejprve jsme se vydali na něco k obědu (pro Finderiel, mou sestřičku a mne, pro Miratheu další chod a pro Samantu svačinku) do krčmy U Cesty k Selenasovi, poslali po něm Silwaniel opět k panu Syslijovi na hodinu a počkali v hospodě, až nás tam dožene Andúne, který se mezitím zastavil v magické universitě pro naše objednané „křišťálové koule“. Vlastně se skládaly ze dvou částí; jednou byl jakýsi oříšek, který se strčí do ucha a předává hlas, a druhou malá skleněná kulička, do níž se mluví. Hned jsme v krčmě vyzkoušeli, jestli opravdu fungují a můžeme se přes ně spolu domlouvat, když do krčmy naráz vtrhl poručík od stráže s tím, že konečně našli hraběte Smoteora. Vydali jsme se s ním hned na břeh řeky a opravdu! Ležel tam vyplavený s několika šipkami (samozřejmě černé peří) v těle. Měl na sobě potrhaný bleděmodrý župan, stejné barvy jako vlákno zpod Weldrenova nehtu, ruce měl rozdrásané, nehty zničené úplně (jako by se zkoušel prohrabat holýma rukama skrz zeď), byl bos, nohy měl pořezané od střepů a nakonec měl v boku zabodnutý zlatý perořízek s iniciálami P. P. Který jediný se ztratil při vraždě hobita Peříčka. Bylo nám tedy jasné, že hobitího zlatníka i Weldrena a pravděpodobně i Frelna zřejmě zabil on. A docela určitě i s někým dalším, kdo vlastní kuši s šipkami s černými pery. Krátce poté se k nám opět připojila Silwaniel a na její opětovné naléhání jsme se vydali směrem ke krčmě U Supa, kde jsme tušili generála Tereba. Cestou jsme se zastavili jen v Peříčkově zlatnictví, v němž nám nebožtíkův bratr pověděl, že Weldrena viděl naposledy včerejšího večera o půl deváté jít po náměstí, a já se na chviličku zdržel v jednom alchymistickém krámku, abych zjistil, co je zač ta skleněná kulička s křížkem. Prodavač mi vypověděl, že by to měla být kyselina, jež se používá hlavně k rozleptávání zámků, a prodal mi další podobnou kuličku, jež však obsahuje napalm, látku prý to extrémně hořlavou (Andúnemu se podle předpokladů dost zalíbila).

Netrvalo dlouho a už jsme sestupovali do nepříjemného puchu v krčmě U Supa, nechtěli jsme tam dnes prolévat ničí krev a doufali jsme, že místní hosté budou stejného názoru. Za barem jsme spatřili nového hostinského (ten starý bohužel nepřežil včerejší setkání s námi), u stolů několik známých tváří a u baru hledaného generála. Začali jsme ho přemlouvat, aby šel s námi ven, což se zřejmě nezamlouvalo novému hostinskému. Varoval jsem ho, aby si vzpomněl, co se stalo jeho předchůdci, ale snaha byla marná, zavolal si dva svalnaté barbary, a tak jsem zpod pláště vytáhl kuličku s napalmem. Zbledl jako stěna a na chvíli zavládlo v putyce hrobové ticho, napětí se dalo krájet, stejně jako všudypřítomný puch. Nakonec se však hostinský umoudřil a nechal nás si generála odvést. Jen někteří hosté se zmohli na pár výhružek a snad varování. Mno, podařilo se mi rozzlobit zlodějský cech… Tereba jsme odvedli k Selenasovi a zkoušeli z něj ještě opilého vypáčit pár informací, vyzvěděli jsme však jen, že hrabě Smoteor při kartách podvádí. Za vydatné pomoci Selenasovy speciality poeticky zvané Černá zhouba (jedná se o horký nápoj z jakýchsi upražených a rozemletých černých bobů odněkud z dovozu) a následného zásahu mým bylinkovým dryákem na kocovinu se nám podařilo přivést ho stavu střízlivého, ale k ničemu to nevedlo. Snad jen k tomu, že jediný nepřítel hraběte Smoteora podle něj byla jeho manželka, protože ho nechtěla pouštět do hospod. Pozvali jsme ho tedy, aby zůstal na naši oslavu, a to už se začali pomalu scházet hosté. Hned tím prvním byl poručík ze stráže, který nás předtím volal na nábřeží a teď přicházel s novinkou, že našli na břehu u městských hradeb blízko vyústění kanálů stopy. Už jsem se se Silwaniel zvedal, že si je rychle půjdeme prohlédnout, když oknem přiletěl kámen zabalený do zprávy, ať si raději kryjeme záda. Podle Selenase od zlodějského cechu. Samantin Brouček vyběhl ven, aby vrhače dostihl, ale pozdě, tak rychle jako onen zloděj po zdech lézt nedovedl. I tak jsme se však se Silwaniel vydali k řece v naději, že zloději nejdřív dávají varování a nechají nás dnešní večer ještě v klidu. Zloději nás zřejmě v klidu nechali, ale zhruba v půli cesty se v našich naslouchátkách (jak jsem začal těm křišťálovým kuličkám říkat) ozval zvuk podobný nalévání vody do poháru a poté draplavý nepříjemný hlas vykřikující jméno Široko. A pak už zase ticho. Je jasné, že teď už se přes ně nemůžeme o tajných věcech domlouvat s ostatními. O něco obezřetněji jsme tedy pokračovali dál až k bráně, skrz níž nás strážní pustili bez reptání. Jen nás varovali, že mimo město je v noci nebezpečné. Odpověděl jsem, že ve městě se během jediného dne našly tři mrtvoly, kdežto venku jen jedna, načež strážní mírně pobledli. Zamířili jsme se Silwaniel k vyústění kanálu a s tekutým světlem v ruce jsem začal hledat stopy. Byly tam dvoje a jedny z nich byly sotva čitelné, a tak jsem sáhl k troše přírodní magie. Přehrával jsem si v hlavě, co se tu dělo, jak se v místě, kde stopy začínaly objevil hrabě Smoteor, za ním jakýsi elf a dali se spolu do boje. Elf spíš jen hbitě uhýbal a čas od času zasadil ránu, zatímco Smoteor kolem sebe bil jako smyslů zbavený, až se nakonec vyčerpáním a ztrátou krve skácel na zem. Elf poté odešel, po chvilce se vrátil, strčil hraběte do řeky a zase odešel. Ale odešel nikam, stopy zkrátka končily uprostřed trávou porostlého svahu. Zkoušel jsem to tam prohledat, ale až oči mojí mladé sestřičky našly železný kruh na řetězu, patrně od nějakého poklopu. Naznačil jsem jí, aby si vyndala z ucha naslouchátko a vysvětlil jí, že přes něj teď nemůžeme dát ostatním nic vědět, aby se to nedozvěděl onen Široko, dokud nevíme, kdo to je. Pak jsem přes něj Samantě sdělil, že jsme nic krom stop nenašli, a pravdu o řetěze jsme jim všem vypověděli až v bezpečí v krčmě předtím, než jsme šli spát.

Pravda, dnes jsme se vůbec nehnuli z místa ve vyřešení toho, jak získat páně Syslijovu hymnu, ty vraždy nás od toho odtáhly docela pryč. Mám tušení, že by to spolu mohlo nějak souviset (možná je to spíš jen přání), ale žádnou souvislost zatím nenacházím. Žádnou krom toho, že jednou z obětí byl tajný králův agent a zesnulý mladý Freon Smoteor byl Syslijův žák.

Nahoru

20. Leten 1999 T. V.

ž od rána žilo celé město přípravami na zítřejší svátek, Alban Elved (neboli podzimní rovnodennost); kramáři začínali stavět stánky, lidé čistili ulice, rozvěšovali výzdobu a na Hradním náměstí začal vznikat veliký labyrint. Každoročně se zde vystaví a spousta bláznivých dobrodruhů se pokouší projít jeho pastmi a nástrahami, aby je nakonec vynesli zmrzačené nebo polomrtvé na nosítkách, to vše kvůli jednomu artefaktu s ohromnou, leč neznámou mocí – Poháru Čarodějek.

Po snídani jsme se rozhodli, že se vydáme prozkoumat poklop, který Silwaniel včera objevila na břehu řeky, Andúne se však nejprve stavil na magickou universitu, aby zjistil, zda se jim podařilo zabezpečit naše naslouchátka proti odposlouchávání (právě se na tom pracovalo), a já na okamžik zavítal do krámku s magickými hračkami pro maketu kuličky s oním napalmem, jíž jsem si včera objednal (ten člověk opravdu nevěděl, jak se správně smlouvá). A už jsme se konečně chtěli vypravit na břeh řeky, když jsme zjistili, že nás někdo sleduje. Změnili jsme tedy směr, zamířili na náměstí a tam se rozptýlili mezi stánky. Nejzajímavějším cílem mu přišel Andúne, který šel s Broučkem koupit nějakou dýku (je to těžko uvěřitelné, ale dvě dýky stihl během těch pár minut zničit), a my ostatní zatím sledovali jeho (mimochodem, měl jsem pocit, že jsem zahlédl jednu svou známou, ale zřejmě to byl opravdu jen pocit). Po krátké chvíli se k našemu zvědovi nenápadně přimotala Samanta, začala nenucený rozhovor („Vy jste ale fešák...“ nebo „Mno to jsou svaly!“ a „Určitě jste prošel spoustu dobrodružství...“) a během pár chvilek si ho dokonale omotala kolem prstu tak, že až když ho přivedla k nám, si uvědomil, do čeho vlezl. Ovšem držel se statečně a nic nedával znát, a tak musel nakonec na Samantino přimlouvání slíbit, že s námi půjde do podzemí... Chudáček, Goldrik se jmenuje. Andúne ještě odložil Broučka do hradní kovárny, aby tam spravil jednu z těch rozbitých dýk, a už jsme otvírali poklop u řeky. Jak se dalo čekat, vedl do stok. Vydali jsme se tedy po stopách vraha hraběte Smoteora a kupodivu se nám nic (krom puchu, docela podobného tomu v krčmě U Supa) se nám nestavilo do cesty. Až po chvíli zničehonic spadlo ze stropu a stěn porostlých plísní několik kolem půldruhého sáhu dlouhých ještěrů (gobloši se jim říká, dokáží se téměř dokonale schovat i na holé zdi a splynout s ní), kteří se zřejmě rozhodli nás ochutnat. Trošku nás podcenili, tři zaplatili setkání s námi životem, jeden se naštěstí stihl zachránit útěkem, dost ošklivě ale zranili Samantu. Hned jsem jí ránu trochu poléčil a ovázal, ji však nejvíce trápilo, že má zničené šaty... Ty čarodějky.

Po několika dalších zákrutech a odbočkách nás stopy dovedly až k mříži, za níž někam nahoru stoupaly schody, byla však zaopatřena kvalitním zámkem, od něhož samozřejmě nikdo z nás neměl klíč. Už to vypadalo, že se snad budeme muset vrátit s nepořízenou, když se k němu nachomýtla Finderiel a během chviličky ho nějakými paklíči odemkla. Snad ji to naučil Strnadan. Už po pár schodech jsme seshora zaslechly hlasy tlumené dveřmi a náš přítel Goldrik nás samozřejmě prozradil vykřikováním „Hurá na ně!“ a tak podobně. Po pár skocích už jsem byl u dveří, a sotva jsem se u nich zastavil, abych se zaposlouchal, prudce se otevřely a na mne mířila ani ne ze sáhu kuše. Na obličej jejího majitele hrot Alta-Elu. Po drobné konverzaci podobné těm vedeným U Supa jsme usoudili, že jsme v patové situaci, a dveře se zabouchly. Ozvalo se cvakání zámků a přisouvání nábytku. Začali jsme zvažovat, jak dveře otevřít, načež se Samanta s Andúnem shodli na vyhození do povětří. Nechal jsem je tedy, ať si hrají a chtěl sejít dolů, když se pod schody mihl stín, ozvalo se tříštění skla a chodbu zaplnil dým. Jen tak tak jsem stihl zadržet dech, zatímco ostatní se skáceli k zemi; všichni kromě Andúneho a Samanty, která zmizela. Chtěli jsme s naším pyromágem seběhnout dolů, ale v cestě nám bránili dva zlodějíčci. Prvního z nich zasáhlo několik blesků z mého prstenů a ten druhý ho musel z uzounké chodby odtáhnout pryč. Hned za rohem však čekali další a jeden z nich vzal našeho mága obuškem po hlavě, nutno však dodat, že Andúne je pěkně tvrdohlavý, takže se z rány hned vzpamatoval. Já měl větší štěstí a podařilo se mi přeskočit stoku na druhý břeh. Jen jsem se otočil a už letělo pár šipek a dýk. Jen se mihla jasná čepel a Alta-El je všechny srazil. Čekalo tam na nás dohromady asi pět zlodějů, jeden už v bezvědomí, druhý ho táhl pryč, třetí (mimochodem barbar, který dělal vyhazovače v krčmě U Supa) se zrovna otočil a zaútočil obuškem na čtvrtého (s kuší) a ten pátý, celý v černém, že vidět byly jen zelené oči, si konečně všiml kuličky s napalmem v mojí ruce, dostal rozum a začal vyjednávat. A barbar stále zpracovával svého kamaráda s kuší, zatímco se Andúne jen potutelně usmíval. Sotva stačil temnokápník říct pár slov, objevila se těsně za ním Samanta s jednou dýkou u jeho krku a druhou u jistých choulostivých partií. Snažil jsem se s ním docela normálně dohodnout a vyzvědět informace o tom, kdo zabil hraběte, což naše čarodějka docela komplikovala tím, že ho dosti bezohledně sváděla. Zřejmě mu to vadilo, a tak se vysmýkl a objevil se za Samantou z dýkou zase na jejím krku, načež ona jen podotkla, že na to jde docela rychle. Nakonec se nám podařilo s ním dohodnout, že se s jedním z nás sejde v krčmě U Cesty a odpoví nám na naše otázky, nebo alespoň některé z nich. Pak sebral své kamarády a zmizel ve stokách. My jsme zase poprobouzeli zbytek družiny, poslali nebohého Goldrika zpátky k jeho lidem a brzy se vynořili zase na světlo denní.

Opět jsme zamířili k Selenasovi na oběd a ostatním jsem u té příležitosti sdělil, že mám v plánu zajet za Velienou, věhlasnou věštkyní do Rómenny. Do pár dnů bych měl být zpátky, pověřil jsem je tedy, ať si někdo z nich vede zápisky o tom, co se dělo, popřál jim ve všem štěstí a vyrazil. Pevně doufám, že se jim nikomu nic nestane a že město zůstane stát. Cesta ubíhala rychle a bez jakýchkoliv zajímavých událostí a snad dvě hodiny po setmění jsem do Rómenny dorazil. Ubytoval jsem se v místním hostinci a rozhodl se si po cestě trochu odpočinout.

Nahoru

* - Pro neznalé:

Alcinë Lúcalindë je jedna z nejlepších, ne-li rovnou nejlepší bardka Foroleionu a mimo to také Edhelova učitelka (hry na flétnu).
Alta-El je (kupodivu) Edhelův meč, dědí se v jeho rodině už po mnoho generací.
Čcha je horký nápoj z lístků jisté rostliny zalitých horkou vodou nebo povařených, jeho produkcí je znám především Šotokan.
Edhelův nátepník není jen pouhá část zbroje, je v něm ukryt mechanismus na střelbu dlouhých tenkých jehlic a vystřelovací čepel dlouhá téměř jako mečík půlčíků, vyrobil ho Eltann, kovář na Artaedu.
Elen je Edhelova sestra, když zrovna nevyšívá hloupé prapory, je to čarodějka, a vynikající.
Klín Valar se nazývá jedno souhvězdí, je to Eärendil se svými syny, každý se plaví po obloze na vlastní lodi s jedním Silmarilem.
Lauriel je princezna z Morinexu, která utekla a dala se k hraničářům. S Andúnem se milují.
Lossen je název pro zvláštní druh elfího růžového vína, jež se vyrábí z růží.
Morion je bohyní větrů a bouří, viz. sekce Svět - O Bozích.
Neyla je bohyní přírody, viz. sekce Svět - O Bozích.
Nîmran je Edhelův kůň, bělouš, pokud vás to zajímá, špatně se schovává ve tmě.
Rill, čili Rillien Anariel, je Edhelova sestřenice a mistrná lukostřelkyně.
Šaratičník je velmi vzácná rostlinka, po požvýkání jejího kořene se člověk na krátkou dobu pohybuje mnohem rychleji než obvykle.
Tarský val je pohoří spíše kopcovitého typu s bohatými ložisky železa, jež tvoří přírodní západní hranici bývalého Sutelionu a odděluje ho od Foroleionu a Irtilveadu