Svět

Historie, mýty, pověsti - O zemích - O lidech a ostatní

Historie, mýty, pověsti

Trocha historie v datech - Doba mýtická - Války bohů - O bozích - Něco málo o trpaslících - Pověsti a legendy

Trocha historie v datech

Náš svět začal vznikat před mnoha a mnoha lety v době, kdy jsme byli náchylní ortodoxně následovat své literární idoly. A protože jsem tehdy byl velkým obdivovatelem Tolkienova díla, jaksi se stalo, že náš svět na něj navazuje. Jelikož byla Středozemě už ve velké míře objevená a „hotová“, musela zaniknout, abychom my měli kde hrát. Události v části nazvané „Návrat Stínu“ jsou mé smyšlenky (které nemíním vnucovat nikomu krom naší družiny) o tom, jak se stalo, že Arda již více není a místo ní je svět zvaný Laisi. Ostatní události již našeho světa představují jen nepatrný zlomek významného dění v našem světě a jsou zde uvedeny a „vymyšleny“, protože kdysi byly potřeba pro to či ono dobrodružství. Snad se někdy dostaneme k tomu, že je rozšíříme. Uvedená data odpovídají běžně používanému Foroleionskému kalendáři.
Edhel

Návrat Stínu

Arda - IV. Věk

1112 - Morgoth uprchl ze zásvětí a s armádou démonů začíná pustošit svět. Přidávají se k němu Haradští, Východňané a piráti z jihu. Vystupuje mnoho sopek (Krev Ardy).

1113 - Dobyl Mordor, Dol Guldur a Morii.

1114 - Pád Gondoru. Uprchlíci se stahují do Temného hvozdu, Lórienu, Roklinky a Šedých Přístavů. Zničení Dolu a Esgarothu, dobytí Železných hor.

1143 - Dobyt Temný hvozd. Všechny kraje kromě Šedých Přístavů, Roklinky, Lórienu, Helmova Žlebu, Železného Pasu, Fangornu a Starého hvozdu jsou pod nadvládou Nepřítele.

1147 - Pád Helmova Žlebu a Železného Pasu.

1173 - Dobytí a vypálení Lórienu.

1179 - Enti prchají z Fangornu do Roklinky, Fangorn vypálen.

1182 - Dobyty Šedé Přístavy.

1189 - Starý hvozd se přidal na temnou stranu, Bombadil a Zlatěnka unikají do Roklinky.

1195 - Velký mor a hladovění, velké ztráty na dobré straně.

1199 - „Povstalci“ dobýjejí zpět část Arnoru a znovu vystavují Amon Súl.

1203 - Amon Súl zničen.

1204 - Poslední zoufalý výpad „Povstalců“. Arda se trhá - vystupuje mnoho lávových řek a jezer. Zmizely hvězdy.

1204–1205 - (Přelom roku) Eladan III. svádí souboj s Morgothem, poráží ho, ale je jím stržen do lávové řeky. Arda se rozpadá a celý povrch je zaplaven lávou. Valar zachraňují poslední „Povstalce“ a Arda vybuchuje. Morgoth je vržen do nicoty a dlouho v ní bloudí. Z útrob Ardy byly vyjmuty oba Silmarily.

Nic - Jádro Ardy se ustálilo a stává se hvězdou. Eärendilovi synové (Elrond a Elros) dostali každý jeden Silmaril a společně se svým otcem se plaví po nebi (souhvězdí zvané Klín Valar). Všechny hvězdy rozmístěny v Eä a do jejich středu je umístěna Laisi.


Návrat Světla

Laisi - I. Věk (Věk zrození)

... - Na Laisi procitají eflové, lidé, trpaslíci a hobiti. Přicházejí k nim maiar a začínají je učit. Vznikají tři rody elfů: Elenië, Eärië a Aldalië. Rod Eärië se vydalna západ a zastavil se až u moře, kde si zbudovali mnoho sídel a měst. Rod Aldalië se usídlil ve Velkém Severním hvozdě s hlavním městem Itila Taurem. Rod Elenië se neusídlil nikde, tito elfové stále bloudí Laisi a jen pozorují hvězdy. Vznikla také tři velká království lidí: Foroleion, Irtilvead a Sutelion, a několik trpasličích sídel. Část lidí se usadila na nehostinných místech a zhouževnatěla tam, čímž vznikla „rasa“ barbarů. Někteří žijí v horách, jiní v lesích nebo na pouštích.

410 - Objevení Intileadu, chrámu, který vystavěli bohové a v němž jsou zobrazeny místa Ardy a uchovány všechny příběhy všech jejích věků.

410–495 - Budování města kolem chrámu. Město Intilead se stalo nejbohatším a nejkrásnějším městem, které kdy na Laisi bylo.

500 - V Intileadu ukován Alta El, meč, jímž byl později svržen Morgoth.

... - Jak Morgoth bloudil v Eä, našel Laisi a ukryl se na ní. Věděl ale, že musí zaútočit brzy, a tak začal rychle budovat armádu. Pochytal mnoho barbarů a skřížil je s obry, tím vznikli krollové. Byli tupí, ale silní a houževnatí a nebáli se světla. Pochytal také mnoho elfů a dlouhým mučením z nich udělal temné elfy. Elfy, kteří nenávidí vše živé, ale nejvíce nenávidí bytosti, z nichž vzešly, elfy. Jedno jim však zůstalo: stále milují hvězdy.

1416 - Morgoth se zjevil a otevřeně vystoupil do války proti světu. Sutelion se k němu přidal v domění, že bude ušetřen. Intilead je skryt, obklopen horami a smazán z map.

1417–1521 - Lidská a elfí království bojují proti Morgothovi. Velká část Velkého Severního hvozdu shořela, je rozdělen na Itila Taur, Yára Taur, Loth Taur, Severní hvozd a menší lesy.

1522 - K boji proti Morgothovi se připojují i trpaslíci, hobiti a barbaři.

1525 - Přilétli draci a část z nich se přidala k lidem.

1525 - Morgoth poražen. Krollové se vzdávají a slibují mír. Území Sutelionu je rozděleno na několik menších království, které tvoří Sutelionskou alianci. Jedno je darováno barbarům a jedna provincie krollům. Draci odlétají. Konec I. Věku.


Laisi - II. Věk

1 - Založeny řády Ilmarin, Královnini Hraničáři a Zaklínači. Řád Ilmarin tvořili nejlepší magici i válečníci na světlé straně, mají sídlo na hradě Valostu v Irtilveadu. Hraničáři sídlí v pevnosti Artaedu na okraji Itilatauru ve Foroleionu, mají za úkol střežit hranice, cesty a sídla všech dobrých bytostí před sluhy Nepřítele a Temných. Zaklínači mají hlavní sídlo na Caer Cleddyf v jednom království Sutelionské aliance. Jejich posláním je bránit lidi před netvory, nic víc, a proto (a také kvůli dalším jejich zákonům) se často dostávali do sporu s hraničáři.

1743 - Povstali Mornin, 7 temných mágů (neví se přesně, odkud přišli, někteří prý dřív byli členy Ilmarinu), usídlili se na jihu za Jezerem a Horami a vyhlásili Irtilveadu válku.

1745 - Irtilveadu přichází na pomoc Foroleion a velká část Sutelionské aliance.

1715–1797 - Většina jižnější části kontinentu je ponořena do tmy. Kruté boje, období hladu. Kruté a dlouhé zimy, krátká léta.

1798 - Nejmocnější Morna vystoupil proti spojené armádě se smrtícím mečem Nuruem, se kterým absolutní většinu svých nepřátel rozprášil (samozřejmě také se spoustou nemrtvých a spol). Poslední zbytky armády se shromáždily pod vedením elfí královny Diany Lúcëwen, která společně s nejvyššími magiky stvořila Dianino oko. Vytvořili jediný oddíl z nejlepších zbylých bojovníků a probojovali se až k Mornin, kde je Diana s pomocí Oka zničila. Sama při tom však zahynula. Lidé dostali za úkol zničit Černý kámen, který byl v Nuruu, ale neudělali to, a tak může kámen každých 500 let přivolat zpět na Laisi jednoho Mornu. Sutelionská aliance se rozpadla, pohromadě zůstalo jen několik málo království.

1798 - Konec II. Věku.


Laisi - III. Věk

1-499 - Svět se uzdravoval z války s Mornin.

500 - Objevili se Morquan, nejhorší služebníci Mornin, a nedlouho nato přivolal Černý kámen na Laisi prvního Mornu. Zabil ho Artim, spolutvůrce Dianina oka, a sám při tom zemřel. Předpovězen návrat Diany Lúcëwen.

1000 - Vrátil se druhý Morna. Postavil se mu celý kruh Ilmarin, což jich většinu stálo život.

1500 - Přišel třetí Morna a postavila se mu Melian, mocná elfí kouzelnice a královna (vnučka Diany). Sedm dní a nocí s ním bojovala. Nakonec ho porazila, ale sama po krátké době zahynula.

1998 - Na Cornatolu se objevil Morquan, aby připravil příchod Morny. Černý kámen však byl zničen a jeho příchod odvrácen (neví se kým). V královském městě masakr (neznámá družina, pravděpodobně přisluhovači Temných) a ukradena maketa Dianina oka (pachatelem prý byla Namská Lilie). V poslední době se však objevují zvěsti, že Mornin budou na Laisi přivoláni jinak.

Nahoru

Doba mýtická - Války bohů

DDávno před tím, než vznikla lidská království, než vůbec někdo začal počítat dny a roky, byla Laisi místem, kde spolu válčili bohové o to, kdo bude vládnout světu. Říká se, že během těchto bitev vzniklo mnoho pohoří, roklin, propadlin a skalnatých pobřeží, jak bohové svými zbraněmi a údery bili do země. Nikdo neví, jak dlouho mohly tyto války trvat, protože z lidí (elfů a dalších) jim nikdo nebyl svědkem, ale ví se, že se během nich vytvořilo mnoho spojenectví a vzniklo mnoho nepřátelství, o kterých vypráví nespočet bájí. Víme však, že bohové uvedení zde v části O bozích (a jejich spojenci) zvítězili nad temnými bohy, z tohoto světa je vyhnali a dodnes jej spravují. Z těch tedy vznikli vládnoucí bohové, protože získali největší moc. Z těch, kteří jim pomáhali, ale v bojích temným bohům podlehli, se stali nižší bohové, jelikož jejich moc je slabší, a ti, kteří sice byli na straně dnes vládnoucích bohů, ale během válek je zradili a přidali se k temný, byli připraveni o jména a dnes jsou nazýváni zavrženými bohy.
Během Válek bohů se odehrával Silvestr 2008.

Nahoru

O bozích

Kdo si přečetl historii, jistě postřehl, že Laisi stvořili Valar, ti jsou však již téměř zapomenuti, neboť se po válkách s Melkorem rozhodli do událostí ve světě nezasahovat a jeho správu svěřili Bohům, které vyvolili z vysoko postavených maiar s velkou mocí. Těch bylo na počátku pouze šest, ale během dlouhých let se jejich počet rozšířil na deset hlavních, kromě toho je na Laisi také spousta různých kultů uctívajících například některé nižší bohy, dobré duchy, některá zvířata atd. Bohužel se ale stále nacházejí lidé, kteří se nechají ošálit lžemi temných bohů a slouží jim.

Velcí bohové

Mezi šest původních bohů patří Anlag, Neyla, Lluwan, Daeg, Misth a Hagal; k nim se později připojili Morion, Furthag, Ilmien a Ailyn. Ačkoli je z nich Anlag postavený nejvýše, o chodu světa nerozhoduje sám, k tomu se scházejí všichni.

Anlag

Je bůh vědění a moudrosti, vládce času, patron učenců, mudrců a všech, kteří se zabývají magií (kromě hraničářů). Je nejvyšším z bohů. Bývá zobrazován jako vysoký muž středních let s krátkými tmavými vlasy, oblečen většinou do temně modrého hávu. Mezi Bohy jej vybral Manwë.

Neyla

Je manželkou Anlaga a dcera Yavanny. Je paní přírody, všech rostlin, stromů a zvířat, bohyně úrody, patronka druidů, zemědělců a často i chodců. Má podobu krásné ženy či elfky oděné v hnědé nebo zelené s vlasy s barvou zlatého obilí, až světle hnědé. Mezi Bohy vstoupila na žádost Yavanninu.

Lluvan

Je vládcem moří a hlubin, ale i tekoucích vod, záhad a tajemství. Je patronem badatelů a průzkumníků. Je urostlé postavy s temnýma očima, tmavými vousy i vlasy a chodívá oblečen v temně zelené a modré, se stříbrným kopím v ruce. Mezi Bohy byl povolán svým pánem Ulmem.

Daeg

Je pánem dne a života, bůh proměny, radosti, veselí a bohatství. Nejčastěji bývá zobrazován jako hobit či člověk kulatějších tvarů s úsměvem na tváři, přetékajícím pohárem v jedné ruce a lyrou ve druhé, vlasy a vousy má zlaté nebo rudé.

Misth

Je žena Daegova a paní smrti, královna noci, snů, stálosti a ledu, bohyně smutku lítosti a mlh. Je vládkyní Síní Věčnosti, kam po s mrti odvádí mrtvé. Má podobu nádherné elfí či lidské dívky oděné v jasném bílém rouše, s očima i vlasy černými jako nejhlubší noc a smutnou tváří. Bohyní se stala na přímluvu svého otce, Mandose.

Hagal

Je pánem války, ničení a krupobití a patronem válečníků. Je největším válečníkem bohů. Bývá zobrazován jako urostlý svalnatý muž (barbar) divokého vzezření a ducha, s delšími černými vlasy, plnovousem i očima téže barvy, chodí v černých šatech, na nichž má jasnou, stříbřitou zbroj. V ruce mívá meč, sekeru, případně štít nebo v podstatě jakoukoliv zbraň. Bohem se stal z Oromëho vůle.

Morion

Je bohyní větrů a bouří, královnou hromu a blesku. Je družkou Hagala (ne však jeho ženou) a stejně jako on, má divokou a nezkrotnou povahu. Má podobu krásné dívky s pružným tělem, černýma očima, vlasy černými jako havraní křídla nebo rudými jako oheň, oděná bývá do blyštivé zbroje nebo černo-červených šatů se širokou sukní, v ruce mívá luk nebo oštěp. Mezi Bohy vstoupila na přímluvu Tulkasovu a žádost Hagala.

Furthag

Je vládcem ohně a kovů, je kovářem bohů, ale také mistrem ve všech ostatních řemeslech, pánem podzemí a patronem horníků, kovářů i všech ostatních řemeslníků a náleží mu všechny poklady, které dosud odpočívají v zemi. Nejčastěji na sebe bere podobu trpaslíka s dlouhým stříbřitým plnovousem. K Bohům se přidal na žádost Aulëho, předtím však dlouho odpočíval, jelikož byl unavený po těžké práci při tvoření Laisi.

Ilmien

Je královnou krásy, lásky a půvabu, bohyní smilování a odpouštění, paní odpočinku a patronkou léčitelů a ranhojičů. Je nejkrásnější se všech bohyní, zjevuje se jako nádherná elfí dívka ve zlatých či bílých šatech se zlatými vlasy, jasnýma očima, úsměvem na tváři a květinou v ruce. Je sestrou Misth a dcerou Nienny, na jejíž prosbu se stala Bohyní.

Ailyn

Je bohyně štěstí a návratu, královna pramenů, duhy a padajících vod (tj. deště, vodopády,…) a patronka mořeplavců a cestovatelů. Je prý téměř tak krásná jako Ilmien, má podobu krásné lidské nebo elfí dívky s úsměvem na rtech, zlatými až světle hnědými vlasy a očima modrýma jako studánky, v blankytně modrých nebo duhově barevných šatech, v ruce většinou třímá křišťálovou karafu s vodou nebo zelenou ratolest. Je nejmladší Velkou Bohyní a stala se jí na Estëninu radu.

Nižší bohové

Jsou původem také maiar, ale ne s takovou mocí, jakou mají Velcí Bohové. Je jich nepřeberné množství a jejich podoby, jména a úkoly se mohou lišit kraj od kraje. Většinou zastávají posty ochránců (např. polí, pastvin, domácího krbu) nebo patronů určitého druhu lidí (lovců, poutníků, …).

Nahoru

Něco málo o trpaslících

Vypráví se, že původní pravlast trpaslíků byla v horách daleko na severu, ve Foroleionu dnes známých jako Sinihtedun (Hory věčné noci) a zemích na jejich úpatí. Trpaslíci měli na úpatích hor mnoho slavných měst a trpasličích říší sjednocených pod jedním velekrálem a dohromady tvořily království sahající od východního pobřeží až po moře na západě.

Začátkem II. Věku začalo jejich sídliště sužovat zlo, jež přišlo ze severu přes hory, a přinutilo je mnohá jejich města opustit, ti z východu se stahovali na západ, ti ze západu na východ, a tak se jich nejvíce sešlo v zemi svého velekrále. Tomu se nakonec podařilo zlo porazit a zatlačit zase zpátky přes hory, avšak zahynul při tom a jeho dva synové se dostali do pře. Oba si v bojích vedli statečně a vydobyli si velikou slávu, ale nedokázali se shodnout na tom, kdo by měl vládu převzít. A tak se stalo, že se trpaslíci prvně obrátili proti trpaslíkům a bratr tam bojoval proti bratru. Válka trvala velmi dlouho a nejkrásnější z podzemních říší při ní byly zničeny, až se bratři rozhodli bojovat sami dva, avšak oba byli stejně silní, takže ani tento boj nepřinesl výsledek, a tak jim nezbylo, než nechat rozhodnout Runy. Ty určily, aby odešel první z bratří, ale ten se se svým lidem ohradil, že los věštba neplatí, protože ji vynášel lid druhého bratra. Vrhali tedy Runy podruhé a ty tentokrát řekly, ať odejde druhý bratr, tu se však začali jeho lidé bouřit, že platí první slovo, a boje začaly na novo. Po nějaké době se bratři znovu sešli, aby rozhodli, jak válku ukončit. Sami dva se rozhodli o tom poradit, zavřeli se v hale a rokovali tam. Nevyšli ven prvního dne, nevyšli ani dne druhého a když nevycházeli ani třetího dne a na volání neodpovídali, rozhodli se ostatní trpaslíci dveře do haly vylomit a našli tam oba bratry mrtvé. Avšak bez jediného zranění. Obě strany hned přišly s tím, že ti druzí jejich vůdce otrávili a zdálo se, že se znovu pustí do boje. Prve se však všichni jejich náčelníci sešli a rozhodli se ještě jednou nechat rozhodnout Runy. Poslali proto do vzdálené země pro trpasličího věštce, který nestranil ani těm ani oněm, ten věštbu provedl a bylo rozhodnuto, která část trpaslíků má odejít. Ti, aby nevzbudili nepřízeň bohů, vzali své největší poklady a poradili se s věštcem, kam by měli jít, načež jim věštec odpověděl, že na jih. Až totiž přijde Ragnarök a vyjedou jezdci z Múspellu, oni se jim budou moci postavit v dobré otevřené bitvě a zabránit jim, aby vtrhli do jejich domoviny na severu.

O jejich putování se tehdy velice brzy doslech Irtilveadský císař a pozval trpaslíky, aby si našli domov v horách Irtilveadu. Dál za císařstvím na jih jsou totiž jen pusté, neobydlené planiny a za nimi země, kde panuje horko a žár, a to podle trpasličího vyprávění musí být Múspell a je tedy zbytečné chodit dál, když v oněch krajích by neměli, kde postavit svoje kovárny a vybudovat si své pevnosti. Trpaslíci to přijali, avšak ne všichni dorazili až do Irtilveadu, někteří z nich se jali nejprve prozkoumat vrchy Bedrifenedunu, a když daleko za nimi na západě ucítili hory, rozhodli se vpravit tam, až dorazili k pohoří dnes známému jako „Thrýdhbord“. Jiní se zastavili u Earndunu, narazili tam na bohatá ložiska drahých kovů a zoufali nad tím, kdyby ony poklady měly zůstat ležet bez užitku v zemi, a tak se zde usadili. A pak jsou tu ještě mnozí jiní, kteří během cesty na jih padli v bitvách se zlem a zapsali se do mnoha písní.

Nikdo přesně neví, jak dlouho po odchodu lidu jednoho z bratří seto stalo, ale jednoho dne přestaly přicházet ze severních trpasličích říší zprávy a poslové tam vyslaní, už se nikdy nevrátili. Říká se, že jako blesk z čistého nebe se vrátilo zlo ze severu, uvěznilo trpaslíky v jejich síních a nedlouho poté všechna jejich města i jejich doly zničilo a nejkrásnější a nejslavnější trpasličí říše zanikla. Někteří z těch, kteří odešli na jih se tam chtěli vrátit, ale severní země ochladly ani nejodolnější z trpaslíků už tamní mrazy nesnesou. Mnoho slavných trpasličích bojovníků se tam už vydalo, avšak žádný prý k horám na severu nedošel. A pokud ano, už mu nezbyly síly, aby došel zpátky.

Náboženství a podobně:

Nejvyšší bůh Ódin, je ze všech nejmoudřejší, vládne ve Valhalle a sbírá tam bojovníky k poslední bitvě. Má dva havrany (Hugina a Munina), kteří mu nosí informace, osminohého koně Skleipniho, dva vlky (Geriho a Frekiho), jedno své oko vyměnil za dar vědění a poté vytvořil runy a také vynalezl medovinu.
Nejsilnějším z bohů je Thór, je také bohem hromu a blesku. Má kouzelný opasek síly, železné rukavice a kladivo. Jezdí ve svém voze taženém dvěma berany (Tanngnjóst a Tanngrisni) a z očí (nebo kladiva) mu šlehají blesky.
Njörd vládne všem živlům a úrodě, rozhoduje o blahobytu všech, bydlí v Nóatúnu.
Loki je bůh zlé povahy, má sice spanilý vzhled, ale je lstivý a vrtkavý v jednání. Přivedl na svět tři děti (hrůzného vlka Fenriho, kterého bohové spoutali a který unikne až při Ragnaröku, obrovského hada Midgardsorma, jehož Odin svrhl do moře a on tam obepnul celou zemi, zakousl se do svého ocasu a zabránil tak zemi více růst, a dceru Hel) a způsobil bohům mnoho nepříjemností a křivd.

Ódinovou ženou je Frigg, zná veškerou budoucnost, a obývá síň Fensalir,
Njördova dcera je Freya, patří jí polovina padlých (sídlí ve dvorci Fólkvangu v síni Sessrúmni), má vůz tažený kočkami, je nejvíce nakloněna vyslyšet prosby lidí, má zálibu v milostných zpěvech a je tedy i bohyní lásky. Sama však truchlí pro svého muže a pláče pro něj zlaté slzy.
Hel je dcerou boha Lokiho, Ódin se nad ní smiloval a přiřkl jí vládu nad říší mrtvých (kteří nezemřeli v bitvě). Pleť má černou jako nejhlubší noc a smutný pohled neustále upírá do země. (Všeobecně se má za to, že se jedná o jiné zobrazení Misth)
Vár je poslední bohyní, má za úkol dbát na dodržování přísah a trestá ty, kteří je poruší.

Tři Norny jsou věštkyně sudby a jmenují se Urd, Verdani a Skuld. Jedna spřádá vlákno minulosti, druhá přítomnosti a třetí budoucnosti.
Valkýry jsou Ódinovy bojovnice, jež v bitvách vybírají padlé, kteří si zaslouží jít do Valhally. Jsou neobyčejně krásné a také velice zběhlé v boji jakoukoliv zbraní. Do války jezdí na okřídlených koních a v době míru obsluhují a rozptylují válečníky ve Valhalle.

Valhalla je síň, kam se po smrti dostávají všichni ti, kteří padli v bitvě. Přes den bojují na pláni před Valhallou do posledního muže a večer hodují s Ódinem a Valkýrami v síni, pijí tam medovinu a pojídají pečeně.
Hel je říše mrtvých a místo pobytu těch, kdo zemřeli na nemoc nebo stářím, na rozdíl od Valhally, kam přišli padlí v boji, a vládne mu bohyně Hel. Niflhel (Temný Hel) je ještě hlubší a temnější a také se mu říká Niflheim, Svět mlhy či temnot, ten však vládce nemá.
Múspell je podle pověstí země daleko na jihu, kde vládne takový žár a horko, že tam nic neroste, a kdo není z těch zemí, nemůže tam přežít. Až přijde Ragnarök, vyjedou odtud obři k Valhalle do boje proti bohům. (Podle některých trpaslíků mohou těmito obry být krollové, protože Morgoth se v Prvním Věku usídlil právě na jihu a krolly tam vytvořil.)
Bifröst je duhový most, který vybudovali bohové, aby spojoval lidský svět s Valhallou. Aby po něm nikdo nemohl projít, planou na něm ohně, jež zbarvují jeho okraje do červena.

Ragnarök je konec světa a poslední veliká bitva. Až přijde ten den, vlk Mánagarm pohltí Slunce a Měsíc, bude dštít na nebe i zemi krev, bohové zahynou a země zanikne. Zde následuje, co o Ragnaröku (nebo též Soumraku bohů) zapsal dávný trpasličí mudrc Snorri, syn Sturluův, zvaný Nejstarší:

„O tom se dají vyprávět mnohé a veliké zvěsti. První je ta, že přijde zima, která se zve zimou fimbulskou. Tehdy zadují ze všech stran sněhové vánice, nastanou veliké mrazy a prudké vichřice. Slunce ztratí svou blahodárnou sílu. Takové zimy přijdou tři za sebou a nebude mezi nimi léto. Ale jim budou předcházet jiné tři zimy, kdy zavládnou po celém světě kruté boje. Tehdy se z chamtivosti budou navzájem pobíjet bratři a nikdo neušetří syna ani otce ubití ni porušení pokrevních svazků. Toto se vypravuje ve Vědmině Věštbě:

Bratr s bratrem
Bít se bude na smrt,
Synovci poskvrní
Příbuzenské svazky.
Zle je s lidmi,
Smisltvo bují, meče se blyští,
Štíty pukají,
Vlk vije s vichry,
Vniveč se propadá svět.


Nyní se stane to, co má pověst veliké události: vlk spolkne slunce a to bude pro lidi neštěstí. Jiný vlk pohltí měsíc, což způsobí též mnoho strastí. Hvězdy zmizí z nebe. Potom se začnou země a všechny hory chvět tak, až se vyvrátí stromy, skály se zřítí a všechny okovy a pouta prasknou a přervou se. Tehdy se osvobodí vlk Fenri a moře se vylije z břehů, protože Midgardsorma se zmocní obří hněv a vrhne se na zemi. Také se dá do pohybu Naglfar, loď toho jména, jež je zhotovena z nehtů nebožtíků. Dlužno proto připomenout pro výstrahu, zemře-li člověk s neostříhanými nehty, rozmnoží stavivo lodi Naglfaru, kterou by bozi i lidé nejraděj nikdy neviděli hotovou. Leč v onom přívalu moře Naglfar vypluje. Hrym se jmenuje obr, jenž Naglfar řídí. Vlk Fenri se vyřítí s rozevřenou tlamou, jejíž dolní čelist sahá k zemi a horní k nebi. Kdyby měl dost prostoru, rozevřel by ji ještě víc. Z očí i nozder mu šlehají plameny. Midgardsorm dští jed a zahaluje jím všechen vzduch i vodstvo. Je přehrozný a žene se vlkovi po boku. V této vřavě puká nebe a synové Múspellu vyjíždějí na koních. Surt jede v čele a před ním i za ním šlehá oheň. Má znamenitý meč, jenž září jasněji než slunce. Když jedou přes Bifröst, most se zřítí, jak bylo řečeno svrchu. Múspellští vniknou na planinu zvanou Vigríd. Přicházejí tam také Fenri a Midgardsorm. Už tam dorazili Loki a Hrym a s ním všichni mraziví obři, kdežto Lokiho doprovázejí všichni přívrženci Hellini. Synové Múspellu tvoří šik sami pro sebe a vychází z něho veliký jas. Planina Vigríd se rozprostírá sto honů do všech stran. ...

Heimdall svou polnicí
Na poplach troubí,
Ódin promlouvá
S Mímiho hlavou.
Chvěje se jasan,
Sténá Yggdrasil,
Prastarý strom,
Vlk je na svobodě.

Co je s Ásy,
Co je s álfy,
Hřmí Jötunheimem;
Ásové sněmují.
Skřítcí sténají,
Slojí znalí,
Vycházejí ze skal.
Ví někdo víc?

Hrym jede z východu,
Na hrudi štít,
Saň ocasem bije,
V obří zlobě,
Moře se vzdouvá.
Orel mává křídly,
Na mrtvé se sápe,
Spěje vpřed Naglfar.
Loď pluje z východu,
Loki ji řídí,
Synové Múspellu
Moře brázdí.
S šedivou šelmou
Šiky obrů jdou,
K nim se i bratr
Býleistův přidal.

Surt přijíždí z jihu
Se zhoubcem stromů,
Sluncem se mu blyští
Meč zcizený bohům.
Skály se řítí,
S běsy se hroutí,
Muží putují k Hel,
Pukají nebesa.

Tu bohyni nadchází
Nový zármutek,
Když Ódin vyjde
S vlkem se bít
A se Surtem vítěz
Skvělý nad Belim.
Tehdy pozbude Frigg
Poslední své štěstí.

Země tone v moři,
Tmí se slunce,
Z nebe se tratí
Třpytné hvězdy,
Plameny šlehají,
Páry se valí,
Žár ohně stoupá
K samému nebi.“

Snorri Sturluson, Edda

Mnoho moudrých se domnívá, že trpaslíci tento svůj panteon převzali od národu barbarských kmenů žijících na severozápad od civilizovaných krajů (nebo jej alespoň s nimi mají do značné míry společný). Ti dipsonují například i bohem Baldrem, který je zosobněním dobra a všeho čistého, bohem Heimdalem, jenž střeží most Bifröst, či nejrásnější bohyní Hnoss (dcerou Freyy) a nebo Syn, jež střeží dveře Valhally a obhajuje nařknuté ze zločinů. To je mimo jiné důvodem pro to, že se nikde nepíše o valkýrách trpaslicích. Zajímavým jevem je, že o některých barbarských bozích, kteří u nich zastávají vysoké posty a mají velkou moc, se trpasličí legendy a moudré knihy zmiňují velice stroze a často neuvedou více, než jejich jméno.

Nahoru

Pověsti a legendy

Něco málo o hradu Tara

Hrad Tara je pevnost kdesi v Tarském valu, opředená mnoha báchorkami a pověstmi, o jejichž pravdivosti se mudrci přou dodnes. Téměř žádnou z nich se však doposud nepodařilo vyvrátit.
Má se za to, že byla postavena jako strážní hraniční pevnost kdysi ke konci I. Věku někde na pahorkatině mezi Foroleionem a Sutelionem, jako součást obranné linie ve válce proti Morgothovi. Zůstala po válkách jako jediná z pevností nedobyta, snad proto byl Tarský val pojmenován po ní, ale kvůli narůstajícímu počtu lidí, kteří dychtili jen po tom ukrást poklady a moudrost tam nashromážděné, se tamní paní Danu rozhodla ji ukrýt. Tara byla vymazána z map a na žádnou mapu ji od těch dob nelze zanést, stezky tam vedoucí byly pomateny, takže žádná z nich na Taru nevede přímo, každý, kdo by se po nich vydal ve snaze tam dojít, na nich zabloudí a jen ten, kdo již Taru nalezl, k ní dokáže najít nejkratší cestu, ať už se zrovna nachází kdekoliv. Žádný druh kouzla ji nedokáže odhalit, i ty nejvyšší sféry theurgům odpovídají, jako by o žádné Taře vůbec nevěděly, a ti, kteří se pokoušeli pevnost najít sledujíce řeku Tarawiellu, jež tam prý pramení, se v ní buď utopili nebo v lepším případě zabloudili mezi kopci a našli je polomrtvé hlady, zimou, vyčerpáním… Mnoho z těch, jež se tam vydali, se samozřejmě stalo obětí skřetů a dravých šelem. Staré spisy i noví učenci se shodují na tom, že Taru může nalézt jen ten, kdo je toho hoden, značně však rozcházejí v tom, co ono slovo znamená; neposkvrněnou čest, dobré srdce, plný měšec, ovládání magické moci, znalost starých rituálů, schopnost rozluštit zapomenutá písma a jazyky, být narozen pří úplňku na Samhain jako sedmé dítě sedmého dítěte...
Ačkoliv se již mnoho dobrodruhů pokusilo Taru najít, uspěl jen málokdo, jedni z těch, kteří uspěli, tvoří družinu, jež si nechá říkat Dé Danannové. Přibližně před třemi až čtyřmi sty lety (tedy někdy mezi roky 1600 – 1700 T.V.) se šest dobrodruhů (elfí kouzelník Lug, lidský šermíř Nuadu, člověk válečník Dagda, trpasličí bojovník Cúchulain, člověk druid Cernun a lidská žena hraničářka Morrígan) vypravilo Taru najít a skutečně uspěli, získali tak mimo neskutečných pokladů i něco ze ztracené moudrosti a moci Prvního Věku a rozhodli se tam usadit (jejich řady se po nějaké době ještě rozšířily o několik dalších členů). Od těch dob vyjíždějí do krajů kolem Tarského valu a konají hrdinské skutky nejlépe, jak jim to jejich nabytá moc umožňuje. Přibližně před sto lety rozhlásili Dé Danannové, že komukoliv se podaří Taru najít, může tam s nimi jeden rok zůstat jako jejich čestný host a kdykoliv tam i poté bude vítán.

Mapu k hradu Tara, kterou našli Lovci Veverek, můžete najít v jejich galerii.

Nahoru

O Hromovém koni

Na počátku druhého věku vládl Foroleionu král Faethengest, který byl proslulý svými stády koní. Byl mezi nimi jeden, o němž se říkalo, že pochází z rodu koňských králů, protože měl vznešené držení těla, srst se mu leskla jako stříbro, hříva zářila jako zlaté slunce a všechny ostatní koně snadno předhonil. Král Faethengest se s ním chlubil, kde mohl, porážel ostatní krále v závodech a rád o něm říkával, že je rychlejší i než koně bohů, ačkoliv mu ostatní radili, aby bohy nepokoušel. Tak se jednoho dne stalo, když se na svém krásném koni projížděl, že se zvedl prudký vítr a zastihla ho nečekaná bouřka, ale on koně pobídl do trysku a ujížděl tak rychle, že ho bouřka nemohla dohnat. Vyjel až na vysoký kopec nedaleko hlavního města a smál se bouřce, že vítr ho nemůže dohnat a blesky rychlosti jeho koně nestačí. Když to Morion, bohyně bouří, uslyšela, došla jí trpělivost, rozhněvala, jak je v její divoké povaze, a krále i s koněm zasáhla jedním ze svých bleskových oštěpů. Král se skácel k zemi mrtvý, spálený na uhel. Kůň se však splašil, protože do něj přešla divokost a síla blesku, a rozběhl se rovnou za nosem. Říká se, že srst mu teď zářila a jiskřila jako blesk, hříva a ocas zářily jasným plamenem, kam stoupl, tam země praskala a zůstaly v ní vypálené stopy po jeho podkovách, dunění jeho kopyt znělo mocně jako hrom a letěl zemí rychleji než vítr a než všichni koně bohů. Běžel k jezeru a hned začal pít, aby uhasil žár, který v něm vznikl, ale marně, a tak se zase divoce rozběhl hledat jinou vodu a za ním se hnala bouře. Tam, kde ho lidé zahlédli, tam po něm něco pojmenovali, jezero, brod, průsmyk v horách, který prorazil… Říká se, že se mu nikdy nepodařilo žár v sobě utišit a ještě dnes je možné ho při silných bouřkách zahlédnout, jak se rychleji než vítr a blesky žene krajinou.

Nahoru

Legenda o mrtvé růži bolesti

Z dobrodružství Past hraného Lovci Veverek

Na konci II. Věku se divočinou potloukala družinka dobrodruhů, v níž byl i lovec jménem Edenor. Říkali si Listoví bílého dubu. Onen lovec jednou přišel s nápadem vypravit se na jistého temného theurga, kněze nějakého strašlivého božstva. Družina však svého nepřítele podcenila a on je všechny proklel. Kyra proměnil v lykantropa, Lothara ve strašlivého netvora, Titinwe, jež nejvíce nesnášela zloděje, postihla kleptomanie, z Lyky se stala nemrtvá a lidé ji později nazývali Princeznou nemrtvých, Noarina, který Lyku miloval, postihla nenávist k nemrtvým, čímž byli navždy odloučeni, a Edenor měl nést na svých bedrech utrpení každého. Listoví bílého dubu se rozpadlo a Edenor, který jediný se zdál být kletbou nepostižen, si našel novou družinu. Po nějakém čase stráveném zabíjením netvorů se vydal zabít Princeznu nemrtvých a snad náhodou nebo krutým řízením osudu se na jejím hradě potkal s Noarinem, který tam byl za sejným účelem. Když však předstoupili před její trůn, poznali v ní svou bývalou přítelkyni a málem se nechali omámit jejími sladkými řečmi. Edenor však lest prohlédl, Lyku zabil a její tělo se proměnilo v mrtvou černou růži. Noarina pak zaplavil takový vztek, že svému příteli jedinou ranou uťal hlavu. Jakmile se ale Edenorova krev dotkla mrtvé růže, jeho rány se zacelily, on oživl a uslyšel svou kletbu. Jelikož všem z Listoví bílého dubu způsobil jejich utrpení, musí je teď všechny zabít, což je pro ně jediné vysvobození, a dát napít jejich krve mrtvé růži. Jeho tělo se pak proměnilo a získalo podobu démona. Říká se, že Edenorem stále zmítalo jeho utrpení, a proto neustále plakal, a kam dopadly jeho slzy, tam vyrostl semenáček bílého dubu. Během několika let putoval Edenor zemí, získal mnoho jmen (říkalo se mu například Smutečník nebo Temný chodec), všechny své přátele zbavil utrpení, až zbyl jenom Noarin. Potkali se na konci jedné velké války s pustili se do boje. Oba prý byli stejně silní, ale Edenor nakonec svého přítele přelstil. Ten, když umíral, zvedl ze země mrtvou růži, která Smutečníkovi během souboje vypadla, dal jí napít své krve a prohlásil, že teď dojdou pokoje oba, načež růži z posledních sil rozdrtil a Edenor se sesunul k zemi vedle něho.

Nahoru

Vaelon Gimm

Z dobrodružství Hledání Tary hraného Lovci Veverek, kde Valonova kletba postihla Andúneho

Před mnoha a mnoha lety žil ve Třetím věku ve městě Forerynel lidský kouzelník jménem Vaelon Gimm. Říká se, že se narodil v chudé rodině, ale pod šťastnou hvězdou, a proto v magickém umění brzy překonal i zkušené mistry. Přestože mu nečinilo problémy ovládat žádný druh magie, od psychické až po materiální, nejvíce se proslavil pro svůj um v živlové magii (především vodní; zřejmě nějaká dnes zapomenutá kouzla, která se nedostala do pravidel – poznámka PJe). Stal se známým po celém Foroleionu a slyšeli o něm i v císařství Irtilveadu na jihu. Protože se nikdy nespokojil s tím, co už uměl, neustále bádal a hledal ve starých svitcích, kde se snažil odhalit tajemství ztracené magie prvního věku a magie starých bohů. Říká se, že si jej pro jeho um dokonce oblíbila i jedna ze nižších zapomenutých bohyň, která mu darovala ještě větší moc, než již měl. Když však byl přizván ke kruhu Ilmarin, aby se k nim připojil, zamiloval se tam do jedné lidské čarodějky, což žárlivá bohyně nesnesla a proklela ho. Aby unikl svému osudu, vydal se hledat město Intilead a Taru, kde doufal najít někoho se starší a mocnější magií, kdo by jej kletby zbavil, avšak prokletí jej nakonec dostihlo a ti, kdo to viděli, vyprávěli, že jim s výkřikem plným hrůzy a bolesti zmizel před očima a tam, kde předtím stál, zůstaly jen mokré stopy.
Vaelonova kletba
Nečekej zítřek, až po necestě půjdeš,
Zapomeň na milou, až s nemapou bloudit budeš,
Nenajdeš pomoc na hradě, co není,
Pod černým sluncem život se v nebytí změní

Nahoru

Kuní mýty

Ze Silvestra 2013, kde se vyskytovaly ve sborníku Kuní mýty, svazek I.

Na počátku byla jen modrá obloha a po ní spolu pluli Otec Slunce a Matka Měsíc. Matka Měsíc ale byla smutná, a tak plakala. Její slzy byly temné a vyplakala jich tolik, až z nich vznikly hluboké vody stvoření. Otec Slunce se zeptal, proč tolik pláče. Matka Měsíc mu odpověděla, že ji sužuje veliký žal, protože na světě není nic, s čím by se mohli podělit o jejich lásku. A tak Otec Slunce sáhl a z hlubokých vod stvoření vyzdvihl první zemi, obehnal ji mořem, na ní vyrostly květiny stromy a nad nimi rozprostřel vzduch. V ohni, který v zemi hořel, se probudil Silný Drak, ve vodě plul Hbitý Úhoř, z lesa vyšla Bystrá Liška, ve větru plachtil Moudrý Orel. A poté se na březích moře probudily Mladší Děti a spatřily svět. Když to Matka Měsíc viděla, zaplakala znovu, ale tentokrát plakala radostí. Její slzy se třpytily zlatem a stříbrem. Ona je vzala a rozvěšela je jako hvězdy po noční obloze. Otec Slunce i Matka Měsíc oba své Děti velice milovali a nechtěli je opustit, a tak na ně Otec Slunce dohlíží přes den a Matka Měsíc v noci.

Otec Slunce k sobě zavolal Orla, Úhoře, Lišku a Draka a řekl jim: „S Matkou Měsícem jsme stvořili svět, abyste v něm mohli žít vy a naše Mladší Děti. Velmi je milujeme, ale zatím jsou příliš malé a slabé, a kdyby k nám přišly, náš žár by je spálil. Velmi milujeme i vás, proto vám svěříme důležitý úkol. Byli jste na světě dříve, než ony, jste starší a silnější. Běžte tedy k nim a buďte jejich průvodci, rádci a učiteli. Předejte jim svou moudrost a mějte pro ně místo ve svém srdci, jako je máme i my, neboť jsou vašimi mladšími bratry a sestrami. Buďte jim oporou do té doby, dokud k nám sami nebudou moci přijít.“ A tak se Orel, Úhoř, Liška i Drak vypravili k Mladším Dětem.

Orel létal vysoko, viděl odtud široko daleko, a tak mnoho věděl a byl velmi moudrý. Na svých rychlých křídlech přiletěl k Mladším Dětem jako první a uviděl, že jsou zmatené a samy. Přišel k nim s pozdravy jejich Otce Slunce a Matky Měsíce a začal je učit tajemství, která znal. Ukázal jim hvězdy a vyprávěl jim příběh o stvoření, který v nich byl zapsaný. Učil je jména hvězd, ukazoval obrazy v nich skryté a učil je nalézat podle hvězd směr. Poté vyletěl vysoko nad ně a z výšky pomáhal Mladším Dětem hledat místa dobrá pro lov i pro tábor.

Stalo se, že Mladší Děti dostaly hlad, a v té době k nim na bílých vlnách připlul Úhoř. Když slyšel, jaké mají trápení, ukázal jim, jak si ze dřeva vyrobit harpuny a rychlé lodě. Pak vzal několik nejodvážnějších z nich na moře a učil je, jak nahánět a lovit ryby. Mladší Děti byly velice učenlivé a rychle se naučily si obstarat z moře potravu, ale obrovské a hluboké moře je děsilo, a tak se ve svých malých loďkách vždy držely u břehu, kam jim Úhoř naháněl ryby.

Liška Mladší Děti už nějakou dobu pozorovala z lesa. Chtěla k nim přijít, ale měla starost, aby se nepolekaly jejího rudého kožichu. Proto k nim přišla jen na půl cesty, tvářila se, že o nich vůbec neví a začala dělat kotrmelce, vyskakovat do vzduchu, honit si svůj vlastní ocas a dělat jiné kejkle, až Mladší Děti rozesmála. Tak Liška přišla až k nim. Liška vodila Mladší Děti do lesa, ukazovala jim, jak v něm hledat potravu, kde se mohou ukrýt před deštěm a učila je lozit na stromy. Ze všeho nejraději si však Liška s Mladšími Dětmi hrála a vymýšlela pro ně hry nové a ony ji proto měly velmi rády.

Stalo se, že přišla první zima a napadl sníh. Mladší Děti se skrývaly ve svých přístřešcích a třásly se chladem. Tehdy se Orel vypravil za Drakem a prosil ho, aby Mladším Dětem přinesl svůj oheň, u kterého by se mohly ohřát. Drak byl ale hrdý, měl bojovného ducha a Mladší Děti mu připadaly příliš slabé a bojácné, aby si jeho oheň zasloužily, a tak jim pomoci odmítl. Uhodily mrazy ještě silnější a mnoho Mladších Dětí bylo nemocných, a tak se Orel, Úhoř a Liška sešli na poradě a přemýšleli, jak by Mladším Dětem pomohli. Bylo jasné, že Orlovy moudré řeči Draka neobměkčí a Úhoř se k němu vydat nemůže, protože by ve vodě oheň uhasil, a tak se k Drakovi vypravila Liška. Cestou však ještě posbírala několik velikých ledových rampouchů, které visely ze stromů. Přišla s nimi do Drakovy sluje a povídá mu: „Přišla jsem Tě navštívit, Bratře, a přinést Ti dárek, který jsem našla v lese. Venku je chladno, nechej mne, prosím, ohřát se na chvíli u Tvého ohně,“ a podala rampouchy Drakovi. Drak nic netušil, a tak Lišku k ohni pustil, ale sotva se otočil, strčila špičku svého ocasu do ohně a vyběhla ven. Drak si toho však vůbec nevšiml. Byl totiž také marnivý a blyštivé rampouchy se mu velice zamlouvaly, protože se podobaly diamantům, které v zemi našel. V teple jeho jeskyně se však pomalu zmenšovaly, až roztály úplně a zmizely mu před očima. Drak se na Lišku velice rozzlobil a nikdy jí to nezapomněl, ale tou dobou už byla Liška daleko. Uháněla jako vítr a na špičce ocasu jí jasně plál ukradený oheň. Přiběhla s ním k Mladším Dětem, zapálila dřevo, které mezitím nachystaly, a pak rychle strčila špičku ocasu do sněhu, aby ho zchladila. Když ho zase vytáhla, zjistila s překvapením, že jí špička ocasu od sněhu zbělela. Od těch dob mají Mladší Děti oheň a všechny lišky špičku ocasu bílou.

Nahoru


79182