Kroniky

Lovci Veverek - Silvestry - Úsvitcony - Tangroby - Ostatní

Lovci Veverek

I - Bílý hrad - II - „Koule a bílý drak“ - III - Morinex - IV - Danghan - V - Prokletí - VI - Cornatol - VII - Cesta lesem - VIII - Dé Danannové - Porada na Artaedu - IX - Alendil - X - Past - XI - Aerillaron - XII - Intralbrua - XIII - Ať žije král - XIV - Staří známí, nové problémy - XV - Hledání Tary

XIV. Dobrodružství - Staří známí, nové problémy

Mapa Foroleionu zoom
Mapa Foroleionu
x - zavřít Další
mapa 1. patra kláštera zoom
mapa 1. patra kláštera
Předchozí x - zavřít Další
mapa 2. patra kláštera zoom
mapa 2. patra kláštera
Předchozí x - zavřít Další
mapa cesty k hradu Tara zoom
mapa cesty k hradu Tara
Předchozí x - zavřít Další
Velká mapa k Taře zoom
Velká mapa k Taře
Předchozí x - zavřít
1. leták s hledanými Hraničáři zoom
1. leták s hledanými Hraničáři
x - zavřít Další
dopis od Allien Moudré zoom
dopis od Allien Moudré
Předchozí x - zavřít

PJ: Edhel
Úroveň: 9.
Od do: 2. Deštěn 2001 - 9. Deštěna 2001 T. V.
Mapy: Mapa Foroleionu, mapa 1. patra kláštera, mapa 2. patra kláštera, mapa cesty k hradu Tara (Velká mapa k Taře - 1,28 MB)
Dodatky: 1. leták s hledanými Hraničáři, dopis od Allien Moudré
Odkaz na perličky z dobrodružství

Dva roky poté, co Lovci Veverek zabránili atentátu na Hengista a Miraniel, a ještě více tak zlepšili v Morinexu svou reputaci, se více méně jen poflakovali po okolí, pobíjeli potvory, páchali hrdinské skutky, zachraňovali nebohé vesničany a panenské obětiny temných mágů, vyzvídali nebo si jen užívali na hostinách. To však teď není až tak důležité.

Měsíc před koncem roku 2001 Třetího Věku, 2. Deštěna, obdržela družina v Morinexu dopis od Královniných Hraničářů, v němž ji žádali o prohledání starého opuštěného kláštera Burgdúnu (nebo též Thríe-Aedhellingas) v Beaeftenwealdu, pohraničním knížectví Forloeionu (podepsána Rillien Anariel). Na „zakázaném dvoře“ tam měly být ukryté důležité informace o Dianině oku, po němž Hraničáři tolik pasou. Samozřejmě jim slíbili v dopise odměnu a přiložili glejt s povolením a královninou pečetí, což Lovcům Veverek jako motivace stačilo, a tak se vydali na cestu.

Po několika nezáživných dnech doprovázených také nepříjemným počasím se družina utábořila na odpočívadle, kde už sídlila skupina kočovných herců, akrobatů, pár obchodníků a dobrodruhů. Někteří toho hned využili, aby uvařili jelení ragú z králíka, dokoupili si vybavení, Samanta a Andúne si nechali vyvěštit od staré cikánky budoucnost (zatímco čarodějka by prý měla najít poklad, pyromágovi příbuzné prý čekají problémy a má se mít na pozoru před zradou) a Mavor si zahrál v nové hře William a Viola s divadelní společností Mala C. Phirlowa a potkal tu veteránku z války mezi Východním a Západním Adverem, elfu Poslední Naději. Ačkoliv byli každý na jiné straně, nepobili se a dokonce se podělili o láhev whisky.

Dalšího dne konečně dorazili Lovci Veverek do města Beorghlithu, u nějž se klášter nacházel a kde měli radním pro pořádek prohledávání kláštera nahlásit. Na náměstí před radnicí ale narazili na vyvolávače, který je poněkud zaskočil se zprávou, že pro pokus o vraždu krále Fréaláfa II. byli všichni Královnini Hraničáři (včetně zúčastněné Silwaniel) a všichni, kdož by jim napomáhali, prohlášeni za zrádce a byla na ně vypsána odměna. Ve světle nových informací rozhodli se Lovci Veverek ve městě raději déle neprodlívat, a aby zmátli případné nepřátele, opustili Beorghlith druhou branou. Nedlouho na to, po krátkém objíždění města a neúspěšném pokusu o nenápadný průzkum pomocí Mavorovy sovy, se setkali se sedlákem Harodem, jehož zmínila Rillien Anariel v dopise jako přítele Hraničářů a onoho času také držitele všech klíčů od kláštera. Jeho strašidelnými historkami řádně nemotivovaní Lovci Veverek se po obdržení klíčů rozhodli, že lepší bude nepouštět se do archeologického výzkumu večer a vyčkat do rána, postavili si v lese za klášterem stan a jali se hlídat. Jediné dvě zajímavé události té noci byly světýlko a kouř stoupající z jednoho komína, které zahlédla Samanta na hlídce, a fakt, že raději přestalo pršet, sotva Andúne vyšel ze stanu.

Ráno se Lovci Veverek rozhodli, že se nejprve půjdou podívat, kdo si to v klášteře pálil ohníček, zanechali tedy koně (a Mavorova jelena) se stanem v lese, přelezli napůl rozpadlou klášterní zeď, přeběhli sad a už se plížili podél zdí klášterních budov… Tedy, spíše se jen procházeli, plížením se to opravdu nazvat nedá. Netrvalo dlouho a družina dorazila ke dveřím vedoucím do oné části, kde Samanta viděla světýlko, a zatímco ostatní hledali klíč, který by je odemknul, zaujala Strnaděna nedaleká fontánka a rozhodl se ji prozkoumat. Když už od ní byl jen pár kroků, vyšla z nedalekých dveří elfka v černém oblečení s vědrem v ruce. Oba se zarazili, chvilku na sebe překvapeně zírali, načež elfka pustila vědro, bleskově vhrla po Strnadanovi dýku, která mu ustřelila klobouk, skočila zpátky ke dveřím, tasila šavli, hvízdla a vědro dopadlo na zem. Během pár vteřin se blízké okolí zaplnilo ozbrojenými Lovci Veverek ale i elfčinými druhy – mužem s mečem, hobitem s roztočeným prakem a trpaslíkem s trhavinou v ruce. Než však stačilo dojít k nejhoršímu a obě družiny se stihly povraždit, několik zúčastněných na obou stranách si uvědomilo, že ti druzí jsou vlastně jejich staří kamarádi; družinu, která se totiž v klášteře ukrývala, tvořili bývalí členové Lovců Veverek, jež se mezitím také stihli díky troše loupení, kradení a podobných dostat mimo zákon. Byli tu Sarah, Sity, Gehen, Garm Šedodečík, a když vešli dovnitř, našli tam i hraničářku Tiu. Ta byla momentálně dosti vážně nemocná a ani Garmovy lektvary ani Gehenovo léčení jí pomoci nedokázalo, jakmile ji však Silwaniel zhlédla svým znaleckým okem, vysypala ze sebe recept na léčivý čaj, který by ji měl uzdravit. Suroviny sestávaly z několika poměrně běžných bylinek, červeného vína a špetky magické esence, a tak se Silwaniel s Mavorem vypravili sbírat plevel, Mirathea se Samantou se vydaly pro víno a Andúne to všechno bedlivě pozoroval z nejbližší věže. Stejně snadno, jako hraničáři našli všechno to býlí, objevily dámy vedené neomylným čuchem na alkohol vinné sklepy a v nich doslova zlatý poklad v podobě spousty lahví archivního klášterního vína (čarodějka si jich samozřejmě několik uložila do neviditelné torny). Uvařit z toho lék byla pro Silwaniel záležitost jen už jen pár desítek minut, zatímco však podávala nemocné medicínu, pozoroval mág na věži nové problémy, jež se rýsovaly na obzoru.

Zhruba v té době, kdy většina rozumných lidí má po snídani, vyrazil města početný dav zfanatizovaných měšťanů vyzbrojených holemi, kladivy, dalším nářadím, sem tam nějakým mečem a doprovázený asi dvaceti městskými vojáky a několika členy Královské gardy – vykonavateli spravedlnosti na Královniných Hraničářích – a dobrodruhy. Udělal si krátkou zastávku, aby vyzvedl i Haroda s jeho ženou a vnukem, a konečně dorazil k hlavní bráně kláštera, kde začali vznášet své požadavky. Jelikož je vznášel barbarský válečník oděný jen v kožešinách (ale s odznakem Královské gardy) s velikým mečem na zádech, byly docela jednoduché; všichni Královnini Hraničáři, kteří se v klášteře ukrývají, mají okamžitě vyjít ven a vzdát se, nebo popraví ty tři rukojmí (Harodovu rodinu), na rozmyšlenou jim k tomu dali pět minut. I během takto krátké doby se stihly obě družiny uvnitř pohádat o to, kdo sem vlastně vojáky přivedl, to samozřejmě situaci před bránou nijak nezměnilo, a tak se aktivnější členové Lovců Veverek na poslední chvíli rozhodli jednat a rozeběhli se po okolí.

Ze všeho nejdříve se asi čtyři měšťani s jedním strážným pomátli, někteří doběhli k mřížované bráně, začali s ní lomcovat a snažili se ji přelézt a jiní se jen tak chaoticky rozeběhli. Pak zpoza rohu jedné klášterní budovy vyběhl k bráně pyromág planoucí jasným plamenem, křičel a mával rukama, aby co nejvíce lidí vyděsil. Přešlo jej to, když ho jistá elfí kouzelnice na straně vojáků nějakým kouzlem zhasla, a tak usoudil, že je jeho vystoupení u konce a přemístil se do bezpečí. Asi v té samé chvíli dal barbar pokyn k popravení rukojmích a strážní začali pacifikovat pomatené měšťany. Elfí elegán se tak dostal k bráně a začal se zabývat zámkem, zatímco jeho druhové stírali z mečů krev nevinných. O dalších pár okamžiků později se vedle elfí kouzelnice zčista jasna (neboli z bezpečné vzdálenosti vyvolaná bytost) objevila smrtka. Bleskovými reflexy nadaná čarodějka se však vznesla do bezpečné pětisáhové vzdálenosti, a tak zklamaný chmurný žnec ťal svou kosou po zaskočené usměvavé lidské hraničářce. Úsměv jí už dávno ztuhl na rtech, zkosená se rychle odkoulela co nejdál a pro jistotu už i tasila meč. Zbytek měšťanů už také bral tou dobou nohy na ramena. Barbar s dalšími dvěma členy Královské gardy, ošklivým chlápkem s mečem a rytířem zakutým od hlavy až po paty do železa, se pustili do smrtě, takže si téměř nikdo nevšiml, že z jednoho okna v klášteře vyletěl šíp a poslal elfího elegána u brány za jeho předky. Nad věcí povznesená kouzelnice zasypala smrtku bílými střelami, hraničářka do ní naservírovala trochu nenávisti a tři gardisti se ji jali osekávat. Další šíp elfí hraničářky se zaryl hluboko do ramene poletující kouzelnice, ta udělala přemet, vývrtku a v bezvědomí se snesla k zemi, nouzové přistání ještě neměla dostatečně popracované. Královská garda sváděla urputný souboj se smrtí tak usilovně, že se Samanta nakonec na poslední chvíli z bezpečnostních důvodů rozhodla svůj magický výtvor zase odvolat. Než si stačili zástupci zákona oddechnout a zjistit, odkud pořád létají ty šípy, které už začaly obtěžovat i je (zvláště ošklivého chlápka), rozletěla se brána kláštera a v ní stála Mirathea s napřaženým kyjem. Urychlená magií Samantiny kočky, jala se dokončovat práci, kterou chmurný žnec už nestihl. Silwaniel s Mavorem se rozhodli, že o tohle také nechtějí přijít, vyskákali z oken a rozeběhli se k bráně za krollkou. Už tak dost pocuchaní gardisti se čtyřmi zbylými vojáky z města nepředstavovaly pro Mirathein kyj žádný problém. Zdrželi ji však dost na to, aby zraněná hraničářka stačila doběhnout bezvědomé elfí kouzelnici a trochu ji poléčit a probrat. Takže když Silwaniel s Mavorem proběhli branou a Mirathea zarazila do země posledního vojáka, viděli už jenom, jak čarodějka dokončila zaklání a obě dvě slečny zmizely. Krátký průzkum krollím ultrasluchem potvrdil, že nejsou neviditelné a opravdu se přemístily pryč, a taky naši hrdinové jen rychle obrali mrtvoly a vrátili se do kláštera. Tam si ještě vzájemně povyměňovali názory s druhou družinou, přičemž se pozoruhodně obě dvě shodli na tom, že ti druzí jsou naprostí tupci. Bývalí členové Lovců Veverek nakonec pěkně poděkovali, že teď už každý ví, že v klášteře je banda vraždících maniaků, takže tam brzo vypraví další a daleko větší jednotku vojáků a oni se budou muset i s pohybu neschopnou Tiou dostat co nejdřív co nejdál. A začali balit.

Po těchto událostech, tedy zhruba kolem desáté hodiny dopolední, se obě družiny ne zrovna v dobré míře rozloučily a Lovci Veverek se konečně pustili do dlouhého a z valné většiny nezáživného prohledávání kláštera. Pokud se jim podařilo najít správný klíč, otevírali dveře jemně, pokud ne, použili Miratheu. Té se nezadařilo jen v jednom případě a tam tedy nastoupil Mavor a jakousi neznámou silou nechal (po efektivním divadle, z nějž však nikdo nepoznal, jaké zvíře předváděl) dveře doslova vyletět z pantů. Magické vyhledávání Zakázaného dvora žádné ovoce nepřineslo, kronika nalezená v pozdním odpoledni také ne, protože si někdo dal velice záležet a vytrhal zřejmě všechny stránky, které by mohly něco prozradit, a ani mapa kláštera jim moc užitku nepřinesla. Žádný dvůr, na který dorazili, se netvářil zakázaně, jen na jednom objevili (podle Mavorových slov) syslí noru. Vyrabovali jednu hrobku (ne příliš bohatou), opatovy úspory a prošmejdili knihovnu, leč vše bez výsledku. Za celou tu dobu se jim postavil do cesty jen jeden nebohý obláček tmy, zla a strachu, se kterým se však vypořádali docela rychle. Nakonec jim nezbylo než se vrátit do té části starého kláštera, kde strašilo; jednalo se o chodbu obcházející „starou cisternu“ a jídelnu, která k cisterně jednou stěnou přiléhala. Po taškařicích s moukou, jídlem, vínem a výbušnými hruškami, jež byly marnou snahou o dorozumění se s duchem, který místnost obýval, se Lovci Veverek vydali i do chodby, která byla v porovnání s jídelnou hotovým peklem, jednou zdi slibovaly, že družinu rozemelou na kaši, jindy se tam Andúne viděl uhořet v kouzelném zrcadle, málem je zasypaly miliony měďáku a upálili hořící pavoučci, zastihla je v ní pouštní bouře a podobně. Nakonec, když Lovci Veverek prošli všechny místnosti, do nichž ze začarované chodby vedly dveře (v jedné z nich našel Mavor velice pěknou knihu o šachách), uvědomili si, že jediné místo, kde by ještě mohl Zakázaný dvůr být, je právě „stará cisterna“. Sehnali žebřík, vylezli na střechu, probourali se do podkroví, rozbili prkennou přepážku a opravdu v těch místech pod sebou spatřili něco, co kdysi dávno bylo dvorem, čtvercové prostranství s fontánkou uprostřed, celé zarostlé ostružiním. Andúne příliš neváhal keře spálit, takže se družina za chvilku už procházela dole a pustila se do hledání. Nakonec nalezli ve fontánce skrytý mechanismus, spustili ho, fontánka se odklopila stranou a odkryla schodiště vedoucí hluboko dolů.

Zatímco Mavor, který nesnáší výšky, se rozhodl zůstat nahoře, ostatní se pustili do dlouhého sestupu a snad i po sto metrech se ocitli v ohromné jeskyni. Tyčily se tam veliké kamenné domy, některé přímo v prostranství jeskyně, jiné vytesané do jejích stěn, tvořily náměstí a ulice táhnoucí se puklinami ve skále bůh ví kam, zkrátka celé prastaré kamenné město, mrtvé a prázdné. Byly tu však i stopy, jen jediné vedoucí od schodům k blízkému domu, několikrát tam a zpátky. Když Lovci Veverek vstoupili dovnitř, zjistili, že ještě před pár lety tam musel někdo bydlet, byla tam měkká postel, zbytky jídla, pochodně, pergameny i psací potřeby… A po důkladném průzkumu několika kamenných truhel našli i černé plátno pokreslené zlatými kruhy a liniemi – snad mapu – vzkaz napsaný před devíti lety. A co je nejdůležitější, ten vzkaz napsala Allien Moudrá, jedna z těch, kteří pomáhali královně Dianě na konci Druhého věku vytvořit Dianino oko. Psala v něm, že už pro ni není bezpečné se dál v klášteře ukrývat, a proto odešla na legendami opředený hrad Tara. Kdokoliv by ji hledal, najde ji tam. Lovci Veverek správně usoudili, že žádné významnější informace o Dianině oku už tu určitě nenajdou, a tak se rozhodli klášter opustit. Poměrně snadno zlikvidovali hlídku stráží, která mezitím objevila jejich koně, a dali si záležet na tom, aby co nejrychleji byli v hodně bezpečné vzdálenosti.

Ještě toho dne se na vývěsní tabuli v Beorghlithu, kde se skvěly portréty s hledanými zločinci, objevil leták s portréty Andúneho, Mirathey a Mavora slibující odměnu 150 zlatých za dopadení každého z nich, protože se dopustili vraždy několika členů Královské gardy. Odměna za Silwaniel se vyšplhala na 200 zlatých. Hned den na to, po té, co dosti početná skupina značně odvážných vojáků prohledala klášter a našla tam příšerným způsobem znetvořené dívčí tělo na obrazci z krve mezi černými svícemi, přibylo do jejich záznamů i provozování černé magie a nekromancie a odměna se vyšplhala na 300 zlatých za každého a 350 za Silwaniel. Rychlí poslové sedli na koně a vydali se tuto novinu zvěstovat do sousedních knížectví a hlavního města.

Ztráty a nálezy: Během dvou let, které uplynuly od posledního dobrodružství Lovci Veverek získali i ztratili mnoho kouzelných předmětů i zlaťáčků. Kromě spousty zvířeny získali především ještě větší přátelství Morinexského krále a královny, opět našli Mavora a asi už před rokem se jim někde zatoulal Edhel.

Nahoru


83614