Ostatní

Kronika Školní družiny - Edhelův deník - Past - Edhelův deník - Intralbrua - Edhelův deník - Ať žije král - Waelhamské kroniky

Edhelův deník - Intralbrua

4. Leten 1999 T. V. - 5. Leten 1999 T. V. - 6. Leten 1999 T. V. - 7. Leten 1999 T. V. - 1. den v zámku (pův. 8. Leten) - 2. den v zámku dopoledne (pův. 9. Leten) - 2. den v zámku odpoledne (pův. 9. Leten) - 3. den v zámku (pův. 10. Leten) - 4. den v zámku (pův. 11. Leten) - 5. den v zámku brzké odpoledne (pův. 12. Leten) - 5. den v zámku večer (pův. 12. Leten) - 8. Leten 1999 T. V. - 9. Leten 1999 T. V. - 10. Leten 1999 T. V.
Pro neznalé

Perličky z dobrodružství
Zápis o dobrodružství v Kronikách

4. Leten 1999 T. V.

o několika měsících jsem se opět připojil k Lovcům Veverek. Tedy… Z Lovců Veverek byli v Nothanu (hlavním městě Morinexu), kam jsme dnes se Silwaniel přijeli, jen Samanta a Andúne. Náš slovutný mág, který se teď těší veliké přízni jak u starého krále Nearchuse, tak u mladého Hengista, nás pozval do jedné hospůdky pod hradem na oběd a rozhodl se za nás všechny platit. Při té příležitosti nám navíc oznámil, že mladý král shání někoho, koho by poslal na pomoc svému známému, jistému Tenedovi, regentu Machenidovy Studánky v Západním Adweru, jemuž se ztratil dvorní theurg a nikdo jej už čtyři měsíce nemůže najít. Přišlo nám to jako dobrá příležitost, jak uplatnit naše schopnosti, a tak jsme souhlasili, jen nám všem přišlo, že je nás poněkud málo. Vzpomněl jsem si na tu osobu, kterou nám Thingol doporučoval, a zeptal jsem se na ni ostatních. Je to elfí druid jménem Mavor, ale patrně se někde zdržel. Zatímco se Andúne pokoušel přijít na to, co udělat s naším nízkým počtem, vytáhl jsem flétnu a začal hrát stejnou melodii, jakou hrála jedna elfka u vedlejšího stolu na harfu. Náš mág si toho všiml, přisedl si k ní, chvilku spolu rozmlouvali a on potom dospěl k názoru, že zrovna ona by nám mohla být nějak prospěšná. Pochází z Irtilveadu a jmenuje se Finderiel… A předpokládám, že s sebou svůj luk nenosí jen tak pro okrasu. Andúne nám ještě oznámil, že on se na přání starého krále Nearchuse vydá na sever, aby tam pro něj zařídil pár záležitostí, a Mavora že za námi pošle hned, jakmile se druid objeví. Ještě, než jsme se rozešli, dal jsem každému z naší společnosti jeden z prstenů, které jsem nechal nedávno udělat; jsou ze stříbra a na každém je náš znak, veverka proklátá šípem. Myslím, že je to docela překvapilo a potěšilo. Potom už jsme se chystali k odchodu a jediné, co nás v něm trošku zdrželo, byl hostinský, který chtěl podpisy Silwaniel a Samanty (Lovci Veverek jsou teď v Morinexu velmi známí a oblíbení), a vyzvednutí koně pro Finderiel na hradě. A pak už jsme rozvinuli náš prapor a vyrazili z města ven, do krásného odpoledne pozdního léta.

K večeru jsme dorazili na hranice Morinexu a rozhodli se, že přespíme ještě v něm. Postavili jsme stan a postupně se uložili ke spánku. Hlídky jsme drželi spíše jen ze zvyku.

Nahoru

5. Leten 1999 T. V.

o klidné noci jsme se probudili do jasného rána a do hodiny jsme byli opět na cestě. Koně byli odpočatí a svěží a počasí vynikající, takže se nám jelo dobře, zdálo se, dnešní den měl proběhnout celý v klidu a bez potíží… A vlastně také proběhl. Jen brzy po ránu jsme projížděli ležením vojáků, kteří tábořili u silnice a pověděli nám o bandách skřetů, jež se občas potulují kolem (jednu právě včera pobili), a po poledni jsme narazili na jednoho kupce. Nechtějte, abych popisoval, jak se s ním (a následně i se Silwaniel) Finderiel hádala o cenu kotlíku, ztratil jsem přehled v tom, kdo a za kolik zlatých si ho vlastně koupil. Jen vím, že Samanta si koupila nádobí, s nímž by si mohla zřídit menší kuchyň, strčila to do pytle a nechala zmizet. Kupce to poněkud polekalo a myslím, že se ještě o něco více vystrašil, když jsme mu pověděli, že se tu na cestě ztrácejí lidé (původně jsem měl na mysli jen onoho theurga, jehož jedeme najít). Nechali jsme tedy kupce kupcem a vydali se dál, až jsme někdy v odpoledni dorazili do Machenidovy studánky.

Je to vlastně jen menší městečko s palisádou proti skřetům, běžnými prostými měšťany, „zámkem“, krčmou, pramenem opředeným nějakými pověstmi a v současné době i jedním cirkusem. Hned na rynku nás vítal početný dav lidí tísnící se před velikým, pestrobarevným stanem, před nímž na malém pódiu vyvolával jistý hobit, co všechno uvidí návštěvníci na jejich vystoupení; lamželeza, provazochodkyni, divoké šelmy, kouzelníka a jako zlatý hřeb večera… jednorožce! Nevěřil jsem vlastním uším. Oni vážně mají tu drzost, že vězní něco tak čistého a dobrého?! Rozhodli jsme se neřešit to teď, ale raději až někdy později, a ještě než jsme se vydali k regentu Tenedovi, Samanta předvedla parádní trik, při kterém odnikud vytáhla třicetisáhové lano, s kotvičkou na konci! U regenta nás přijali dobře a pan Tened nám ochotně povyprávěl vše o Josielovi, tak se jmenuje ten ztracený theurg. Je to jeho velmi dobrý a starý přítel, myslím, že spolu dokonce prošli nějakými válkami. Před několika lety přišel Josiel do tohoto kraje a Tened ho nechal bydlet u sebe na zámku, kde mohl také v klidu míchat své lektvary a věnovat se studiu magických věd. Poslední dobou (tedy předtím, než zmizel) se začal zdát theurg poněkud zasmušilý a více mluvil o stáří a podobných záležitostech, až jednoho dne odešel na bylinky někam na sever a už se nevrátil. Nikdo tomu z počátku nevěnoval příliš pozornosti, protože Josiel takto chodíval pryč často, a když se tomu věnovat začali, bylo už pozdě. Poté Nás Tened nechal, ať si klidně prohlédneme theurgův pokoj i laboratoř, ale téměř nic významného jsme tam nenašli… Tedy přesněji řečeno, našli jsme tam spoustu všemožného alchymistického vybavení, jeden dalekohled, spoustu odborné literatury a jeden papír, na kterém byl napsán návod na výrobu Kamene mudrců. Mimochodem, Silwaniel už předtím naznačila něco v tom smyslu, že ho šel Josiel někam do klidu vyrábět.

Rozloučili jsme se pro dnešek s panem Tenedem, vyšli na náměstí a rozhodli se jít se ubytovat do místní krčmy; jmenuje se U Pramene. Tam nás konečně dohnal zmiňovaný Mavor a zdá se, že nám k něčemu opravdu bude… I přestože si v některých věcech občas nerozumíme. Oznámil nám, že se zdržel kvůli tomu, že slavil své narozeniny, načež Silwaniel vytáhla z torny jantar upravený jako přívěšek a dala mu ho, ode mne dostal prsten se znakem Lovců Veverek. Zamluvili jsme si tedy pokoje na noc, nějakou večeři, otevřeli si účet a šli se podívat, co zmůžeme s tím cirkusovým jednorožcem. Nejdřív jsme poslali na průzkum naši zvířecí jednotku, někdo by to však velmi snadno mohl vidět tak, že jsme (Mavor a já) poštvali na Samantinu kočku své psy. Ti ale nic pořádného nezjistili, a tak jsme se rozhodli na to představení sami podívat. Všichni až na naši čarodějku, která prostě zmizela. Sedli jsme si úplně dozadu a sledovali vcelku vydařený program. Vydařený až na to ponižování zvířat. Vystoupení začínalo přehlídkou divoký šelem, několika čísly trojice akrobatek a následoval lamželezo; narovnal podkovu, zauzloval železnou tyč a poté vyzval na souboj někoho z publika. Nejprve vyzkoušeli své štěstí dva místní vojáci a poté Finderiel pronesla, že by to snad také zkusila. Jí snad muselo v tu chvíli přeskočit pár koleček v hlavě, vždyť nemá síly ani, aby pořádně sekla mečem, a proti takovému barbarovi by neměla nejmenší šanci. Nemohl jsem ji tam nechat jít a také nenechal, načež se urazila a na chvíli se na mne docela rozzlobila. A pak s tím samým začala i Silwaniel (pravda, ta už s mečem zacházet umí, a dost dobře), ale to už se zvedl Mavor a prohlásil, že jde on. (Asi jsem v družině sebevrahů.) Odložil své věci a nastoupil do manéže proti o dvě hlavy vyššímu barbarovi, který mu s posměškem na tváří oznámil, že ženy a elfy nebije. To opravdu neměl dělat, Mavora to totiž opravdu urazilo, pustil se do lamželeza a nakonec ho, v opravdu nejistém a dost šíleném zápase, porazil. (I když mám slabé podezření, že si trochu vypomáhal magií.) Sebral dvousetzlaťákovou výhru a vrátil se k nám. Následovalo myslím vystoupení „kouzelníka“, který klasicky tahal králíky z klobouku, kouzlil holubičky a jeho vrcholným číslem bylo, že nechal mezi dvěma zrcadly létat dva kouzelné blesky a vznesl se do vzduchu. Nedalo mi to, a abych si udobřil Finderiel, zvedl jsem mu z hlavy na dálku z hlavy jeho špičatý klobouk a posadil jí ho na hlavu (neptejte se jak, sám pořádně nevím, jak je možné, že něco takového umím). Našla v něm dvě schované růže. A poté konečně přišla drezúra koní a jednorožec. Už v tu chvíli nám všem ale bylo jasné, že tento jednorožec nebude tak moc opravdový, jak o něm tvrdí.

Tím vystoupení skončilo a vlastně všichni, kdo byli v cirkuse, se vydali do krčmy, kam je Mavor pozval, aby nemusel utrácet výhru sám. Šli i skoro všichni cirkusáci, jen několik jich zůstalo u maringotek. K těm ale po chvíli přišla Finderiel a přemluvila je, aby šli do hostince také, všechny až na toho „kouzelníka“ a principála. Ani ne za půl hodiny se však vrátila zase a odvedla tam i eskamotéra. Já se mezitím byl projít po městě, ale na nic podezřelého jsem nenarazil, což je samo o sobě dost podezřelé… Nakonec mne však našla Silwaniel a rozhodli jsme se zajít podívat na toho jejich jednorožce, když teď vlastně nebyl nikým hlídaný. Dovnitř jsme se dostali bez sebemenších potíží (jen u principála se svítilo). Zatímco jsem hlídal venku, Silwaniel vlezla k jednorožci do klece a pustila se s ním do řeči… Nebo spíše řehtání. Zjistila od něj, že je vlastně normální kůň a ten roh mu původně držel na čele provázek, ale teď už nějak zarostl a drží tam. Mé sestřičce to nedalo a hned začala bušit na dveře principálovy maringotky, aby jí pověděl, kde vzal ten roh. On však jen opakoval, že mu ho dal jeho otec, také cirkusák. Nakonec jsme se oba vrátili do krčmy, kde hostina už značně pokročila a Samanta se zde předháněla s cirkusáckým kouzelníkem v tom, kdo umí lepší kouzla… Oba toho umí opravdu mnoho; od vytahování předmětů odnikud, přes zhasínání, rozsvěcení, rozdvojování se, až po úplné zmizení a objevení se jinde. O půlnoci to vypadalo, že se to v tomto duchu protáhne až do rána, a tak jsme se Silwaniel a Finderiel začali hrát ukolébavky, aby se lidé zklidnili a šli spát, a do hodiny to opravdu zabralo. Finderiel, mírně opojená alkoholem, usnula také, a tak jsem ji odnesl do pokoje, Mavor opojený silně se skácel jakbysmet, ale toho jsme do postele dopravili společnými silami se Silwaniel. A pak se také konečně odebrali na kutě.

Nahoru

6. Leten 1999 T. V.

ediní, kdo toho dne vstali ráno, jsme byli Silwaniel a já, všichni ostatní ještě vyspávali po včerejší pitce. Abychom tedy zbytečně netratili čas do oběda, rozhodli jsme se projít po místním trhu a při té příležitosti se optat zdejší bylinkářky, zda neví, kam chodíval Josiel na bylinky. Mnoho toho opravdu nevěděla, vlastně ani nevěděla, že onen alchymista zmizel. Koupili jsme tedy alespoň nějaký čaj proti nachlazení a speciální dryák na léčení kocoviny. Protože jsme potřebovali, aby byli všichni v provozuschopném stavu, rozhodli jsme se ho rovnou vyzkoušet a servírovali ho ostatním s obědem. Nikdo ho nevypil celý šálek… Vlastně to myslím ani nikdo nepolkl a snažili se co nejrychleji najít něco na zapití. Mavor okamžitě vyběhnul z hospody a vrhnul se k potůčku tvořenému místním pramenem, podle něhož se celé město jmenuje (Machenidova studánka), a poté se odebral do blízkého lesíka vykonat ranní meditace. Samanta zvolila jinou strategii a pustila se hned do oběda, Finderiel myslím podobně. Někdy v tu dobu se z venku zničehonic začal ozývat zlostný štěkot a rámus, a když jsem vyběhl ven, uviděl jsem Vorima, Mavorova psa, útočícího na Silwaniel. Skočil jsem mezi ně a pokusil se dogu chytit, kupodivu se mi to povedlo a ani se nesnažila mne nepokousat. S menšími obtížemi jsem ho odvedl ke stejnému potůčku, kde se dříve svlažoval i Mavor, a pak ho poslal za jeho pánem. Silwaniel mi potom pověděla, že to udělal, protože se mu pokoušela také vnutit dryák proti kocovině…

Když jsme o něco později byli zase všichni v krčmě a dojídali oběd, objevil se posel pana Teneda, který nám přišel vzkázat, že jeho pána nás žádá, abychom k němu co nejdříve přišli. Rozhodli jsme se vyhovět, a sotva jsme dojedli, dostavili jsme se k němu. On také zrovna obědval, a tak se k němu někteří z nás neváhali přidat (ze zdvořilosti). Pověděl nám, že mu starost o přítele nedala spaní, a když znovu prohlížel alchymistův pokoj, objevil v tajné schránce jeho stolu ukrytý dopis, jenž měl na obálce napsáno, že se má otevřít čtyři týdny po jeho odchodu. Josiel v něm psal, že vydal na sever hledat bájný zámek Intralbrua, jež je snad ukryt někde v Tarském valu* a který měl dávno před mnoha lety objevit jeho kolega z oboru, mistr Scintio. A ten proslul tím, že snad dokázal namíchat lektvar zastavující stárnutí. Na zadní straně byla nakreslená hrubá mapka zobrazující jen Machenidovu Studánku, několik kopců, z nichž rozeznatelný byl snad jen ten nejvyšší zvaný Homole, a směrem na sever a mírně západně i zámek. Rozhodli jsme se ještě před odjezdem prohlédnout místní kroniky, zda tam něco o zámku Intralbrua nenajdeme, ale mnoho jsme toho nenašli. Jen, že po dlouhou dobu chátral a poté ho osídlil jakýsi Machenid. Kromě toho jsme zde však nalezli i knihu sebraných pověstí a historek právě o tomto zámku, rozhodli jsme si ji na nějakou dobu vypůjčit, abychom v ní nalezli alespoň některé odpovědi na naše otázky… A když už nic jiného, můžeme si teď po večerech aspoň číst pohádky na dobrou noc.

Opustili jsme zámek pana Teneda, Samanta se zastavila v místním kostelíku, aby nám vyprosila u Bohů štěstí, a vyrazili jsme z Machenidovy Studánky směrem na sever. Udělali jsme ještě jednu krátkou zastávku na Homoli, abychom se rozhlédli po okolí a hlavně abychom se podívali, jestli s pomocí Josielova dalekohledu, který jsme si vypůjčili, neuvidíme Intralbrua. Neviděli jsme ho, ale zvláštní bylo, že všechno obracel vzhůru nohama a zleva doprava, asi jeden z těch alchymistických výmyslů. Mavor nám při té příležitosti oznámil, že zítra i pozítří bude překrásné počasí a už jsme se chystali sjet dolů a pokračovat dál, když jsme zaslechli kopyta a na Homoli na svém poníku vyjela Mateřídouška! Bylo to opravdu příjemné shledání po tak dlouhé době, konečně někdo ze „starších“ členů naší družiny. Strávili jsme chvíli seznamováním a vítáním, já při té příležitosti dal Mateřídoušce náš prsten, a poté jsme zamířili z kopce směrem, kde jsme viděli stoupat k nebi pramínek kouře. Abych řekl pravdu, docela nás překvapilo, když jsme v údolí za dalším vrchem našli tábořit čtyři poněkud větší a velmi dobře vyzbrojené skřety. Chvíli jsme přemýšleli, co s nimi, a nakonec bylo rozhodnuto, že je obklíčíme, a bude-li to možné, zastřelíme z dálky. Jaké však bylo naše překvapení, když najednou vyskočili a se zářící šavlí, cepem a křikem se dva rozeběhli ke mně. Jeden z těch zbylých dvou, kteří měli luk, už byl mrtev na zemi, a druhý zhynul Silwanieliným šípem vzápětí. Rychle však přišel čas na meč. Ti, kteří utíkali za mnou, se zdáli být opravdu silní a jeden z nich navíc připomínal velmi rozzuřeného válečníka, jenž už se neřídí smysly, ale chce zabít vše, co se hýbe. Než jsem stačil cokoli udělat, zasypali mne ranami, že jsem se sotva udržel na nohou. Couvl, nebo jsem se možná spíše zapotácel dozadu, a co nejrychleji vyhrabal z torny jeden z léčivých lektvarů a vypil ho. Mezitím už u nich byli psi a Silwaniel a útočili na ně. Ten s cepem však jedinou ranou odpálil Vorima někam stranou a chystal se na další. To jsem po něm šlehnul jedním útočným kouzlem (jak by možná řekl některý z čarodějů) a Samanta na mne zakouzlila jedno ze svých kouzel; zjistil jsem, že všechno kolem se začalo pohybovat mnohem pomaleji… Nebo spíše já o mnoho rychleji. Skočil jsem s Alta-Elem v ruce ke skřetovi s cepem a během snad zlomku sekundy ho rozťal na několik částí. Mezitím jsem postřehl, že Mavor běžel za svým psem (léčit ho) a Finderiel skočila k tomu s šavlí. Ale s holýma rukama! Ona musela doopravdy zešílet. Jen ji několikrát švihnut a skácela se k zemi. Jen o chvilku později potkalo to samé i Silwaniel, takže jsem u něj zůstal sám. Tohle mu jen tak projít nemělo! Ani se nestihl pořádně otočit a už se musel snažit uhýbat zpívajícímu Alta-Elu. Marně. Po pár vteřinách už ležel v bezvědomí na zemi. Bohužel pouze v bezvědomí, jelikož jsme měli v plánu z nich dostat, co tu dělají. Hned jsem byl u Finderiel a dával jí pít také jeden lektvar. Rány jí krvácet téměř přestaly, avšak stále byla v bezvědomí. Silwaniel se mezitím snažila léčit Mateřídouška, ale valný účinek to nemělo, a tak jsem do své sestry hraničářky nalil i svůj poslední lektvar.

Pomalu to tu začínalo zapáchat, a tak jsme obě děvčata odnesli k původně skřetímu ohni, ovázal jsem jim rány (později i sobě) a trochu jsme ty mrtvoly uklidili. Samanta se pak pokoušela z jediného skřeta, který přežil, vypáčit ony informace (musela na sebe seslat nějaké překládací zaklínadlo, protože pořád mlel tou jejich černou hatmatilkou) a nakonec zjistila, že hledají před dvě týdny ztraceného generála. Poté přišel Mavor s koňmi a skřeta dorazil. To už byly naše elfí slečny vzhůru, i když se ještě necítily zrovna nejlépe, a jelikož se nám tu nechtělo zůstávat už ani o minutu déle, vydali jsme se zase na sever. Do večera jsme vřesovištěm ujeli ještě několik mil, až jsme se utábořili na trochu sušším místě. Před spaním nám všem Mavor opravdu výtečně přečetl jednu z Intralbruarských pověstí (o dvou bratrech, jeden skončil jako oběť temným bohům na zámku, druhý z toho zešílel a poté utekl do kopců) a já ho doprovodil na flétnu. A poté jsme se odebrali na kutě. Ostatní mne nechali spát celou noc, za což jsem jim opravdu vděčný, posbíral jsem v souboji se skřety několik ran a už jsem neměl síly na to, abych si je vyléčil.

Nahoru

7. Leten 1999 T. V.

elý dnešek naštěstí proběhl bez jakýchkoliv zvláštních příhod. Už od rána svítilo příjemné letnové slunce cesta vřesovištěm ubíhala klidně. Po nějaké době jsme narazili na opravdu starou a už velmi dlouho nepoužívanou cestu vedoucí na sever a pokračovali po ní, až jsme k polednímu dorazili k místu, kde kdysi velmi dávno stávala kaplička, dnes už tam jsou jen trosky. Využili jsme pěkného místa k menšímu obědu, nebo spíše svačině, a aby se nám lépe trávilo, Mavor přečetl další pohádku. Vztahovala se právě k tomuto místu. Jeden kněz kdysi odešel tajnou podzemní chodbou z kapličky na sever (patrně do Intralbrua) a když se po čtyřech dnech vrátil, byl jako rozumu zbavený. Mavor se pokoušel tu tajnou chodbu najít, avšak marně (lidé z Machenidovy Studánky ji už dávno zasypali). Jediný nález, byl zrezlý pant, který objevila Silwaniel. Dali jsme se tedy dále na sever a po míli jsme vjeli do lesa. Ač neudržovaný, vypadal živě a zdravě, jen v něm na můj vkus je poněkud mnoho srázů a roklí příliš blízko cesty. Až do večera jsme na nic nenarazili, a tak jsme se opět utábořili na menší mýtince. Rozdělali jsme neveliký oheň, uvařili špenát z kopřiv, jež Mavor přinesl, a poté nám náš druid, jak už se stalo zvykem, přečetl další z pověstí. Tentokráte vyprávěla o Honzovi, který požádal na zámku Intralbrua o práci, rok tam sloužil a poté dostal velikou odměnu, za niž nechal postavit hostinec U Pramene (v Machenidově Studánce). Rozdělili jsme si hlídky a postupně se odebrali spát.

Nahoru

1. den v zámku

ned ráno nás čekalo několik nemilých překvapení. První bylo, že Silwaniel usnula na hlídce a teď má rýmu, naštěstí na nás ale nic v noci nepřišlo. Druhé překvapení bylo však o mnoho horší; celý les se dosti zvláštním způsobem změnil. Nikde nebylo slyšet zpěv jediného ptáka, našlapovaní zvěře nebo jen šumění listí a jehličí. Bylo chladno, vítr se ani nehnul, celou oblohu zakrývala ocelově šedá mračna, jen začít pršet, bylo nepříjemné dusno jako před mohutnou letní bouřkou (ačkoli je Mavor znalec všech rozmarů počasí, nedokázal si to nijak vysvětlit) a cesta, ještě včera plná výmolů, vyčnívajících kamenů a zarůstající travou, byla nyní jako nová. A nebyla na ní jediná stopa. Na všechny padla zvláštní stísněnost. Hned poté, co jsme provedli ranní meditace, jsme uvařili bylinkový čaj pro Silwaniel, sbalili stan a rychle se vydali po cestě dál. Slunce jsme ani na okamžik nezahlédli, ba naopak, čím více bylo hodin, tím hustší a níže byla mračna a tím větší šero bylo. Kromě toho se zdálo, že míříme přímo naproti té bouři, a dokonce jsme v dálce zahlédli i pár blesků. Postupně jich byli více a více Změnila se i krajina kolem, strží, srázů i roklí stále přibývalo a začaly se kolem objevovat stromy od blesků sežehnuté. A samozřejmě jich také přibývalo… Možná by to mohlo být tím, že v Tarském valu se nachází mnoho ložisek železné rudy, nebo jsem se tím alespoň pokoušel uklidnit přátele. Všem nám ale bylo jasné, že tu působí nějaká magie. Kolem poledne začalo krápat (nepříjemně a studeně), a tak se Mavor pokusil najít nějakou jeskyni, pomocí své magie samozřejmě. Nedopadlo to však příliš dobře, oznámil nám totiž, že pod námi se nachází pouhých třicet sáhů hlíny a pak už nic. A to hned vedle byla strž hluboká přinejmenším padesát sáhů. Z dalšího kopce jsme však už uviděli cíl naší cesty, za nedalekým hřebenem čněly věže zámku Intralbrua. Přehodili jsme si kápě přes hlavu a do hodiny jsme byli před bránou. Byl to opravdu zvláštní pohled. Na skále nad dvousetsáhovou propastí se zvedaly hradby, za nimi budovy a věže a v oknech svítilo na uvítanou hřejivé zlaté světlo. Cesta k bráně vedla po kamenném mostku nad onou roklí, a přejíždět ho, nebylo vůbec nijak příjemné; dolů to bylo opravdu přinejmenším dvě stě sáhů, po stranách čněla ostrá skaliska a dno navíc nebylo vidět, protože bylo zakryté neproniknutelným oblakem mlh.

I když jsme neměli nejmenší tušení, co nás tam čeká, a jen jsme si mohli přát, aby jediná osoba, na kterou tam narazíme, byl Josiel, jehož máme přivést zpět, vystoupali jsme po cestě až mezi budovy zámku. Nádvoří vévodil jakýsi veliký strom, ale jelikož nevypadal, že by nás chtěl rovnou roztrhat na kusy, nevěnovali jsme mu žádnou pozornost. Nechali jsme koně uvázané pod jednou stříškou (žádné stáje jsme neviděli), přišli k velikým dvoukřídlým dveřím vybaveným klepadlem ve tvaru lví hlavy (jak se o tom zmiňovala jedna z pohádek) a rovnou vzali za kliku; pokud nás tam mělo čekat nějaké zlo, nechtěli jsme ho na sebe upozornit dříve, než to bude nezbytně nutné. Vstoupili jsme do ohromné a přepychově vybavené vstupní haly (měkké koberce, obrazy na stěnách pohodlná křesla a pozlacené snad vše, co pozlatit šlo) a okamžitě nás zalilo přívětivé teplo a sucho. A přímo proti nám scházela ze schodů velmi pohledná mladá lidská dívka s černými vlasy, příjemným úsměvem a s rudými šaty na sobě. Ihned nás vlídně přivítala se slovy, že je nesmírně šťastná, že má konečně nějaké hosty, ať se zatím posadíme, že hned dá připravit oběd. Abych řekl pravdu, moc se mi to nelíbí, ale dokud proti nám neprojeví žádné nepřátelské úmysly, budu se k ní chovat nejlépe, jak to bude možné. Jen po pár chvílích se tu objevil sluha jménem Francis a odvedl nás do hodovní síně. Tam už na nás slečna Valdemara (její jméno nám prozradil sluha cestou) čekala u plné tabule a nabízela nám místa u stolu. Jen, co jsme se jí představili, většina už seděla na měkkých židlích a ochutnávala jídlo, otrávené nebylo. Všiml jsem si, že se zámecká paní dokonce odráží v několika zrcadlech, takže upírka to také není… Tak kde je urytý ten háček? Během oběda, nebo spíše hostiny, nám pověděla, že tu už deset let žádná návštěva nebyla (takže Josiel Intralbruu asi nenašel) a jen tak mimochodem se zmínila, že předchozího správce zámku, pana Scintia viděla naposledy před asi dvěma sty lety. Když jsme se jí ptali, jak je možné, že žije tak dlouho, odpověděla, že o tom nikdy nepřemýšlela. Dále se nám slečna Valdemara svěřila, že tu mají vynikající skleníky, odkud berou neustále čerstvou zeleninu, že zámek je prý tak veliký, že je možno hrát si v něm na schovávanou šest let a nenajít se, a že je tu naprosto všechno, co člověk potřebuje. Nabídla nám pokoje a teplou koupel (samozřejmě až k večeru) a hned po obědě (a nějakém víně) nám ukázala skleníky. Jsou opravdu ohromné a rostou v nich snad všechny rostliny světa. Mavorovi doslova zářily oči, když to uviděl.

Nahoru

2. den v zámku dopoledne

ned ráno nás opět čekalo několik velmi nepříjemných překvapení. Venku nečekaně napadl sníh a Silwaniel našla u sebe na nočním stolku vzkaz od Valdemary, že ji naše návštěva těšila, ale, že je jí to líto a už se nikdy neuvidíme. Tady byl ten háček. Řekli jsme si tedy, že to tak nenecháme a zkusíme ji najít a promluvit si s ní o tom, případně zámek opustit, problém však byl najít cestu k hlavní budově, zámek je totiž opravdu rozlehlý a my jsme, zdá se, byli od vstupu do něj co možná nejdále. Jako jediné rozumné řešení nám přišlo vystoupat na nějakou věž a odtamtud se porozhlédnout po okolí, nejdřív jsme se však museli k nějaké věži dostat, což samotné nám zabralo nemálo času, během nějž se samozřejmě přihodilo pár dalších podivných událostí. Nejprve jsme našli několik čerstvých zákusků a karafu vína (jeden byl nakousnutý, což však Samantě ani Finderiel nijak nevadilo a jaly se snídat, Silwaniel a já jsme si raději posloužili z našich zásob), a když se Mahal pokoušel vyčenichat původního majitele jídla, ztratil z ničeho nic stopu na prahu jedné místnosti. Sešli jsme do přízemí, prošli jedním nádvoříčkem a v další budově objevili ohromnou obrazárnu. Na většině obrazů byl zámek Intralbrua, na některých snad bývalí majitelé, mezi nimi i velmi moudře vyhlížející Scintio, a na jednom nedokončeném byla nakreslena i jedna docela malá holčička. Poté jsme konečně dorazili k věži a vystoupali snad přes tři stovky schodů, až jsme se dostali na její vrchol. Samanta si cestou všimla, že za každým oknem se nabízí pohled na jinou krajinu (hory, poušť, město, bažiny, …), což nás dosti znervóznilo, seshora však byl naštěstí vidět jen zámek a kolem kopce Tarského valu. Chvilku jsme si tu odpočali, zorientovali se, děvčata (nevím, zda i Silwaniel) vypila karafu vína a vydali se k hlavní budově, tedy vlastně k bráně a vstupní hale.

Cestou jsme našli jeden opravdu veliký a noblesní taneční sál s křišťálovým lustrem a menší místnůstkou se spoustou hudebních nástrojů; byly tam flétny, loutny i trubky všech možných tvarů a velikostí (všechny bohatě zdobené) a dokonce i jedna třísáhová překrásná harfa, kterou si Finderiel chtěla vzít s sebou, museli jsme ji tu však nechat. Čas mezitím pokročil tak, že sníh venku už roztál a začalo příjemně svítit slunce, a tak jsme se vydali dál k hlavní budově. Během naší cesty jsme museli několikrát procházet nahoru a dolů mezi různými patry a měnit směr, jako by nás ten zámek nechtěl pustit ven. Jednou jsme z jedné místnosti zaslechli jakýsi starší mužský hlas, ale když jsme se tam rozběhli v naději, že to je Josiel nebo snad Scintio, našli jsme jen zcela prázdnou místnost. Do vstupní haly jsme nakonec dorazili, nemohu však říci, že šťastně, nejsou v ní dveře. Na jejich místě je jen holá zeď. To bylo i na ty otrlejší povahy z nás moc, a tak jsme se rozhodli odsud dostat pokud možno co nejrychlejší cestou. Našli jsme v prvním patře místnost s okny na nádvoří, kde máme pod přístřeškem koně (pořád tam jsou), Samanta spustila z okna lano a chystala se slézt, provaz však začal puchřet, rozmotal se a rozpadl na prach, zůstalo jí jen pár sáhů. Zkusil jsem vyhodit ven jablko, a to uhnilo a zmizelo ještě dříve, než vůbec dopadlo na zem. Byl nám jasné, že tudy cesta nevede, a protože čas oběda už skoro minul, vydali jsme se do hodovní síně. Cestou jsme zahlédli kráčet jednou chodbou starého muže, který vypadal snad jako nějaký druid (nechával za sebou na zemi lístečky), ale zašel do jedné místnosti a zase zmizel. Pokračovali jsme tedy do jídelny, kde na nás už čekal prostřený stůl, služebnictvo tu ale nikde žádné nebylo. Samantě a Finderiel to však očividně vůbec nevadilo a pustily se do toho, my hraničáři jsme si opět raději posloužili ze svých zásob.

Nahoru

2. den v zámku odpoledne

ylo nám jasné, že jediný, kdo by nám mohl poradit, jak se odtud dostat je pan Scintio, který by měl mít pracovnu někde ve třetím patře této budovy (Valdemara nám to včera prozradila), vydali jsme se tedy jeho pracovnu hledat. Místo ní jsme však našli ohromnou knihovnu, snad ještě větší, než je ta v Táraosu. Knihy tu ležely v policích, byly poskládány do komínků na zemi a je tu přestavená spousta dřevěných pater s dalšími svazky. A přímo uprostřed stála na podstavci snad největší kniha ze všech, byla otevřená a vedle stál brk a kalamář, jako by tu na nás čekala. Zamířili jsme samozřejmě hned k ní a zjistili, že stránky má prázdné. Až když jsme ji prolistovali, našli jsme toto:

„Mám takový škaredý pocit, že jsem něco pokazil. Zatím nevím, co a proč, ale… cítím se divně. Všechno je tady divné. Jiné. Nezvyklé. V celém zámku.
Někde jsem asi při rituálu udělal chybu. No nevadí, jdu to napravit, svět se kvůli tomu nezboří.“

Když jsme však knihu zavřeli a otevřeli, text už tam nebyl. Zkoušeli jsme do ní něco napsat a také to po obrácení i jen stránky mizelo. Psali jsme do ní různé otázky a doufali jsme v odpovědi, ale marně. Samanta nám pověděla, že je tu ve vzduchu cítit magie, je úplně všude a je jí ohromné množství… Pokud vám to něco říká, tak že je tu snad největší magické zřídlo, jaké si lze představit znásobeno dvěma. Zkusili jsme ještě do knihy napsat další otázku (myslím, „Kde je Scintio?“) a Samanta se do ní poté pokusila přelít drobné množství své magické energie. Dostavil se však zcela jiný výsledek, než jsme čekali, kniha začala zeleně zářit a krátce na to se záře počala rozlévat i z jiných knih a polic, stoly i knihovny se začaly třást a několik svazků popadalo na zem. Světlo i otřesy stále sílily, a tak jsme se raději stáhnuli do bezpečí za dveře a zavřeli je za sebou. Mezerou mezi nimi a podlahou prosvítalo ono světlo, pak zablesklo silněji a pohaslo. Když jsme opět vstoupili do knihovny, všechno zase vypadalo docela normálně, jako by se tu nic nestalo. Jen magické pole podle Samanty trochu posílilo. Vrátili jsme se ke knize, ale odpověď na naši otázku jsme nenašli jen další cizí poznámku a jeden obrázek kreslený dětskou rukou.

„Jen blázni chtějí rozumově zkoumat a popisovat svět fantazie, jakým sféry bez pochyb jsou!“

Pak se z ničeho nic ozval z druhého konce knihovny zvuk několika padajících knih a nadávky. Zahlédli jsme tam postavu, která odpovídala podobě Scintia (podle obrazů), a tak jsme se rozběhli za ním. Jako by nás však vůbec nevnímal, vyšel do vyššího patra, tam vešel do jedné chodby a ztratil se nám. Do chodbičky jsme vběhli za ním, nehořely tu však žádné svíce ani pochodně. Než by se zapálila pochodeň, Scintio by už byl dávno za horami (alespoň jsem si to myslel), a tak jsem vytáhl z torny lahvičku od Forogha Farrokhzada (trpasličího alchymisty a badatele z Artaedu), je v ní voda, která za pomoci magie nasála světlo hvězd, ale on to velice poeticky pojmenoval „tekuté světlo“. Záři, jaká se z toho však rozlila teď, by však neměl snad ani Klín Valar*, kdyby byl jedinou hvězdou, zářit začal i samotný vzduch kolem a světlo v něm zůstalo, i když jsme my odešli. Chodbička končila slepě, ale Finderiel naštěstí našla jeden kámen, na který když zatlačila, otevřely se nám tajné dveře patrně do Scintiovy pracovny. Opět tu byla spousta knih, nějaké baňky a různé předměty, o jejichž smyslu ani účelu nemáme nejmenší ponětí, a už přinejmenším několik let zde hoří svíce, protože pod nimi jsou veliké hromady vosku. Dali jsme se do prohledávání a jediná užitečná věc, jíž jsme našli, byl tento zápisek:

„… že se spousta theurgů na jeho existenci nedokáže shodnout. Je pravda, že dosud nebyla jeho existence vědecky prokázána, ale některé odvážné teorie jdou až tak daleko, že mu dávají za vinu fungování magie jako takové. Vycházejí totiž z jedné z teorií, že magie se dostává našeho světa právě skrze některá místa, tzv. magické studny. Uznávaná teorie praví, že do studen se dostává z astrálních sfér trhlinami v časoprostoru, ale naše teorie tvrdí, že se do nich dostává právě jím, že jde o jakou okliku – ani sférami, ani časoprostorem.

Jak to tam vypadá, se dá těžko představit a vůbec to nejde popsat. Pravděpodobně tam neplatí takové zákonitosti času a prostoru, jaké známe my. Pochodeň může hořet nekonečně dlouho, aniž by dohořela, inkoust nevysychá a neubývá jej, voda z konvice teče, ale nevyteče. Zastáncům této teorie se dosud nepodařilo odpovědět na to, jak je to tam s energií – z čeho oheň v pochodni hoří, z čeho se…“

Zde stránka končila, ale je snad jasné, že se zde píše o zámku Intralbrua.

Čas už se opět nachýlil, a tak jsme se vydali zpátky do hodovní síně na večeři. Opět tam už bylo prostřeno a Samanta s Finderiel se opět pustily do jídla, hraničáři i tentokrát raději jedli své zásoby. Naše kouzelnice se poněkud přecpala tak, že by nebyla schopná dojít do vstupní haly a zpátky, kam jsme se chtěli ještě podívat, a tak jsme ji uložili do jednoho pokoje naproti kuchyně hned vedle hodovního sálu (hledat naše pokoje by byl holý nesmysl) a vydali se ke vstupu bez ní. Nic převratného jsme však neobjevili. Místnost byla sešeřelá a díky venku zuřící bouři vypadala železná socha minotaura naproti dveřím opravdu děsivě. Jen pan Scintio tu na nás moudře shlížel z obrazu, kde vedle něj stála malé zlatovlasé děvčátko v pomněnkových šatech, Valdemara to však asi nebyla, protože ta měla vlasy černé. Celým zámkem se začal rozléhat zvuk zvonu, který ohlásil desátou, a tak jsme se vrátili k Samantě, rozdělili si hlídky a uložili se ke spánku. Během mé stráže se nic nestalo, Finderiel však říkala, že slyšela jakési šoupání, které ji dovedlo až do vstupní haly a pak zmizelo. Těžko říct, jestli tady opravdu někdo straší, nebo jestli už straší ve věži nám…

Nahoru

3. den v zámku

dyž jsme se ráno probudili, poskytl nám zámek další ukázku toho, jak prazvláštně tu magie funguje. Po celou dobu si udržuji kouzlo, které má chránit před blesky a podobnou útočnou magií (říkáme mu magické zrcadlo), obvykle během spánku oslábne, ale dnes bylo mnohonásobně silnější, než by mohlo být snad i to nejsilnější… Silwaniel se, myslím, stalo to samé.

Rozhodli jsme se neztrácet zde čas a vydali jsme se s novým plánem do zahrad. Samanta měla z hlíny vyvolat několik kouzelných skřítků stavitelů, aby nám ve vstupní hale udělali nové dveře, místo toho však (ne zcela úmyslně) vytvořila jednoho vysokého na dvacet stop. Druhý pokus jsme se rozhodli provést až ve vstupní hale, vzali jsme tedy každý něco hlíny a naše čarodějka tam z ní vykouzlila dva „skřítky“ lidské velikosti. Ti se hned pustili do prokopávání průchodu, avšak jednoho nečekaně rozplácla kazeta spadlá ze stropu a pod druhým se propadla podlaha. A oboje se kupodivu ihned opravilo. Došlo nám, že tudy cesta nepovede, a vydali jsme se hledat jiný východ. Finderiel chtěla (z nám ne zcela známého důvodu) najít ložnici madam Valdemary, místo toho jsme však natrefili na zrcadlové bludiště. I přesto, že jsem uvázal motouz na kliku, aby se nikdo neztratil, právě Finderiel nám náhle nečekaně zmizela. Zrovna, když jsem se pro ni chtěl vydat po provázku zpátky, objevil se tu nečekaně Mavor a s ním i mladá a velmi pohledná lidská dáma, jíž nám představil jako kněžnu Emerlzi. Na pořádné seznamování byl však čas až poté, co jsem naši elfí slečnu vyvedl z bludiště k ostatním (nejprve jsem si chtěl označit cestu rozbitým zrcadlem, ale ihned se zase scelilo, a vím, že to bude znít zvláštně, zámek mi na oplátku uštědřil ránu jedním malým sloupkem doprostřed čela, a tak mi nezbylo, než spolehnout se na sluch, což se nakonec ukázalo jako nejlepší řešení). Paní kněžna nám pověděla, že je tu už několik týdnů hostem madam Valdemary spolu s několika dalšími šlechtici a dvořany, kteří však zůstávají v zadní části zámku. Ačkoli nevypadá nikterak nebezpečně nebo nepřátelsky, příliš jí v tomhle ohledu nevěřím… Mavor se nám vzápětí svěřil, že našel text, který zněl přibližně takto:

„Dnes jsem si vzpomněl na jednu legendu. Legendu o zámku, postaveném ze střípku duše pomatené dívky, tuším dcery mocného čaroděje. Nějak to souviselo s obrazem, skrze který se do zámku dalo dostat. N¨Moc už si toho ale nepamatuji, snad jen, že se mi ta legenda strašně líbila.“

Rozhodli jsme se tedy v obrazárně se porozhlédnout, zda by tím obrazem z legendy nešlo vyjít i ze zámku ven. Nic jsme tam však ani tentokrát nenašli, a tak jsme zamířili do hodovní síně na oběd (Silwaniel a já jsme jako obvykle pojedli něco zásob, ostatní se nijak neostýchali a nijak svůj hlad neskrývali, čímž kněžnu Emerlzi poněkud pohoršili) a poté znovu do vstupní haly. Mavor totiž přišel s teorií, že onen obraz, jímž by se mělo dát projít, je podobizna pana Scintia a jakési dívenky visící právě ve vstupní hale. Projít se jím bohužel nedalo, a tak se Mavor chtěl podívat, zda něco neobjeví, když se jej pokusí rozříznout… Neobjevil, jen se pořezal, a to opravdu hodně. Pokoušel jsem se mu kouzly pomoci, ale něco kolem jako by samotnému léčení bránilo, ačkoli jsem se tedy snažil sebevíc, byli jsme nakonec oba rádi, když rána alespoň přestala krvácet.

Opět jsme usoudili, že zde už nic nepořídíme a vydali jsme se tedy znovu do knihovny, přece jen nás teď bylo o jednu vzdělanou osobu a jednoho druida více. Nic kromě dalšího krátkého vzkazu ve velké knize jsme však nenalezli.

„To je divný, minule jsem sem něco napsal a teď to nemůžu najít.“

Poté jsme si uvědomili, že nám schází Samanta a její kočka se nám snaží něco naznačit, patrně abychom šli za ní. Dovedla nás do chodby, která vedla k pracovně pana Scintia a v níž teď byla jedna zcela nová odbočka (a naše čarodějka hned vedle ní). Vyústila do místnosti obložené mnoha policemi se svitky snad všech tvarů, velikostí i stáří, a uprostřed byl na kamenném podstavci veliký zářící krystal (Samanta ho trochu prozkoumala a sdělila nám, ať se od něj držíme raději dále). Jediný další kousek nábytku byl veliký prázdný rám na obraz na jedné ze stěn, v němž se bližším ohledání objevil kouzelný průchod do zcela jiné místnosti. Bylo to však jediná možná další cesta, a tak jsme vstoupili. Prošli jsme prostou ložnicí, do které portál ústil stejným rámem, objevili pokojík zařízený jako pro malou holčičku (Finderiel si chtěla odnést jeden hřeben, ale paní kněžna ji to naštěstí udělat nenechala) a nakonec našli i hvězdářskou věž. Když jsme se z ní rozhlédli, zjistili jsme, že jsme opravdu daleko od míst, která alespoň trochu známe, a rozhodli se neztrácet drahocenný čas a vrátit se do nich. Vydali jsme se tedy ještě teď opět ke vstupní hale, ušli kousek cesty a rozhodli se přenocovat v jednom „příjemném“ salónku… Všichni až na kněžnu Emerlzi, kterou jsem doprovodil několika chodbami k jedné luxusnější ložnici, zanechal ji tam pevně doufaje, že ji (ani nás) v noci nepotká nic nepříjemného, vrátil se k ostatním, ujal se první hlídky a pustil se do psaní deníku.

Nahoru

4. den v zámku

nešní probuzení vůbec nebylo příjemné. Ještě drahnou dobu před svítáním se mnou začal Mavor třást se slovy, že právě mluvil s jakousi dívenkou Leonkou v zrcadle. Chvíli mi trvalo, než jsem se pořádně probudil a pochopil, co se mi vlastně snaží říci. Žádné děvče však už v zrcadle nebylo. Rychle jsem zahnal myšlenku, že našemu druidovi už rozum vypověděl službu (brzy by to tak jistě potkalo i nás), rozhodl se, že chodit spát na tak krátkou chvíli nemá žádný smysl a uvařil trochu čaje na probuzení. Na meditaci nebylo ani pomyšlení, to chce klidný spánek s klidným probuzením, ne takové druidské postupy, a tak si jen trochu utřídil myšlenky v hlavě a čekal na svítání… To však nepřišlo. Slunce už mělo být nějakou dobu nad obzorem, ale i přesto panovala všude hluboká tma. Rozhodli jsme se tedy ostatní probudit i tak (i paní kněžnu, jíž v noci nic naštěstí opravdu nepotkalo), skromně jsme posnídali a opět vydali dál ke vstupní hale. Ani tentokrát jsme však daleko nedošli, neboť se chodbami začal ozývat smutný zpěv (spíše jen melodie). Rychle jsme se vydali za zdrojem toho zvuku a ten nás dovedl do místnůstky s šachovnicí a zrcadlem, z nějž hlas vycházel. Mavor se k němu ihned vrhnul a bez jakýchkoliv potíží jím prostrčil ruku, a tak jsme se po kratičké poradě rozhodli projít skrz zrcadlo za Leonkou, abychom ji (jak si sama přála) provedli zpátky s sebou za jejím otcem, který by tu někde měl být.

Průchod na druhou stranu byl jako pád do hluboké vody. Tma byla hustší a temnější, a pokud tam byl zámek tichý, tady mlčel jako hrob; i slabý šepot tu zněl jako lavina. Samanta nás navíc upozornila, že stejné je to tu i s magií. Chtěli jsme se vydat po za smutným hlasem (patrně Leončiným), však ten ustal, a tak jsme pokračovali směrem ke vstupní hale, až jsme přišli ke dveřím do nějakého dalšího salónku. Vypadaly zcela normálně, zvláštní však byly události, které se staly před a za nimi. Mahal totiž z ničeho nic prohlásil, že by za ně raději nechodil, že se mu to vůbec nelíbí. Lidským hlasem! A Vorim i Samantina kočka stejně tak. I přes rady našich dříve němých tváří jsme se rozhodli nahlédnout dovnitř, abychom zjistili, co je přimělo mluvit, a spatřili uvnitř jednu zcela němou tvář. Jediným obyvatelem místnosti totiž byl zvláštní tvor, připomínající snad opravdu velikou kočku s velmi dlouhým (snad půlsáhovým) krkem a podivně moudrým výrazem. Vstalo to a mlčky nás pozorovalo. Nechtěli jsme s tím bojovat, vlastně se spíše jenom zeptat na pár věcí, a tak se s tím Mavor pokusil pomocí kouzel dorozumívat jako s jinými zvířaty. Nakonec však přišel na to, že tito tvorové komunikují telepaticky pomocí různých představ a obrazů. Nic pořádného ale nezjistil (jen, že uctívá zelené slunce) a tvor vůči nám dokonce ani neprojevil žádné nepřátelství, takže jsme se mohli vydat zase dál.

Ukázalo se, že není možné zámkem jít a co chvíli nenarazit na něco zvláštního, a tak jsme po nějaké době opět zaslechli teskný zpěv, vydali se po něm a na konec opravdu našli na jedné terase malé (asi dvanáctileté) plavovlasé děvčátko v blankytných šatech. Mavor a já jsme se s Leonkou dali do řeči, aby se nás všech najednou nebála a po chvilce se připojili i ostatní (Finderiel se nám mezitím stihla jen tak mimochodem svěřit, že se s holčičkou potkala už v zrcadlovém bludišti, ale natolik se jí polekala, že se leklo i děvčátko a zmizelo). Leonka nám pověděla, že tu už velmi dlouho čeká na svého otce, který slíbil si pro ni přijít, jakmile to pro ni bude bezpečné. Stále však nepřichází, a tak se chce vrátit za ním. Bylo nám jasné, že věci se dají do pořádku, jakmile ji přivedeme zpátky do našeho světa (nebo jsme v to, alespoň doufali), přislíbili jsme jí tedy pomoc a držíce se legendy o průchodu obrazem jsme se vydali do obrazárny. Sotva jsme však ušli pár kroků, ona prostě zmizela. Napadlo nás, že se snad v obrazárně zase objeví, a tak jsme tam co nejrychleji spěchali, ale nenašli jsme ji tam. Nezbylo nám tedy, než doufat, že na ni snad někdy opět narazíme, a pokračovali ke vstupní hale, kam jsme nakonec „šťastně“ dorazili. Napadlo nás, že bychom (my hraničáři) mohli poprosit pár kamenů ze stěny, v níž byly dveře, aby se vysunuly a udělaly průchod. Běžně takto lze odvalovat kameny i stromy z cest nebo například nechat roztát led, zámek nás však stále nechtěl propustit a naše snaha vyšla naprázdno. Jelikož na všechny opět padl hlad, zamířili jsme do hodovní síně, kde vše proběhlo jako obvykle (včetně pohoršení kněžny Emerlzi, o některých blíže neurčených členech naší družiny se dokonce vyjádřila jako o prasatech… což se na šlechtičnu, mohu-li soudit, vůbec nehodí, zámek na ni patrně už také má značně dekadentní vliv), a poté do knihovny, odkud jsme se chtěli opět dostat přes místnost se svitky a rám od obrazu k Leončinému pokoji, v němž jsme ji doufali nalézt, nenašli jsme však ani tu chodbu, která k místnosti se svitky vedla. Jako by nikdy neexistovala. Jen v knize byl další zápisek (patrně od někoho zcela nového):

„Tak jsme tam zase narazili na tu blonďatou holčičku. Nechce se s náma bavit, na naše otázky nereaguje. No já se jí ani nedivím, kdybych byl malý dítě a viděl nás, jak teď vypadáme, tak bych asi hned utek. Je to celý nějaký divný. Beďár si začíná myslet, že má v tom zámku nějakou hlubší roli.
Tak už zase někam jdeme. Zase sem někdy něco napíšu.
Bert“

A poté ještě jeden delší zápisek:

„Tak jsme v kostele našli rakev. Byla v ní nějaká holčička. Náš nejinteligentnější kroll, jakého jsme měli (minulý čas je zcela na místě), furt žvanil cosi u upírech a chtěl ji zabít. Intouš to chtěl zadržet, prej že by nám slítl zámek na hlavu, kdybychom to udělali. Mezitím se ale Břéťa napřáhl kyjem, přitom uklouzl a praštil sebou na zem, kyj spadl na něj a praštil ho do hlavy. Jsme se chlámali ještě pěkně dlouho – než nám došlo, že Břéťa už nikdy nevstane.“

Po krátké debatě nám všem bylo jasné, že Leonku pravděpodobně najdeme nejspíše na místech, kde jsme ji už jednou potkali, a tak jsme zamířili do zrcadlového bludiště. Odhadem tak v půli cesty jsme našli jedny zamčené dveře, které nás všechny k sobě jakousi tajemnou silou lákaly a my je za každou cenu prostě museli otevřít. Za nimi se rozkládala menší místnost z modrého kamene, s poklopem uprostřed podlahy a vzdušným vírem třísáhové velikosti nad ním. Sotva jsme dveře otevřeli, už se tornádo hnalo neuvěřitelnou rychlostí na nás. Rychle jsem z torny vytáhl kořen šaratičníku* ze zahrady a dal ho požvýkat těm, kteří byli přede mnou, aby rychle unikli (myslím, že to byli kněžna Emerlzi, Finderiel a Mavor). Všichni jsme se rozběhli chodbou pryč (někteří mnohem rychleji, než ostatní), já byl vzadu, abych ostatní popoháněl a snad také proto, že jsem si myslel, že bych mohl nějak ochránit. Jediný výsledek byl, že nás vír dohnal a vtáhl mne do sebe. Najednou jsem neměl půdu pod nohama a celý svět se kolem roztočil a co bylo nejhorší, uvnitř víru nebyl žádný vzduch. Kolem párkrát něco blýsklo a prosvištělo pár šípu, tasil jsem Alta-El a ohnal se několikrát kolem sebe, až se nakonec vír rozplynul a já spadl na zem (těžko říci, zda zásluhou mého meče, nebo kouzel). Celý svět se stále ještě točit, a tak jsem se ani nepokoušel vstávat, jen jsem klečel a opíral se o pevnou zem… Chybělo málo a udusil jsem se tam… Pod poklopem v modré místnosti, kde jsme všichni čekali nějaký ohromný poklad, nakonec byl jen jeden křiklavě růžový a nijak užitečný lektvar a kulička vosku.

Po nedlouhé době jsme opět zamířili k bludišti. Cestou jsme v jednom sklepení našli pouze ohromný stroj, o jehož funkci nemáme žádné ponětí, ale Leonku jsme neobjevili ani mezi zrcadly. A protože se čas znovu nachýlil k večeru, zamířili jsme zase zpět do vstupní haly, kam jsme tentokrát už bez potíží dorazili. Něco málo jsme povečeřeli, rozdělili hlídky a uložili sebe i paní kněžnu (opět ve vlastní ložnici) ku spánku.

Rád bych napsal, že během noci se nic nepřihodilo, leč tomu tak bohužel není. Když měla hlídku Silwaniel, objevila se tu z ničeho nic smrtka s kosou, jednou švihla a mé sestřičce zmizel stín (kromě toho také dosti znejistěla), načež se zubatá rozplynula.

Nahoru

5. den v zámku brzké odpoledne

áno jsme hned po probuzení zamířili do hodovní síně na snídani, jež proběhla jako všechna předchozí jídla, a odtud rovnou do knihovny, kde na nás už jako obvykle čekalo pár poznámek ve velké knize.

„Začínám si myslet, že to byl špatný nápad sem chodit. Je to tu divné a Scintia jsem dosud nenašel a asi už ho za svého života nenajdu.“ (Doposud neznámým písmem, asi Josielovým.)

a

„Jsem já to ale hlupák!!! Tělo už je v pořádku a duše vždycky taky byla! Vždyť já jí řekl, že tam má na mne počkat. Proto se nemohla dostat k sobě, proto se neprobouzí! A teď když se nemůžu dostat do sfér, ji nemohu k přivést! Já jsem ale hlupák, hlupák, HLUPÁK!!!“

Kromě toho se tam opět objevila chodba k místnosti se svitky a obrazovému rámu, neváhali jsme tedy a prošli na druhou stranu, kde jsme ihned zamířili do Leončina pokoje. Ani zde však dívenka nebyla. Když už jsme však byli v této části, rozhodli jsme se podívat do míst, kde podle kněžny Emerlzi měli být ostatní hosté. Nikdo tam samozřejmě nebyl, ale jak správně paní kněžna poznamenala, ostatní hosté asi nebyli tak hloupí a neprocházeli jen tak zrcadlem. Nezbylo nám tedy, než se jen tak potloukat zámkem směrem zhruba ke vstupní hale a nám známějším místem a doufat, že natrefíme na něco zajímavého… A samozřejmě to nemohlo trvat dlouho. Po nějaké chvíli, když venku začínalo pršet, jsme vstoupili do menšího zámečku na jednom nádvoří (takové malé letní sídlo) a ihned nás upoutal hluk, který vycházel z jedné místnosti; někdo tam rozbíjel, co mu padlo pod ruku, až se stěny otřásaly. Byl to ohromný trol, který kolem sebe nepříčetně máchal kyjem a demoloval nábytek, stěny i všechno ostatní. A velmi ho vytáčelo, že se to vše během chvilenky opět scelovalo a vracelo na původní místo. Rozhodli jsme se do věci neplést, bylo nám jasné, že zámek si to s ním co nevidět vyřídí sám. A opravdu se asi ne po minutě pod trolem propadla podlaha a zavládlo ticho.

Po krátké svačině jsme tedy pokračovali dál v naději, že příště snad potkáme někoho rozumnějšího a ani tentokrát nás Intralbrua nenechalo dlouho čekat. Při bloumání zámkem jsme vstoupili do místnosti zabírající na výšku několik pater, v níž několik sáhů nad zemí visela ve vzduchu (bez jakýchkoliv provazů a závěsů) loď. Ne příliš veliká, vlastně jen menší plachetnice s jedním stěžněm, a když jsme po schůdcích vyšli na terasu a odtud přešli po můstku na palubu, uviděli jsme za kormidlem Leonku. Byla velice šťastná, že nás vidí. Říkala, že jakmile jsme včera vyrazili k obrazárně, také jsme jí zmizeli. Chtěli jsme se s ní tedy znovu vydat tam, kam jsme měli namířeno poslední, ale Leonka prohlásila, že teď ještě ne, že si chce hrát, načež se stalo něco neuvěřitelného. Místnost kolem zmizela a loď i s námi se plavila po širém moři. Směřovala k ostrovu, na němž zlatě zářily kopule nějakého chrámu, a v hlubinách pod námi prosvítaly střechy a věže kdysi snad velmi bohatého, avšak nyní zaplaveného města. Říkala, že si zde s tatínkem často hrávali, ale častěji si hráli na piráty, a vtom ostrov i s městem zmizel a nedaleko od nás se objevila pirátská loď. A pak, dříve, než jsme jí v tom stačili zabránit, Leonka rozhodla, že si budeme hrát na to, že ji piráti unesli a my jí musíme zachránit a zmizela nám před očima! Pirátská loď si to namířila přímo na nás, aby naši loď taranovala, a my si uvědomili, že nikdo z nás neumí plachetnice ovládat. Skočil jsem ke kormidlu a snažil se alespoň s tou trochou, co jsem pochytil, když jsme pluli na Alendil a zpátky, změnit kurs, aby do nás piráti nenarazili. Došlo mi, že je to pořád trochu hra a stane se to, čemu člověk uvěří (nebo alespoň částečně). Křikl jsem tedy na Mavora, ať rychle běží do podpalubí a přinese odtamtud balistu, co tam je. Náš druid seběhl dolů a vzápětí se opět objevil na palubě i s balistou, kterou jsem si před chvíli vymyslel. Rychle ji nabil a vystřelil po pirátské lodi, zasáhl však jen plachtu. Na nabití dalšího šípu už nebyl čas, protože se mi vůbec nedařilo změnit kurs. Nepřátelská loď do nás narazila a bodec vepředu nám prorazil velikou díru do trupu. Samanta jim zapálila kouzlem plachty, ale to už se několik pirátů nahrnulo na naši palubu, a tak na mě seslala jedno urychlovací kouzlo (fungující jako kořen šaratičníku). Proti čtyřem nepřátelům teď stály pouze naše elfí slečny, které se začaly rozumně stahovat (hlavně kvůli pirátskému kapitánovi s jednou nohou, jedním okem a jedním hákem, jenž je opravdu děsil), skočil jsem ze zádi na palubu a běžel jim na pomoc (cestou jsem ještě stačil vystřelit ze svého kouzelného prstenu několik blesků). Vletěl jsem na piráty s mečem a pustil se do nich, tedy hlavně do jejich vůdce. A vůbec to nebyl nijak lehký boj. Kromě mečů a pirátských šavlí kolem totiž létaly i blesky Samanty a kněžny Emerlzi, která se také ukázala jako schopná kouzelnice. Mavor stál opodál a pokoušel se na piráty útočit hraničářskou magií, leč ne příliš úspěšně. Tohle nemohlo dopadnout dobře, máme v družině málo schopných mečů. Křikl jsem na Mahala, aby běžel rychle zachránit Leonku, my že se zatím postaráme o piráty. Poslechl a připojili se k němu i Vorim se Samantinou kočkou. Finderiel najednou vykřikla a skácela se k zemi, aniž by na ni někdo útočil. Mavor k ní hned skočil a jal se ji léčit. Piráti už zbývali jen dva, ale Silwaniel na tom také nebyla nijak dobře. A pak mne nepřátelský kapitán znovu zasáhl. Nohy mě už neudržely a já padl na palubu na kolena, rukou jsem se opíral zem. Svět kolem jako by se zpomalil a všechny zvuky jako by ke mně doléhaly z veliké dálky. Finderiel ležela na palubě bez jediného hnutí, pohled měla skelný a bez jediné známky života, Mavor klečel u ní a marně se ji pokoušel kouzly léčit. I Silwaniel se s těžkými zraněními skácela k zemi a meč jí vypadl z ruky. Jediný, kdo teď proti pirátům stáli, byly Samanta s kněžnou Emerlzi. Tohle nešlo, nemohly proti nim pálit blesky do nekonečna… Alta-El mi zabrněl v ruce, ani on se ještě nechtěl vzdát. Sebral jsem všechny poslední síly a i přes nesnesitelnou bolest se znovu postavil na nohy. V tom se však zeleně blýsklo a něco velikého a těžkého mě strhlo zpátky k zemi. To Samanta omylem pokácela bleskem stěžeň a na nás na všechny padla plachta. Rozřízl jsem látku a vrhl se k jednomu z pirátů. Také je strhla plachta a on se ještě ani nestačil zpod látky dostat. Druhého v tu samou chvíli dorazila kněžna svým mečíkem (tohle bych od ní opravdu nečekal). A hned na to na palubu přiběhla i Leonka s Mahalem, Vorimem i kočkou. Šťastně prohlásila, že jsme to dokázali, ale že její tatínek to zvládal daleko rychleji. A potom piráti i se svou lodí a mořem prostě zmizeli a my byli zpátky v té místnosti, všichni živí a jen s několika málo slabými zraněními. Vysvětlila nám, že je to hračka od jejího otce, která vždy plní přání toho, kdo je za kormidlem. Že to však je pouze neskutečné nám ani říkat nemusela. První byl u kormidla Mavor a loď najednou plula velikým městem, poté se kormidla ujala kněžna Emerlzi a na palubě se objevil jakýsi muž v poničené zbroji. Silwaniel ji však ihned vystřídala a muž zmizel. Odešel jsem z lodi zpátky na terasu a chvíli pozoroval, jak s lodí provádějí hlouposti. Ani si nevšimli, že Leonka zase zmizela.

Nahoru

5. den v zámku večer

amířili jsme tedy znovu do knihovny a bez dalších potíží jsme tam dorazili. Jako obvykle jsme nejdříve nahlédli do knihy, kde se tentokrát nacházel pouze opět ne příliš zdařilý obrázek dívky, která vcházela patrně do rámu nebo zrcadla. Chtěli jsme se vydat dál, hledat tentokrát kostel nebo chrám, o kterém se zmiňoval jeden z předchozích zápisů, avšak v tom se před námi objevila vysoká postava v temné kápi a s kosou v rukou. Bylo jasné, že je to ta samá, kterou potkala Silwaniel minulé noci, a že když tou kosou máchne, vezme nám všem stíny, ne-li něco víc. Rychle jsem z torny vytáhl tekuté světlo a vybleskla oslepující záře. V celé místnosti nezůstal jediný stín, takže nám neměla, co vzít. I přes to však máchla kosou a s námi se všemi se zhoupl celý svět, ale tím to skončilo a smrtka se opět rozplynula. Všem se nám ohromně ulevilo, ale ani tentokrát jsme se neměli vydat dál, neboť se chodbami znovu rozlehl Leončin smutný zpěv. Okamžitě jsme vyrazili za ní a našli ji v jednom blízkém salónku. Všichni jsme toho tu už měli dost, a tak se ji Mavorovi podařilo přesvědčit, aby šla s námi najít nějaké kouzelné zrcadlo, kterým budeme moci projít zpátky do toho původního Intralbrua, došlo nám totiž, že zámek se vrátí do normálu (nebo alespoň nějak ustálí), jen když ji dostaneme zrcadlem zpátky. Podle Leonky právě několik takových je v kostele, což se nám zrovna hodilo. Mavor ji vzal za ruku a vyrazil. Těžko říct, jak to dokázal, ale šel přímo tou nejkratší cestou ke kostelu (tajnou chodbou ke Scintiově pracovně, odbočkou dolů po schodech, kryptami a potom po schodech nahoru přímo do chrámové lodi). Celý kostel tonul v příšeří a všude panovalo hrobové ticho, že se člověk zdráhal i hlasitěji dupnout, aby ho náhodou nestihl trest bohů. Hned za oltářem byla do půlkruhu rozestavena zrcadla a opravdu nevyhlížela jako normální, byl jimi totiž vidět stejný kostel, ale na druhé straně jsme nebyli my, nýbrž skleněná rakev s dívčím tělem a několika podivnými pravidelně blikajícími a pípajícími přístroji. Nechtěli jsme tu být už ani o vteřinu déle, a tak Mavor jen Leonce řekl, ať zavře oči, a prošel s ní skrz zrcadla, my ostatní hned za nimi. Náš druid pak dívenku jemně zvedl a položil do skleněné rakve na její vlastní tělo, jež tam leželo. Naše Leonka prošla sklem a jako by se vsákla do té, která tam ležela. Najednou přestaly přístroje blikat i vydávat zvuky a spící dívka procitla, kromě toho se však zrcadla za námi zamlžila a ve vzduchu byla opět znát jakási změna. Rakev se otevřela a značně zmatená Leonka se nás začala hned vyptávat, co se to vlastně stalo a jak dlouho spala. Jen pár vteřin na to, přiběhl starý muž, jehož jsme s ní viděli na obraze, pan Scintio, a se slzami v očích ji objal.

Zdálo se, že všechno už je v pořádku a tak, jak má být, pan Scintio nám však pověděl, že je tomu právě naopak. Tím, že jsme provedli Leonku zpátky zrcadlem a položili ji do rakve, jsme právě přesunuli celý zámek do sfér, o což se on předtím pokoušel, aby svou dcerku ochránil. (Jak jsem psal už 24. Tajena, pokud chcete o sférách vědět něco více, zeptejte se raději nějakého theurga, já toho o nich mnoho nevím, jen, že v nich sídlí démoni a prý i duše zemřelých.) Cestou do své pracovny se nám naštěstí zmínil, že podle jedné teorie stačí usnout a dostaneme se zpátky do normálního světa. Všem nám spadl kámen ze srdce, ale rozhodli jsme se ještě nejdřív najít Josiela, pro kterého jsme sem byli posláni. Pan Scintio řekl, že předtím musí tak jako tak ještě něco přichystat, a dal nám s sebou jako průvodce Franklina. Ten nám cestou pověděl, že on (Franklin) je vlastně zámkem a může v něm být kdekoli kolikrát si jen bude přát, což demonstroval tím, že se tu najednou objevila celá řada Franklinů, kteří nám ukazovali cestu k Josielovi (byl prý v jedné místnosti a zkoušel něco se zrcadlem). Valdemara se zase měla starat o Leonku. Po chvíli jsme došli do salónku, kde měl náš hledaný alchymista být, ale místnost byla prázdná. Franklin nám pověděl, že ho musel „uzemnit“, protože dělal výtržnosti, a teď je ve sklepeních. Jen krátce na to nám náš průvodce oznámil, že Josiel usnul a zmizel. Ještě nějakou dobu jsme s ním vedli debatu o tom, co všechno je ve sférách vlastně možné (například by nám mohl zavolat nějakého démona nebo by se tam mohlo objevit cokoli, co bychom chtěli… samozřejmě se u některých členů naší družiny okamžitě objevily hromádky zlata a drahých kamenů). Napadlo mě tehdy podívat se po významu té voskové kuličky, jíž jsme našli spolu s tím růžovým lektvarem (ten je mimochodem jeden z tak zvaných Welfových lektvarů a dokáže způsobit, že člověk je po jeho vypití mnohem krásnější). A podíval jsem se naštěstí na správné místo, ve svitku o výrobě Kamene mudrců, jež jsem si půjčil z Josielovy pracovny, se psalo o tom, že jeho konečná fáze je vosková kulička! Teď jsme to však dále řešit nehodlali. Zašli jsme ještě na chvilku do stájí za Leonkou, podívat se na jejího poníka, holuby a rozloučit se a pak jsme se už rovnou vrátili k panu Scintiovi. (Mimochodem, kněžna Emerlzi se nám ztratila už někde cestou, tak předpokládám, že už rozumně zalehla, usnula a snad se odtud dostala.) Ten nám už namíchal jakýsi lektvar a řekl, že už je jenom potřeba ho vyzkoušet. Jako dobrovolník se nečekaně nabídl Mavorův Vorim. Josiel do něj lektvar nalil, pes se po vteřince svalil na zem, usnul a opravdu zmizel. A tak jsme se bez okolků napili i my ostatní a já jenom doufal, že jsme tu na nic nezapomněli…

Nahoru

8. Leten 1999 T. V.

dyž jsme se ráno probrali, čekalo nás jako obvykle zcela nečekané překvapení. Byli jsme zpátky v lese u té staré cesty, kde Silwaniel usnula na hlídce. Hned jsme běželi zkontrolovat stopy a zjistili jsme, že neuplynul ani jediný den, všechno se nám to patrně zdálo během jediné noci, nebo to tak alespoň na první pohled vypadá. Silwaniel pořád má Welfův lektvar, Kámen mudrců i kamenný bubínek, který někde v zámku našla, Mavor má svou sedmikrásku (ani nevím, kde ji tam vlastně vzal) a já zápisy v deníku, takže to sen nebyl. Jen teď musím změnit v deníku data.

Hned po snídani jsme se rozhodli vydat se směrem k zámku zjistit, jak to tam vypadá či zda tam není Josiel, a rovnou jsme vyrazili. Les tentokrát byl zcela normální, plný různého šumu, zpěvu ptáků a šelestění zvířecích nohou v listí. Až na jednu veverku, kterou jsme cestou ulovili, proběhla cesta zcela poklidně a my se kolem desáté objevili u strže nad níž na strmé skále čněly rozeklané zdi a zříceniny zámku Intralbrua. Vjeli jsme do jeho bran a bez potíží vstoupili; jeho krása, jak jsme si ji pamatovali ještě z našeho „snu“ byla ta tam. Už přes čtyři sta let se tu o to vlastně nikdo nestaral. Samanta nám oznámila, že zůstane ve vstupní hale, kde si chtěla oživit železnou sochu minotaura, a tak jsme se jali prohledávat zámek bez ní. Zamířili jsme nejprve do zahrad, kde jsme věděli o jedno vstupu do sklepů (mysleli jsme, že Josiel bude ve sklepení, jak nám říkal Francis), ale nenašli jsme ho tu. Chvíli jsme tedy jen tak náhodně bloudili zámkem a poté jsme zamířili do knihovny. Tam sice také vůbec nic nebylo (dokonce ani ona velká kniha, už se stačila dávno rozpadnout na prach), ale v tajné pracovně pana Scintia (tentokráte už bez věčně hořících svíček) jsme našli stopy vedoucí odtud, i když už opravdu hodně staré. Sledovali jsme je jednou chodbou a zdá se, že úplnou náhodou jsme tam potkali lidskou dívku. Vypadala opravdu zmateně a zároveň velmi šťastně, že nás vidí. Jmenuje se Lucie a dříve pásla nedaleko ovce (pořád má v ruce svou pastýřskou hůl). Prosila nás, abychom odtud co nejdříve odešli, ale museli jsme nejdřív najít našeho alchymistu. Pokračovali jsme tedy dál po stopách a konečně se na nás usmálo štěstí. Vedly do místnosti, kde na zemi opravdu ležel starý Josiel. Byl také opravdu zmatený a nebyl sto pochopit, co se vlastně stalo. Nakonec usoudil, že to snad byl sen a že musel spát celé čtyři měsíce. My jsme se rozhodli mu raději neříkat nic o tom, co se na zámku přihodilo nám, a jen jsme je oba vedli ven. Před vstupní síní už na nás čekala Samanta a s ní více než dvousáhová oživlá socha… Abych řekl pravdu, vůbec se mi to nelíbí, ale snad naše kouzelnice ví, co dělá. Posadil jsem Lucii na svého koně a sám šel pěšky. Mavor vzal k sobě do sedla Josiela a vyrazili jsme. Nebohá socha musela celou dobu klusat, aby udržela s chodcem krok. Utábořili jsme se až v podvečer v lese kus za místem, kde jsme spali minulou noc. Dnes se však naštěstí nic podobného tomu včera nepřihodilo.

Nahoru

9. Leten 1999 T. V.

elý dnešní den jsme strávili cestou. Počasí nám přálo, celou dobu zářilo slunce a na obloze nebyl jediný mráček, přesně podle Mavorovy předpovědi… Nechci si stěžovat, ale už by konečně mohlo trochu zapršet, přece jenom je už podzim a mnoho vody ještě z nebe nespadlo, nepočítáme-li neskutečné počasí kolem Intralbrua. Odpoledne jsme dorazili k troskám kapličky a pohled na ně Lucii značně vyvedl z rovnováhy. Říkala, že to tu znávala, že sem chodívala na kázání a nedaleko pásla ovce. To se začala strachovat, jak jí vynadá majitel těch ovcí, se kterými tehdy nepřišla domů, jedna se totiž ztratila a Lucie zabloudila až do Intralbrua. Říkala také, že by tu nedaleko měla být i vesnice, a tak jsme se vydali směrem, který nám určila. Nic jsme však samozřejmě nenašli. Musela být chudinka v tom chycená minimálně sto let. Nedokázala se s tím pořádně vyrovnat, a tak přišla s teorií, že ještě pořád spí, a až se probudí, všechno bude zase normální. Rozhodli jsme se, že je zbytečné dnes pokračovat v cestě, postavili stan, něco pojedli a jako obvykle jsme si rozdělili hlídky a ulehli.

Nahoru

10. Leten 1999 T. V.

o další klidné noci a příjemné snídani jsme se vydali na další cestu vřesovištěm. Šli (tedy já šel, socha běžela a ostatní jeli) jsme celý den, až nás v podvečer uvítaly brány Machenidovy Studánky. Zamířili jsme rovnou k panu Tenedovi a ten nás velmi přátelsky uvítal, už snad ani nedoufal, že se vrátíme. Pozval nás k sobě na večeři a chtěl po nás vědět všechno, čím jsme tam museli projí. Mavor se tedy dal do vyprávění, a jak jsme se domluvili, vynechal tu část, v níž jsme byli v zámku „hosty“ i my. A samozřejmě si příběh decentně přikrášlil. Jen si vážně nevzpomínám, kdy jsme bojovali s tou čarodějnicí, která chtěla Lucii obětovat a Josiela použít jako zdroj mnohého vědění, a s jejími hordami skřetů… Asi jsem to musel zaspat. Zmínil jsem se panu Tenedovi o smutném osudu Lucie a naštěstí ho přesvědčil, aby se jí jako místní regent ujal, a kdosi pak volně navázal na řeč o odměně. Po chvíli společného přemýšlení jsme se dohodli na osmdesáti zlatých pro každého a nějakých kouzelných předmětech (hlavně lektvarech) od Josiela. Zanedlouho jsme už byli u alchymisty v laboratoři a vybírali si. Neptal jsem se ostatních, co chtěli oni, ale já si nechal do koženého řemínku, který půjde použít i jako náramek, zaklít démona, jenž dokáže na krátkou chvíli toho, kdo má řemínek na sobě, pomocí magie až dvojnásobně zrychlit. Ještě tohoto večera se Samanta odebrala do kovárny, pronajala si ji a pustila tam svou sochu, aby si ukovala novou halapartnu, kterou si hned zítra nechá naše kouzelnice ještě posílit. To už jsme ale většina spali v měkkých postelích ve tvrzi regenta Teneda.

Zapomněl jsem se ještě zmínit, že cirkus už se vydal na další cestu, takže ve městě panuje zase obvyklý klid.

Nahoru

* - Pro neznalé:

Alcinë Lúcalindë je jedna z nejlepších, ne-li rovnou nejlepší bardka Foroleionu a mimo to také Edhelova učitelka (hry na flétnu).
Alta-El je (kupodivu) Edhelův meč, dědí se v jeho rodině už po mnoho generací.
Čcha je horký nápoj z lístků jisté rostliny zalitých horkou vodou nebo povařených, jeho produkcí je znám především Šotokan.
Edhelův nátepník není jen pouhá část zbroje, je v něm ukryt mechanismus na střelbu dlouhých tenkých jehlic a vystřelovací čepel dlouhá téměř jako mečík půlčíků, vyrobil ho Eltann, kovář na Artaedu.
Elen je Edhelova sestra, když zrovna nevyšívá hloupé prapory, je to čarodějka, a vynikající.
Klín Valar se nazývá jedno souhvězdí, je to Eärendil se svými syny, každý se plaví po obloze na vlastní lodi s jedním Silmarilem.
Lauriel je princezna z Morinexu, která utekla a dala se k hraničářům. S Andúnem se milují.
Lossen je název pro zvláštní druh elfího růžového vína, jež se vyrábí z růží.
Morion je bohyní větrů a bouří, viz. sekce Svět - O Bozích.
Neyla je bohyní přírody, viz. sekce Svět - O Bozích.
Nîmran je Edhelův kůň, bělouš, pokud vás to zajímá, špatně se schovává ve tmě.
Rill, čili Rillien Anariel, je Edhelova sestřenice a mistrná lukostřelkyně.
Šaratičník je velmi vzácná rostlinka, po požvýkání jejího kořene se člověk na krátkou dobu pohybuje mnohem rychleji než obvykle.
Tarský val je pohoří spíše kopcovitého typu s bohatými ložisky železa, jež tvoří přírodní západní hranici bývalého Sutelionu a odděluje ho od Foroleionu a Irtilveadu