Kroniky

Lovci Veverek - Silvestry - Úsvitcony - Tangroby - Ostatní

Lovci Veverek

I - Bílý hrad - II - „Koule a bílý drak“ - III - Morinex - IV - Danghan - V - Prokletí - VI - Cornatol - VII - Cesta lesem - VIII - Dé Danannové - Porada na Artaedu - IX - Alendil - X - Past - XI - Aerillaron - XII - Intralbrua - XIII - Ať žije král - XIV - Staří známí, nové problémy - XV - Hledání Tary

VIII. Dobrodružství - Dé Danannové

PJ: Edhel
Úroveň: 6.
Od do: 11. - 13. Sklizen 1998 T. V.
Odkaz na perličky z dobrodružství

Poté, co Lovci Veverek dorazili do města a Edhel se od nich odpojil se slovy, že on má na spěch a oni ať dorazí na Artaed co nejdříve, se (samozřejmě po noci v hostinci) vydali na další cestu na sever. Druhého dne vjeli do lesa a kolem poledne je obklopila hustá mlha. Když z ní vyjeli, ocitli se na opravdu veliké louce (několik mil tím i oním směrem). Kromě nich se tam nacházela také malá vesnička obehnaná palisádou, pár políček, nějaký sad a asi míli od severního okraje i jakási zřícenina. Družina si hned domyslela, že ves ohrožuje strašlivá příšera, která tvrz obývá, a rozhodli se, že nebudou ztrácet čas, rovnou ji zabijí a celé to tady prohlásí za své území. Vydali se tedy ke zřícenině a začali přemýšlet, jaké budou považovat daně, kolik to asi bude vynášet a tak dále, ale asi v půli cesty se před nimi objevila stará shrbená plesnivá stařenka, zavřískla jako nazgúl a zmizela. Všichni se okamžitě shodli na tom, že je to zlá čarodějnice, která tvrz obývá, a jali se chystat její zhoubu. (Později jim bylo oznámeno, že to byla banchee, zjevení ze starých legend, jehož křik je prý předzvěstí smrti.) Zanedlouho dorazili hrdinové na hrad a počali jej prohledávat. Mimo to někteří hledali ježibabu, někteří peníze a někteří se začali zajímat, kolik bude stát oprava hradu. Netrvalo dlouho a byl na to založen fond (přesně „Fond na opravu hradu“). Jelikož nahoře nic nenašli, dali se do prohledávání podzemí, kde jim štěstí přálo víc. Ve sklepení našli dva veliké sudy plné archivního vína a v jedné místnosti (přesněji řečeno jediné místnosti, která se tak dala bezesporu nazvat) hromadu roztrhaných vesničanů (tak osm) a asi šestnáctiletou dívku přikovanou za ruku ke zdi (kouzelným řetězem). Dostali z ní, že projížděla s rodinou kolem, když je přepadla jakási hrozná příšera, všechny povraždila a ji sem zavřela (ona příšera prý dostala i ty vesničany). Vylezli tedy na světlo denní, kde se Andúne nepohodl s přihlížejícím havranem (Andúne: Modrý blesk, Havran: Zelený blesk a odletěl si po svých), a vydali se zjišťovat informace do vsi. Tam se dozvěděli, že několik vesničanů se na tu příšeru už vydalo, ale nikdo z nich se nevrátil, a že vesnici střeží dobří duchové, kteří sem postavy určitě přivedli. Když je Lovci Veverek chtěli vidět, zavedl je starosta do lesa na veselé místečko s velikým kamenem sloužícím jako oltář (spousta svíček, dary typu sušené ovoce a pod.) a tam je uvítalo pár zvířátek (tuším, že sova a havran), o kterých jim šéf vsi prozradil, že to jsou oni duchové. Bohužel jim zatím rozuměl jenom on, a tak musel postavám přetlumočit, ať zjistí, co je to příšeru a ráno se vrátí. Družinka byla poněkud zklamána, že se nic nedozvěděli, a vydala se tedy za místní vílou, která nevěděla snad vůbec nic a poslala je na poradu k duchům. Družiníci si tedy řekli, že asi nic moc nezmůžou, a tak se rozhodli vyčkat večera, kdy očekávali příšeřin příchod. Aby se nenudili, šli se někteří poohlédnou po nějakém jídle, někteří se marně pokoušeli najít nějaké stopy a Strnadan s Mateřídouškou se pokoušeli chytit do lasa jednoho svobodně pobíhajícího koně, o kterém se později dozvěděli, že to také je jeden z duchů. Když se konečně přiblížil večer, sešli se všichni (skoro) na zřícenině i vydali se do podzemí číhat na příšeru. Ta se (jak jinak) vyklubala z oné přikované dívky, byla skoro tři sáhy vysoká, tělo měla bílé (skoro až průsvitné), oči celé černé a ohromné pařáty i zuby. Strašně na ně zavřískla, vyběhla za nimi na povrch (kam téměř všichni prozíravě prchli) a začala je mydlit. Když už ji to přestávalo bavit (neboli poté, co na ni Andúne seslal ohromnou mnohabarevnou salvu blesků), omráčila čaroděje, skočila na střechu (nebo to, co z ní zbylo) a zmizela v lese. Družiníci poslechli radu duchů a rovnou se k nim vydali, aby je zpravili o situaci. Tentokrát je uvítalo zvířátek poněkud víc (sova, kůň, jelen, havran a vlk), proměnili se do lidské podoby a představili se jako Dé Danannové. Řekli družince, že tou příšerou je striga, že se musí poradit a že mají přijít ráno pro další instrukce. To družinku opět namíchlo, a tak se vydali za vílou, která na tom ovšem nebyla zrovna nejlépe. Jakási banda skřetů jí unesla zlatého jelena a ona teď nebyla schopná vyslovit souvislou větu. Lovci Veverek to přijali jako obchod a jali se kouzelného kopytníka sledovat (což nebylo nic obtížného, jelikož kam dopadla jelenova noha, tam zůstal zlaťák). Cestou se k družině připojil jistý kouzelník, jehož jméno bylo bohužel ztraceno v propadlišti dějin (další postava Finglas). Netrvalo dlouho a Lovci Veverek skřety nalezli, jak se oddávali veselí a hostině. Plán byl bleskově vymyšlen a uskutečněn (ovšem ne tak, jak bylo zamýšleno). Z lesa měli vyběhnout na skřety válečníci, upoutat na sebe pozornost a odlákat je pryč, aby ostatní mohli osvobodit jelena. Místo toho na ně prostě vyběhli a začali je masakrovat. Nebozí skřetíci začali družiníky bít vším, co měli po ruce (kýty, korbele, klacky, židle), ale je jasné, že jim to moc nepomohlo a všichni byli pobiti. Na svou odvahu ovšem také doplatil Zapomenutý šermíř, nedávný přírůstek družinky, který skončil těsně pod nulou s korbelem v hlavě (mohl být zachráněn, ale výslovně si přál nebýt resuscitován). Po tomto malém masakru se zapomenutý kouzelník sebral, prohlásil, že s takovými vrahouny nebude, a zmizel. Lovci Veverek pak vzali jelena a odvedli ho k víle (samozřejmě velkým obloukem), která jim nečekaně neřekla nic víc než Dé Danannové (družinka se mohla dozvědět mnohem víc, ale nekladla správné otázky). Počkali tedy opět do rána, kdy jim duchové oznámili, že onu strigu budou moci zahubit pouze, pokud získají kouzelnou hůl Artimovu, jež je čistě náhodou ukrytá v jeho hrobce v „Mrtvém městě“ jen půl dne cesty vzdáleném. Také jim vyléčili Andúneho a popřáli šťastnou cestu. Do zmíněného města dorazili dobrodruhové bez potíží a usoudili, že si svůj název zaslouží (budovy pobořené, obyvatelé žádní, jen pár nemrtvých schovávajících se v kostele pod lavice). Nalezli Artimovu hrobku, překonali (tj. většinou spustili, ale přežili) několik pastí a hůl vyzvedli (také pár podivně popsaných pergamenů a podobné hlouposti). Odpoledne se vrátili na zříceninu a jali se vyčkávat večera i příšery. Ta se kolem půlnoci opravdu dostavila s novou silou (a zranitelností na blesky poloviční) a pustila se s nimi do křížku, neboli: byla zasažena salvou šestnácti modrých blesků, jedním černým a jedním zeleným. Následovalo pár ran krollčina kyje a závěrečné probodnutí Artimovou holí. Bylo to velmi rychlé a drastické. Ráno se družiníci sebrali a vydali se do vesnice, aby si vyslechli slova díků a vyzvedli odměnu. Místo toho je ale uvítala jenom menší armáda zombií, které z neznámých důvodů nechtěli zůstat mrtvé a ožívaly i po několikerém zabití. Lovci Veverek se začali stahovat, což se nakonec zvrhlo ve vyhazování vsi do povětří pomocí ohnivých koulí. Nakonec (když už se s domečky Andúne téměř vypořádal), zasáhli Dé Danannové, nechali celou vesnici i s tvrzí a zombiemi zmizet, omluvili se družince, dali jim pár drobností (soudek vína, tabáku a pár zlatých), řekli jim, ať pokračují v cestě a zmizeli.

Ztráty a nálezy: Edhel opět od družiny odjel (aby byl na Artaedu dřív) a znovu se vrátil Thingol. Během dobrodružství ale družina přišla o „Zapomenutého šrmíře“, „svou“ zříceninu a poddané. Navíc se k nim pokusil připojit jistý čaroděj, ale posléze znechucen odešel.
A na chvíli získala do vlastnictví hůl Artima kouzelníka - spolutvůrce Dianina oka.

Nahoru


83614