PJ: Finglas
Úroveň: 1.
Od do: 6. - 9. Spaden 1997 T. V.
„Náhle slyšíte jasný zvonivý hlas, který vás volá.
,Přátelé! Postůjte chvíli! Dejte se se mnou do řeči!´
Uvědomíte si, že to mluví ta socha. Když se na ni podíváte, cítíte, že něco není v pořádku: nepatrně změnila svou polohu. Ruce, které měla dřív svěšené podél těla, vztáhla k vám. Otevřela oči – a v nich se třpytí smaragdy. Její pronikavý zelený pohled pátrá ve vašich vystrašených tvářích.
Mluví dál: ,Můj život je plný smutku. Tak dávno už jsem neslyšela lidský hlas! Jsem zakletá. Zůstaňte chvíli se mnou! Potom vám pomohu!´“

Každý dračákista, který začal hrát dřív než v časech jednašestek, ví, že první dobrodružství se má odehrávat na Bílém hradě. Altaři vytvořili opravdu dokonalou zasvěcovací jeskyni, kde se postava setká se vším, co by měla vědět (jak vypadá zombie, jak chřestí kostlivec a že za vším jsou nekromanti). Prostě kouzelné dobrodružství, na které se často a nostalgicky vzpomíná.

Tuto začínající družinku jsem tedy poslala právě sem. Je to už docela dávno, kdy se ta banda dobrodruhů dala dohromady v jedné hospodě, která se krčila pod kopcem se starým, zpola zříceným hradem, opředeným legendami a pavučinami, a vydala se na svou první cestu Dračím doupětem. Na většinu věcí si vzpomínám už jenom velmi matně. Bylo jich docela dost a velká část z nich zatím používala kostky jen do Člověče, nezlob se, takže jsem měla trochu strach (možná celkem oprávněný:). Popravdě řečeno, zezačátku to bylo docela náročné. Družinka se nedala dost dobře ukáznit, někteří vůbec nechápali, proč by místo „Killnu ho“ měli říkat něco o tom, jak se ženou s taseným mečem, a nesmírně se báli o peníze a nenechali ležet nic cennějšího. Ale tato zlatachtivost, která je nakonec u začínajících hráčů dost obvyklá, se párkrát postarala o docela dobré zpestření hry (kdo jste už někdy Bílým hradem procházeli, možná si pamatujete na zákeřná „vševědoucí“ ústa, co prodávají informace za kovové předměty). Občas měli dost ztřeštěné nápady, někdy zajímavé, jindy míň – hobitka Igorka chtěla mému CP kouzelníkovi, který je pro všechny případy doprovázel, sníst havrana – zkrátka nebylo snadné udržet morálku a přitom je nepozabíjet. Ale je fakt, že než se dostali ke konci, většina z nich se dobře a dost slibně rozehrála. Samotné řešení příběhu se jim celkem podařilo, až na drobné nedostatky, jako to, že vše, co se hnulo, chtěli za každou rozsekat, prošpikovat šípy a usmažit blesky, dost váhali s obětováním se pro záchranu zakleté elfky, jedné z hlavních CP, a tak podobně. Nakonec se za doprovodu vítězné hudby (byl to myslím nějaký Oldfield) vynořili na světlo, i když ne v původním počtu – nějak jsem se neovládla a jednu zvlášť problematickou postavu jsem nechala zemřít. Myslím, že jsme odehráli tak čtyři sezení po dvou hodinách.

Jakkoliv jsem zprvu byla poměrně zoufalý PJ, ke konci už to šlo dobře. Ti, co je hraní nebavilo, v průběhu zvolna odpadali a v družině se vytvořilo dobré jádro z několika hráčů, kteří, jestli neumřeli, hrají dobře dodnes:)
Ztráty a nálezy: Nalezla se celá družina a pár se jich zase hned ztratilo.

Nahoru

PJ: Thingol
Úroveň: 2.
Od do: 3. - 13. Rašen 1997 T. V.
Celé kouzlo tohoto dobrodružství spočívalo v nově použitých postupech a nově zkoušených věcech. Já osobně jsem poprvé zkusil boj s bílým drakem. Vůbec, když se to tak vezme kolem a kolem, toto dobrodružství bylo sloučení mnoha zápisků a poznámek z minulých inspirací. Již vám přesně nepovím, jak se ono dobrodružství do detailu odehrávalo, ale řekl bych že se určitě milý dobrodruhové setkali v hospodě. Následovalo jakési najmutí a pak jen průchod do podzemí a následné řešení, vraždění a plnění zadaných úkolů. Našli se zde nějaké obří krysy, nějaký ten skřet, jak se na řádné podzemí sluší, pěkně vysmátá voděnka se studnou, tedy studna s vodou. Poté nějaké rébusy stylu: Tři sochy. Ta říká to, ta ono a ta se plete a ta má pravdu a ta je naprosto na ho… honem vyhození. Pak nějaký ten obrovský kámen s vlastní vůlí jako nepodařený pyroforo – theurgo – čarodějnický pokus. Nějaká větší zvířátka jako jsou bílí draci tygři či nějaký ten nosorožec (viz. Lešná). No, vrátily se živí (jak kdo), zdraví (che, che) a naprosto v pohodě. (Blept).
Ztráty a nálezy: Bylo nalezeno mnoho nových členů družiny, mnozí z nich se ale během dobrodružství zase ztratili. Byli to elfí hraničářka Tia, která odešla patrně kvůli nevyhovující společnosti, a hobití zloděj Sity, jenž družinu opustil, aby spasil své zdraví a život (před naštvaným Strnadanem).

Nahoru

PJ: Edhel
Úroveň: 3.
Od do: 28. Jasen - 11. Paren 1997 T. V.
V bývalém Sutelionu je království jménem Morinex a v něm se odehrávalo toto dobrodružství. Postavy do něj přišly z jihu a hned na hranicích potkaly Geralta z Rivie (Thingolova postava). Aby nebyla nuda, začaly si okamžitě dělat legraci z Geraltových bílých vlasů, což ho neskutečně dopálilo, a tak mrštil hvězdicí po Andúnem. Měl ovšem tak mizernou mušku (a kostky), že hodil hvězdicí do kamene, ona se odrazila a zabodla se nebohému Geraltovi do ramene. (Což jej učinilo terčem dalších vtipů a vlny smíchu.) Už se začínalo schylovat k nejhoršímu, a tak musel PJ zasáhnout - nechal kolem nich proběhnout Edhela, který je (jakž takž) usmířil. Následovala hostina v Ptačích Zobech, Strnadanově domově, a pak se naši hrdinové konečně vydali páchat dobré skutky do Nothanu, hlavního města. Z nějakého neznámého důvodu je přijal rovnou král, dal jim za úkol zabít draka, který se usídlil v horách na východě, a slíbil jim odměnu (doufám) 100 zlatých pro každého. Ovšem chvíli se v Nothanu ještě zdrželi, protože princezna Lauriel (ta mladší) se jaksi zamilovala do Andúneho. Byla ale strašně hyperaktivní, takže když si s ní chtěl Andúne popovídat, musel se rozhodnout, jestli na ni sešle protoplazmu, nebo na sebe rychlost, naštěstí vybral druhou variantu. Pak se družina vydala na cestu a za nějaký ten den dorazila k městu jménem Hedeby. Tam je hned na mostě uvítal místní říční (modrý) drak, ochránce města, Geralt se lekl, uklouzl na rybě, spadl do řeky a utopil se. (Asi už ho nebavilo, jak si z něj všichni pořád dělají legraci.) Drak je potom, co vylovil jeho mrtvolu, poprosil, jestli by nemohli najít a zlikvidovat pytláka, který tam krade ryby. Byl to chudák rybodlak a skončil opravdu rychle. K družince se připojil Thingol, ze kterého si opět začali všichni tropit žerty, a společně vyrazili k horám. Jakmile tam dorazili, zkoulovali se s partou místních děcek a následně i s drakem, na kterého šli. Ten jim po bitvě (sněhové) vysvětlil, že ho vyslala jakási dračí organizace, aby prošetřil objevení a zabití draka na královském dvoře (byla to iluze vyvolaná a následně i zničená vrchním kouzelníkem, který jenom chtěl trochu pozornosti). Také jim prozradil, že jeden divoký drak před pár dny přiletěl do Nothanu a unesl princeznu do jednoho lesa, kde se ji pravděpodobně chystá pozřít. Pro další informace je poslal k věštkyni do Rómenny (bylo to cestou), která je obrala o spoustu peněz a kromě toho, že hlavní padouch je králův rádce, jim nic zajímavého neřekla. Družinka se tedy nejprve vydala k lesu, cestou koupila asi tři sudy ruby (trpasličího piva) a balistu, a jakmile dorazila k drakovi, začala s ním hrát karty a opíjet ho (v nemalé míře samozřejmě také opíjeli sebe). Andúne s alchymistou využili odpoutání drakovy pozornosti, za pomoci kouzel a lektvarů se dostali do jeho jeskyně, tam našli princeznu (tu starší) s hromadou zlata a urychleně dostali co největší část obojího do bezpečí. Drak se nakonec úplně ožral a spláchl zbytek družinky posledním sudem. Dobrodruhové se oklepali a spěchali do hlavního města, kde se jim královský rádce před očima proměnil v balroga a unesl Lauriel. Narychlo prohledali rádcovu tajnou laboratoř a vydali se ke svatyni zakreslené na mapě v oné místnosti uložené. Ve zmíněné svatyni prolezli podzemí, až našli rádce, se kterým opět udělali (až příliš) krátký proces. Pak se družinka vrátila do Nothanu, kde byla vskutku královsky odměněna. Každý dostal jeden nebo dva tisíce zlatých (je to už hrozně dávno, tehdy jsme ještě neznali „pravou váhu“ a hodnotu zlaťáků) a dva příšerně nabušené kouzelné předměty (což se samozřejmě ukázalo jako obrovská chyba, ale lepší začínající PJ než žádný). Nebohá Lauriel byla však právě zažitými událostmi tak otřesena, že ztratila paměť a na Andúneho bohužel úplně zapomněla.
Ztráty a nálezy: K družině se připojili elfí zlodějka Sarah, tprasličí Alchymista a lidský hraničář Geralt z Rivie. Sarah ale byrzy někam zmizela a Geralt našel svůj hrob ve vlnách řeky Hedy. Jeho místo pak zastoupil elfí hraničář Thingol. Andúne navíc našel svou lásku, princeznu Lauriel, která ale zase po cvhíli ztratila paměť. A aby toho nebylo málo, družina se musela během tohoto dobrodružství obejít bez Edhela
Kromě toho získala družina nemalé množství zlata, každý dva kouzelné předměty, vděk královské rodiny a Strnadan navíc kouzelnou hůl sesílající tři ohnivé koule denně.
Mapy: Morinex

Nahoru

PJ: Thingol
Úroveň: 4.
Od do: 22. - 25. Dešťen 1997 T. V.
Tak toto dobrodružství by se dalo popsat jako poněkud uspěchané, ale není tomu až do takové míry pravda. Toto dobrodrůžo jsme hráli podle nejmenovaného modulu. Ti, již tento modul znají, prominou a ti, kdo ho neznají, čtou dál. Celá zápletka začíná ve městě (bůhví jakém a kde), kde si družinu najme za směšnou cenu 200 zl jeden sedlák, jemuž se ztratila dcera. No a družiníci jsou samozřejmě natolik ohleduplní a charakterní, že tento úkol, tedy vypátrat jeho dceru a vůbec zjistit, co se to děje v té malé vesničce divného, přijmou a vyrážejí vstříc dobrodružství. Ve vesničce je poněkud mrazivá nálada, pár vesničanů, tam chytá strašlivé záchvaty nejrůznějšího šílenství, téměř nikdo nemůže spát, ale jinak úplně normální vesnice. Po několika hodinách (v původní verzi dnech) se dobrodruzi chytí zajímavé stopy a jakoby náhodou, najdou ve skále blízko vesnice nějakou díru, kterou vytéká voda a nenapadne je nic lepšího, než si dát půlku zmenšovacího lektvaru a podívat se, z kama to vlastně teče. Tím se dostanou až do jeskyně jistého Necrotheurga Sparka, jež tu provádí své nekalé zaklínání a také mučení nevinných dívek, aby mohl pomocí jejich bolesti a utrpení vyvolávat démony šílenství, což hrdinové nevěděli. Družníci si samozřejmě narychlo zjistí, jak se dovnitř dostanou, hobit zloděj se párkrát proletí na koštěti nad vesnicí (ať je taky nějaké vzrůšo), zklidní se pár rozběsněných davů jdoucích na nechápající barbary a jejich statek, pobije se konkurenční družinka a tak dále a tak dále. Na konec se členové družinky probijí přes hordu méně či více ožralých skřetů, pár elementálů a jednoho necrotheurga a vítězoslavně prohlásí: „A je to!“ Jediným kazem na jejich slavném vítězství bude jen nepatrné zkamenění jednoho hobita, ale to už zařídí mistr hrnčíř, totiž hraničář.
Ztráty a nálezy: Družinku na chvíli opustil Thingol a vrátil se Edhel. Kromě toho Lovce Veverek po skončení dobrodružství opustil i trpasličí Alchymista.

Nahoru

PJ: Edhel
Úroveň: 5.
Od do: 17. - 30. Jasen 1998 T. V.
Družinka se rozhodla, že se konečně podívají dál do světa, a tak se vydali na veliký turnaj, který se koná pravidelně každých pět let na ostrově Cornatolu. Cestou je v jednom městě přemluvil jakýsi sedlák, aby pomohli v jeho vesnici najít jednu ztracenou holku. Cestou do oné vsi je však napadl v kopcích mohylový duch. Družinka ho sice nakonec přemohla, ale během souboje se pokusila Andúneho sova seslat na něj (na ducha) salvu blesků, hodila však fatální neúspěch a místo potvory zasáhla Miratheu. Poslední, co nebohý opeřenec spatřil, byl obrovský krollčin kyj. K večeru dorazili dobrodruhové šťastně do vesnice, řekli si, že nebudou zahálet a dali se do pátrání. Zjistili, že kromě oné ztracené dívky (tesařovy dcery) zde ještě jakási příšera napadá dobytek a počasí se chová velmi zvláštně (opadávalo listí ze stromů, pořád bylo zataženo, asi pět dní byl na obloze úplněk, později i sněžilo, a to byl Jasen). Rozhodli se na to vyspat, čehož využila ona veselá černá příšera a začala rozbíjet na dvoře hospody kůlny a dělat rámus. To poněkud popudilo družiníky a jali se ji pronásledovat. Chvíli se s ní honili po lese, až našli na stromě napíchlou tesařovu dceru a les málem zapálili (pyromág v akci). Nebohou mrtvolu sundali z větve, schovali v hospodě do sudu a Thingol šel ráno nenápadně k tesařovi pořídit rakev. Do věci se vložil Arnold a vše bylo zhaceno. Od této chvíle na sebe byli tito dva velmi namíchnutí (řeknu-li to slušně) a až do pozdního odpoledne se vzájemně svazovali, trávili, odzbrojovali a omračovali. Dospělo to až do fáze, kdy Arnold šel s vidlemi (kovovými) v příšerné bouřce přes náměstí, hodlaje na ně Thingola napíchnout. Nakonec se ale usmířili a rozhodli se radši prolévat krev nepřátel než svou. Někteří členové se stali náhodnými svědky hádky mezi starostovým synem (mladým Březou) a jednou selkou (jménem Milla). Družiníci začali jímat podezření, a tak se vydali na malý tajný průzkum do Millina statku. Kolem něj totiž byla spousta stop černé příšery, kterou kdosi z družiny dokonce zahlédl u ní na střeše. Pak začala jaksi záhadně hořet Březovic sýpka a všichni měli jasno, Milla se totiž o něčem podobné zmínila v hádce s mladým Březou. Družiníci ji zmáčkli a ona všechno vyklopila. Bylo to tedy tak: Milla se jaksi zalíbila místnímu knížeti (nebo tak něco) a ten si ji chtěl vzít. Ona ale byla proti, tak se ji „pokusil zmocnit násilím“ a dostal pořádnou ránu. Namíchlo ho to tolik, že Millu proklel, a tak se teď poněkud zvláštním způsobem uskutečňovaly její představy a emoce (aniž by to ona chtěla). Chudinka tesařova dcera zemřela, protože ji Milla přistihla, jak ji s ní mladý Březa podvádí. Družina se tedy rozhodla zajet za knížetem a přinutit ho, aby vzal kletbu zpátky. Jeho hrad však už byl v troskách. Cestou zpátky naštěstí potkali jakousi lesní čarodějnici, která jim prozradila, že Millu prokletí zbaví, když do ní na jednom starém obřadním místě v lese nalijí o Slunovratu (samozřejmě o půlnoci) kouzelný lektvar, načež je obdařila receptem a několika dalšími rekvizitami pro obřad potřebnými. Když se však vrátili do vesnice, zjistili, že příšera dívku unesla na hřbitov, a tak se tam vydali, aby ji vysvobodili ze spárů několika právě procitnuvších zombií. Celý den potom sháněli poslední přísady do lektvaru, mezi nimiž byl i pařát veverky (první historicky doložená námi zabitá veverka), a odpoledne se vydali na ono obřadiště. Bylo to takové malé zachovalé Stonehenge. Začali kuchtit dryák a uklidňovat Millu, že ona noc přežije. Strnadan si krátil noc čtením (a tady i plýtváním) magických svitků, které kdysi ukradl Andúnemu. Aby to postavy neměly tak jednoduché, těsně před půlnoci tam přihopsala příšera a pokoušela se jim zabránit v nalití lektvaru do Milly, tedy se n nimi naivně pustila do boje. Nakonec zalehla Thingola a chystala se mu pravděpodobně ukousnout hlavu, když kdosi konečně nalil to svinstvo do selky a potvora se rozpadla na popel. Všichni se zaradovali, posbírali své kosti, vyhrabali hraničáře z popela a vydali se zpátky do vsi, kde obrali nebohé obyvatele o většinu jejich cenností (asi sto padesát zlatých pro každého). Pokud jde o zabité tvory, byla na tom příšera lépe, ale v demolici čehokoliv ostatního se jí družiníci vyrovnali.

Družina se tedy vydala dál na východ, aby co nejdříve dorazili na Cornatol. Bohužel je cestou přepadla opravdu veliká (asi 50 až 60) tlupa banditů, uvěznila je a o všechno obrala. Jediný, kdo byl toho (nebo alespoň většiny zmíněných událostí) ušetřen, byl Strnadan, který následně své družiníky osvobodil a ukradl jim zpátky většinu jejich věcí. (To aby s nimi srovnal úroveň.) O své velemocné magické předměty a tisícové částky zlaťáků ale přišli.
Ztráty a nálezy: V družině se opět prostřídali Thingol s Edhelem, jinak zůstalo osazenstvo stejné.
Zásluhou podlých banditů ale dobrodruzi přišli o valnou část svých financí a magických předmětů.
Mapy: Donhor a okolí
Dodatky: Perličky

Nahoru

PJ: Edhel
Úroveň: 6.
Od do:1. Paren - 2. Sklizen 1998 T. V.
Lovci Veverek konečně dorazili do přístavu a přeplavili se na ostrov Cornatol, načež se vydali do města Mahtarosu, kde se onen slavný turnaj pořádal. Zjistili ale, že s sebou nemají dost kapesného, aby si také mohli zabojovat, a tak se museli jenom koukat. Podívaná to byla pěkná a už do začátku byli jasní dva favorité: velmi schopný elfí šermíř Valmacar a trpaslík bojovník Galdazâr Arghazâm, který družinku zaměstnával jako průzkumníky, zařizovače noclehu, živý štít atd. Kvůli velmi nečekané náhodě se však tito dva rivalové spolu do ringu vůbec nedostali a Valmacar turnaj vyhrál. Všichni tím byli velice zklamáni, a tak družinka souboj mezi elfem a trpaslíkem domluvila. Povybírali spoustu sázek a pak si s napětím počkali na závěrečnou a zdrcující remízů. Měli co dělat, aby se z Mahtarosu dostali živí (a s penězi), ale podařilo se a oni unikli do přístavu. Jaké ale bylo jejich zděšení, když se ráno probudili a moře bylo pryč, místo něj se tu zelenala šírá pláň, na níž se povalovalo pár lodiček. A tak se hrdinové vydali do královského města Araníteosu (pečlivý čtenář už jistě postřehl, že většina názvů byla vytvořena v náhlém záchvatu quenijštiny:), aby zjistili, co se to stalo, a případně s tím něco udělali. Než se ale dostali k někomu, kdo by jim úkol zadal, vypálili hospodu „U rozmlácené držky“ a našel si je jistý trpaslík, který si na turnaji vsadil, a rozhodl se, že z Thingola (výběrčího sázek) svoje peníze vymlátí. Družinka poněkud nepochopila, že jde o běžné seznamovací mlácení (jelikož trpaslík byla postava Finglas, která se pokoušela připojit), a pustili se do něj zbraněmi. Pak se na místě z ničeho nic objevila rota vojáků a všichni se začali bít se všemi, což zarazila až malá skupinka čarodějů, jež všechny (tedy Thingola, Andúneho, Miratheu a trpaslíka, čili ty, kteří ještě neutekli) poslala nemilosrdně do bezvědomí. Následovalo osvobozovaní, které mělo tři na sobě téměř nezávislé fáze:
1) Thingol s Andúnem, kteří byli spolu v jedné cele, chtěli zhypnotizovat strážného, což zhatil fatální neúspěch na seslání hypnózy, a Thingol měl najednou na půl hodiny inteligenci 1/-5.
2) Další fáze náležela Arnoldovi a Mateřídoušce. Ti přišli ke správci kasáren a věznice (oboje v jedné osobě a budově) a namluvili mu, že zbytek těch lidí, co pobili ty vojáky, zalezl do jednoho hostince, načež tam velitel poslal půlku zbylé posádky. Toho využil Arnold a pokusil se ho zabít, čímž samozřejmě spustil poplach. Utíkal a utíkal, až doběhl do vězení. Tam vystrčil zpoza mříží ruku Andúne a ten tucet strážných, co za ním běželi, krapet připekl ohnivými koulemi. Pak mezi ně vletěl barbar a opravdu nevkusně je všechny během pár kol dorazil. Následně dorazilo do šatlavy dalších deset vojáků se zajatou Mateřídouškou, obhlédli situaci (= kusy jejich kamarádů, stěny a mrtvoly ožehlé od ohně, nábytek zničený, ...) a nečekaně si všimli Arnolda, který byl celý od krve (cizí krve) a právě hodil 01 na zastrašování. Garda jednohlasně zvolala „Ááááááá!!!“, odhodila hobitku a rychlostí jen o málo menší, než je rychlost zvuku, podzemí opustili.
3) Právě v tu chvíli se do vězení proboural Strnadan, který sem dorazil tajnou cestou ze sousední hospody. Družina se posbírala, ujala se opuštěné katovské sekery, ti nekrvaví pořídili koně a ve velkém spěchu opustili město. Aby zmátli případné pronásledovatele, raději se rozdělili (nedostatek hráčů). Skupina, v níž byli Strnadan, Mateřídouška, Mirathea a Arnold, se vydala véééélikým obloukem do přístavu, odkud chtěli odplout. Cestou dorazili k jezeru, přes které převážel převozník, a dostali další šílený nápad, jak zmást nepřátele. Na veliký plochý kámen napsali svěcenou křídou (jinou neměli) dopis na rozloučenou a doznání Geralta z Rivie - masového vraha, který měl na svědomí masakr v královském městě, zabil své přátele, a protože tu už není nikdo, koho by mohl zabít, musí zabít i sebe. Kámen pak pocákali krví (Arnoldovou, jehož hráč také nebyl přítomen, tudíž se nemohl bránit), nalodili se na vor a sťali převozníka, na něhož to chtěli svést. Došlo jim, že by se nikdo asi nedokázal takhle krásně setnout, a tak přívoz aspoň zapálili. Když dorazili do přístavu, naverbovali posádku (byli v ní kapitán Jack Sparrow, Hornblower, kormidelník Gibbs - němý pirát s mluvícím papouškem - a jakýsi Twigg), zabavili loď, která měla po řece dojet k nově vzniklým horám a zjistit, zda se dají projet až do moře, a vydali se s ní zpátky na pevninu. Tam nakonec dorazili bez potíží (a cestou se stihli několikrát opít). V přístavu se ukázalo, že Twigg asi nebude tak úplně to, co o sobě tvrdí, protože vydal Jacka Sparrowa (= hledaného piráta) místním strážím. Lovce Veverek (které měl původně dopadnout a vydat spravedlnosti na Cornatolu) však nechal být. Družinka se tedy vydala dál, co nejdřív se zbavila podivné zlaté mince, kterou jim Jack dal jako záruku, a hluboce si oddechla.
Jak je vidno, družina tentokrát úkol nesplnila (ani nedostala), čímž se připravila o poměrně velkou slávu. Zápletka spočívala v tom, že dobrodruhové měli od krále dostat Černý kámen, který každých 500 let přivolával zpět jedno ze sedmi již mrtvých největších temných mágů světa (zanedlouho měl procitnout čtvrtý z nich a změna tvaru Cornatolu zpátky na původní kruhový toho byla předzvěstí), a s pomocí makety Dianina Oka, jež byla uložena v místním muzeu, jej měli zničit. Naštěstí byl připraven i záložní plán - Kámen zničila Namská Lilie, již poměrně známá maskovaná zlodějka (něco jako Robin Hood v sukni), a k žádné katastrofě nedošlo. Jenom se ještě několik let vyprávělo, jak na královské město zaútočil sedmihlavý drak, stádo krollů v berserkru a ohromná nemrtvá armáda a společně vybili polovinu místní vojenské posádky (to by jeden nevěřil, co dokáže pouhé zastrašování).
Ztráty a nálezy: K Lovcům Veverek se připojila Mateřídouška, hobití chodkyně. A kromě toho Lovci Veverek opět ztratili Geralta z Rivie (tentokrát masového vraha).
Mapy: Cornatol před r. 1998 T. V., Cornatol po r. 1998 T. V.
Dodatky: Perličky

Nahoru

PJ: Thingol
Úroveň: 6.
Od do: 3. - 10. Sklizen 1998 T. V.
To bylo jednou takové nudné odpoledne a pár lidí nemělo co dělat, nuž se tedy jeden dobrovolník ujal role PJ a šlo se hrát. Neznámo kam a neznámo s čím. Tu najednou les. Poklidná noc. Jen po noční obloze letí kometa. Že by to nebyla kometa? „Pozóór!“ Cosi hořícího dopadlo mezi vyjevené družiníky a nakrásně si to dohořívalo na trávě. Velikost to mělo gbélcové přilby a vůni spáleného peří. No, proč to nesníst? Když je hlad a příprava taky nebude až tak dlouhá a obtížná… uprostřed dobré večeře se ozývají zvuky kopyt odkaďsi od cesty a na cestě kůň a na koni postava a na postavě plášť, špičatý klobouk a v ruce hůl. „Prosím vás,“ ptá se ta postava. „Neviděli jste tu letět mou sovu? Ona si, nezbeda, trošku klovala do mích svitků a nešťastnou náhodou jeden rozlomila.“ S dozlatova opečeným stehýnkem v ruce mu kdosi odpovídá: „Neviděli, ale máme tu dobrou slepici. Dáte si?“ Pár hodin po obědě, pár hodin do večeře, teplo, klid, příjemné prostředí smrkového lesa… „Stát ani hnout!“ Vykřikl pevným mutujícím hlasem mladík v jakémsi „pytli“, když jeho tři přátelé, právě vystupovali zpoza stromoví s vidlemi a klacky. Naši milí družiníci se rozhlédli bedlivýma očima a rozesmáli se na celé kolo. Pytláci zaskočeni absurditou jejich reakci zůstali jako přimraženi a až po té, co jeden z těch bláznů jal se útočit na družiníky, přidali se k němu. Pro mnohé ty nebohé naivky to byly poslední chvíle jejich života. Zdá se vám tento okamžik bláznivý? To ještě je málo oproti tomu, potkat ve škarpě modrofialového človíčka v plášti a s kusem zkumavky v ruce, efektivní průjezd černého jezdce, pár nazuřených harpií a vysmátý duhový drak. Jo když je nuda, napadají vás nejrůznější věci.
Ztráty a nálezy: Thingol opět někam odjel a Edhel se opět odněkud vrátil. Během cesty skrz skály družina narazila na neznámo kdy ztracenou Miratheu se „Zapomenutým šermířem“ (člověk válečník) jako doprovodem.
Dodatky: Perličky

Nahoru

PJ: Edhel
Úroveň: 6.
Od do: 11. - 13. Sklizen 1998 T. V.
Poté, co Lovci Veverek dorazili do města a Edhel se od nich odpojil se slovy, že on má na spěch a oni ať dorazí na Artaed co nejdříve, se (samozřejmě po noci v hostinci) vydali na další cestu na sever. Druhého dne vjeli do lesa a kolem poledne je obklopila hustá mlha. Když z ní vyjeli, ocitli se na opravdu veliké louce (několik mil tím i oním směrem). Kromě nich se tam nacházela také malá vesnička obehnaná palisádou, pár políček, nějaký sad a asi míli od severního okraje i jakási zřícenina. Družina si hned domyslela, že ves ohrožuje strašlivá příšera, která tvrz obývá, a rozhodli se, že nebudou ztrácet čas, rovnou ji zabijí a celé to tady prohlásí za své území. Vydali se tedy ke zřícenině a začali přemýšlet, jaké budou považovat daně, kolik to asi bude vynášet a tak dále, ale asi v půli cesty se před nimi objevila stará shrbená plesnivá stařenka, zavřískla jako nazgúl a zmizela. Všichni se okamžitě shodli na tom, že je to zlá čarodějnice, která tvrz obývá, a jali se chystat její zhoubu. (Později jim bylo oznámeno, že to byla banchee, zjevení ze starých legend, jehož křik je prý předzvěstí smrti.) Zanedlouho dorazili hrdinové na hrad a počali jej prohledávat. Mimo to někteří hledali ježibabu, někteří peníze a někteří se začali zajímat, kolik bude stát oprava hradu. Netrvalo dlouho a byl na to založen fond (přesně „Fond na opravu hradu“). Jelikož nahoře nic nenašli, dali se do prohledávání podzemí, kde jim štěstí přálo víc. Ve sklepení našli dva veliké sudy plné archivního vína a v jedné místnosti (přesněji řečeno jediné místnosti, která se tak dala bezesporu nazvat) hromadu roztrhaných vesničanů (tak osm) a asi šestnáctiletou dívku přikovanou za ruku ke zdi (kouzelným řetězem). Dostali z ní, že projížděla s rodinou kolem, když je přepadla jakási hrozná příšera, všechny povraždila a ji sem zavřela (ona příšera prý dostala i ty vesničany). Vylezli tedy na světlo denní, kde se Andúne nepohodl s přihlížejícím havranem (Andúne: Modrý blesk, Havran: Zelený blesk a odletěl si po svých), a vydali se zjišťovat informace do vsi. Tam se dozvěděli, že několik vesničanů se na tu příšeru už vydalo, ale nikdo z nich se nevrátil, a že vesnici střeží dobří duchové, kteří sem postavy určitě přivedli. Když je Lovci Veverek chtěli vidět, zavedl je starosta do lesa na veselé místečko s velikým kamenem sloužícím jako oltář (spousta svíček, dary typu sušené ovoce a pod.) a tam je uvítalo pár zvířátek (tuším, že sova a havran), o kterých jim šéf vsi prozradil, že to jsou oni duchové. Bohužel jim zatím rozuměl jenom on, a tak musel postavám přetlumočit, ať zjistí, co je to příšeru a ráno se vrátí. Družinka byla poněkud zklamána, že se nic nedozvěděli, a vydala se tedy za místní vílou, která nevěděla snad vůbec nic a poslala je na poradu k duchům. Družiníci si tedy řekli, že asi nic moc nezmůžou, a tak se rozhodli vyčkat večera, kdy očekávali příšeřin příchod. Aby se nenudili, šli se někteří poohlédnou po nějakém jídle, někteří se marně pokoušeli najít nějaké stopy a Strnadan s Mateřídouškou se pokoušeli chytit do lasa jednoho svobodně pobíhajícího koně, o kterém se později dozvěděli, že to také je jeden z duchů. Když se konečně přiblížil večer, sešli se všichni (skoro) na zřícenině i vydali se do podzemí číhat na příšeru. Ta se (jak jinak) vyklubala z oné přikované dívky, byla skoro tři sáhy vysoká, tělo měla bílé (skoro až průsvitné), oči celé černé a ohromné pařáty i zuby. Strašně na ně zavřískla, vyběhla za nimi na povrch (kam téměř všichni prozíravě prchli) a začala je mydlit. Když už ji to přestávalo bavit (neboli poté, co na ni Andúne seslal ohromnou mnohabarevnou salvu blesků), omráčila čaroděje, skočila na střechu (nebo to, co z ní zbylo) a zmizela v lese. Družiníci poslechli radu duchů a rovnou se k nim vydali, aby je zpravili o situaci. Tentokrát je uvítalo zvířátek poněkud víc (sova, kůň, jelen, havran a vlk), proměnili se do lidské podoby a představili se jako Dé Danannové. Řekli družince, že tou příšerou je striga, že se musí poradit a že mají přijít ráno pro další instrukce. To družinku opět namíchlo, a tak se vydali za vílou, která na tom ovšem nebyla zrovna nejlépe. Jakási banda skřetů jí unesla zlatého jelena a ona teď nebyla schopná vyslovit souvislou větu. Lovci Veverek to přijali jako obchod a jali se kouzelného kopytníka sledovat (což nebylo nic obtížného, jelikož kam dopadla jelenova noha, tam zůstal zlaťák). Cestou se k družině připojil jistý kouzelník, jehož jméno bylo bohužel ztraceno v propadlišti dějin (další postava Finglas). Netrvalo dlouho a Lovci Veverek skřety nalezli, jak se oddávali veselí a hostině. Plán byl bleskově vymyšlen a uskutečněn (ovšem ne tak, jak bylo zamýšleno). Z lesa měli vyběhnout na skřety válečníci, upoutat na sebe pozornost a odlákat je pryč, aby ostatní mohli osvobodit jelena. Místo toho na ně prostě vyběhli a začali je masakrovat. Nebozí skřetíci začali družiníky bít vším, co měli po ruce (kýty, korbele, klacky, židle), ale je jasné, že jim to moc nepomohlo a všichni byli pobiti. Na svou odvahu ovšem také doplatil Zapomenutý šermíř, nedávný přírůstek družinky, který skončil těsně pod nulou s korbelem v hlavě (mohl být zachráněn, ale výslovně si přál nebýt resuscitován). Po tomto malém masakru se zapomenutý kouzelník sebral, prohlásil, že s takovými vrahouny nebude, a zmizel. Lovci Veverek pak vzali jelena a odvedli ho k víle (samozřejmě velkým obloukem), která jim nečekaně neřekla nic víc než Dé Danannové (družinka se mohla dozvědět mnohem víc, ale nekladla správné otázky). Počkali tedy opět do rána, kdy jim duchové oznámili, že onu strigu budou moci zahubit pouze, pokud získají kouzelnou hůl Artimovu, jež je čistě náhodou ukrytá v jeho hrobce v „Mrtvém městě“ jen půl dne cesty vzdáleném. Také jim vyléčili Andúneho a popřáli šťastnou cestu. Do zmíněného města dorazili dobrodruhové bez potíží a usoudili, že si svůj název zaslouží (budovy pobořené, obyvatelé žádní, jen pár nemrtvých schovávajících se v kostele pod lavice). Nalezli Artimovu hrobku, překonali (tj. většinou spustili, ale přežili) několik pastí a hůl vyzvedli (také pár podivně popsaných pergamenů a podobné hlouposti). Odpoledne se vrátili na zříceninu a jali se vyčkávat večera i příšery. Ta se kolem půlnoci opravdu dostavila s novou silou (a zranitelností na blesky poloviční) a pustila se s nimi do křížku, neboli: byla zasažena salvou šestnácti modrých blesků, jedním černým a jedním zeleným. Následovalo pár ran krollčina kyje a závěrečné probodnutí Artimovou holí. Bylo to velmi rychlé a drastické. Ráno se družiníci sebrali a vydali se do vesnice, aby si vyslechli slova díků a vyzvedli odměnu. Místo toho je ale uvítala jenom menší armáda zombií, které z neznámých důvodů nechtěli zůstat mrtvé a ožívaly i po několikerém zabití. Lovci Veverek se začali stahovat, což se nakonec zvrhlo ve vyhazování vsi do povětří pomocí ohnivých koulí. Nakonec (když už se s domečky Andúne téměř vypořádal), zasáhli Dé Danannové, nechali celou vesnici i s tvrzí a zombiemi zmizet, omluvili se družince, dali jim pár drobností (soudek vína, tabáku a pár zlatých), řekli jim, ať pokračují v cestě a zmizeli.
Ztráty a nálezy: Edhel opět od družiny odjel (aby byl na Artaedu dřív) a znovu se vrátil Thingol. Během dobrodružství ale družina přišla o „Zapomenutého šrmíře“, „svou“ zříceninu a poddané. Navíc se k nim pokusil připojit jistý čaroděj, ale posléze znechucen odešel.
A na chvíli získala do vlastnictví hůl Artima kouzelníka - spolutvůrce Dianina oka.
Dodatky: Perličky

Nahoru

PJ: Edhel
Úroveň: 6.
Od do: 14. Sklizen - 1. Leten 1998 T. V.
Postavy po velmi dlouhé době konečně dorazily na hraničářský hrad Artaed, kam je Edhel pozval na jakousi poradu. Kvůli malému momentálnímu počtu hráčů a absolutním nezájmu o věc, se však dozvěděly jen pramálo informací. V podstatě jen chabou historii válek se sedmi Temnými mágy (v tomto vás prozatím odkazuji na sekci Svět), že Černý kámen byl naštěstí zničen, ale také že se prý Mornin (jiný název Temných mágů) brzy vrátí na Laisi jinak, a že je tedy potřeba co nejdříve najít hrob královny Diany a Dianino oko, aby mohli být poraženi. Jelikož ale nikdo netuší, kde se hrob elfí královny nachází, musí všichni pátrat naslepo, a aby si naši hrdinové nepřipadali méněcenní, dostali za úkol porozhlédnout se po něm na Alendilu, neboli „Východní zemi“, která se nalézá zhruba dva týdny plavby na východ od nejzazšího sutelionského přístavu. Jakmile si Lovci Veverek odbyli tyto oficiality, začali se věnovat vlastním záležitostem: někdo hledal kuchyni, někdo hospodu, Andúne se ve prospěch vědy vzdal Artimovy hole, kterou získal v minulém dobrodružství (a která jaksi přestala fungovat:), a našel někoho, koho opravdu nečekal. Mezi mnohým lidem hraničářským tady narazil na Lauriel (svou „starou“ lásku z dobrodružství v Morinexu), které se kupodivu vrátila paměť, a tak na nic nečekala, opustila tatíčka pana krále a dala se k hraničářům. Lovci Veverek je tedy ponechali svému osudu a po pár dnech vyrazili na východ vstříc novým dobrodružstvím na cizím kontinentu.
Ztráty a nálezy: Andúne se rozhodl zůstat na Artaedu a vynahradit Lauriel čas, po který mohli být spolu, prázdné místo v družině po něm zastoupil Edhel.

Nahoru

PJ: Andúne
Úroveň: 6.
Od do: 2. Leten 1998 T. V. - 7. Ziměn 1999 T. V.
Zatím nedoplněno
Ztráty a nálezy: K družině se připojila barbarka čarodějka Samanta a později i elfka bojovnice Melian. Mirathea se ale v alkoholovém opojení nechala naverbovat do místní armády a od té doby ji družina neviděla.
Mapy: Askerim, hlavní město Alendilu
Dodatky: Perličky

Nahoru

PJ: Thingol
Úroveň: 6.
Od do: Alban Eiler 1999 T. V. - 30. Tajen 1999 T. V.
Zatím nedoplněno
Ztráty a nálezy: Družina se rozprchla, aby si užila prázdnin, a když se zase sprchla dohromady, zjistila, že místo Thingola je tu opět Edhel. Na konci dobrodružství sice na Thingola narazili, ale tentokrát na jeho nemrtvou formu - bojovali s ním a nakonec ho zabili... Tak družina přišla o Thingola nadobro.
Dodatky: Perličky, Edhelův deník

Nahoru

PJ: Edhel
Úroveň: 6.
Od do: 1. Rašen 1999 - 14. Jařen 1999 T. V.
Zatím nedoplněno
Ztráty a nálezy: Edhel družinu opět opustil, aby u všech pozůstalých zvěstoval Thingolovu smrt. Vzápětí se však přidal elfí druid Mavor Taureó. Během dobrodružství navíc Melian hrdinně padla v boji s veverkami a její míslo zastoupila elfí chodkyně Silwaniel.
Mapy: Aerillaron, Morinex
Dodatky: Perličky

Nahoru

PJ: Andúne
Úroveň: 7.
Od do: 4. Leten 1999 - 10. Leten 1999 T. V.
Zatím nedoplněno
Ztráty a nálezy: V Nothanu se ke družině Edhel zase vrátil a Andúne se vydal vyřizovat nějaké záležitosti pro starého krále na sever. K Lovcům Veverek se navíc přidala zcela nová elfí zlodějka Finderiel
Dodatky: Perličky, Edhelův deník

Nahoru

PJ: Thingol - Mavor
Úroveň: 7.
Od do: 11. Leten 1999 - 27. Leten 1999 T. V.
Lovci se opět stavili do hlavního města Morinexu, Nothanu, aby navštívili své známé a pozdravili nového krále a královnu. A zrovna přišli vhod. Králův „tajemník“ potřeboval pár nenápadných lidí na poněkud delikátní práci. Cosi shnilého je ve státě Morinexu a Lovci přišli vymačkat ten vřed se vším všudy. Podaří se jim to? Zatím si vedli dobře. Sledovali nastražené indicie, podivné vraždy skoro všude rozkryli a dokonce našli i tajnou buňku Adwerských špehů. Tajnou zprávu téhle buňky svému kontaktu na zámku v hymně od skladatele Syslije zajistili. Z ní se dozvěděli podivnou informaci, která jim mnoho neprozradila, nýbrž je spíše zmátla, ale jisté bylo, že se něco chystá a bude to brzy.
Jali se tedy prověřovat jistější stopy. Skrýš špehů z Adweru! Tu vyčistili i s prádelnou a naštěstí zbylo ještě dost krys na výslech. Výslechy odhalili strašlivou pravdu: Adwer usiluje o králův život! To přece slavní Lovci Veverek nemohli nechat jen tak. Zjistili kdy a kde se má ta vražda stát a v poslední vteřince jí zabránili. Vrah bohužel zemřel při stíhání, ale stále tu byl onen hradní kontakt Adweru, který jim mohl říct dostatek informací – jak ho ale najít? Ubohý pan Syslij. Netuše, že v jeho domě se skrývá banda zloduchů, stěžoval si na události ve městě, a jak to jeho komorná slyšela, na nic nečekala a nepříjemného svědka se zbavila. To ale neuniklo pozornosti našich slavných hrdinů. Vražednici dostihli (že to ale byla fuška!), vyslechli a po právu potrestali. Než zemřela na mučidlech stačila jim říct, kdo je její kontakt a jak dostává zprávy. Díky jí! Díky, jelikož lovci vykořenili (vyhubili, vydezinfikovali a vyprali) Adwerské zlo z Morinexkého dvora právě hlavně na základě výpovědi té nebohé vražedkyně.
Král byl zachráněn. Ať žije král!
Ztráty a nálezy: Po návratu do Morinexu se odpojil Mavor, aby se podíval do své domoviny v Adweru, a Andúne se k Lovcům Veverek opět přidal.
Dodatky: Perličky, Edhelův deník

Nahoru

PJ: Edhel
Úroveň: 9.
Od do: 2. Deštěn 2001 - 9. Deštěna 2001 T. V.
Dva roky poté, co Lovci Veverek zabránili atentátu na Hengista a Miraniel, a ještě více tak zlepšili v Morinexu svou reputaci, se více méně jen poflakovali po okolí, pobíjeli potvory, páchali hrdinské skutky, zachraňovali nebohé vesničany a panenské obětiny temných mágů, vyzvídali nebo si jen užívali na hostinách. To však teď není až tak důležité.
Měsíc před koncem roku 2001 Třetího Věku, 2. Deštěna, obdržela družina v Morinexu dopis od Královniných Hraničářů, v němž ji žádali o prohledání starého opuštěného kláštera Burgdúnu (nebo též Thríe-Aedhellingas) v Beaeftenwealdu, pohraničním knížectví Forloeionu (podepsána Rillien Anariel). Na „zakázaném dvoře“ tam měly být ukryté důležité informace o Dianině oku, po němž Hraničáři tolik pasou. Samozřejmě jim slíbili v dopise odměnu a přiložili glejt s povolením a královninou pečetí, což Lovcům Veverek jako motivace stačilo, a tak se vydali na cestu.
Po několika nezáživných dnech doprovázených také nepříjemným počasím se družina utábořila na odpočívadle, kde už sídlila skupina kočovných herců, akrobatů, pár obchodníků a dobrodruhů. Někteří toho hned využili, aby uvařili jelení ragú z králi, dokoupili si vybavení, Samanta a Andúne si nechali vyvěštit od staré cikánky budoucnost (zatímco čarodějka by prý měla najít poklad, pyromágovi příbuzné prý čekají problémy a má se mít na pozoru před zradou) a Mavor si zahrál v nové hře William a Viola s divadelní společností Mala C. Phirlowa a potkal tu veteránku z války mezi Východním a Západním Adverem, elfu Poslední Naději. Ačkoliv byli každý na jiné straně, nepobili se a dokonce se podělili o láhev whisky.
Dalšího dne konečně dorazili Lovci Veverek do města Beorghlithu, u nějž se klášter nacházel a kde měli radním pro pořádek prohledávání kláštera nahlásit. Na náměstí před radnicí ale narazili na vyvolávače, který je poněkud zaskočil se zprávou, že pro pokus o vraždu krále Fréaláfa II. byli všichni Královnini Hraničáři (včetně zúčastněné Silwaniel) a všichni, kdož by jim napomáhali, prohlášeni za zrádce a byla na ně vypsána odměna. Ve světle nových informací rozhodli se Lovci Veverek ve městě raději déle neprodlívat, a aby zmátli případné nepřátele, opustili Beorghlith druhou branou. Nedlouho na to, po krátkém objíždění města a neúspěšném pokusu o nenápadný průzkum pomocí Mavorovy sovy, se setkali se sedlákem Harodem, jehož zmínila Rillien Anariel v dopise jako přítele Hraničářů a onoho času také držitele všech klíčů od kláštera. Jeho strašidelnými historkami řádně nemotivovaní Lovci Veverek se po obdržení klíčů rozhodli, že lepší bude nepouštět se do archeologického výzkumu večer a vyčkat do rána, postavili si v lese za klášterem stan a jali se hlídat. Jediné dvě zajímavé události té noci byly světýlko a kouř stoupající z jednoho komína, které zahlédla Samanta na hlídce, a fakt, že raději přestalo pršet, sotva Andúne vyšel ze stanu.
Ráno se Lovci Veverek rozhodli, že se nejprve půjdou podívat, kdo si to v klášteře pálil ohníček, zanechali tedy koně (a Mavorova jelena) se stanem v lese, přelezli napůl rozpadlou klášterní zeď, přeběhli sad a už se plížili podél zdí klášterních budov… Tedy, spíše se jen procházeli, plížením se to opravdu nazvat nedá. Netrvalo dlouho a družina dorazila ke dveřím vedoucím do oné části, kde Samanta viděla světýlko, a zatímco ostatní hledali klíč, který by je odemknul, zaujala Strnaděna nedaleká fontánka a rozhodl se ji prozkoumat. Když už od ní byl jen pár kroků, vyšla z nedalekých dveří elfka v černém oblečení s vědrem v ruce. Oba se zarazili, chvilku na sebe překvapeně zírali, načež elfka pustila vědro, bleskově vhrla po Strnadanovi dýku, která mu ustřelila klobouk, skočila zpátky ke dveřím, tasila šavli, hvízdla a vědro dopadlo na zem. Během pár vteřin se blízké okolí zaplnilo ozbrojenými Lovci Veverek ale i elfčinými druhy – mužem s mečem, hobitem s roztočeným prakem a trpaslíkem s trhavinou v ruce. Než však stačilo dojít k nejhoršímu a obě družiny se stihly povraždit, několik zúčastněných na obou stranách si uvědomilo, že ti druzí jsou vlastně jejich staří kamarádi; družinu, která se totiž v klášteře ukrývala, tvořili bývalí členové Lovců Veverek, jež se mezitím také stihli díky troše loupení, kradení a podobných dostat mimo zákon. Byli tu Sarah, Sity, Gehen, Garm Šedodečík, a když vešli dovnitř, našli tam i hraničářku Tiu. Ta byla momentálně dosti vážně nemocná a ani Garmovy lektvary ani Gehenovo léčení jí pomoci nedokázalo, jakmile ji však Silwaniel zhlédla svým znaleckým okem, vysypala ze sebe recept na léčivý čaj, který by ji měl uzdravit. Suroviny sestávaly z několika poměrně běžných bylinek, červeného vína a špetky magické esence, a tak se Silwaniel s Mavorem vypravili sbírat plevel, Mirathea se Samantou se vydaly pro víno a Andúne to všechno bedlivě pozoroval z nejbližší věže. Stejně snadno, jako hraničáři našli všechno to býlí, objevily dámy vedené neomylným čuchem na alkohol vinné sklepy a v nich doslova zlatý poklad v podobě spousty lahví archivního klášterního vína (čarodějka si jich samozřejmě několik uložila do neviditelné torny). Uvařit z toho lék byla pro Silwaniel záležitost jen už jen pár desítek minut, zatímco však podávala nemocné medicínu, pozoroval mág na věži nové problémy, jež se rýsovaly na obzoru.
Zhruba v té době, kdy většina rozumných lidí má po snídani, vyrazil města početný dav zfanatizovaných měšťanů vyzbrojených holemi, kladivy, dalším nářadím, sem tam nějakým mečem a doprovázený asi dvaceti městskými vojáky a několika členy Královské gardy – vykonavateli spravedlnosti na Královniných Hraničářích – a dobrodruhy. Udělal si krátkou zastávku, aby vyzvedl i Haroda s jeho ženou a vnukem, a konečně dorazil k hlavní bráně kláštera, kde začali vznášet své požadavky. Jelikož je vznášel barbarský válečník oděný jen v kožešinách (ale s odznakem Královské gardy) s velikým mečem na zádech, byly docela jednoduché; všichni Královnini Hraničáři, kteří se v klášteře ukrývají, mají okamžitě vyjít ven a vzdát se, nebo popraví ty tři rukojmí (Harodovu rodinu), na rozmyšlenou jim k tomu dali pět minut. I během takto krátké doby se stihly obě družiny uvnitř pohádat o to, kdo sem vlastně vojáky přivedl, to samozřejmě situaci před bránou nijak nezměnilo, a tak se aktivnější členové Lovců Veverek na poslední chvíli rozhodli jednat a rozeběhli se po okolí.
Ze všeho nejdříve se asi čtyři měšťani s jedním strážným pomátli, někteří doběhli k mřížované bráně, začali s ní lomcovat a snažili se ji přelézt a jiní se jen tak chaoticky rozeběhli. Pak zpoza rohu jedné klášterní budovy vyběhl k bráně pyromág planoucí jasným plamenem, křičel a mával rukama, aby co nejvíce lidí vyděsil. Přešlo jej to, když ho jistá elfí kouzelnice na straně vojáků nějakým kouzlem zhasla, a tak usoudil, že je jeho vystoupení u konce a přemístil se do bezpečí. Asi v té samé chvíli dal barbar pokyn k popravení rukojmích a strážní začali pacifikovat pomatené měšťany. Elfí elegán se tak dostal k bráně a začal se zabývat zámkem, zatímco jeho druhové stírali z mečů krev nevinných. O dalších pár okamžiků později se vedle elfí kouzelnice zčista jasna (neboli z bezpečné vzdálenosti vyvolaná bytost) objevila smrtka. Bleskovými reflexy nadaná čarodějka se však vznesla do bezpečné pětisáhové vzdálenosti, a tak zklamaný chmurný žnec ťal svou kosou po zaskočené usměvavé lidské hraničářce. Úsměv jí už dávno ztuhl na rtech, zkosená se rychle odkoulela co nejdál a pro jistotu už i tasila meč. Zbytek měšťanů už také bral tou dobou nohy na ramena. Barbar s dalšími dvěma členy Královské gardy, ošklivým chlápkem s mečem a rytířem zakutým od hlavy až po paty do železa, se pustili do smrtě, takže si téměř nikdo nevšiml, že z jednoho okna v klášteře vyletěl šíp a poslal elfího elegána u brány za jeho předky. Nad věcí povznesená kouzelnice zasypala smrtku bílými střelami, hraničářka do ní naservírovala trochu nenávisti a tři gardisti se ji jali osekávat. Další šíp elfí hraničářky se zaryl hluboko do ramene poletující kouzelnice, ta udělala přemet, vývrtku a v bezvědomí se snesla k zemi, nouzové přistání ještě neměla dostatečně popracované. Královská garda sváděla urputný souboj se smrtí tak usilovně, že se Samanta nakonec na poslední chvíli z bezpečnostních důvodů rozhodla svůj magický výtvor zase odvolat. Než si stačili zástupci zákona oddechnout a zjistit, odkud pořád létají ty šípy, které už začaly obtěžovat i je (zvláště ošklivého chlápka), rozletěla se brána kláštera a v ní stála Mirathea s napřaženým kyjem. Urychlená magií Samantiny kočky, jala se dokončovat práci, kterou chmurný žnec už nestihl. Silwaniel s Mavorem se rozhodli, že o tohle také nechtějí přijít, vyskákali z oken a rozeběhli se k bráně za krollkou. Už tak dost pocuchaní gardisti se čtyřmi zbylými vojáky z města nepředstavovaly pro Mirathein kyj žádný problém. Zdrželi ji však dost na to, aby zraněná hraničářka stačila doběhnout bezvědomé elfí kouzelnici a trochu ji poléčit a probrat. Takže když Silwaniel s Mavorem proběhli branou a Mirathea zarazila do země posledního vojáka, viděli už jenom, jak čarodějka dokončila zaklání a obě dvě slečny zmizely. Krátký průzkum krollím ultrasluchem potvrdil, že nejsou neviditelné a opravdu se přemístily pryč, a taky naši hrdinové jen rychle obrali mrtvoly a vrátili se do kláštera. Tam si ještě vzájemně povyměňovali názory s druhou družinou, přičemž se pozoruhodně obě dvě shodli na tom, že ti druzí jsou naprostí tupci. Bývalí členové Lovců Veverek nakonec pěkně poděkovali, že teď už každý ví, že v klášteře je banda vraždících maniaků, takže tam brzo vypraví další a daleko větší jednotku vojáků a oni se budou muset i s pohybu neschopnou Tiou dostat co nejdřív co nejdál. A začali balit.
Po těchto událostech, tedy zhruba kolem desáté hodiny dopolední, se obě družiny ne zrovna v dobré míře rozloučily a Lovci Veverek se konečně pustili do dlouhého a z valné většiny nezáživného prohledávání kláštera. Pokud se jim podařilo najít správný klíč, otevírali dveře jemně, pokud ne, použili Miratheu. Té se nezadařilo jen v jednom případě a tam tedy nastoupil Mavor a jakousi neznámou silou nechal (po efektivním divadle, z nějž však nikdo nepoznal, jaké zvíře předváděl) dveře doslova vyletět z pantů. Magické vyhledávání Zakázaného dvora žádné ovoce nepřineslo, kronika nalezená v pozdním odpoledni také ne, protože si někdo dal velice záležet a vytrhal zřejmě všechny stránky, které by mohly něco prozradit, a ani mapa kláštera jim moc užitku nepřinesla. Žádný dvůr, na který dorazili, se netvářil zakázaně, jen na jednom objevili (podle Mavorových slov) syslí noru. Vyrabovali jednu hrobku (ne příliš bohatou), opatovy úspory a prošmejdili knihovnu, leč vše bez výsledku. Za celou tu dobu se jim postavil do cesty jen jeden nebohý obláček tmy, zla a strachu, se kterým se však vypořádali docela rychle. Nakonec jim nezbylo než se vrátit do té části starého kláštera, kde strašilo; jednalo se o chodbu obcházející „starou cisternu“ a jídelnu, která k cisterně jednou stěnou přiléhala. Po taškařicích s moukou, jídlem, vínem a výbušnými hruškami, jež byly marnou snahou o dorozumění se s duchem, který místnost obýval, se Lovci Veverek vydali i do chodby, která byla v porovnání s jídelnou hotovým peklem, jednou zdi slibovaly, že družinu rozemelou na kaši, jindy se tam Andúne viděl uhořet v kouzelném zrcadle, málem je zasypaly miliony měďáku a upálili hořící pavoučci, zastihla je v ní pouštní bouře a podobně. Nakonec, když Lovci Veverek prošli všechny místnosti, do nichž ze začarované chodby vedly dveře (v jedné z nich našel Mavor velice pěknou knihu o šachách), uvědomili si, že jediné místo, kde by ještě mohl Zakázaný dvůr být, je právě „stará cisterna“. Sehnali žebřík, vylezli na střechu, probourali se do podkroví, rozbili prkennou přepážku a opravdu v těch místech pod sebou spatřili něco, co kdysi dávno bylo dvorem, čtvercové prostranství s fontánkou uprostřed, celé zarostlé ostružiním. Andúne příliš neváhal keře spálit, takže se družina za chvilku už procházela dole a pustila se do hledání. Nakonec nalezli ve fontánce skrytý mechanismus, spustili ho, fontánka se odklopila stranou a odkryla schodiště vedoucí hluboko dolů.
Zatímco Mavor, který nesnáší výšky, se rozhodl zůstat nahoře, ostatní se pustili do dlouhého sestupu a snad i po sto metrech se ocitli v ohromné jeskyni. Tyčily se tam veliké kamenné domy, některé přímo v prostranství jeskyně, jiné vytesané do jejích stěn, tvořily náměstí a ulice táhnoucí se puklinami ve skále bůh ví kam, zkrátka celé prastaré kamenné město, mrtvé a prázdné. Byly tu však i stopy, jen jediné vedoucí od schodům k blízkému domu, několikrát tam a zpátky. Když Lovci Veverek vstoupili dovnitř, zjistili, že ještě před pár lety tam musel někdo bydlet, byla tam měkká postel, zbytky jídla, pochodně, pergameny i psací potřeby… A po důkladném průzkumu několika kamenných truhel našli i černé plátno pokreslené zlatými kruhy a liniemi – snad mapu – vzkaz napsaný před devíti lety. A co je nejdůležitější, ten vzkaz napsala Allien Moudrá, jedna z těch, kteří pomáhali královně Dianě na konci Druhého věku vytvořit Dianino oko. Psala v něm, že už pro ni není bezpečné se dál v klášteře ukrývat, a proto odešla na legendami opředený hrad Tara. Kdokoliv by ji hledal, najde ji tam. Lovci Veverek správně usoudili, že žádné významnější informace o Dianině oku už tu určitě nenajdou, a tak se rozhodli klášter opustit. Poměrně snadno zlikvidovali hlídku stráží, která mezitím objevila jejich koně, a dali si záležet na tom, aby co nejrychleji byli v hodně bezpečné vzdálenosti.
Ještě toho dne se na vývěsní tabuli v Beorghlithu, kde se skvěly portréty s hledanými zločinci, objevil leták s portréty Andúneho, Mirathey a Mavora slibující odměnu 150 zlatých za dopadení každého z nich, protože se dopustili vraždy několika členů Královské gardy. Odměna za Silwaniel se vyšplhala na 200 zlatých. Hned den na to, po té, co dosti početná skupina značně odvážných vojáků prohledala klášter a našla tam příšerným způsobem znetvořené dívčí tělo na obrazci z krve mezi černými svícemi, přibylo do jejich záznamů i provozování černé magie a nekromancie a odměna se vyšplhala na 300 zlatých za každého a 350 za Silwaniel. Rychlí poslové sedli na koně a vydali se tuto novinu zvěstovat do sousedních knížectví a hlavního města.
Ztráty a nálezy: Během dvou let, které uplynuly od posledního dobrodružství Lovci Veverek získali i ztratili mnoho kouzelných předmětů i zlaťáčků. Kromě spousty zvířeny získali především ještě větší přátelství Morinexského krále a královny, opět našli Mavora a asi už před rokem se jim někde zatoulal Edhel.
Mapy: Mapa Foroleionu, Mapa přízemí kláštera, Mapa 1. patra kláštera, Mapa cesty k hradu Tara (Velká mapa k Taře - 1,28 MB)
Dodatky: Perličky, 1. leták s hledanými Hraničáři, dopis od Allien Moudré

Nahoru

PJ: Edhel
Úroveň: 9.
Od do: 9. Deštěn 2001 T. V. - zatím se hraje

Ztráty a nálezy: ...
Mapy: Mapa cesty k hradu Tara (Velká mapa k Taře - 1,28 MB), Mapa k Taře s popisky
Dodatky: Perličky, dopis od Allien Moudré

Nahoru

Tangroby

Z Lovců Veverek se účastnili: Strnadan a Edhel
Zapsal: Edhel
Typická věta: „Taková balista...“ Zapomenutý trpaslík
Mnoho vln už narazilo na mola Rondholfského přístavu, mnoho dun se převalilo na poušti kolem Ravarri od dob, kdy jsme na Tangrob zavítali poprvé. Příběh sedmi statečných trpaslíků z rodiny Ar Kragh je však v našich srdcích živ stále…
Zprvu se zdálo, že budeme jen obyčejná družinka čítající nedostačujících pět členů, avšak když nám přiřadili ještě další dva trpaslíky, vše se zvrtlo a my se stali trpaslíky všichni. Těžko už dnes vzpomínat jmen, v mé paměti zůstává už jen to, že naše družina čítala po jednom mágovi, čaroději, bojovníku a druidovi, jedné šermířce a lupičce (Strnadan) a dvou chodcích (jedním jsem byl i já). Všichni samozřejmě povinně vybaveni plnovousem, sekyrou, dýmkou, sudem alkoholu a okovanými botami.
Tato naše slavná družina se, neznámo proč a zač, plavila na jisté bárce pomalým tempem na sever - k městu zvanému Rondholf. Mimo nás byli na korábu samozřejmě i jiní cestující; vážený mistr kouzelných věd se svou mladou chotí, podivínský a uzavřený půlelf temného vzezření, trpasličí obchodník s alkoholem a namyšlený elfí šlechtic, který vezl domů svého padlého spolubojovníka ve velikém sarkofágu. A jako by tahle sebranka nestačila, jednoho krásného dne (nepříliš daleko od našeho cíle) se nám zbláznila posádka, a to tím způsobem, že se zabíjela navzájem a snažila se potopit loď. Kapitán nás vyzval, abychom zakročili a zjistili příčinu, načež jsme sestoupili na zádi do podpalubí a vydali se na nebezpečnou procházku útrobami lodi. Po překonání šíleného prasete, zneškodnění jednoho námořníka, který se chtěl pod čárou ponoru prosekat ven, a druhého, jenž stál s pochodní v ruce po kotníky v oleji, a závěrečného zmasakrování většiny zbylé posádky, v čele s lodním kuchařem a krollem rozsévajícím kolem sebe smrt obrovskou kotvou, jsme opět vystoupili na světlo denní.
Pustili jsme se do pátrání po příčině oněch podivností a vydali jsme se tedy opět do nejhlubšího podpalubí, kde se nacházelo skladiště potravin pro posádku. Tam jsme však nalezli jen stopy okovaných bot. Naše kroky záhy opět vedly zpět na palubu, poněvadž mistr kouzelník se také zbláznil a sršel v těch místech blesky a ohnivými oulemi. Někdo vyběhl proti němu a byl svázán kouzlem, někdo se kryl za bedny, stožár či zábradlí a někdo na něj zase jenom pořvával. Nakonec chytře zakročil náš chodec (ne já, ten druhý), který rychle proběhl podpalubím, vynořil se ze dveří za kouzelníkem, skočil po něm, srazil ho k zemi, a aby zamezil dalším nebezpečným výbojům, přerazil mu krk svým štítem. Okounějící posádce bylo nařízeno, že všichni jasně viděli, jak mistr uklouzl a praštil se hlavou o zábradlí. Po tomto malém incidentu jali jsme se pátrat po majiteli jedu, leč neúspěšně. Zjistili jsme jistě mnoho velmi užitečných věcí, avšak když jsme odhalili, že oním podlým travičem je podivínský půlelf, a uhodili na něj, zmizel nám portálem neznámo kam.
Během zbývajících několika dní cesty do Rondholfu se nic zvláštního neudálo, avšak ihned, jak jsme zakotvili u mola, přišel za námi elfí šlechtic se slovy, že mu někdo uzmul rodinný šperk, a my ať ho najdeme. Ihned jsme se pustili do pátrání; jak zprvu na lodi, tak později i v ulicích hnusného a všemožnou špinavou pirátskou verbeží prolezlého města Rondholfu. Stopa nás zavedla k jednomu člověku v jisté zaplivané putyce, který by pro nás měl (jak sám tvrdil) jisté zajímavé informace… Samozřejmě něco za něco. Poté, co jsme pro něj prolezli jeden dům a ukradli tam z podzemí jakousi knihu chráněnou dvěma oživlými sochami, prozradil nám, že k onomu zcizenému předmětu by nás mohl zavést šéf místního podsvětí, na kterého se máme ptát v knihovně.
Dorazili jsme do knihovny a zeptali se knihovníka, který nám ukázal na portál, za nímž nás prý jeho pán už očekává. Jedné části naší družiny se to nezdálo, ale ta druhá (tvořená mágem, bojovníkem, šermířkou a lupičkou) do něj bez okolků nalezla. Místo šéfa podsvětí je však uvítala obrovská příšera pracovně nazývaná Harvester neboli Masokombinát. Mág se okamžitě přemístil za jediné dveře, jež z místnosti vedly, lupička byla hned po první ráně tlapou bestie v bezvědomí, havran přemístil za dveře bojovníka a pak se pokoušel i o transport šermířky. Na tu už tou dobou soustavně útočila příšera (velmi rychle a přesně). První pokus o seslání hyperprostoru nevyšel, druhý jak by smet a ten třetí skončil absolutním fiaskem, fatálem a šermířkou kdesi hluboko ve skále. Ti, kteří se nakonec za dveře dostali, byli lapeni tamní stráží a odvedeni do kobek.
Nám ostatním to nedalo a po nějaké době jsme se konečně odhodlali k činu. Dali jsme knihovníkovi kudlu na krk a on kápl božskou. Zavedl nás k tejné chodbě do podzemí, vedl nás dovnitř (mimochodem do bývalého rubovaru), ale pak začal prchat a my za ním. Cesta však byla plná rozličných pastí, o nichž jsme my nevěděli, takže nám po chvíli unikl. Pomalu jsme tedy postupovali neznámým podzemím dál, až jsme nakonec padli do léčky také a skončili v kobkách bez možnosti útěku.

Jen bych rád na konec dodal, že závěrem letošního ročníku PJové vyhlásili speciální cenu pro Šťastného parchanta - jistého trpaslíka, kterému neustále padaly na kostkách šestky, jako jediný ze své družiny přežil dobrodružství a nakonec (ještě s jedním spoludruhem, který se však rozmázl o skály) skočil z majáku nad útesy ostrými jako břit jeho sekery do rozbouřeného moře (nějakých šedesát sáhů) a odplaval do západu slunce…
Dodatky: Nejsou

Nahoru

Z Lovců Veverek se účastnili: Strnadan, Mirathea a Edhel
Zapsal: Zatím nedoplněno
Typická věta: Zatím nedoplněno
Zatím nedoplněno
Dodatky: Zatím nedoplněno

Nahoru

Z Lovců Veverek se účastnili: Strnadan, Thingol a Edhel + Finglas a spoll.
Zapsal: Zatím nedoplněno
Typická věta: Zatím nedoplněno
Zatím nedoplněno
Dodatky: Zatím nedoplněno

Nahoru

Z Lovců Veverek se účastnili: Strnadan, Thingol, Samanta a Edhel + Dworkin
Zapsal: Thingol
Typická věta: „Jsem.“ Král Mihloň
Dny, kdy píši tyto řádky jsou od těch, o které se jedná, už rok vzdáleny, což znamená jistou nedokonalost, smyšlenost či dokonce zkreslenost textu. No prostě nic nového. Takže k věci:
Jelikož byl tento ročník již třetí, jehož se někdo z Lovců Veverek účastnil, bylo očekávání na místě. Vysláni jsme byli já (Thingol), Strnadan, Naděžda, Edhel – toť z Lovců - a pak Dworkin, též řečený Smažka. Potřebovali jsme ještě další tři členy na dosažení potřebného počtu osmi. Poté co jsme potkali starého známého – Mihloně, stačili už jen dva. Ti se záhy ukázaly v podobě dvou Elfů (ano, Elfů – jméno dělá svoje). Jeden, Austin, hrál za pyrofora hobita a druhý za krolla bojovníka. Dělali svým postavám čest. PJ-em byl Barlog. O něm již byly napsány mnohé báje, a tak jen podotknu, že to je sympatický člověk.
K dobrodružství: Začínali jsme jako psanci v barbarském království bez krále. To království ho nemělo, na rozdíl od nás, a ta odměna byla vypsaná v Lurvovu (říše stylu Řím). Vtip spočíval v tom, že Lurvořani chtěli království a my jsme ho měli se znovunalezeným králem zachránit. Došli jsme tedy do královského města (s bídou 200 lidí) a vydávali se za obchodníky. Aby to nebylo zase tak jednoduché, byl v onom městě namachřený „polobůh“ Halgorn Eriag se svými dvěma kamarádíčky (člověk – šermíř, barbarka – chodkyně) a znovunalezený král by mu nepřišel zrovna vhod. Když jsme zhodnotili situaci, vyrukovali jsme s našim králem a čekali, co se bude dít. A dělo. Poslali nás pro ruku trolího krále. Jakýsi šílený zvyk. Nu což. Cesta byla bez problémů, jen jsme museli přes vesnici, kde strašila v chrámu „dobrá“ spektra (od těch dob víme na co je dobré veverčí sádlo…) a my ji chtěli naverbovat a ona nechtěla a… No nic. Dál. Dojeli jsme k jeskyni trolů a ze strachu (a vcelku oprávněného) z noční návštěvy našich sousedů jsme na sebe seslali neslyšitelnost a neviditelnost. Najednou jsme nebyli. Dalo se. Jen ráno byl poněkud problém s komunikací, ale zvládli jsme to. Začala akce. Nejdřív průzkum. Po dlouhém rozmýšlení jsme poslali Havrana. Nic moc. Pak hobit. To už bylo lepší. Následně čarodějka. Ta při sesílání neviditelnosti hodila fatál, a tak oslepená se slepeckou kočkou na rameni a půlkou magů vtahu vkročila do temnoty trolí jeskyně. Přemýšleli jsme o honosném pohřbu, ale kdo by to platil. Jaké bylo naše udivení, když se Nataša vrátila i s rukou. Zajásali jsme, spálili za sebou mosty (jeden, trolí) a vyrazili vstříc městu a trůnu.
Cestou jsme se stavili u svatého kamene. Nataša potřebovala vidět a bohové jsou přece mocní. Mimochodem, měli velice dobře propracovaný pantheon. Zpět. Bohové nás vyslyšeli. Optimistické. Tedy vpřed. Bohužel nám cestu zahradil Halgorn Eriag se svou partou špinavců. Chtěl po nás ruku, ale my jsme mu nabídli akorát výsměch do tváře. Trochu se namíchl a vrhl se na nás. Boj byl o to těžší, že Halgorn byl vlkodlak. Jedna metamorfoza, povolej bytost a bylo po polobohovi. Zařvali sice i pejsek (můj) a kočička (Natašina), ale my jsme byli živí, a to je hlavní. V pořádku jsme dojeli, ruka byla předána a král se stal králem… “The crownless again shall be king“. Teď už jen zachránit království a je to.
Jedno malé osamocené království by celé dvě legie Lurvorských určitě nezvládlo, a tak jsme potřebovali spojence. Měli jsme tři možnosti. Buď obchodnický stát, kam mířil vyslanec Lurvoru, který s sebou nesl velký úplatek pro krále, dále stát kde vládl král, jenž nám byl nakloněn, a nakonec stát nájezdníků, kteří sužovali naše vesnice a vůbec to nebyli hodní hoši. Rozhodnuto bylo pro přátele. Tak jsme zašli na skleničku a král nás přijal. Abychom se tam jen tak neflákali, dal nám král hned úkol. Holt na jednom svatém ostrově přechodně pobývala skupina kostlivců, kteří si mysleli, že jsou z Lurvoru, ještě k tomu vojáci a prý zuří válka. Přesvědčování nepomohlo, a tak jsme začali bádat.
A závěr: Na onom ostrově byl chrám a v chrámu štít, a ten měl být svatý, královský. Jenže reálně ho jistý královský předek ukradl při bitvě nějakému Lurvořanovi a teď ho někdo ukradl králi a nyní jsme ho měli my ukrást zase pro krále. Opět nechutná politika. Pachatelem byl králův bratr. Jak jednoduché ho na oplátku také vykrást. Jen čarodějka doletěla na ostrov se štítem a hle! Kostlivci zalezli. Štít byl dokonce kouzelný a svítil. Bohužel se s ním nedalo schovat ve stínu. Nu což. Úkol splněn a král byl náš. Bohužel nám, ale docházel reálný a hrací čas, takže jsme už jen stačili zverbovat pár druidů. Bitva už proběhla jen fiktivně.
Dodatky: Perličky

Nahoru

Z Lovců Veverek se účastnili: Strnadan, Thingol, Samanta, Andúne a Edhel + Finglas a Fladrif
Zapsal: Vôllôs, syn Vagasův (neboli Finglas)
Typická věta: „Zmínil jsem Kerstina?“ napsal Kerstin do svého deníku
Naše proslulá družina dobrodruhů přijala nabídku jistého ctihodného a zazobaného trpaslíka dělat mu ozbrojený doprovod na palubě lodi Veristana do severního města Kerdeš. Ať už vinou špatné navigace nebo zlomyslnou hříčkou bohů jsme se však cestou značně odchýlili a ztratili se ve sněhové bouři, jakou ani mé trpasličí oči ještě neviděly. Naše loď byla vržena na útesy nějakého ostrova a nám se podařilo zachránit se jen rychlým opuštěním roztříštěné paluby. V tom zmatku každý popadl první potřebnou věc, co mu přišla do ruky, a já jsem pokládal za znamení Odinovy přízně, že se mi poštěstilo chytit patnáctičtvrtkový soudek řízné trpasličí medoviny. Naskákali jsme do člunu a křičeli na Rowana, který v rozčilená zmateně pobíhal po palubě a snažil se strhnout lodní plachtu, ale pak se vzpamatoval a vskočil k nám.
Bouře náš člun vrhla na břeh na malou terasu mezi útesy, kde jsme u vchodu do nějaké jeskyně zažili první setkání s místními obyvateli. Zrovna porcovali jednoho z našich utonulých námořníků, a tak jsme s nimi naložili, jak kanibalové zaslouží. Jejich vůdce jsme si nechali pro výslech, ale bohužel ho náš statečný hobit zabil dobře mířeným kopnutím dřív, než jsme se do toho mohli pořádně pustit. Alespoň že po něm zůstala dobrá sekera.
Z této jeskyně jsme se dál vydali jednou ze tří chodeb, co z ní vedly, a postupně prošli jeskyní se sněžnými krávami a jeskyní s jezírkem, ve kterém plavaly nějaké ryby a světélkující chaluhy. Chodba, kterou jsme šli dál, končila dřevěnou stěnou, v níž někdo vysekal otvor tak pro jednoho vysokého muže. Byl to ve skutečnosti bok převrácené, do ledu vrostlé lodi. Tam jsme svedli hrdinný boj se strašnou příšerou, které z těla vyrůstalo dvanáct nohou a mezi každým párem jeden znetvořený obličej. O této hrozné řeži se bude zpívat v kraji od Kerdeše až po Ravarri, takže se nebudu zdržovat podrobnějším líčením. V lodi jsme narazili na trpaslíka – chtěl na nás v bojovém šílenství zaútočit, takže jsme ho s bratrancem Thorgem jemně zastavili a uspali medovinou. Během odpočinku, který si vymohli kouzelníci (zatracená magie, člověk pak nic nevydrží), přišla skupina barbarů. Nerozuměli naší řeči, ale netvářili se nepřátelsky a odvedli nás do jiné ledové jeskyně, v níž bylo teplo, světlo a konečně lidé (a ještě konečněji trpaslíci).
Ukázalo se, že v jeskyni je vesnice obývaná posádkami ztroskotaných lodí, velekněz Vrandavir pomocí své tajemné moci pěstuje rostliny na kousku ještě tajemnější půdy a moudrý trpaslík Rabrak vyrábí teplo z ledu pomocí svého vynálezu. Ihned jsme byli uvítáni a dobře přijati, zejména trpaslíci byli nadšeni nalezením ztraceného pološíleného trpasličího druha Malbuta a neméně naší medovinou a také kapitán barbarské posádky se zdál naší družině nakloněn, zejména pro přehlubokou úklonu spoře oděné Naděždy. Podle místních zvyklostí jsme se měli tvářit jako posádka lodi a zvolit si kapitána. Tuto funkci přisoudila družina mně, Vôllôsovi, synu Vagasovu, což velmi potěšilo mou trpasličí čest, ale zabolelo zvláště párkrát, když jsem jako ten, kdo by měl dbát blaha posádky, musel v jednání místo sekery užít rozumného slova.
Pro přijetí do vesnice jsme museli splnit Vrandavirův úkol – zabít vůdce kanibalů – nebo si naklonit kapitány tří posádek. Protože jsme už byli spřátelení s barbary a trpaslíky, rozhodli jsme se pro druhou možnost. Jako třetího kapitána jsme si pak získali kuchaře a léčitele Albara Marena tím, že jsme šli na Hřbotiv lodí pohřbít tělo jeho bratra kapitána, jež leželo ve vraku Zlaté přízně spolu s duchem či přízrakem, ve kterého se proměnila kapitánova duše, nemajíc bez řádného námořnického pohřbu klidu. Úkol jsme splnili statečně a se ctí, jak se na trpaslíky a jejich přátele sluší, a jistě si tím zajistili místo ve Valhale po Odinově pravici (nebudu se zdržovat podrobnějším líčením krutých bojů s přízrakem ve tmách starého vraku, kde jsem málem padl i s bratrancem Thorgem, neboť se o tom bude zpívat v kraji od Kerdeše po Ravarri).
Po návratu do vesnice jsme se pustili do stavění vlastního obydlí ve tvaru drakkaru s funkcí hospody a pálenice. Protože jsme však chtěli vesnici vyburcovat z její letargie a vydobýt si zaslouženou úctu, rozhodli jsme se získat hlavu vůdce kanibalů. Rowan nám tvrdil, že očaroval jednoho kanibala a ten že pro něj hlavu uřízl a zakopal na Pohřebišti lodí. Rowan s Edhelem, Strnadanem a Mihloněm se pro ni vypravili, ale asi něco neklaplo, protože cestou byli zákeřně přepadeni kanibaly a z našich málem nezůstal živ nikdo, kdo by toto setkání opěvoval v písních. Nakonec stěží vyvázli životem, až na Rowana, který (ač čaroděj) padl hrdinně a se ctí. Hlavu přinesli, ukázalo se však, že to byla hlava nikoliv náčelníka, ale jednoho z podnáčelníků, a to na kapitány udělalo pramalý dojem.
Jinak jsme čas trávili především stavbou drakkaru, lovem a průzkumem okolí, protože se zdálo, že snad až na lovce nikdo jeskyně mimo vesnici nezná. Při jedné cestě jsme našli bobře skryté, léta nepoužívané obydlí, v němž podle deníku nalezeného tamtéž bydleli za dávných časů jeden až tři Kerstinové.
V neděli ráno se za námi stavil kapitán Mardez a chtěl, abychom zjistili, co Vrandavir každou neděli dělá, že nevychází z domu, tváří se, že medituje a nikdo k němu nesmí. Uznali jsme, že Mardezovy obavy jsou možná opodstatněné a jeho žádost rozumná, nikoliv však čestná, a tak jsme mu dali odpověď přímou a hrdou. Neřekl tak ani tak. Protože nám ale byl Vrandavir také podezřelý, poslali jsme za ním Naděždinu kočku, začarovanou neviditelností, a ta zjistila, že večer k veleknězi přichází magickým portálem bledý stařec a pronáší nad ním nějaké kouzlo nebo požehnání.
Po delším váhání jsme to v pondělí navečer svěřili Mardezovi a čekali, s čím přijde on. Mardez řekl, že kolečka zapadají do sebe a že si vše musí do rána promyslet. Ještě ten večer šel, sledován neviditelnou kočkou, k Vrandavirovi a řekl mu, že jsme o něm zjistili to a to a že jsme ochotni proti němu ráno svědčit před celou vesnicí. Že to však na něj nevytáhne, pokud mu Vrandavir slíbí, že Mardez získá větší vážnost mezi kapitány a vysoký šlechtický titul. Zároveň se dohodli, že nás ráno Mardez vezme do dolů a zabije. Taky chtěl vědět, co znamenal ten nedělní večer, a tak jsme se dozvěděli, že Vrandavira kdysi chytili mlokolidé – chiméry – a odvedli do ledového hradu. Tam slíbil, že bude držet trosečníky ve vesnici a odrazovat je od odplutí a za to dostane moc zúrodňovat a pěstovat bez slunce.
Zatmělo se mi před očima vztekem a šli jsme hned k Vrandavirovi. Byl poplašený a nejistý. Řekli jsme mu rovnou, že víme, co dělá v neděli, a stejně tak, co slíbil Mardezovi, a že proti němu ve vesnici nevystoupíme, ale musí nás nechat odejít z vesnice a postarat se, aby po nás Mardez nešel. Byli jsme rozhodnutí odejít do ledového hradu, kde jsme tušili příčinu věčné bouře a jedinou cestu z ostrova, to jsme si však nechali pro sebe. Vrandavir vše slíbil.
Ráno k nám přišel Mardez a řekl, že byl za Vrandavirem a slíbil mu, že nás zabije. Zároveň však tvrdil, že je to jen naoko a že nás místo toho pustí na voru do ledového hradu, protože tuší, že tam chceme najít tajemství sněhové bouře, které on sám má pochopitelně po krk. Tímto vývojem věcí jsme byli trochu zaskočeni. Abychom Mardeze ušetřili nepříjemného šoku, když se Vrandavir jeho večerním nabídkám vysměje, stejně jako nás Mardezovy pomsty, pověděli jsme mu, že víme o jejich večerní dohodě, že jsme se s Vrandavirem domluvili tak a tak a že by bylo nejlíp, kdyby si to mezi sebou vyřešili sami a nás nechali jít.
Za pár směn už jsme pluli černou tmou vstříc ledovému hradu, spolu s Malbutem, který se k nám přidal v naději na velkou řež, odplutí z ostrova nebo případný teplý korbel medoviny ve Valhale. Chtěli jsme projít co možná nejdál nepozorovaně, a tak jsme jeli skrytí pod kouzlem neviditelnosti, ruce navzájem svázané provázky. Pomocí jednoduchých stisků dlaní a podobných signálů jsme se domlouvali a ve tmě tmoucí jeli vpřed.
Po čase jsme narazili na mělčinu a vystoupili na břeh, ze kterého se postupně vyklubala obří chobotnice – kraken. Taktak jsme stihli takticky ustoupit a stále neviditelní svižným tempem pokračovali dál a po chvilce se ocitli před bránou hradu. Tiše a velmi pomalu jsme jím procházeli, jeden za druhým, neviditelní a nepovšimnutí a mé trpasličí srdce plakalo, když jsem se plížil kolem chimér a sekera musela mlčet. Takto jsme prošli až k nějakému chrámu, odkud byl slyšet ztýraný ženský hlas. Po chvíli váhání jsme vešli dovnitř, dál po schodech nahoru do nějaké místnosti a tam stály dva stoly, na jednom náš zaměstnavatel, mrtvý, a na druhém křičící žena, nad níž se skláněl „Vrandavirův“ stařec. Vrhli jsme se dovnitř, hobit mu skočil po krku, šermíř a Edhel s meči a Thingol s lukem opodál a v první linii samozřejmě trpaslíci a všichni jsme se do něj pustili. Stařec se však, místo aby opětoval útok, proměnil v mlžnou postavu a odplul ven z kostela, nezranitelný kouzlem, chodcovým mečem, ba ani sekerou.
V naději na bitku s posilami, které by mohl zavolat, a na velké obléhání, jsme se zabarikádovali v kostele, až na Naděždu, která byla stále neviditelná, takže jsme netušili, kde se zrovna pohybuje. Dlouho se nic nedělo, a tak jsem ve vzteku urazil ruku jedné ledové soše, co stála na oltáři. Byl bych ji roztříštil celou... Odinova ruka s tváří PJ však učinila našemu snažení konec, neboť vypršel čas Tangrobu 2005. Věřím, že se o nás bude zpívat v kraji od Kerdeše po Ravarri.

Z Lovců Veverek se účastnili: Strnadan, Thingol, Samanta, Andúne a Edhel + Tindúveniel (Tanulka), Ori a samozřejmě Mihloň
Zapsal: Zatím nedoplněno
Typická věta: Zatím nedoplněno
Dodatky: Perličky a Galerie fotografií

Nahoru

Z Lovců Veverek se účastnili: Thingol, Samanta, Andúne a Edhel + Tindúveniel (Tanulka), Magdalene, Dworkin a samozřejmě Mihloň
Zapsal: Zatím nedoplněno
Typická věta: Zatím nedoplněno
Zatím nedoplněno
Dodatky: Perličky, Galerie fotografií

Nahoru

Z Lovců Veverek se účastnili: Thingol, Samanta, Mihloň + Družina Tar-ary Istandil
Zapsal: Zatím nedoplněno
Typická věta: Zatím nedoplněno
Zatím nedoplněno
Dodatky: Fotografie k vidění na stránkách Tar-ary Istandil

Nahoru

Z Lovců Veverek se účastnili: Mihloň, Thingol, Samanta, Magdalene, Edhel a opět Alim
Zapsal: Zatím nedoplněno
Typická věta: Zatím nedoplněno
Zatím nedoplněno
Dodatky: Perličky, Galerie fotografií, Libreto k Lervantově opeře, Šifra mistra Lervanta v mp3 (Pravé myšítko a „Uložit jako...“)

Nahoru

Z Lovců Veverek se účastnili: Mirathea, Magdalene, Samanta, Andúne (jako Marten) a Edhel
Zapsal: Edhel
Typická věta: Zatím nedoplněno

Před mnoha zimami v daleké zemi Lovcové Veverek octli se sami. Morti je zlodějka, k ní Mirathea, Krollka, co z nepřátel mrtvolky dělá. Kouzelná Samanta, magie paní, A šermíř Marten, co zabouch‘ se do ní. Nakonec Edhel, zkušený chodec, Kdepak těm ostatním, kdepak je konec? Družinu najal si Vorgent, pán z hradu, By lapila bratra, co kul na něj zradu.		Když Lovci ve městě však počli se vyptávat, Samantě opilec chtěl šaty rozsápat. V hospodě strhla se taková mela, Že z toho krollka i berserkra měla. Než se ta novina donesla ke stráži, Družina ven z města dávno už peláší. Když druhy ukryly před zraky stromy, Zjistili, že Edhel není už s nimi. Bez chodce v lese je banda ta ztracená, Zda oheň rozdělat krčí jen ramena.
Netrvá dlouho a při hlídce třetí Z lesa jde zavití, vlci sem letí. Bestie zavilá, Samantě k zlosti, Trhá jí šaty, kouše jí kosti. Když Mirathea už měla moc ran, V berserkru brala vlky jak Pac man. Boj záhy utichl, z vlků je kaše, Náhle se každý ptá: „Kde je čarodějka naše?“ Vysoko na větvi v podobě vlčí Kouzelná Samanta tiše se krčí.		Nikdo však netuší, že je to ona. „Kuší to sestřelím!“ Morticie zvolá. Když děvče netrefí, Marten hned odtuší: „Neplýtvej šipkami, já mám těžkou kuši!“ Naštěstí tou dobou magie vyšumí, Samanta snese se zas dolů pod stromy. Po tomto radostném půlnočním shledání Ráno dál družině nic v cestě nebrání. Za krátko octli se ve hvozdu, v tajemnu, Na paloučku Edhel si tam hraje na flétnu.
Nic se mu nestalo, byl celkem v pohodě, S druidem, co zavolal, dospěli k dohodě. Konečně kompletní z lesa ven vyšli, Pod horou z věže jen ruiny tu našli. Sám na skále trollík sedí, holé kosti si tam hodí, Zleva zprava ohlodává, družinu rád nepoznává. S drápem řevem vstříc jim běží, Sotva zabijou ho stěží,		Dalších šest se z vrchu řítí, Družina nechce být v... síti. Proto jde se v lese schovat, By líp to mohli zopakovat. Dalšího dne po rozednění, Plíží se hrdinové nevidění. Nikdo z nich však neměl tušení, Jak jsou trollové s ultrasluchem nabušení. Padla rána, druhá, třetí, Marten v mdlobách v jámu letí.
Edhel za ním léčit skáče, Morti jako ladné ptáče, Samanta též v díru hupla, Krollka v berserkru si dupla. Trolly jako snopy kosí, Leč z posledních sil se jim vůdce vzchopí, A těsně předtím, než ho Edhel kouzlem dorazil, On Miratheu chrabrou do Valhally odpravil. V jámě té smradlavé je odpadků dosti, Družina zdrcená hojí si kosti.		Pod haldou odpadků našli krollku novou, Byla též bojovník a slula Monou. Samanta v pavoučí sítě se chytla, Když chtěla pryč vykročit, šaty roztrhla, Edhelův zničila pak i plášť půjčený, Když na ni vyšlehly magické plameny. Morticie půjčila barbarce odění, Chrabře se vydali ve věžní sklepení. Temnotou bloudili za záře plamů, Až v hloubi nalezli království goblinů.
Že se tu zjevili Lovci tak náhle, Goblini měli je málem za krále. Na jejich počest se schystala hostina, Zábavu poskytla travička veselá. Marten pak Samantě ve stavu opilém, Košili rozthnul, a to ne omylem, Chtěl totiž odhalit, co výstřih ukrývá. Co Ti dva dělali, slušný bard nezpívá. Na zítří v poledne, když přešla opice, Nechtěli Lovcové meškati zde více.		Za sídlem goblinů stanuli v tvář bazilišku, Řekněme to stručně, dostali na držku. Po dalším úsvitu a troše léčení, Rozhodli se, že svou taktiku pozmění. Místo by střetli se tváří v tvář s netvorem, Do další místnosti skočili hyperprostorem. V síni té našli po kouzlení stopy, Mrtvou čarodějku a její šaty. S ní také zprávu dosti již podivnou, Že otec bratrů dvou měl poměr se sestrou.
Po dalším bloudění temnými chodbami, Našli starý výtah a místnost s lektvary. Za tajnou chodbou se objevil navíc I bratr elf Neiron, zrádný ten šlechtic. Družině vysvětlil, že rod je prokletý A on sám nad tím není lhostejný. Sejmul ducha levou zadní, Přečet‘ knihu, co stál nad ní, Poslal pak hrdiny do hrobky své rodinné, Aby tam zjistili, zda kletba pomine.		K dalšímu poledni a s novou silou Postavy do hrobky rázně se hrnou. Přes hordy nemrtvých, zbělené kosti Mona svým kyjem cestu si klestí. Společně skolí i rytíře s mečem, Zbraně té kouzelné ujme se Marten. Přes pasti snadno je Morticie provede, Vyluští hádanku a jsou v hrobce zakladatele. Než okem zamrká, zabijí spektru, Jen s drobnou potíží i přízrak prvního z rodu.
Najdou tu proroctví v kameni tesané, Že rod ten zanikne, když bratr bratru povstane. Zůstává možná jen jediná naděje: Starého pána kdes‘ tajemství schované. S těmito znalostmi Lovcové spěchají, Sdělit Neironovi je ve městě hodlají. Velké je znenáhla však jejich zděšení, Když zjistí, že Neiron dřepí ve vězení. Od služky na hradě Morti pak vyzví, Že bratr s komplici jsou možná mrtví.		Jestli však chtějí Lovci svou misi záchranou, Ve věži ať najdou z incestu dceru schovanou. Dle staré druidky, co mnohé skryté ví, Do svítání zítřího budou všichni ve městě mrtví. K činu se hotoví banda bez prodlení, Do tvrze dostává se dík‘ přestrojení. Jen Mona se strážným zdála podezřelá, Tak sedí na šutru, z kouře kroužky dělá. Ostatní zatím se plížili hradem, Do tajných místností pronikli zadem.
Družina nakonec se v komnatu dostala, Kde bytost magická dívenku hlídala. Dřív, než je příšera stačila vyhodit, Lovcové Veverek začali útočit. Svištěly meče a lítaly blesky, Marten na kostkách svých házel jen šestky. Nakonec netvora hrdinně zabili, On však ještě Edhela zabil blesky svými. Nad mrtvým přítelem prolili slzu, Popadli holčičku a pryč ju nesú.		Mezitím stráže nevěří v své oči, Armáda nemrtvých na hrad útočí. Lovcové spěchají ku zadní brance, Kde Mona s kočárem má spoustu práce. Všichni se naloží, prásknou do oří, Kostlivci za nimi pevnost už boří. Krollka na kozlíku, družina vzadu, Poklidně odjíždí do slunce západu. Na závěr ještě spočtěme ztráty: Dva mrtví druhové, patery šaty.

Dodatky: Perličky, Galerie fotografií

Nahoru

Silvestry

Aby se neporušila tradice, i tento Silvestr se může honosit svou vlastní stránkou.

Nahoru

Silvestr 2003 - Carambal

I tento zápis je poněkud delší, a tak také dostal samostatnou stránku.

Nahoru

Silvestr 2004 - Brentrilad

Jelikož se nám zápis jaksi protáhl, dostal samostatnou stránku, klikněte si na nadpis.
Dodatky: Perličky a Galerie fotografií

Nahoru

Silvestr 2005 - Blaidd a Unesená sestra

Tak jako všechny ostatní, i tento Silvestr dostává svou vlastní stránku.
Dodatky: Perličky, Galerie fotografií a dborodružství upravené jako Modul

Nahoru

Silvestr 2006 - Z pohádky do pohádky

Další stránka se zápisy z dalšího Silvestru.
Dodatky: Perličky, Galerie fotografií

Nahoru

Silvestr 2007 - 16:58

Připravované stránky Sivlestra 2007
Dodatky: Perličky, Galerie fotografií

Nahoru

Silvestr 2008 - O Slunovratu

Opět stránka s kompletním děním kolem Silvestra
Dodatky: Perličky, Galerie fotografií

Nahoru

Silvestr 2009 - Zápisky o válce Adwerské

Další stránka dalšího ročníku.
Dodatky: Perličky, Galerie fotografií

Nahoru

Silvestr 2010 - Patnáct jich sednulo na rakev

Stránka silestru 2010, který se odehrával v teplých mořích (jinak se samozřejmě odehrával v chladných Jankovicách).
Dodatky: Perličky, Galerie fotografií

Nahoru

Silvestr 2011 - Stahují se mračna - NOVÉ

A konečně je tu i stránka posledního Silvestru
Dodatky: Perličky, Galerie fotografií

Nahoru

Na konec

Kronika Školní družinky

Zde se nachází všechna dobrodružství tak zvané Školní družinky.
Dodatky: Perličky

Nahoru

Úsvitcon 2006

Pod tímto odkazem je zápis z našeho prvního Úsvitconu.
Dodatky: Perličky a Galerie fotografií

Nahoru

Úsvitcon 2007

Úsvitcon 2008

Úsvitcon 2009

Úsvitcon 2010

Úsvitcon 2011

Úvodní stránka