Úvod
Kapitola I. - Gae Bolga
Kapitola II. - Nuadův meč
Kapitola III. - Jižní království
Kapitola IV. - Obchodní království
Závěr
Mapy
Tuto družinu tvořili hrdinové, kteří byli ve svých rodných krajích jistě známí a velmi vážení a vykonali tam již nejeden skutek hodný písní. Zde se pokusím zachytit jejich poslední cesty a osudy.
Nahoru
Všechno to prý začalo na konci jednoho léta v nevelké krčmě v hlavním městě „Severního království“. Tehdy jeden hraničář jménem Aarmus z Erinei oslovil tři vskutku schopně vyhlížející dobrodruhy a
nabídl jim práci pro krále. Království totiž již drahně let mělo problémy s barbary žijícími na Pláních na jihu a v oněch časech se už šířily zprávy o nadcházející válce. Protože však lidé byli
bojácní a měli strach, král pro ně potřeboval něco, co by jim dodalo odvahy. Kronikáři tedy zapátrali ve starých svitcích až našli Gae Bolgu, kopí mocného Dé Dananna; hrdiny, který kdysi bojoval
proti barbarům a porazil jejich vůdce. A tak se tedy stalo, že Aarmus nabídl tento úkol oněm dobrodruhům, kteří jej přijali a vydali se nakonec na společnou cestu za mocnou zbraní, jež se stala
počátkem jejich cesty poslední. Byli to Strnadan Pelikánek z Ptačích Zobů, hobit rychlými prsty, bystrým zrakem a smrtící kuší, Conan z Cimerie, obrovitý kroll a bojovník, jakých dnes již
není, a Darnill Krumpl, trpasličí bijec, který však v bitevní vřavě nebyl o nic menší nežli Conan.
Štěstí jim přálo a oni už po pár dnech získali od jednoho umírajícího dobrodruha prsten a několik diamantů, které je prý ke Gae Bolze dovedou. Družina však nevěděla, jak ony předměty použít, a tak
se na Darnillovu radu vydala k trpaslíkům do Severních hor, kteří kdysi Dé Dananna pomáhali pohřbít a byli známí svým ohromným archivem, kde ukládali vzácné svitky a písemnosti již po mnoho staletí.
Ačkoli jim cestu přes kopce komplikovaly útoky worlooků, netvorů ze starých trpasličích legend, nakonec do města malých bojovníků dorazili, a navíc se k nim tou dobou připojil i elfí hraničář
Wortan. Po dlouhém přemlouvání a smlouvání (a ochutnávce místního alkoholu) byla družina za nemalou sumu peněz do archivu nakonec vpuštěna, avšak informace, které hledala, zde nenašla. Dobrodruhové
se tedy museli opět spolehnout jen na svůj rozum, ale naštěstí, snad přičiněním náhody, snad zásahem vyšší moci, nakonec z prstenu zjistili, kde by Gae Bolga mohla být ukryta. Vyrazili tedy na další
cestu. Po několika dnech dospěli ke kopcům, kam prsten ukazoval, a nedlouho na to nalezli i prastarou mohylu. Než ale vstoupili dovnitř, chtěli se pořádně připravit na všechna možná nebezpečí, a tak
byla stvořena ona pověstná akce „Skoč!“, při níž měl Darnilla, který měl jít jako první, přeskočit Conan, jenž šel druhý, aby pobil případné nepřátele, protože byl větší a… Po pravdě i trochu silnější.
Družina tedy stoupila dovnitř, avšak když přišla ta chvíle, Conan Darnilla prý nepřeskočil, nýbrž zalehl. Nestvůr tam snad prý vůbec nebylo, zato však pohřební komora přetékala zlatem a jiným bohatstvím.
Družina ale byla rozumná a jediné, co si odtud odnesla, bylo zaznačené místo na mapě, kde by se Gae Bolga měla skutečně ukrývat. Hrdinové ani příliš nemeškali a hned vyrazili podél řeky na sever a pak
dál až do Ledových plání. Ačkoli proti nim vanuly mrazivé větry a bouře, oni nakonec v hluboké propadlině nalezli vstup do podzemního chrámu, v němž po překonání mnoha pastí konečně spatřili i Gae Bolgu.
Slavné kopí mocného válečníka tam majestátně stálo na podstavci, zalité proudem jasného světla v černé temnotě. Byla však hlídána dvěma kamennými hady, se kterými si družina příliš nedovedla poradit, a
tak nebohý Darnill obíhal dokola kruhovou místností s netvory v patách, zatímco ostatní se marně snažili vytvořit nějaký plán. V tom se však prý stalo něco nečekaného! Conan chtěl patrně hady zabít Gae
Bolgou, avšak když se jí dotkl, ona se v jediném okamžiku prý rozpadla na prach! Družina pak hady nakonec ubila, ale jak slavnou zbraň vyspravit, nevěděl nikdo, a tak se museli vrátit s nepořízenou.
Nahoru
Družina se na zpáteční cestě zastavovala v jednom městě, kde naštěstí někoho z družiny napadlo zeptat se místních, zda nevědí o jiné mocné legendární zbrani. Byli odesláni za nejstarším žijícím obyvatelem
na hřbitov, kde na něj Strnadan vyrukoval s historkou, že jsou sběratelé pohádek, a jestli tedy o něčem neví. Onen stařec toho našim hrdinům příliš nepověděl, ale poradil jim, ať se zajedou zeptat do pohraničí
na jih, kde si lidé vypráví ještě mnoho pověstí, které jsou v civilizovanějších částech království již dávno zapomenuty. A tak družina vyrazila na další cestu.
Po několika dnech dorazili hrdinové k jedné pohraniční vsi a tvrzi, kde pomocí své finty se sběrateli pohádek vyzvěděli, že snad půl dne cesty směrem do hor leží jezero, v jehož středu se na strmé skále vypíná
nevelký hrad, kde by měl být ukryt meč Nuady, slavného válečníka a přítele Dé Dananna. A tak družina nemeškala a příštího dne opravdu k horskému jezeru dorazila. Byla tam i skála i hrad, jen žádný most ani přívoz
tu nebyl. Naštěstí tam však na kůlu prý visel roh, na nějž když Darnill mocně zadul, vynořil se z vody most. Hrdinové přelezli přes hradby (brána byla totiž zavřená) a jali se pevnost prohledávat. Nejprve zamířili
do věže na jižní straně, vystoupali až na její vrchol a kochali se výhledem. Hraničář Wortan ale nalezl jakousi tyč trčící ze zdi, zalomcoval s ní a i s kusem cimbuří se zřítil do jezera, načež se pro něj vrhl
družiník, od kterého by to nikdo nečekal. Ano, samotný Darnill. Trpaslík elfa nakonec vytáhl zase nahoru a předal hraničáři na oživení. Družina potom chtěla prohledat půdu, avšak Wortan měl patrně špatný den a
znovu se poranil, když propadl nečekaně nalezeným střešním oknem (tentokrát naštěstí dopadl jen na podlahu věže). Hrdinové se pak vydali prohledávat další hradní budovy a opět jim nepřálo štěstí. Narazili totiž
na několik kostlivců, kteří zde z neznámého důvodu kopali hroby. Družina se s nimi pustila do boje a všechny je porazila, avšak zaplatili za to ztrátou Wortana, kterého jeden nemrtvý podle probodl krumpáčem a
hned na to hodil do hrobu. Spoludružiníci ho narychlo pohřbili, oplakali a vydali se dál chodbami tvrze, kde nečekaně narazili na Archona, člověka šermíře, který se k nim (po krátké „výměně názorů“) připojil.
Společně však nedošli daleko. Na severní straně nádvoří stála ještě jedna věž, když ji ale družina začala zkoumat, všimla si, že věž nemá dveře. Hrdinové se shlukli kolem ní a Darnill ji začal prohledávat podrobněji
(je to přeci jenom trpaslík a ten se v kamenictví vyzná). Nikdo však už přesně neví, co se to vlastně stalo. Někteří tvrdí, že trpaslík jen vystrčil ze zdi jednu cihlu, ale pravda může být také úplně jiná. Každopádně,
věž se najednou zachvěla, její jižní polovina se oddělila a zasypala celou družinu. Hrdinové se po chvíli vyhrabali ze sutin a ihned se začali léčit všemi možnými prostředky. Nejhůře na tom byl právě Archon, který
i po hraničářských kouzlech zůstával v bezvědomí. Ostatní ho tam tedy nechali zatím ležet a přemýšleli, co dál. Válečníci se nakonec rozhodli, že takhle je ta věž velmi nebezpečná a nestabilní a že ji tedy
strhnou. Omotali ji provazy, párkrát zatáhli a… A strhli ji na nebohého Archona, na kterého zapomněli. Vzápětí ale zapomněli i na svůj žal, protože z nejvyšší komnaty věže se vysypalo nesmírné množství diamantů
a drahých kamenů. Hrdinové posbírali co se dalo, ale stále nikde nenacházeli kouzelný meč, pro který sem přišli. Nakonec ale někdo objevil v patě právě zbourané věže velikou páku, zatáhl za ni a celé nádvoří se
prý rozestoupilo a odkrylo nádrž s podivně jiskřivou tekutinou, jež byla hluboko pod ním a v jejímž středu se tyčila spirálovitá věž z bílého kamene, ke které vedlo mnoho můstků. A na jejím vrcholu, na honosném
podstavci se blýskal nádherný meč. Družina se k oné zbrani ihned vydala, avšak na vrchol věže se dostal pouze Darnill, ostatní vždy zasáhl kouzelný blesk, který vyletěl z některého schodu, a shodil je dolů do
vody. Trpaslík chtěl meč vzít, avšak jakmile se ho dotkl, vyšlehl z meče blesk černý a málem ho zabil. Hrdinu ale jen tak něco neporazí, a tak se Darnill zvedl, oklepal a sáhl na meč podruhé. Jeho poslední slova
prý byla „Jsem vyvolený!“. Zbývající členové družiny se nakonec na vrchol věže s mečem dostali provizorní lanovkou z jižní věže, meč strhnuli z podstavce pomocí lana a slanili dolů. Tak, aby se vůbec nedotkli
nebezpečných schodů. Poté oplakali zesnuli trpaslíka a chystali se na cestu domů. Tou dobou se k nim připojil i elfí theurg Phosphoros, který prý byl Darnillovým bratrem, člověk z lidu hraničářského jménem
Paulus a později i lidský šermíř Dorikan. Tou dobou se kolem prý i potuloval jakýsi nebezpečný elfí kouzelník, ale toho zneškodnila posádka místní pohraniční pevnůstky.
Hrdinové nakonec dorazili ke králi, který s díky přijal meč slavného hrdiny a všechny náležitě odměnil. Kromě toho je povýšil do šlechtického stavu a Conanovi daroval jedno malé a nepříliš důležité knížectví.
Nahoru
Po několika měsících král opět svolal družinu a zadal jí nový úkol. Zvědové z Plání neustále přinášeli další a další zprávy o nadcházející válce a nečekané velikosti ohromné barbarské armády, a tak byli naši
hrdinové vysláni na nebezpečnou cestu do království, která leží daleko na jihu za Pláněmi, aby tam vyjednali pomoc.
Nově vyzbrojená družina hned s novým odhodláním a větrem do zad vyrazila na další pouť. V Severním království už byli známí, a tak se jim nikdo nestavil do cesty, to udělala až druhý den cesty Pláněmi jedna
barbarská hlídka, která po nich požadovala mýtné. Ačkoli byli barbaři v početní výhodě, družina je roznesla na kopytech během pár okamžiků. Dalšího dne zahalila rozlehlé roviny hustá mlha, takže slavní rekové
museli postupovat jen velmi pomalu, až narazili na malou vesnici. Chtěli se jí vyhnout, avšak zjistili, že cestu jim křižuje mohutná řeka a jediný vhodný brod je právě v té vsi. Rozhodli se tedy osadu projet
a tvářit se při tom co nejnenápadněji, což jim kupodivu vyšlo. Až do večera pokračovali co nejrychleji na jih a se soumrakem se utábořili u nevelkého lesa. Nad ránem ale zjistili, že jen kousek od nich se
utábořila větší hlídka barbarských jezdců, a tak narychlo vyrazili dál, pozornosti nepřátel však neušli. Hnali koně na jih co nejrychleji, ale barbary měli stále v patách, a to i přes veškerou Phosphorovu
snahu zastavit je pomocí výbušných hlín a své sylfy. Nakonec však družina dorazila k veliké hradbě, jež oddělovala Pláně a Jižní království, a v poslední chvíli projela branou do bezpečí. Místní vojáci ji
nechali ubytovat se ve svém táboře a poskytli jí průvodce na cestu do královského města, kam po několika dnech a zastávce v jiném městě (kde si všichni nakoupili a doplnili vybavení) bez větších potíží
dorazili. Ubytovali se na noc v jednom hostinci a ráno vyrazili na hrad. Místo krále je však přijal jeho rádce, který jim příliš vstříc nevyšel. Ba naopak, oznámil jim, že s barbary už dávno uzavřeli
mír a že Severní království původně patřilo barbarům, ale lidé vedení jakýmsi Dé Danannem je odtamtud vyhnali. A že tím pádem od nich žádnou pomoc nedostanou.
Družina tedy odsud musela odejít s nepořízenou a přemýšlela, co dál. Nakonec se rozhodla vyzkoušet štěstí ještě v Obchodním království rozkládajícím za horami na východě. Jediná cesta tam však byla
po moři, a tak se vydali zase na jih. Aby netratili čas, pronajali si v královském městě loď a putovali po řece. A aby cestu ještě urychlili, Phosphoros přikázal své sylfě, aby pořádně zafoukala do
plachet. Ukázalo se však, že kapitán nebyl až tak dobrý, jak si myslel, a loďka v jednom obzvláště zakrouceném zákrutu řeky doslova vylétla z jejího koryta. Proplachtila pár desítek sáhů vzduchem a
s ohromným hlomozem dopadla před malý hájek. Nikomu z družiny se naštěstí nic vážného nestalo, ale životem to zaplatilo několik veslařů a Dorikanův kůň. Poté, co se dobrodruzi oklepali a trochu
vyléčili své pohmožděniny pomocí hraničářské magie, se nechali svézt jim dosti podobnou společností do dalšího města, kde se na noc ubytovali v hostinci. Ještě než vyrazili na další cestu,
rozhodli se že si pořídí pár zvířátek, a tak strávili několik málo hodin u obchodníka s šelmami. Conan si koupil velikého orla, Phosphoros cvičenou pumu, aby na ní mohl jezdit a svou lamu tím
odsoudil k pouhému nošení zavazadel, Paulus velikého varana na létání a Dorikan obrovského medvěda slyšícího na jméno Punťa. Zkrátka teď vypadali téměř jako cirkus. Poté konečně vyrazili dál.
Po poledni dorazili k velikému hvozdu, pokračovali podél něj a večer rozbili tábor pod prvními větvemi poblíž cesty. Kolem půlnoci je však přišlo pozdravit a ochutnat několik ohromných pavouků.
Družina se hned pustila do boje a všechny je naštěstí pobila. Nadto se ukázalo, že nejen Conanův kouzelný kyj je smrtící zbraní, ale i Phosphorova noha. Dalšího rána pokračovali v cestě podél lesa a
se soumrakem konečně dorazili k přístavu. Na ten však právě útočila ohromná „armáda“ pavouků, s nimiž se dužinka předešlé noci setkala. Kromě nich zde ale bylo i několik pavouků snad čtyři sáhy vysokých.
Žádný z nich se ale do města dostat nemohl, jelikož v příkopu pod hradbami plál oheň a bránu hájilo několik velmi schopných bojovníků. Conan se očividně nezalekl ani takové přesily, pobídl koně a s bojovným
křikem vyrazil přímo do velikého houfu pavouků, Aarmus hned za ním, snad aby mu kryl záda. Ostatní začali pálit proti nestvůrám šípy a vrhat proti nim výbušné hlíny, což pavouky jenom upozornilo na přítomnost
družinky a asi třicet jich vyrazilo proti hrdinům, aby si s nimi vyřídili účty. V té chvíli už bylo kolem krolla a hraničáře nesčetné množství stvůr (pobitých i živých), koně obou reků již byli mrtví, a zdálo
se, že konec obou družiníků je už nadosah, když Conan i Aarmus najednou zmizeli a vzápětí se objevili za branou města (způsobila to prý jakási koule ze zvláštního bílého kamene, kterou Aarmus našel v hradu,
kde byl Nuadův meč). Jen krátce na to se před zbytkem družinky objevil jakýsi člověk v dlouhém šedavém plášti, se špičatým kloboukem a holí v ruce a poslal proti třicetičlennému uvítacímu výboru pavouků
několik ohnivých koulí, čímž je rychle avšak ne zrovna příjemným způsobem zprovodil ze světa. Pak se do věci vložil Phosphoros a poručil své Sylfě, aby na armádu nestvůr spustila ten nejsilnější hurikán,
jaký zvládne. Stalo se a pláň před městem byla pročištěna, zůstalo na ní jen několik obrovských kopulí z pavučin. Cizí čaroděj rychle zamířil k bráně a ostatní dobrodruhové za ním, jen Dorikanovi to nedalo
a musel se jít podívat, co se skrývá v oněch kopulích. Přišel k jedné, nařízl ji svým mečem a vzápětí se na něj vysypala spousta pavouků snad všech velikostí. A nad ním stanul navíc jeden z těch největších.
Pustil se do šermíře a následně i do Punti, který přiběhl svému pánovi na pomoc. Nakonec se ale do věci vložil Paulus na svém varanovi a podařilo se mu obrovského pavouka dorazit. Jelikož však i z ostatních
kopulí už proudili další stvůry, naši hrdinové se rozhodli stáhnout do bezpečí za hradbami, kde se setkali s Conanem i Aarmusem. Na noc se ubytovali v jednom z místních hostinců a ráno se někteří vydali
shánět další vybavení, jiní šípy, Dorikan zaběhnutého Punťu a všichni dohromady potom loď, na které by mohli přeplout do Obchodního království. V jedné malé nábřežní krčmě, jež vyhlížela, že drží jen silou vůle,
narazili na velmi vychloubačného kapitána jménem Jack, který jim za „malý příspěvek“ slíbil převézt, kam potřebovali. A tak kolem poledne nastoupili na nevelkou loď, vytáhli kotvy, a sotva vypluli na volné moře,
Phosphoros opět zařídil dobrý vítr do plachet.
Nahoru
Dříve, než začne další kapitola, vraťme se ještě na malou chvíli k té předchozí. Strnadan Pelikánek, který je zarputilým odpůrcem lodní dopravy, se rozhodl zůstat raději nohama na pevné zemi a vydal se snad zpátky
domů, snad za jiným dobrodružstvím. Takže družina se na svých dalších cestách musela obejít bez něj.
Bárka kapitána Jacka se se sylfou v plachtách hnala neuvěřitelnou rychlostí na východ a všechny udivovala tím, že i přes svůj velmi chatrný vzhled byla stále v jednom kuse. Jack se navíc ukázal mnohem býti mnohem
schopnějším lodivodem než kormidelník loďky, na níž se družina plavila po řece, a bez jakýchkoliv nesnází provedl svou loď mezi nebezpečnými ostrovy a skalisky, jež jako by byly pokračováním hor, které oddělují Jižní
a Obchodní království, a na nichž prý žijí draci. Někteří členové slavné družiny, tedy přesněji řečeno Dorikan a Paulus, nesnášeli plavbu příliš dobře a byli stiženi mořskou nemocí. Snad po dvou hodinách spatřila
hlídka na stožáru dvě k sobě přiražené lodě a na nich bojující posádky. Jack neváhal, zamířil k nim, nechal vytáhnout vlajku (samozřejmě černou s bílou lebkou), přirazil k nim a spolu se svou posádkou a částí naší
družiny (tedy Conanem samozřejmě) se připojil k boji. Nikdo ale nevěděl, kdo je vlastně dobrý a kdo zlý (včetně družinky), a tak se bil každý s každý, až se věci vložil Phosphoros. Vzal svůj kouzelný luk, založil do
něj výbušný šíp, který si koupil v přístavu, a vystřelil po jednom obzvláště nepřívětivě vyhlížejícím (pravděpodobně) pirátovi, jehož výbuch doslova smetl z povrchu zemského. Všichni piráti i posádky obou cizích lodí
na to hleděly s otevřenou pusou, a tak elf založil další šíp a přikázal, ať všichni složí zbraně. Jackovi lidé se o ně postarali, pobrali z cizích lodí, co našli, posádky naložili na čluny a obě šalupy pak zapálili.
Kapitán potom družině oznámil, že musí zavézt novou kořist do doupěte, kam také hned s lodí zamířil a po nedlouhé době i dorazil. Na první pohled to byla jen chatrná dřevěná krčma přilepená na skálu, ukrytá v zátoce
na pustém ostrově, však uvnitř byla ohromná jeskyně plná zlata a jiných pokladů. Družina tam samozřejmě dostala svůj podíl (mimo zlata i trochu koření, které právě ukořistili, a nádhernou balistu, jíž se Conan nechtěl
vzdát), ale Phosphoros se ho zřekl a vyměnil ho za truhlu, která zabila téměř každého, kdo se ji pokusil otevřít a v níž byly tři věci; různobarevně se lesknoucí plášť, zlatá soška jakési bohyně a prostý kalich. Poté
se hrdinové opět nalodili na koráb a kapitán Jack je k večeru vysadil v nejzápadnějším přístavu Obchodního království. Družina se tam ubytovala v jednom opravdu velikém hostinci, kde se opět věnovali civilizovaným
činnostem, jako jsou například hazardní hry. Ráno se všichni vydali za svými záležitostmi. Phosphoros navštívil kouzelníka, aby zjistil, že žádný z předmětů z truhly není magický (což ho samozřejmě stálo spoustu peněz),
Conan vlezl do arény, aby změřil síly s místním šampiónem (také krlollem), a pak začal shánět výbušné šípy do své nové balisty, a Paulus si šel z neznámého důvodu pořídit spoustu výbušnin. Všichni se pak potkali na náměstí,
kde si ponakupovali spoustu zásob, vody a pár velbloudů, a nechali se najmout jako ochranka pro karavanu putující na východ, aby tam znovu vysvětila nedávno nalezený ztracený chrám.
Dva dny putovala karavana pouští, aniž by ji kdokoli ohrožoval. Třetího dne v poledne však narazili na skupinu asi padesáti ozbrojených jezdců, jejichž velitel se představil jako pán této pouště a požadoval po kupcích mýtné.
Nebo, lépe řečeno, výkupné za jejich životy. Družina, která mu přijela vstříc vyjednávat, to ale rázně odmítla, a tak se začalo schylovat k boji. Hrdinové se chtěli vrátit ke karavaně, ale najednou se zvedl vítr a vytvořil kolem
nich vysokou stěnu z písku (jakoby komín). A dříve, než se družina stihla pořádně vzpamatovat, už na ně padla síť, strhla je k zemi a vytáhla stěnou ven, jen Phosphorovi se podařilo včas vypít lektvar, který z něj udělal mlhu,
a tak uniknout. Družina se ale ani v takové chvíli nevzdávala. Netrvalo dlouho a oba válečníci (Conan i Dorikan) se prořezali ven a pustili se do boje. Zatím, co kroll svým kouzelným kyjem a nedávno pořízeným celokovovým lukem
rozséval všude kolem sebe smrt a Paulus létal na svém varanovi nad hlavami nepřátel a vrhal po nich výbušniny, Dorikan sám jen se dvěma dýkami vzdoroval třem jezdcům, kteří ho nakonec porazili. Naštěstí ho jen svázali pomocí
kouzla a nechali naživu. Conan už se mezitím dostal do úplného bojového šílenství a mrtvá těla se kolem něj jen vršila, až přijel Pán pouště a také ho pomocí kouzla svázal. Paulus viděl, že tady už moc nezmůže, a tak se zaletěl
schovat za nedalekou dunu. Situace se začala pomalu uklidňovat, když tu se na půli cesty mezi karavanou a místem bojiště zhmotnil Phsophoros. Pán pouště si ho samozřejmě hned všiml a vyrazil pomalu k němu. Elf počkal, až bude
nepřítel dost daleko od jeho svázaných přátel, pak vyvolal sylfu a začala úžasná přehlídka všemožných kousků vzdušného elementála (různé hurikány a podobné) a Pána pouště (vytváření tekutých písků, ovládání větrů pouště,
propadnutí se do písku a vynoření jinde a tak dále). Ve správnou chvíli pak Phosphoros vytáhl šíp s názvem „Patriot“, za který nedávno zaplatil nemalou sumu peněz, založil do tětivy a vystřelil po Pánovi pouště. Ten ale
jen máchl svou šavlí a šíp srazil stranou. Když měl elf potom možnost, doběhl znovu pro onen šíp, znovu vystřelil po vůdci nepřátel a ten střelu opět odrazil. Nakonec se do věci vložil Paulus, přiletěl na varanovi, vyhrabal
Patriot z písku, založil do svého luku, zezadu vystřelil po Pánovi pouště a… Vyšlehl oheň a oslnivé světlo a všichni upadli do bezvědomí.
Když se družina vzbudila, byla svázaná a nad nimi přecházel rozzlobený Pán pouště. Jakmile toho byl Phosphoros schopen, začal s ním vést rozhovor o elfově truhle a věcech uvnitř. Ukázalo se, že vůdce beduínu ví, jak truhlu
otevřít a k čemu ty předměty slouží. A nakonec se, i přes veškeré potíže a mrtvé muže, které mu družina pobila, rozhodl ji nezabít. Nechal naložit svázané hrdiny na velbloudy karavany, kterou tam nechal jen tak, a vydal se s
nimi do svého tábora, aby tam rozhodli, co s nimi. Cestou si družiníci však všimli, že s nimi není Aarmus, a jelikož jim nikdo neodpovídal, co se s ním stalo, usoudili, že asi padl v bitvě. Do tábora dorazili před soumrakem.
Beduíni vyhradili dobrodruhům jeden dobře hlídaný stan, kam jim potom přinesli i trochu jídla a pití. Družina měla v plánu využít sylfu, která se za nimi tajně plížila pouští, a v noci utéct, ale padla na ně nečekaná únava
a všichni usnuli.
Ráno se družina probudila uprostřed pouště. Měli jen oblečení a jídlo a vodu na pár dní. Pán pouště, který tam stál, jim jen řekl, že dostali milost a že když půjdou směrem, který jim naznačil, možná přežijí. Pak se nechal
rozfoukat vánkem na miliony zrnek písku a nechal družinu samotnou v pustině. Hrdinové se rozhodli využít jeho rady a putovali, kam jim ukázal, a aby se co nejvíce vyhnuli žhavému slunci, putovali vždy v noci. Na konci první
noci nalezli kostru jakého obrovského živočicha, z jehož kostí si udělali provizorní zbraně. Druhého rána natrefili na malého pouštního kojota, ulovili ho a začali sušit jeho maso. S dalším úsvitem dorazili k několika velikým
kamenům, v jejichž stínu se rozhodli strávit den. Rozložili na ně maso z kojota a šli spát. Zápach krve ale přilákal několik pouštních příšer, snad příbuzných worlooků. Ti přišli ke kamenům a začali si pochutnávat na včerejším
úlovku družiny. Když to dobrodruzi zjistili, vyřítili se na příšery a pustili se s nimi do boje. Proti pěti pouštním predátorům však neměli ozbrojeni jen kostmi žádnou šanci, a tak se po krvavém boji stali jen další bezvýznamnou
obětí pouště. Horké písky Obchodního království se staly hrobem slavného krollího válečníka, knížete Conana, mocného vládce na živly, theurga Phosphorose, chrabrého šermíře Dorikana a ambiciózního chodce Pauluse.
Nahoru
A jak to nakonec dopadlo se Severním královstvím? Do hlavního města Obchodního království nakonec prosba o pomoc, neznámo jak, dolehla. Rada vše zvážila a rozhodla se poslat na sever početnou armádu. Když však posily do Severního
království dorazily, to bylo už dobyto a obsazeno barbary, kteří nabídli Obchodnímu království mír a výhodný obchod se železem, což jižané samozřejmě nemohli odmítnout. Říká se, že během války nejdéle vzdorovalo jedno knížectví na
jihozápadě země, to jež dostal lénem Conan a které svěřil do péče své rádkyni a čarodějce (náhodou také z barbarského lidu). Jí se nakonec podařilo uzavřít s lidmi z plání příměří a knížectví tak zůstalo více méně samostatné a
svobodné. Kam odvál vítr Strnadana a Aarmuse, to se neví, ale pokud mohu svému příteli hraničáři věřit, oba jsou živí a zdraví a na cestě za dalším dobrodružstvím.
Nahoru
|
Severní království |
Jižní země |
 |
 |
