Na následujících stránkách se nachází deník, který si Edhel začal vést během X. Dobrodružství a od XII. Dobrodružství v něm zase pokračoval. Rád bych však upozornil, že se zde občas objevují narážky na Edhelův minulý život, takže by bylo lepší si ještě před začátkem čtení této části, přečíst Edhelův životopis v sekci Postavy (není tam sice vše, ale pár užitečných informací tam jistě najdete). Některá jména (jsou označená ohvězdičkou), mají vysvětlení úplně dole.

Zatím byly učiněny zápisy:

Dobrodružství Past	Dobrodružství Intralbrua	XIII. Dobrodružství
Alban Eiler 1999 T. V. (Jarní rovnodennost) 21. Tajen 1999 T. V. 22. Tajen 1999 T. V. - poledne 22. Tajen 1999 T. V. - večer 23. Tajen 1999 T. V. - podvečer 24. Tajen 1999 T. V. 25. Tajen 1999 T. V. 26. Tajen 1999 T. V. 27. Tajen 1999 T. V. 27. Tajen 1999 T. V. - večer 27. Tajen 1999 T. V. - dodatek 28. Tajen 1999 T. V. 29. Tajen 1999 T. V. 29. Tajen 1999 T. V. - dodatek Dopis	4. Leten 1999 T. V. 5. Leten 1999 T. V. 6. Leten 1999 T. V. 7. Leten 1999 T. V. 1. den v zámku (pův. 8. Leten) 2. den v zámku - dopoledne (pův. 9. Leten) 2. den v zámku - odpoledne (pův. 9. Leten) 3. den v zámku (pův. 10. Leten) 4. den v zámku (pův. 11. Leten) 5. den v zámku - brzké odpoledne (pův. 12. Leten) 5. den v zámku - večer (pův. 12. Leten) 8. Leten 1999 T. V. 9. Leten 1999 T. V. 10. Leten 1999 T. V.	11.-15. Leten 1999 T. V. 16. Leten 1999 T. V. 17. Leten 1999 T. V. 17. Leten 1999 T. V. - Dodatek 18. Leten 1999 T. V. 19. Leten 1999 T. V. 20. Leten 1999 T. V.
Pro neznalé

řestože ráno bylo poměrně chladno, rozděláváním ohně jsem se nezdržoval. V poledne jsem se měl v Iswearahu (hlavním městě Sutelionu) setkat v krčmě U Plného korbelu s Lovci Veverek, cestou ale Nîmran* ztratil podkovu. Musel jsem tedy zastavit v jedné vsi a nechat ho okovat, takže jsem přijel asi o tři hodiny později. Krčmu jsem našel hned a své přátele také, nebyli však všichni. U stolu tam seděli pouze Andúne, Mateřídouška, Strnadan a Samanta a s nimi ještě nějaký cizinec. Ukázalo se, že onen neznámý pátrá po mně, a když tedy zjistil, že stojím před ním, vyklubal se z něj Thingolův bratranec Meldon (je to půlelf alchymista). Oznámil nám, že jeden Thingolův přítel zemřel za velmi podivných okolností a on (tedy Thingol) teď pátrá po nějakých důkazech, že nešlo o nehodu, a nemůže tedy zatím přijet. Pak nám Meldon nabídl, že pokud teď zrovna nemáme co na práci, můžeme s ním zítra ráno vyrazit do Kaše (hlavního města království Anadu), kde se nachází proslulá universita magických věd. Přikývli jsme mu a on pak odešel se slovy, že si ještě musí něco zařídit a že se uvidíme ráno. Pak jsem si konečně objednal něco malého k obědu a s hladovým žaludkem sledoval, jak ostatní dojídají své moučníky a co dělají ostatní hosté krčmy. Většinou to nebylo nic zajímavého a čas se nekonečně vlekl, až se nedaleko od nás nějaký barbar poněkud nepohodl s jedním hobitem, popadl ho za límec a hodil na náš stůl. Vytáhl meč (a to hodně velký meč) a rozběhl se k nám. Chytil jsem hobita za nohu, strhnul ho ze stolu a na poslední chvíli uskočil, protože barbarův meč ukončil existenci našeho stolu a udělal z něj dva. Veškeré jídlo, pití i moučníky byly najednou ve vzduchu a pak všude po krčmě. Barbar se chtěl ohnat po hobitovi, ale zjistil, že mu poněkud překážím v ráně. Už už chtěl seknou, když udělal tu největší chybu, podíval se hraničáři do očí. Trochu znejistěl, ale ruku s mečem měl pořád napřaženou, rádoby drsným hlasem pronesl něco jako: „Uhni mi z cesty, elfíku!“, načež se mu dostalo mírného varování a mám pocit, že Andúne začal trochu doutnat. Barbar přejel pohledem po zbytku družinky; Andúnemu už v očích jiskřily blesky, Mateřídouška měla ruku na jílci, Strnadan kuši v ruce a vedle Samanty stálo jeho druhé Já, tedy barbar na chlup stejný jako on, se stejným mečem v ruce. Ten opravdový prohodil pár poznámek o kuších, prokleté magii a už tu bylo pár vyhazovačů, kteří s ním očividně neměly problémy poprvé, a ihned ho vyvedli. Barbarovo druhé Já se proměnilo zpátky v Samantinu kočku a obsluha nám přistavila nový stůl (a konečně přinesla moje jídlo), načež družina prohlásila, že tady nezůstane už ani minutu, zaplatila a hotovila se k odchodu. Nezbylo mi než nechat si jídlo zabalit a sníst si ho až na schodech knihovny, kde si chtěl Andúne pořídit nějakou knihu (později mi řekl, že to měl být bestiář a něco o hvězdách). Knihu se mu koupit nepodařilo (jen si ji dal přepisovat), ale hned za rohem knihovny mu jakýsi ne příliš legálně vyhlížející člověk prodal mapu hvězdné oblohy (alespoň to o ní tvrdil). Zanedlouho se dostavil i Strnadan, který šel pořídit nějaké kotlíky, Samanta, jež si šla cosi vyřídit ke koželužníkovi, a dokonce přišli i Arnold s Melian. Andúne si ještě obstaral nějaké obchody a pak jsme se vydali hledat nějakou slušnou krčmu s ubytováním na noc. To naštěstí, díky hobitím instinktům a Arnoldovu čichu na pivo, netrvalo příliš dlouho, a tak jsme docela brzo zasedli ke společné večeři. Do pokojů se někteří dostali až ve velmi podnapilém stavu ve velmi pozdních nočních (a nebo brzkých ranních) hodinách, a aby někteří ušetřili (alespoň to tvrdí), koupili si společný pokoj (tedy přesněji Strnadan s Mateřídouškou).

Nahoru

e snídaní a podobnými věcmi jsme se příliš dlouho nezdržovali, protože si nikdo nebyl příliš jistý, co myslel Meldon pojmem „ráno“, a tak jsme se co nejdříve vydali k severní bráně, kde jsme s ním měli mít sraz. Cestou se ještě Strnadan stavoval na trhu, protože chtěl Mateřídoušce pořídit nějaký pěkný dárek, ale z důvodu, který nám ostatním zůstává utajen, jí přinesl rybu (patrně nějaký hobití namlouvací rituál). Melian si také někam na okamžik odskočila, ale nakonec jsme se všichni i s Meldonem setkali u severní brány. A tak nic nebránilo tomu, abychom konečně vyrazili na cestu a v čerstvém ranním vánku poprvé zavlál náš prapor, bílá veverka v agónii proklátá šípem na čeném poli (Elen* umí opravdu skvěle vyšívat). Ačkoli ráno slibovalo krásný den, během pouti Slunce po obloze se mírně zatáhlo a začalo opět drobně sněžit. Meldon se nám cestou svěřil, že v magické universitě, kam míří a kam doufá, že ho doprovodíme, teď vyvstaly jisté potíže s tvory zvanými třeštíci a flekové, což mi sice nic moc neříkalo, ale Andúne se zdál být s jejich podstatou srozuměn. Pokoušeli jsme se ho vyptávat na nějaké podrobnosti, ale ani on nevypadal, že by o jejich původu věděl něco přesnějšího (nebo to velmi dobře skrýval), a navíc říkal, že pokud nám tam dají nějakou práci (což je velice pravděpodobné), rozhodně to bude něco jiného. Asi ho na to přivedly Andúneho myšlenky o vypalování…
S večerem jsme dorazili k Lesu tří pánu a zbudovali v jeho stínu tábor (tedy, uvázali jsme koně, postavili stan a zabodli před něj náš prapor), načež se hobiti dali do vaření nějakého jídla, ze kterého se nakonec vyklubala velmi chutná polévka. Rozhodli jsme se dlouho neponocovat a ujištěni Samantou, že její kočka bude hlídat (prý je to zvláštní magická kočka, která nemusí spát), jsme ulehli ke spánku.
Nevím přesně, kolik hodin bylo, když mnou kdosi zalomcoval, aby mě vzbudil (což se mu bohužel podařilo). Byla to Samanta, vypadala poněkud rozrušeně a tvrdila, že tudy právě proletělo (nebo proběhlo) něco, co strašně bzučelo, pištělo a blikalo, ať se jdu podávat na stopy. Vzal jsem tedy Alta-El* a pouze v tunice a kalhotách jsem vyšel ze stanu, bylo poměrně chladno a už zase drobně padal sníh, u ohniště se krčil Strnadan a pokoušel se znovu rozfoukat oheň. Sebral jsem mu jedno poleno, které už začínalo hořet, aby posloužilo jako pochodeň, a šel jsem se podívat, kam ukazovala Samanta, žádné stopy ale nebyly k nalezení. Už jsem se chtěl vrátit zpátky pod deku, když se z lesa ozval klapot kopyt. Celý tábor byl rázem na nohou. Zhasil jsem pochodeň a skočil za křoví, právě včas, aby mě nezahlédl jezdec, který se vynořil zpod stínu stromů. Ani se neobtěžoval jet ke stanu, jen zastavil na cestě (jen kousek ode mě) a zavolal… tedy zavolala, byla to žena, na Arnolda, který právě ze stanu vyšel, jestli tu neviděl něco neobvyklého. V ruce držela kuši a v hlase jí zněla netrpělivost, takže ji Arnoldovy záporné odpovědi a pozvánky na pivo příliš neuspokojily. Vyšel jsem zpoza keře skoro až k ní, načež si mě všimla (a kdo by si taky nevšiml elfa v bílé (původně) tunice, naboso a s mečem v ruce za chladné Tajnové noci), namířila na mě kuší a prý, ať hned vyklopím všechno co vím, a to docela výhružným tónem, jinak to ale byla vcelku pohledná lidská žena. Avšak asi nevěděla nic o pověstných mečích chodců, a tak jsem jen s úsměvem na tváři prohlásil, že se ptá na špatné adrese, protože já jsem spal. Ona pak poněkud uraženě prohodila nějakou narážku na hraničáře, vytáhla cosi z torny, chvíli na to hleděla a tiše si něco mumlala, pak to s nevrlým zavrčení zahodila a opět zmizela v lese. Andúne se ujal té věci, kterou odhodila, a pokoušel se přijít, k čemu vlastně slouží. Šlo o skleněnou polokouli, která se tak akorát vlezla do dlaně a uvnitř měla tři malé kuličky, bohužel ale byla naprasklá. Když jsme se ráno Meldona ptali, co by to mohlo být, prohlásil, že asi nějaký kompas nebo detektor něčeho, ale opravit že to nedokáže.
Když o tom teď přemýšlím, napadá mě, jestli ta žena neměla něco společného s tou Thingolovou záležitostí. Ale asi z toho nic nebude.

Nahoru

áno jsme vstávali jen chvíli po východu slunce. Uvařil jsem čcha a nabídl ho ostatním. Počasí bylo pěkné, už nesněžilo, jen chladný vítr nám občas zamával korunami stromů. Nikomu se moc na další cestu nechtělo, ale nakonec jsme se dohodli, že Mateřídouška, Melian a Andúne tu ještě chvíli zůstanou, pak sbalí stan a doženou nás, kteří jsme jeli napřed. Cesta ubíhala klidně a nic se nedělo, jediné stopy, které byly ve sněhu zapsány, patřily ženě ze včerejší noci. Slunce pomalu stoupalo po své pouti oblohou a my jsme asi po třech hodinách potkali trpaslíka jedoucího na voze proti nám. Tvářil se nevesele a vypadal, že si nechce nadělat žádné potíže (ne s námi, jen asi zastával názor, nehledej žádné potíže a ony si tě také nenajdou), přesto mu ale pohled nepříjemně často sklouzával ke kuši, kterou měl vedle sebe na kozlíku. Chtěli jsme od něj vyzvědět informace o případných potížích dále na cestě, což poněkud komplikoval Arnold svými narážkami (už dlouho s nikým nebojoval a vážně mu to začínalo scházet), ale nakonec nám sdělil, že hned tady za zatáčkou leží tři mrtví, ale on že se do toho plést nehodlá, pak práskl do koní a jel si dál svou cestou. My jsme během chvilky dorazili na ono bojiště. Opravdu tu ležela tři mrtvá lidská těla. Jedno s uťatou hlavou, druhé s ošklivým sekancem přes hruď a třetí s šipkou v zádech a několika useknutými prsty, všude kolem byl sníh nasáklý krví a v něm několik zbraní a spousta stop, nebyl to příjemný pohled. Řekli jsme si, že takhle je tady nemůžeme nechat, rozhodli se odtáhnou je aspoň z cesty do lesa (Arnold se při tom obohatil o obsahy jejich měšců). Byly to zvláštní rány, které jim přivodily smrt, vypadaly jako způsobené dokonale ostrou zbraní. Kdysi jsem slyšel o válečnících z království Šotokanu (nachází mimochodem jen kousek na západ a jeho hranice prochází také tímto lesem), jejichž meče jsou prý tak ostré, že přetnou i hedvábný šátek, který zlehýnka dopadne na čepel, nebo bez potíží projdou zbrojí válečníka. Zároveň se však o těchto bojovnících traduje, že čest je jim nade vše, takže by se takovéhoto masakru asi nedopustili. Zaujat těmito úvahami jsem najednou narazil na krvavou stopu vedoucí z bojiště a směřující k jednomu velikému keři. Vydal jsem se po ní a zarazilo mě, že asi sáh před křovím končí, na tom místě jsem také našel pár opuštěných bot. S úsměvem jsem je hodil Arnoldovi a obrátil se zpátky ke keři, abych zjistil, jestli se v něm neskrývá zraněný, který se k němu plazil, když se proti mně najednou vymrštilo několik větví a pevně mě sevřelo. V zápětí se celý keř rozhýbal. Slyšel jsem ostatní jak něco křičí a zahlédl Arnolda s mečem v ruce. Vyšlehlo několik dalších větví a některé se opět omotaly kolem mě. Vzpomněl jsem si na kouzelný prsten, který jsem kdysi dostal, a vypálil z něj několik magických blesků ke kořenům rostliny, to jsem však neměl dělat, jelikož porost mi za to ukázal, jak je silný, a pořádně mě zmáčkl. Během okamžiku odněkud (tedy přesněji řečeno od Samanty) přiletělo několik dalších, úplně stejných kouzelných blesků a téměř ve stejnou chvíli se tam objevil Arnold s mečem a dvěma přesnými údery usekal téměř všechny větve, jež mě držely. Tu poslední jsem uťal sám, jelikož se mi uvolnila ruka s Alta-Elem, a rychle se odvalil z dosahu té prokleté rostliny. Ta už se o mě ale nezajímala a zaútočila na Arnolda. Než jsem se stihnul postavit na nohy, už ho sevřelo několik dalších větví, které ho zvedly snad dva sáhy do výše, ale už tu také byl Strnadan s pochodní a pohotově upaloval haluze, jež se po něm sápaly. Přesto se ale jedna omotala i kolem něj. Větve uprostřed se potom roztáhly, odkryly jakousi tlamu plnou ostrých zubů a nesly Arnolda přímo nad ni. Vystřelil jsem z nátepníku* dvě jehlice po větvích, ale nebylo to téměř k ničemu, s touto zbraní jsem Arnoldovi nemohl téměř nijak pomoci. Najednou od Samanty přiletělo něco malého žlutého (přísahal bych, že to byla hruška) a dopadlo mezi haluze, kde s ohlušující ránou explodovalo v kouli plamenů. Téměř všechny větve byly rázem ty tam, Arnold dopadl na zem jen kousek od ohyzdné tlamy, v níž vzápětí zmizel další žlutý předmět, a ona se… no… Rozletěla po okolí. Všude kolem se najednou povalovaly kusy zeleného čehosi a zbytky poslední oběti dravého keře. Rozhodli jsme se tady příliš dlouho nezůstávat a dohodli jsme se, že pojedeme ještě hodinu (do poledne) a pak se trochu najíme. Ještě než jsme vyrazili jsem však vyjmul jednomu mrtvému šipku ze zad, abych případně poznal ty, kteří mu jim tohle udělali, a myslím, že Samanta u některého z mrtvých nalezla nějaký kouzelný svitek (moc se v tom nevyznám, tak radši přenechám kouzlení kouzelníkům).
Jeli jsme tedy dál, když se nám do tváří najednou opřel silný poryv větru. Na slabší, ty běžné, jsme si zvykli už dávno, ale tohle bylo něco jiného. Ptáci, kteří si až do té doby prozpěvovali ve větvích stromů, naráz utichli, celý les kolem nás z ničeho nic naplnil praskáním a koruny stromů se začaly pohupovat do stran, znatelně se ochladilo a slunce jako by zakryl nějaký stín. Na všechny padla hluboká tíseň a mé myšlenky se rozběhly zpátky časem k ledovému drakovi, na kterého jsme narazili během našeho prvního společného dobrodružství se Strnadanem. Podíval jsem se na hobita a věděl, že myslí na to samé, ostatní byli také pořádně vystrašení (nejvíce Meldon, který, jak se zdálo, se mnoha dobrodružných akcí příliš neúčastnil). Navrhl jsem, ať rychle opustíme cestu a skryjeme se v lese, ale nikomu se pod rozbouřené koruny stromů nechtělo, a navíc na nás na všechny jako by naráz padla veliká únava. Už jsem slyšel o lidech, kteří ve velikých mrazech byli z nenadání k smrti unavení, a sotva na chvilku zamhouřili oči, už se nikdy neprobudili. Slyšel jsem, jak někdo šeptá, že nesmíme usnout. Samanta se pomalu svezla z koně a stejně tak Strnadan, pod Arnoldem klesl kůň, Meldon usnul už dávno. Oči mi stonásobně ztěžkly. Zalovil jsem ve váčku a pevně sevřel malý oblázek, který jsem dostal od Maigen (jedné své učitelky), říkala, že pomůže překonat i ty nejtvrdší mrazy, a chlad opravdu pominul. Únava však trvala dál a byla stále nesnesitelnější, Arnold se přede mnou sesunul na zem. Věděl jsem, že nesmím usnout, ale pak se víčka zavřela i mně a já se propadl do té nejhlubší temnoty. Z ní však najednou vystoupil obraz jedné z mých nejstarších, ale také nejhorších vzpomínek. Přede mnou na zemi klečel můj otec a z rány na boku mu unikala horká krev, nad ním stál snad ten nejhorší tvor ze všech, Orneus Maare. Kdysi snad čaroděj, ale dnes… nekromant, propadl temným praktikám, které umožňují ovládat mrtvé, i on sám byl napůl mrtvý, lebku měl holou, pleť sinavou, ruce kostnaté, oči mu rudě žhnuly, přesto však byl vysoké, neshrbené postavy. Jeho nemrtví stáli kolem něj. Najednou pokynul a jeden jeho služebník přistoupil k otci, zvedl jej z podlahy, odhalil své dlouhé ostré zuby a zakousl se mu do krku. V otcových očích se zračila hrůza a strach, život z něj pomalu vyprchával. Nemohl jsem se na to dívat, popadl jsem Alta-El, který ležel na zemi, a chtěl Ornea zabít, ale on se po mně jen ohnal svým kostnatým pařátem a škrábl mě po ruce, ve staré jizvě znovu zaplála ostrá bolest. Pak se obraz změnil. Celý Itila taur, můj rodný les, byl v plamenech, Artaed ležel v troskách, svět ničený a rozvrácený, všechno bylo šedé. Otočil jsem se a uviděl procházet kolem smutný průvod postav zahalených stínem, přesto jsem je však poznal. Byla tam Elen, Rill* a Ralf, Thingol, Pírko, Strnadan s Andúnem, Alcinë i Foroleionská královna a další mí přátelé. A všichni byli mrtví. Jejich oči chladné a slepé, těla zohavená, doprovázely je podivné osoby v tmavých pláštích s kápí. Jeden z nich přišel ke mně a chvíli tam jen tiše stál, pak si stáhl kápi a mě zalila ledová vlna hrůzy. Hleděl jsem na svou vlastní tvář! Pak se najednou proměnila a stál tam Orneus Maare se svýma rudě planoucíma očima, natáhl ruku a já mu podal Alta-El, on se usmál…
S výkřikem jsem se probudil. Zamrazilo mě. Byl jsem na zasněžené pláni, sám a bez svých věcí. Všude kolem se líně převalovaly cáry mlhy. Rozhlédl jsem se kolem a nedaleko uviděl stát jakéhosi muže. Byl vysoký, měl dlouhé černé vlasy, v ruce kopí a na rameni mu seděl sokol, připadal mi povědomý, ale vím jistě, že jsem ho nikdy neviděl. Promluvil na mě hlasem, o kterém jistě vím, že ho znám, jen nevím odkud. Bylo to jen něco jako přání dobrého rána, ale co bylo zvláštní, oslovil mne mým pravým jménem, tím které mi dala matka a které jsem neslyšel už nějakých šedesát lidských let. Ptal jsem se ho, kdo je, odkud mě zná a na podobné věci, ale nijak určitě neodpovídal, a když jsem chtěl jít k němu, byl stále stejně daleko. Potom řekl, že mě přišel naučit to, co jsem kdysi naučil já jeho, a že má pro mne úkol. Ptal jsem se ho, jaký úkol, ale on jen prohlásil, že brzy objevím svůj dar a že se mi brzy znovu ukáže. Poté se rozloučil a všechno se rozplynulo.
Hleděl jsem do nepříjemně jasné oblohy, sníh mne mrazil do zad. Byl jsem zase na cestě v Lese tří pánů, ostatní tu byli také, leželi na cestě a spali, bylo poledne. Postupně jsem je probudil, ale ani oni nevypadali, že by měli nejlepší sny. Rozhodli jsme se tu tedy chvíli zůstat, něco sníst a potom jet dál, případně počkat na Andúneho, Mateřídoušku a Melian.

Nahoru

bytek naší slavné družiny dorazil jen asi půl hodiny po nás. Ale jelikož se nám (nebo alespoň většině) nechtělo hned jet dál a byl ten správný čas, rozhodli jsme se zde ještě chvíli zůstat a připravit něco malého k obědu. Vaření se překvapivě rychle ujal Arnold a za nemalého přispění obou hobitů společně vykouzlili skutečně vynikající jídlo (a to jen z cestovních zásob, které jsme měli s sebou). Později se náš slavný válečník vyjádřil, že vařil pro gladiátory v aréně. Přesto jsme se zde ale příliš dlouho nezdržovali a vydali se brzy dál. Překročili jsme po mostě řeku a opustili stinnou střechu hvozdu. Cestou plání jsme potkali dva hobití obchodníky na povoze a nevelký zástup jakýchsi mnichů nesoucích své symboly a odříkávajících modlitby. To bylo ovšem jediné zpestření, jež nás zde potkalo. K večeru jsme opět vjeli do lesa, ale v tomto už byl znát vliv jeho elfích obyvatel. Na Meldonovu radu jsme nejeli přes noc a rozhodli se opět utábořit. Do Táraosu, hlavního města tohoto elfího království (tedy Yavannamírë) nám zbývá ještě nějakých třináct mil.
Arnold se z neznámého důvodu rozhodl, že mne vzbudí na hlídku, tak jsem se rozhodl čas co nejlépe využít a dopisovat deník. Mám dojem, že v lese kolem nás je ukrytá elfí hlídka, ale zatím nechce být vidět. ... Kolem půlnoci se na obloze směrem k Táraosu objevilo několik vyvedených ohňostrojů, elfové patrně stále ještě oslavují Alban Eiler (tedy Jarní rovnodennost). Samantina velmi magická kočka nelenila a vzbudila svou paní. A naše čarodějka se nechtěla dát zahanbit a vyslala k nebi zprvu nenápadnou bílou kuličku, jež však v zápětí vyšlehla v kouli oslnivě bílého světla. Kdesi nedaleko nás v lese cosi dopadlo, Mahal (se Samantinou kočkou) se tam rozběhl a vrátil se s mrtvým havranem. Dříve, než jsme se stačili rozhodnout, co s nebohým opeřencem udělat, se kolem vyrojili oni elfové s luky v rukou a netvářili se zrovna příjemně. Naštěstí šlo jen o malé nedorozumění, oznámili nám, že v době oslav je zakázáno sesílat kouzla útočného charakteru. Prohodili ještě několik málo slov „na uvítanou“ (typu „Chovejte se slušně, nebo ponesete následky“) a zase zmizeli v lese. Zahrabal jsem havrana do sněhu, aby se s ním ráno dalo něco kloudného podniknout, a řekl si, že je zbytečné zůstávat vzhůru na stráži, když jsme tak dobře hlídaní.

Nahoru

áno jsme se kupodivu opět všichni probudili a co nejdříve jeli dál. Arnold to ještě urychlil, když vyskočil do sedla a prohlásil, že už jede. Kolem jedenácté jsme minuli dva kamenné pilíře po stranách cesty ohlašující začátek Táraosu a konečně vjeli do města. Už několik dnů zde panovalo veselí a elfové nám hned při vstupu vtiskli do rukou lahve s vínem na uvítanou. Nakonec jsme se zastavili na něčem, co by se snad dalo nazvat náměstím, a domluvili se, že se zde sejdeme zítra kolem poledne. Hned na to zamířila většina družiny do krčmy, ale elfí styl pohostinství se jim patrně příliš nezamlouval, tak hned z Meldona vymámili informaci, kde se nachází klasická „lidská“ krčma. Arnold se s ním během onoho rozhovoru navíc poněkud v něčem nepohodl a nechybělo málo, aby se pustil do boje s místními strážemi. Naštěstí ale nakonec pobral trochu rozumu a před přesilou radši ustoupil… Kam jinam než do hostince. S ním se tam vydali i Samanta, Mateřídouška a Strnadan, Melian zůstala věrná elfím obyčejům. A Andúne, Meldon a já jsme se vydali do knihovny. Tedy přesněji řečeno: Knihovna se nachází v Paláci, kde ji spravují Meldonovi rodiče zastávající při tom úřad clofoelů moudrosti (starost o knihovnu, informace, kouzlení …), tedy jeden z nejvyšších postů hned po vládci. Otec „našeho“ alchymisty nás přijal, oznámil nám, že jeho čas je velmi drahý, ukázal nám, kudy kam, a odkázal nás na své podřízené. Komorník se nás ujal a odvedl nás do knihovny, která nám, popravdě řečeno, poněkud vyrazila dech. Nebyla to ani tak místnost, jako spíš široká a velmi dlouhá chodba s vysokým stropem, v níž byly napříč postaveny regály s knihami porostlé zvláštní popínavou rostlinou (později jsem zjistil, ta milá květinka je inteligentní a slouží k podávání knih). Kromě toho zde také mají velmi důmyslnou rostlinu na výrobu čcha*. Našel jsem si tu malý stolek a píši teď na něm tento zápisek. Doufám, že tu najdu nějaké informace o to mém známém - neznámém z mého snu… A snad tu někde bude i Thingol.

Mé hledaní nevyšlo nadarmo, ale našel jsem toho poněkud víc, než bych si přál. Nejprve mne v knihovně odkázali na elfku Ilonel, která má na starosti mýty a pověsti. Kromě toho, že mi velmi pomohla (a trochu se mnou flirtovala), jsem zjistil, že je také Thingolova známá. Kde Thingol je, však nevěděla (měl se tu prý před nedávnem stavit, ale neudělal to). Potom, co mne poslala asi k ještě jednomu nebo dvěma knihovníkům, až jsem skončil v pracovně toho snad nejstaršího elfa, který kdy v Sutelionu byl. Tedy, ta pracovna spíše připomínala srdce nějakého opravdu starého a velkého hvozdu než cokoli jiného. Uprostřed kruhové místnosti tam rostl prastarý strom, zdi byly skryty pod silnou vrstvou oné popínavé rostlinky a na velikém listě seděl malinký knihovník. Když jsem mu svěřil, co hledám, vytáhl (tedy přesněji řečeno, nechal si rostlinami vytáhnout a podat) knihu snad tak starou jako byl on sám a začal mi vyprávět Legendu o mrtvé růži bolesti. Pokusím se ji tu ve zkratce shrnout.

Legenda o mrtvé růži bolesti
a konci II. Věku se divočinou potloukala družinka dobrodruhů, v níž byl i lovec jménem Edenor. Říkali si Listoví bílého dubu. Onen lovec jednou přišel s nápadem vypravit se na jistého temného theurga, kněze nějakého strašlivého božstva. Družina však svého nepřítele podcenila a on je všechny proklel. Kyra proměnil v lykantropa, Lothara ve strašlivého netvora, Titinwe, jež nejvíce nesnášela zloděje, postihla kleptomanie, z Lyky se stala nemrtvá a lidé ji později nazývali Princeznou nemrtvých, Noarina, který Lyku miloval, postihla nenávist k nemrtvým, čímž byli navždy odloučeni, a Edenor měl nést na svých bedrech utrpení každého. Listoví bílého dubu se rozpadlo a Edenor, který jediný se zdál být kletbou nepostižen, si našel novou družinu. Po nějakém čase stráveném zabíjením netvorů se vydal zabít Princeznu nemrtvých a snad náhodou nebo krutým řízením osudu se na jejím hradě potkal s Noarinem, který tam byl za sejným účelem. Když však předstoupili před její trůn, poznali v ní svou bývalou přítelkyni a málem se nechali omámit jejími sladkými řečmi. Edenor však lest prohlédl, Lyku zabil a její tělo se proměnilo v mrtvou černou růži. Noarina pak zaplavil takový vztek, že svému příteli jedinou ranou uťal hlavu. Jakmile se ale Edenorova krev dotkla mrtvé růže, jeho rány se zacelily, on oživl a uslyšel svou kletbu. Jelikož všem z Listoví bílého dubu způsobil jejich utrpení, musí je teď všechny zabít, což je pro ně jediné vysvobození, a dát napít jejich krve mrtvé růži. Jeho tělo se pak proměnilo a získalo podobu démona. Říká se, že Edenorem stále zmítalo jeho utrpení, a proto neustále plakal, a kam dopadly jeho slzy, tam vyrostl semenáček bílého dubu. Během několika let putoval Edenor zemí, získal mnoho jmen (říkalo se mu například Smutečník nebo Temný chodec), všechny své přátele zbavil utrpení, až zbyl jenom Noarin. Potkali se na konci jedné velké války s pustili se do boje. Oba prý byli stejně silní, ale Edenor nakonec svého přítele přelstil. Ten, když umíral, zvedl ze země mrtvou růži, která Smutečníkovi během souboje vypadla, dal jí napít své krve a prohlásil, že teď dojdou pokoje oba, načež růži z posledních sil rozdrtil a Edenor se sesunul k zemi vedle něho.

Snad jsem na nic podstatného nezapomněl… Každopádně z toho nemám příliš dobrý pocit. Aby těch zlých zpráv nebylo málo, rozhodl jsem se zajít na strážnici, abych se poptal na Thingola a řekl kapitánovi o těch mrtvých, které jsme včera našli. I přes drobné potíže na vrátnici jsem se dovnitř nakonec dostal a kapitán mne přijal. Zprvu se mu příliš mluvit nechtělo, ale když jsem mu ukázal pečeť královny (aby se přesvědčil, že jsem opravdu od Hraničářů), pověděl mi, že ty nebožáky neposlali do Síní věčnosti šotokanští válečníci, ale nájemný vrah, který si nechává říkat Krvavá bouře. Tedy, která. Jde totiž o ženu. Varoval mne, že je opravdu nebezpečná, popsal mi ji (přes oko se jí táhne jizva, má dlouhé světlé vlasy, většinou svázané do culíku, nosí červenou kazajku, černé kalhoty, u pasu šavli, kuši pravděpodobně od Getlinga a občas se vydává za muže) a řekl, že všechny informace o ní jsou pro ně velmi cenné. Abych řekl pravdu, vypadal opravdu překvapeně, když jsem mu řekl, že dvě noci předtím mi asi ze dvou sáhů mířila kuší do obličeje, podle něj už bych měl být mrtvý. Strážnici jsem pak opustil už bez problémů. Sedím teď pod jedním stromem a dopisuji dnešek. Slunce by mělo zajít asi až za dvě hodiny, tak jsem zvědavý, co se dnes ještě stihne stát.

Abych si trochu zkrátil čekání a zahnal chmurné myšlenky, vytáhl jsem flétnu a začal hrát. Jelikož se ale do soumraku nic zvláštního neudálo a zřejmě se ani udát nechystalo, vzal jsem to do svých rukou. Ještě před slunce západem jsem znovu zašel do knihovny, odkoupil od Ilonel pár svitků pergamenu (obchody jsou zavřené, takže se dají sehnat asi jen v knihovně) a pozval ji při té příležitosti na večeři (jako díky za pomoc). S díky přijala a vybrala jednu velmi luxusní krčmu (která měla kupodivu velmi nízké ceny). Abych ji ještě trochu více potěšil, choval jsem se k ní, jako by byla šlechtického rodu, což mělo za následek snad jedině to, že se nakonec červenala jako okvětní lístky růže. Po večeři jsem ji ještě doprovodil domů, prošel se chvíli pod hvězdami a zamířil do hostince (v němž je mimochodem i Melian), abych se trochu prospal.
Pokud se nepletu, Melian, Arnold, Strnadan s Mateřídouškou i Samanta (která navazovala nové známosti), strávili celý den i noc v hostincích. Jen Andúne obsadil knihovnu a odcházel odtud až dlouho po soumraku.

Nahoru

aždého, kdo ten den vystrčil nos z domu, uvítalo nádherné počasí… Jako stvořené pro otrlé hraničáře; to znamená, že celá obloha byla zešedlá a procházky po městě zpříjemňoval silný vítr. Jelikož o Thingolovi stále nebyly žádné nové zprávy, rozhodl jsem se hned ráno zajít k nějakému schopnému věštci, abych se dozvěděl, co našeho spoludružiníka zdrželo. Ten věštec byl theurg jménem Olvio, nechal si nadiktovat otázky, na než jsem chtěl znát odpovědi, řekl si za ně sto zlatých a oznámil mi, že se mám vrátit za hodinu (čili kolem desáté). Abych netratil čas, začal jsem rychle pátrat po nějakém klenotnictví, kde by se daly prodat diamanty (ty jsou totiž mnohem skladnější a snáze přenosné než zlaté), až jsem na radu jistého kněze z Neylina* chrámu skončil v Ivrinově klenotnictví Zlatá růže, v němž jsem kýžené zlaťáky obdržel. Na půlhodinku, která mi do desáté zbývala, jsem se ukryl do jedné tiché elfí krčmy specializované na podávání čcha a krátil si dlouhou chvíli hrou na flétnu, což je, jak jsem zjistil, vynikající způsob mrhání časem. Poté jsem se vrátil k onomu věštci, který mi hned na úvod dal krátkou, ale zato velmi obsáhlou, přednášku o sférách a démonech (pokud vás tyto věci zajímají, zeptejte se raději nějakého theurga, já bych vám v tom udělal jenom zmatek). O Thingolovi mi neřekl nic přesného, spíše jen popsal, co si myslí lidé o smrti toho jeho přítele. Tedy přesněji řečeno: Onen Thingolův přítel se jmenoval Adam, měl ženu a dítě, žil poblíž dřevorubecké vesničky patrně někde v Moray Firthu (alespoň na to ukazovalo zvláštní křesadlo, které je pro Moray Firth typické, ale Meldon mi později oznámil, že Adam žil v Cedru) a zabil ho medvěd, nebo si to alespoň všichni lidé mysleli. V podstatě jediné, co o Thingolovi zjistil, bylo, že teorii o medvědovi nevěřil a lidem se ztratil v lese, když něco (patrně Adamova zhoubce) stopoval. Pan Olvio ani já jsme z toho nebyli příliš moudří, ale shodli jsme se, že Thingol bude určitě zase v problémech až po uši a bude nejlepší vydat se mu na pomoc. Na tu hodinu a půl, která mi ještě do poledne zbývala, jsem se chtěl ještě zastavit v knihovně, ale strážný mi oznámil, že dnes je poslední den oslav, tedy den odpočinku a knihovna je zavřená. Nezbylo mi tedy, než se jen tak bezúčelně potloukat po městě. Po chvíli bloumání alejemi (zde se opravdu více hodí říkat alejemi než ulicemi) jsem narazil na jednu školu hudebního umění, ale jelikož byli tamní vrátní značně nepříjemní, rozhodl jsem se procvičit se ve hře na flétnu v další krčmě. Náhodou tam zrovna jedna bardka recitovala nějakou poezii, tak jsem si k ní přisedl a doprovázel ji hrou. A musím uznat, že tak dobře jako dnes jsem si zahrál naposledy s Alcinë*. Poledne se přiblížilo a já vyrazil na náměstí. Ještě v krčmě mi jeden hobit s rychlými prsty (naštěstí ale na tak rychlými, aby získal obsah mého měšce) vnutil lahev lossenu* a přiběhl ke mně Strnadanův plch s kusem pergamenu, na němž byl (patrně tajným hobitím způsobem) nakreslen vzkaz říkající něco v tom smyslu, abych šel ke keři s kočičkami (tedy vrbě). Bohužel jsem o žádném v okolí nevěděl, a tak jsem rovnou vyrazil na náměstí, kde jsme měli mít v poledne (tedy za pár minut) sraz s Meldonem, aby nás vzal k rodičům na oběd. Ten jsme odbyli poměrně rychle a probrali při něm pár nepodstatných záležitostí, jako jsou Kašská universita a podobně. (Co všechno bylo na stole a v pohárech a co tam potom po nás zůstalo, radši popisovat nebudu, to by byla záležitost spíše pro mlsný brk hobitího gurmána.) Rozhodli jsme se zde už příliš nezdržovat a hotovili se k odjezdu. Ještě než jsme vyrazili, jsem však vzkázal Ilonel své díky, rozloučení a nabídl jí své služby. Do půl hodiny jsme byli zase na cestě. Mračna se začínala trhat, pod kopyty koní nám ubíhala pevná zem a ve svěžím větru opět zavlála naše zástava, šípem proklátá veverka vyšitá stříbrnou nití na černém poli. Během cesty jsem vyzvěděl, že Andúne využil dnešního dopoledne k návštěvě Táraosské university, kde se po menších potížích zúčastnil přednášky o rétorice (jen jako student), Samanty že se hned ráno vyptávali strážní na jednoho člověka, s nímž minulý večer popíjela a který prý pašuje přes hranice čcha, a že Strnadan s Mateřídouškou na mne prý celou dobu čekali u vrb.
K večeru jsme zastavili u jednoho lesa, rozdělili si práce a začali budovat tábor (vím, že označovat jeden stan a ohniště jako tábor není zrovna nejpřesnější, ale má to své kouzlo). Když se Samanta s Meldonem, kteří sbírali v lese dřevo, vrátili k nám, přivedli s sebou jistého barbara zakutého do zbroje a s ohromným válečným kladivem, který se představil jako Fister Deg Kelrun a prohlásil o sobě, že putuje na sever do Cogitátu a cestou šíří víru v Morion*. Je totiž členem řádu Bílého kříže, jenž chrání chudé a šíří víru ve své bohy. Vaření večeře se opět ujal Arnold, ale tentokrát ji mírně připálil. Fister se samozřejmě pozval (tvrdil, že byl zrovna na lovu kanců, ale místo na ně narazil na Samantu) a pokoušel se nás přimět k přestupu na jeho víru, když v tom se Melian najednou skácela. Hned jsme byli u ní. Zkusil jsem seslat jedno jednoduché léčivé kouzlo, ale příliš jí to nepomohlo. Ležela na zemi v křečích a nikdo nevěděl, jak jí pomoci, vypadalo to jako účinek nějakého jedu. Fister se obořil na Arnolda, co do toho jídla přidal, a začal se s ním hádat. Pak se vzpamatoval Meldon, vytáhl z torny jakýsi lektvar (přičemž spoustu dalších rozbil a rozlil) a dal ho přičuchnout Melian, která se konečně trochu probrala a přestala se klepat. Odnesl jsem ji do stanu, kde panoval poněkud větší klid než venku, uložil ji a zabalil do deky. Když jsem vyšel ven, Fister už sundával z koně své válečné kladivo a chystal se na Arnolda. Skočil jsem mezi ně a začal jim to oběma vymlouvat, v čemž mne ostatní naštěstí podpořili, takže si Fister nakonec posbíral své věci a odjel. Zbytek večera pak proběhl klidně. Melian se jednou probudila a prosila o trochu vody, ostatní pokračovali v jídle a já jsem ještě vyřezal Mateřídoušce flétnu. Během hlídek se, pokud vím, nic nestalo.

Nahoru

eště, než jsme ráno vyrazili na další cestu, řekl jsem ostatním o Thingolovi a dohodli jsme se, že Kašskou universitou se zabývat nebudeme a vydáme se rovnou za naším spoludružiníkem. Do města jsme dorazili snad tři hodiny po poledni, zamířili do krčmy a objednali si oběd. Původně to mělo být jen něco lehkého na cestu, ale nakonec jsme hospodě U Poutníka vyjedli všechen guláš a většinu placek (Strnadan a hladový Arnold). Jelikož jsme si někteří ještě potřebovali něco zařídit, domluvili jsme si sraz a odjezd za tři čtvrtě hodiny. Meldon zamířil na universitu, Samanta, myslím, na tržiště a pak tamtéž a já se vydal shánět nějaké zásoby, pořádnou flétnu pro Mateřídoušku a bylinkářku. První dvě části proběhly bez problémů, ale když jsem u kořenářky kupoval vlčí mor (hned vysvětlím, proč), pokusilo se mne jedno očividně velmi chudé děvče okrást. Vypadala opravdu zbědovaně, tak jsem jí dal zlaťák a nechal ji běžet, což ji skutečně překvapilo. Tedy, proč vlčí mor: Thingol nevěřil, že Adama zabil medvěd, i když tomu všechno nasvědčovalo (škrábance na oknech a podobně), takže jediný tvor, který by něco podobného mohl udělat, by pravděpodobně byl nějaký lykantrop (patrně medvědodlak). A vlčí mor je na lykantropy tou nejlepší zbraní (samozřejmě hned po stříbru). Ve smluvený čas jsme se všichni opět sešli a vyrazili na další cestu. Tohoto dne jsme dojeli až k hranicím s Cedrem, kde jsme se ubytovali v hostinci v jedné malé pohraniční vísce.

Nahoru

očasí se konečně umoudřilo a zima začala viditelně ustupovat jaru. To bylo snad ale vše, co by zajímalo oko čtenářovo. Hned ráno jsme nasedli na koně a celý den jeli do Velly. Cestou jsme minuli jezerní přístav Sůyu, hlavní město Cedru, poobědvali na jednom plochém kameni na břehu jezera Loch Arian (je to největší jezero celého Sutelionu) a k večeru do Velly dorazili. Jen jednou jsme potkali karavanu se dřevem, jež se nás dotazovala na případné potíže. Jelikož jsme jeli celý den, zamířili jsme ve městě hned do krčmy, všichni až na Samantu. Ta se ještě zastavila v nedalekém lesíku, avšak co tam prováděla, neprozradila. V hostinci ještě Mateřídouška trénovala hru na flétnu (nutno uznat, že má talent), což udělalo za dneškem příjemnou tečku.

Nahoru

opravdě řečeno, ráno probíhalo dosti chaoticky. Ještě než někteří vstali, jiní už byli ve městě za svými záležitostmi a Meldon, který jediný věděl, kde Adam žil, už měl v sobě půl piva. Rozhodl jsem se tedy využít chvilky času a rychle zamířil k jednomu hobitímu obchodníkovi se dřevem. Chtěl jsem od něj vyzvědět, jak se jmenuje ta vesnice, kde Adam žil, jelikož Meldonově paměti se nedá příliš důvěřovat, ale než jsem zjistil, co jsem potřeboval vědět, muselo mi upadnout hodně zlatek (a ten hobit mne stejně nakonec poslal na úplně opačný konec lesa). Když jsem se vrátil k ostatním do krčmy, Andúne si ještě něco zařizoval ve městě a Meldon nervózně popíjel pivo, což mu bylo vzápětí zatrhnuto. Po chvíli dorazil i nás pyromág, a tak jsme se už hotovili k odjezdu, když Meldon začal vykřikovat, že byl okraden. Z truhly mu zmizely nějaké magické suroviny a přísady. Nakonec se nám ho podařilo uklidnit ujišťováním, že onen zloděj na to jistě pořádně doplatí, a vydali se na cestu. Náš alchymista se zdál celou dobu dosti nejistý, vedl nás na jednom rozcestí doleva, potom podél okraje lesa a nakonec do něj, až jsme přijeli k jedné vsi. Přivítat nás přišel jakýsi kroll (patrně místní kovář) s pár zvědavými dětmi a na návsi i místní trpasličí hostinský. Nikdo ale o žádném Adamovi nic nevěděl a Meldon si pořád mumlal, že ta studna byla na druhé straně, ta kaple tu nebyla a tak dále. Samanta však nakonec v krčmě vyzvěděla, že ta vesnice, kterou hledáme je přesně na druhé straně lesa. Měli jsme teď na výběr, jestli budeme hvozd objíždět, čímž bychom ztratili celý den, či pojedeme cestou skrz les, jež prý není zrovna bezpečná. Rozhodli jsme se tedy nemrhat časem a vydali se kratší cestou pod klenbou stromů.

Nahoru

o vesnice jsme dorazili bez potíží, jen velká část družiny, tedy přesněji řečeno oba hobiti, Arnold, Melian a Meldon, se cestou zdržela na houbách. Jako obvykle jsme zamířili do hostince, kde jsme se nenápadně začali vyptávat na Adama. Dozvěděli jsme se ale více méně jen to, co už mi pověděl Olvio. Tedy, že ho i s rodinou zabil pravděpodobně medvěd. Hostinský nám však navíc ještě pověděl, že se toho medvěda pokoušel sledovat jistý Torin, místní stopař a lovec, ale jeho stopu ztratil, a že starostova manželka (jediná žijící příbuzná Adamovy ženy), paní Farlenová, hned nechala jejich dům opravit a nedávno jej pronajala jedné kupecké rodině. Chtěli jsme se tedy stavit u Torina, avšak ten byl zrovna někde na lovu, a tak jsme se rozhodli podívat se na hřbitov na Adamův hrob. Cestou tam jsme se zastavili v místním kostelíku zasvěceném Neyle, kde Andúne přispěl místnímu knězi pár zlaťáky, a ten mu za to požehnal (snad nám to k něčemu pomůže). Samanta se pak patrně rozhodla zjistit si pár informací o tomto lese, a tak v něm zmizela a objevila se asi až po čtyřech hodinách. Na hřbitov jsme tedy zůstali jen Andúne a já. Přelezli jsme zamčenou branku (Andúne samozřejmě s pomocí magie) a začali pátrat po Adamově hrobě, který jsme po chvilce našli, žádné stopy po Thingolovi ani nic, co by nám jakkoliv mohlo pomoci, jsme zde ale nenašli. Místnímu hrobníkovi, dvoumetrovému barbarovi, se navíc vůbec nezamlouvalo, že se mu tam motáme, a tak nás (po krátkém rozhovoru o nedávno zesnulých) bez okolků vyprovodil ven. Rozhodli jsme se tedy zajít k Torinovu domu a počkat tam na něj, než se vrátí z lovu (Andúne se cestou stavil ještě v místním obchůdku, kde si nakoupil si pár pergamenů a podobných užitečností.) Čekali jsme a čekali. Samanta se mezitím vrátila z lesa a vydala se do krčmy. Se soumrakem z lesa navíc vyběhla hnědovlasá elfka, také zmizela v krčmě, ale hned zase vyběhla ven, a to s velkým houfem lidí, mezi nimiž byla i naše kouzelnice. Došlo nám, že se něco stalo, a tak jsme se k nim rychle připojili. Běželi jsme do lesa asi čtvrt míle, kde ležel na zemi zraněný elf (měl roztržené lýtko) a několika šípy zabitý vlk. Jedna poněkud prostorově výraznější dáma, jíž ta elfka oslovovala Elizo, se k němu hned vrhla a začala mu ránu obvazovat. Ani přes veškeré její snahy se jí nepodařilo nás vystrnadit pryč a pořád jsme se ochomýtali kolem (tím myslím například, že jsme jí svítili a podpírali ho na cestě domů). Nakonec ho ještě přinutila vypít nějaký léčivý lektvar a pak jsme se s ním vydali zpátky do vesnice. Cestou jsme se od Torina (což byl opravdu ten zraněný elf) dozvěděli, že to, co Adama zabilo, nebyl obyčejný medvěd, protože jeho stopy prý zničehonic končily, ne že by je ztratil. Airen, čili ta elfka s hnědými vlasy, nás navíc ujišťovala, že to nepřišlo z lesa, jelikož ona lesu rozumí a mluví s ním. A také se zmínila o Thingolovi, který do vesnice dorazil prý hned ráno po té tragédii, sháněl všemožné informace o tom medvědovi a pak prý odešel na sever (hostinský nám však ještě řekl, že Thingol se ještě toho večera ze severu vrátil a zamířil prý na jih). A aby toho nebylo málo, oba elfové se shodli na tom, že tu je medvědodlak, což se jim Eliza, která se v mnoha ohledech chová jako jejich matka, pokoušela všemožně vymluvit. Pak už jsme dorazili k Torinovu domku, avšak Eliza se velmi bránila tomu, abychom s ním dnes mohli mluvit, a zamknula se s ním uvnitř. Samanta se tedy odebrala do krčmy, kde řešila bylinkové záležitosti s Airen, (svou kočku samozřejmě nenápadně propašovala do Torinova domku) a my, dva zbylí elfové, jsme se rozhodli věnovat literární činnosti. Přesněji řečeno, Andúne psal dopis Lauriel* a já teď píšu tyto řádky. Po nějaké době vyšla paní Eliza ze dveří a ještě jednou nás ujistila, že s Torinem dnes už opravdu mluvit nemůžeme. Tak nám nezbylo, než se zajít poptat na pár věcí Airen. Rozhodli jsme se počkat na ni u jejího domu, kam se snad po půl hodině dostavila. Dnes však tyto záležitosti už řešit nechtěla, a tak jsme ji alespoň požádali o přístřeší na noc (samozřejmě jsme jí za to přislíbili pomoc a ochranu před tím, co zabilo Adama).

Nahoru

noci se mi opět zjevil Edenor. Stejně jako poprvé, i tentokrát jsme byli na zasněžené pláni a i dnes mne oslovoval mým starým jménem. Vedli jsme spolu dlouhý rozhovor o jeho trpkém osudu a o tom, proč si vybral mne, ale mnoho mi toho neprozradil (prý k tomu ještě nedostal svolení). Nakonec řekl, že mne chce naučit Stínovému umění, díky kterému prý budu schopen vycítit hrozící nebezpečí dříve, než bude pozdě. Stačí prý jen trocha více meditace denně (asi o deset minut). Když jsem se ho ptal, co za to bude chtít, odpověděl jen, že za mne zaplatili už jiní. Kdo to byl, však neřekl. Pak se rozloučil se slovy, že se mi znovu zjeví za týden, a já se probudil.

Nahoru

ndúne i já jsme vstávali už s úsvitem, abychom nepřidělávali naší hostitelce, Airen, další starosti. I tak nám ale dala skromnou snídani. Pak nás však hned vyprovodila ven a zamířila do krčmy, kde měla sraz se Samantou. Cestou tam mi ještě pověděla, že když tu Thingol byl, ptal se jí na nějaké věci o lese a ona pro něj zjišťovala cosi od stromů. Poprosil jsem ji tedy, zda by se tamtéž nezeptala na našeho přítele, a rozhodl se ji už více neobtěžovat. Už jí toho dlužíme dost. Airen pak vešla do hospody, po chvíli se zase vynořila i s naší kouzelnicí a vydaly se do stínu lesa hledat nějaké bylinky. Já jsem se vrátil za Andúnem a vykonal potřebné meditace, jak mi radil Edenor. Pak jsme zjistili, že zbytek naší slavné družiny (tedy Strnadan, Mateřídouška, Arnold i Melian a s nimi samozřejmě Meldon) se utábořil jen kousek za vsí, a tak jsme k nim připojili. Meldon však při sbírání hub ochutnal jednu, která očividně nebyla jedlá, a neustále teď kvůli tomu zvracel. Nechali jsme ho tedy odpočívat ve stanu, a vydali se posbírat pár dalších informací.
Nejprve jsme zamířili k hrobníkovi, ale tentokrát s ním mluvil Arnold. Usoudili jsme, že si spolu budou dobře rozumět. Hrobník nám toho však moc nepověděl (jen to, že dávat Adama dohromady, nebylo zrovna jednoduché). O mnoho více jsme se nedozvěděli ani od Neylina kněze, který náhodou šel kolem, a tak se valná část naší družiny odebrala po dlouhém dumání do hostince, aby mohla dumat tam. Andúne a já jsme se rozhodli zastavit ještě u Torina. Tomu už se vedlo daleko lépe než včera večer, a tak nám pověděl, jak před třemi týdny zaslechl od Adamova domu hrozný křik, běžel tam a viděl cosi běžet do lesa. Stopy to mělo medvědí, ale asi po dvou stech sázích otisky tlap prostě zmizely. To opět nebylo nic nového, ale i tak jsme mu poděkovali a zamířili pryč. Andúne za knězem, který tu vede malou knihovničku a kroniku, a já za ostatními do krčmy. Tam chvíli před polednem dorazil i kurýr s poštou, předal dopisy hostinskému a objednal si oběd. V tu chvíli jsem si vzpomněl na Andúneho, jenž minulého večera psal dopis Lauriel, vyběhl jsem z hospody za ním a našel ho pohrouženého v místních legendách. Náš kouzelník byl rád, že nemusí nosit dopis sám, a tak mi ho předal. Kromě toho mi však navíc poradil zeptat se, jestli nedostal nějakou poštu Adam. A co mne překvapilo nejvíc, mezi štosy legend a bájí tam také ležel svitek o Edenorovi! S laskavým svolením kněze jsem si ho vypůjčil a vydal se zpátky do krčmy. Andúneho psaní jsem předal a jal se zkoumat právě doručenou poštu. Nic pro Adama tam nebylo, avšak mezi různými dopisy tam byl list pro nás! Na kusu papíru byl narychlo naškrábaný a jen těžko čitelný vzkaz od Thingola, že naléhavě potřebuje pomoci a že se sejdeme na zříceninách v Cedrovém lese, což je jen o něco málo více než čtyřicet mil na jih. Opět jsem běžel za naším mágem, ale tentokrát jsem se vrátil i s ním. Ostatní už mezitím objednali něco malého k snědku, jak by řekl Arnold. Takže nám po chvilce přinesli ohromnou kýtu. V tu chvíli se vrátila i Samanta, jíž patrně přilákala libá vůně, a tak jsme se rychle dali do jídla a přemýšleli, co zde bude ještě potřeba zařídit, než se vydáme na cestu. Chtěli jsme si s Andúnem promluvit s paní Farlenovou, která si vzala všechny věci z Adamova domu a o níž jsme toho zatím příliš mnoho dobrého neslyšeli. Thingolův vzkaz však zněl příliš naléhavě, takže by nám nezbylo, než tento nápad opustit. Když vtom se otevřely dveře a do krčmy vstoupil starosta i se svou ženou a dvěma dcerami, usadili se ke stolu, a tak jsme využili situaci a pozvali se k nim (všichni až na Samantu, která se dále věnovala pečeni, a Arnolda, jenž šel prozíravě přichystat koně na cestu). Rodina Farlenová nebyla příliš vstřícná a pokoušela se nás vystrnadit i přes to, že jsme se chovali slušně. Až se najednou stalo, že Andúne snad ztratil nervy, pohlédl na starostu, řekl něco jako „sómnos“, načež starosta ztuhl a najednou hleděl na našeho mága pohledem tupým jako kroll. Paní Farlenová i obě její dcery si toho všimly a s jekotem vyskočily od stolu, pohlédly na Andúneho, pak na mne a také ztuhly. Udělaly tu stejnou chybu jako jeden barbar před týdnem v Iswearahu; podívaly se do očí hraničáři, a pokud to nevíte, kolují historky, že nám, hraničářům, září oči jako plameny nebo měsíc v úplňku. Všechny tři si tiše sedly a zvědavé dřevorubce, které nejspíš zajímalo, co tu provádíme, pan starosta (na Andúneho pokyn) ujistil, že dámy jen vyděsila myš. Pak jsme se jich začali vyptávat na Adama a tak podobně, ale zdálo se, že nic pro nás podstatného nevědí. Jednu dceru jsem poslal pro věci z Adamova domu, což se pak ukázalo jako velká chyba. Čas rychle běžel a my jsme pořád neměli žádné cenné informace, když v tom jsem si všiml, že starosta má na ruce Thingolův nátepník (ten, který dostal od Garvalského krále za namalování obrazu). Andúne stačil jen zjistit, že ho prý koupil od místního obchodníka. Pak už nás ale Samanta upozornila, že před hospodou se schází docela početný dav vesničanů, jimž patrně vadí náš kouzelník. V tom nás navíc ujistil i kněz, který právě vešel. Rozhodli jsme se tedy déle se zde nezdržovat a vyplížili se zadním východem ke koním. Snažil jsem se ještě na poslední chvíli přijít na nějaké jiné řešení, avšak marně. Naštěstí jsem si ale díky tomu vzpomněl, že jsme ve spěchu úplně zapomněli na Meldona, který stále ještě byl ve stanu za vesnicí. Poslali jsme hobity cestou napřed a sami se vydali ke stanu. Ještě urychleni pomocí magie jsme ho sbalili, naložili i s alchymistou a zamířili co nejkratší cestou k Cedrovému lesu.
K večeru jsme dorazili do další dřevorubecké vsi (tentokráte trochu větší) a jako obvykle jsme se ubytovali v krčmě. Místní hostinský, trpaslík, nám na požádání sdělil, kterým směrem leží ony zříceniny, ale varoval nás, že tam nedávno jel jeden mladík, kovářův syn, a už se nevrátil. Nechci s tím strašit ostatní, ale mám neblahé tušení, že to bude mít co dělat s Thingolem. Chtěl jsem během večera ještě procvičit s Mateřídouškou hru na flétnu, ale v lokále byl takový hluk, že téměř nebylo slyšet vlastního slova, a tak jsme raději šli spát.

Nahoru

mlouvám se, ale dnešní zápis se mi vůbec nebude psát lehce. Už půl hodiny se přecházím po pokoji a pokouším se dát dohromady smysluplnou větu…
Ráno jsem vstával dosti brzo a hned po meditacích jsem sešel do lokálu, kde se po chvíli začali scházet i ostatní. Někteří z nich, tedy Andúne a Samanta, provedli pár malých nákupů a vydali jsme se na cestu. Všichni, až na Arnolda a Meldona, kteří se minulého večera zpili pod obraz a nebyli k probuzení.
Už od rána bylo zataženo a pršelo, takže nikdo neměl zrovna náladu do zpěvu. Šli jsme lesem na jih snad dvacet mil, pak se začal terén zvedat a krajina byla více kopcovitá. Vystoupali jsme tedy na jeden vrch, který vyčníval nad koruny stromů, abychom se porozhlédli kolem, a zjistili jsme, že zříceninu, kam jsme měli namířeno, jsme minuli a o pár mil přešli. Vydali jsme se tedy zpátky a po nedlouhé době tam dorazili. Uvázali jsme koně pod svahem a začali stoupat po cestě. Stále pršelo, takže nám trochu podkluzovaly nohy. Navíc se však z hradu šířil puch hniloby a pocit strachu. Hned v bráně byla připravená past (zamaskované propadlo), ale naštěstí jsem si jí (snad díky Edenorovi) všiml a nikdo do ní nespadl (Andúne ji rozryl holí, aby o ní všichni věděli). S připravenými zbraněmi jsme pomalu a opatrně vstoupili do míst, kde kdysi patrně bývalo nádvoří, avšak nikdo nás zde nevítal. Někdo si všiml, že zpoza jednoho stromu vyčnívají zašpiněné svázané nohy a na druhé straně kousek hlavy s černými, rozcuchanými vlasy. Samanta s Andúnem to šli prozkoumat, ale ani ke stromu nedošli. Vypadalo to, jako by na ně zaútočil nějaký neviditelný nepřítel. Samanta uskočila stranou, rychle vytáhla jeden svitek, zlomila jeho pečeť a zmizela. Andúne se znovu stal terčem útoku neznámého protivníka a začal křičet, že jsou zde nevidění. Vypálil několik blesků, které patrně zasáhly něco ani ne sáh od něj. Vystřelil jsem do těch míst dva šípy a pak se mu rozběhl na pomoc s Alta-Elem v ruce. Nevěděl jsem pořádně, kam útočit, a tak jsem více méně jen máchal mečem před Andúnem v místě, kde zmizely další jeho blesky. Čepel se několikrát trochu zarazila o něco neviditelného, ale neměl jsem pocit, že bych tomu nějak příliš ublížil. Náš kouzelník nakonec vypálil ještě několik blesků, načež se ozvalo sluch drásající zakvílení a oběma se nám značně ulevilo. Jen jsem se letmým pohledem ujistil, že postava ležící za stromem je Thingol (byl v bezvědomí, dosti špinavý, pohublý a zbědovaný), a rozběhl se za ostatními, kteří se mezitím pustili do boje s několika nečekaně se objevivšími kostlivci. Ti ale měli všechno pod kontrolou, a tak jsem se vydal pronásledovat podivnou vysokou postavu, která se do té chvíle schovávala za jedním stromem. Samantina kočka, jež k ní byla o dosti blíže, pomocí nějakého kouzla během okamžiku vyrostala do velikosti člověka a změnila podobu… Proměnila se ve mne! A také se vydala za neznámým. Ten zaběhl za jednu zídku a vypálil odtamtud několik blesků rudé nebo fialové barvy a zasáhly někoho neviditelného a proměněnou kočku, jež běžela přede mnou. Proskočil jsem kolem ní a hnal se kupředu, když se hned vedle mne objevila Samanta a vypálila na oplátku ohromnou salvu zelených blesků. Nepřítel padl na zem a v tu chvíli jsem konečně uviděl jeho tvář. Byl to Thingol, avšak byl velmi pohublý, pleť měl sinavou, ruce znetvořené a přeměněné v ohyzdné pařáty, v obličeji plno jizev a v očích jen nenávist a smrt. Hned zase stál na nohou a vrhl se k meči, který měl nedaleko opřený o zídku. Byl jsem tam však dřív. Chtěl se po mně ohnat drápy, ale Alta-El jeho ránu odrazil a začal na něj s ohromnou rychlostí a razancí dotírat (nikdy mne nezradil, ani dnes, kdy veškerá má naděje a rozum zůstaly kdesi daleko vzadu). Bil jsem Thingola však jen plochou stranou meče, nechtěl jsem ho zabít. Během okamžiku už tu byla i Samanta s přeměněnou kočkou a pustily se do něj také, avšak on stíhal krýt útoky nás všech. Mezitím už ostatní dávno pobili všechny kostlivce, ale než se k nám stačili dostat, přiběhlo tam z lesa několik velikých kanců a zaútočili na ně. Melian, Mateřídouška i Strnadan se do nich hned pustili, Andúne byl velmi vyčerpán sesíláním blesků, a tak se držel více vzadu. V tom však z nedalekého křoví vyběhla podivná, ne příliš vysoká postava s dlouhými končetinami, rohatou přilbou a velikým kyjem v ruce, a běžela jim do zad. Náš kouzelník si jí ale naštěstí všiml, vytáhl odněkud podivnou černou hůlku a vypálil z ní po postavě jediný temný výboj (dosti podobný blesku), který nepřítele spálil na uhel. Thingol se mezitím bránil našim útokům, a protože se nemohl dostat ke svému meči, spílal mi všemi možnými urážkami. Několikrát už mne i Samantu (myslím) zranil a začínali už jsme být dosti zmožení bojem, a tak Samanta sebrala veškeré zbytky svých kouzelných sil a vypálila po něm ohromnou salvu blesků. Thingol padl na kolena, pohlédl na mne svýma mrtvýma očima, s ponurým úšklebkem na tváři pronesl: „Brzy se opět setkáme… Příteli.“ a jeho tělo se rozpadlo na prach. Pak se k obloze pomalu vznesl obláček bílého kouře a rozplynul se ve větru. V tu chvíli jsem přesně nevěděl, co dělám. Snad jsem doufal, že to byl jen nějaký magický výtvor, a rozběhl se k místu, kde předtím Thingol ležel svázaný, ale teď tam byly už jen provazy. Pak zase zpátky tam, kde padl a pak jsem běhal po zřícenině a zoufale hledal jakékoli stopy po něm... Marně. Když jsem se vzpamatoval klečel jsem v místě, kde zemřel, šeptal modlitbu k Mandosovi a Elbereth a po tvářích mi stékaly slzy. Pak jsem vstal, vzal Thingolův meč a beze slova odjel. Cestou zpátky do vsi jsem se pokoušel se přesvědčit, že Thingol už byl mrtvý dávno a tohle byl jen nemrtvý s jeho podobou, avšak ne příliš úspěšně. Chápu, proč to Samanta udělala, a nezazlívám jí to. Jen teď potřebuji být sám.

Nahoru

noci jsem mluvil s Thingolem. Měl ve tváři úsměv a mluvil svým obvyklým, bezstarostným hlasem. Říkal, ať pro něj netruchlíme a dal mi několik pokynů ohledně jeho věcí a přání. Bylo to příjemné setkání, kéž bychom se ale nemuseli podruhé loučit. Také se mi opět zjevil Edenor. Chtěl mne uklidnit řečmi, že Thingolův čas už nadešel a že bylo vůlí bohů, abych to prožil. Oba dva (Thingol i Edenor) se však také zmiňovali, že nás čeká zlá doba, která si bude žádat mnoho hrdinských činů… Snad to bez něj zvládneme.

Nahoru

Zde následuje dopis, který zanechal Edhel Lovcům Veverek, když odjel:

ebudu se omlouvat za to, že jsem tak beze slova odjel. Není to tak dlouho, co jsem přišel o bratra, a teď jsem ztratil druhého, takže teď potřebuji být chvíli sám.
Thingol se v noci vrátil a zanechal mi několik instrukcí, co je potřeba udělat. Pojedu teď zpátky do Bukoviny získat od starosty jeho nátepník (a všechny ostatní Thingolovy věci, pokud tam tedy nějaké další jsou) a potom do Táraosu, abych Thingolovým rodičům řekl o jeho smrti. Tam ale teď radši nejezděte, jeho otec je Vládce, a kdyby tu zprávu přijal špatně nebo byla zle podána, mohlo by dojít k hrozným věcem (zvláště pro Samantu). Vydejte se radši na sever do Moray Firthu. Thingol říkal, že v tamním lese (tom největším) najdeme u člověka Wortense někoho, jehož schopnosti a znalosti by nám mohly být velmi užitečné. Meldonovi Thnigol vzkazuje, že až se vrátí domů, má zakopat jeho prsten pod starý Táraosský strom.
Já budu navíc muset jet do Foroleionu, oznámit tam Královně smrt jejího hraničáře, takže se teď nějaký čas zase neuvidíme. Nechávám vám u hostinského náš stan i prapor, dělejte nám s nimi dobré jméno. Také vám tu nechám svůj deník, je v něm pár užitečných věcí, které jsem vám neřekl… Byl bych rád, kdyby v něm někdo pokračoval, zatímco budu pryč.
Venku svítá, je čas na další cestu. Určitě se zase setkáme.
Ať Valar střeží vaše kroky!
Namárië

Edhel

o několika měsících jsem se opět připojil k Lovcům Veverek. Tedy… Z Lovců Veverek byli v Nothanu (hlavním městě Morinexu), kam jsme dnes se Silwaniel přijeli, jen Samanta a Andúne. Náš slovutný mág, který se teď těší veliké přízni jak u starého krále Nearchuse, tak u mladého Hengista, nás pozval do jedné hospůdky pod hradem na oběd a rozhodl se za nás všechny platit. Při té příležitosti nám navíc oznámil, že mladý král shání někoho, koho by poslal na pomoc svému známému, jistému Tenedovi, regentu Machenidovy Studánky v Západním Adweru, jemuž se ztratil dvorní theurg a nikdo jej už čtyři měsíce nemůže najít. Přišlo nám to jako dobrá příležitost, jak uplatnit naše schopnosti, a tak jsme souhlasili, jen nám všem přišlo, že je nás poněkud málo. Vzpomněl jsem si na tu osobu, kterou nám Thingol doporučoval, a zeptal jsem se na ni ostatních. Je to elfí druid jménem Mavor, ale patrně se někde zdržel. Zatímco se Andúne pokoušel přijít na to, co udělat s naším nízkým počtem, vytáhl jsem flétnu a začal hrát stejnou melodii, jakou hrála jedna elfka u vedlejšího stolu na harfu. Náš mág si toho všiml, přisedl si k ní, chvilku spolu rozmlouvali a on potom dospěl k názoru, že zrovna ona by nám mohla být nějak prospěšná. Pochází z Irtilveadu a jmenuje se Finderiel… A předpokládám, že s sebou svůj luk nenosí jen tak pro okrasu. Andúne nám ještě oznámil, že on se na přání starého krále Nearchuse vydá na sever, aby tam pro něj zařídil pár záležitostí, a Mavora že za námi pošle hned, jakmile se druid objeví. Ještě, než jsme se rozešli, dal jsem každému z naší společnosti jeden z prstenů, které jsem nechal nedávno udělat; jsou ze stříbra a na každém je náš znak, veverka proklátá šípem. Myslím, že je to docela překvapilo a potěšilo. Potom už jsme se chystali k odchodu a jediné, co nás v něm trošku zdrželo, byl hostinský, který chtěl podpisy Silwaniel a Samanty (Lovci Veverek jsou teď v Morinexu velmi známí a oblíbení), a vyzvednutí koně pro Finderiel na hradě. A pak už jsme rozvinuli náš prapor a vyrazili z města ven, do krásného odpoledne pozdního léta.
K večeru jsme dorazili na hranice Morinexu a rozhodli se, že přespíme ještě v něm. Postavili jsme stan a postupně se uložili ke spánku. Hlídky jsme drželi spíše jen ze zvyku.

Nahoru

o klidné noci jsme se probudili do jasného rána a do hodiny jsme byli opět na cestě. Koně byli odpočatí a svěží a počasí vynikající, takže se nám jelo dobře, zdálo se, dnešní den měl proběhnout celý v klidu a bez potíží… A vlastně také proběhl. Jen brzy po ránu jsme projížděli ležením vojáků, kteří tábořili u silnice a pověděli nám o bandách skřetů, jež se občas potulují kolem (jednu právě včera pobili), a po poledni jsme narazili na jednoho kupce. Nechtějte, abych popisoval, jak se s ním (a následně i se Silwaniel) Finderiel hádala o cenu kotlíku, ztratil jsem přehled v tom, kdo a za kolik zlatých si ho vlastně koupil. Jen vím, že Samanta si koupila nádobí, s nímž by si mohla zřídit menší kuchyň, strčila to do pytle a nechala zmizet. Kupce to poněkud polekalo a myslím, že se ještě o něco více vystrašil, když jsme mu pověděli, že se tu na cestě ztrácejí lidé (původně jsem měl na mysli jen onoho theurga, jehož jedeme najít). Nechali jsme tedy kupce kupcem a vydali se dál, až jsme někdy v odpoledni dorazili do Machenidovy studánky.
Je to vlastně jen menší městečko s palisádou proti skřetům, běžnými prostými měšťany, „zámkem“, krčmou, pramenem opředeným nějakými pověstmi a v současné době i jedním cirkusem. Hned na rynku nás vítal početný dav lidí tísnící se před velikým, pestrobarevným stanem, před nímž na malém pódiu vyvolával jistý hobit, co všechno uvidí návštěvníci na jejich vystoupení; lamželeza, provazochodkyni, divoké šelmy, kouzelníka a jako zlatý hřeb večera… jednorožce! Nevěřil jsem vlastním uším. Oni vážně mají tu drzost, že vězní něco tak čistého a dobrého?! Rozhodli jsme se neřešit to teď, ale raději až někdy později, a ještě než jsme se vydali k regentu Tenedovi, Samanta předvedla parádní trik, při kterém odnikud vytáhla třicetisáhové lano, s kotvičkou na konci! U regenta nás přijali dobře a pan Tened nám ochotně povyprávěl vše o Josielovi, tak se jmenuje ten ztracený theurg. Je to jeho velmi dobrý a starý přítel, myslím, že spolu dokonce prošli nějakými válkami. Před několika lety přišel Josiel do tohoto kraje a Tened ho nechal bydlet u sebe na zámku, kde mohl také v klidu míchat své lektvary a věnovat se studiu magických věd. Poslední dobou (tedy předtím, než zmizel) se začal zdát theurg poněkud zasmušilý a více mluvil o stáří a podobných záležitostech, až jednoho dne odešel na bylinky někam na sever a už se nevrátil. Nikdo tomu z počátku nevěnoval příliš pozornosti, protože Josiel takto chodíval pryč často, a když se tomu věnovat začali, bylo už pozdě. Poté Nás Tened nechal, ať si klidně prohlédneme theurgův pokoj i laboratoř, ale téměř nic významného jsme tam nenašli… Tedy přesněji řečeno, našli jsme tam spoustu všemožného alchymistického vybavení, jeden dalekohled, spoustu odborné literatury a jeden papír, na kterém byl napsán návod na výrobu Kamene mudrců. Mimochodem, Silwaniel už předtím naznačila něco v tom smyslu, že ho šel Josiel někam do klidu vyrábět.
Rozloučili jsme se pro dnešek s panem Tenedem, vyšli na náměstí a rozhodli se jít se ubytovat do místní krčmy; jmenuje se U Pramene. Tam nás konečně dohnal zmiňovaný Mavor a zdá se, že nám k něčemu opravdu bude… I přestože si v některých věcech občas nerozumíme. Oznámil nám, že se zdržel kvůli tomu, že slavil své narozeniny, načež Silwaniel vytáhla z torny jantar upravený jako přívěšek a dala mu ho, ode mne dostal prsten se znakem Lovců Veverek. Zamluvili jsme si tedy pokoje na noc, nějakou večeři, otevřeli si účet a šli se podívat, co zmůžeme s tím cirkusovým jednorožcem. Nejdřív jsme poslali na průzkum naši zvířecí jednotku, někdo by to však velmi snadno mohl vidět tak, že jsme (Mavor a já) poštvali na Samantinu kočku své psy. Ti ale nic pořádného nezjistili, a tak jsme se rozhodli na to představení sami podívat. Všichni až na naši čarodějku, která prostě zmizela. Sedli jsme si úplně dozadu a sledovali vcelku vydařený program. Vydařený až na to ponižování zvířat. Vystoupení začínalo přehlídkou divoký šelem, několika čísly trojice akrobatek a následoval lamželezo; narovnal podkovu, zauzloval železnou tyč a poté vyzval na souboj někoho z publika. Nejprve vyzkoušeli své štěstí dva místní vojáci a poté Finderiel pronesla, že by to snad také zkusila. Jí snad muselo v tu chvíli přeskočit pár koleček v hlavě, vždyť nemá síly ani, aby pořádně sekla mečem, a proti takovému barbarovi by neměla nejmenší šanci. Nemohl jsem ji tam nechat jít a také nenechal, načež se urazila a na chvíli se na mne docela rozzlobila. A pak s tím samým začala i Silwaniel (pravda, ta už s mečem zacházet umí, a dost dobře), ale to už se zvedl Mavor a prohlásil, že jde on. (Asi jsem v družině sebevrahů.) Odložil své věci a nastoupil do manéže proti o dvě hlavy vyššímu barbarovi, který mu s posměškem na tváří oznámil, že ženy a elfy nebije. To opravdu neměl dělat, Mavora to totiž opravdu urazilo, pustil se do lamželeza a nakonec ho, v opravdu nejistém a dost šíleném zápase, porazil. (I když mám slabé podezření, že si trochu vypomáhal magií.) Sebral dvousetzlaťákovou výhru a vrátil se k nám. Následovalo myslím vystoupení „kouzelníka“, který klasicky tahal králíky z klobouku, kouzlil holubičky a jeho vrcholným číslem bylo, že nechal mezi dvěma zrcadly létat dva kouzelné blesky a vznesl se do vzduchu. Nedalo mi to, a abych si udobřil Finderiel, zvedl jsem mu z hlavy na dálku z hlavy jeho špičatý klobouk a posadil jí ho na hlavu (neptejte se jak, sám pořádně nevím, jak je možné, že něco takového umím). Našla v něm dvě schované růže. A poté konečně přišla drezúra koní a jednorožec. Už v tu chvíli nám všem ale bylo jasné, že tento jednorožec nebude tak moc opravdový, jak o něm tvrdí.
Tím vystoupení skončilo a vlastně všichni, kdo byli v cirkuse, se vydali do krčmy, kam je Mavor pozval, aby nemusel utrácet výhru sám. Šli i skoro všichni cirkusáci, jen několik jich zůstalo u maringotek. K těm ale po chvíli přišla Finderiel a přemluvila je, aby šli do hostince také, všechny až na toho „kouzelníka“ a principála. Ani ne za půl hodiny se však vrátila zase a odvedla tam i eskamotéra. Já se mezitím byl projít po městě, ale na nic podezřelého jsem nenarazil, což je samo o sobě dost podezřelé… Nakonec mne však našla Silwaniel a rozhodli jsme se zajít podívat na toho jejich jednorožce, když teď vlastně nebyl nikým hlídaný. Dovnitř jsme se dostali bez sebemenších potíží (jen u principála se svítilo). Zatímco jsem hlídal venku, Silwaniel vlezla k jednorožci do klece a pustila se s ním do řeči… Nebo spíše řehtání. Zjistila od něj, že je vlastně normální kůň a ten roh mu původně držel na čele provázek, ale teď už nějak zarostl a drží tam. Mé sestřičce to nedalo a hned začala bušit na dveře principálovy maringotky, aby jí pověděl, kde vzal ten roh. On však jen opakoval, že mu ho dal jeho otec, také cirkusák. Nakonec jsme se oba vrátili do krčmy, kde hostina už značně pokročila a Samanta se zde předháněla s cirkusáckým kouzelníkem v tom, kdo umí lepší kouzla… Oba toho umí opravdu mnoho; od vytahování předmětů odnikud, přes zhasínání, rozsvěcení, rozdvojování se, až po úplné zmizení a objevení se jinde. O půlnoci to vypadalo, že se to v tomto duchu protáhne až do rána, a tak jsme se Silwaniel a Finderiel začali hrát ukolébavky, aby se lidé zklidnili a šli spát, a do hodiny to opravdu zabralo. Finderiel, mírně opojená alkoholem, usnula také, a tak jsem ji odnesl do pokoje, Mavor opojený silně se skácel jakbysmet, ale toho jsme do postele dopravili společnými silami se Silwaniel. A pak se také konečně odebrali na kutě.

Nahoru

ediní, kdo toho dne vstali ráno, jsme byli Silwaniel a já, všichni ostatní ještě vyspávali po včerejší pitce. Abychom tedy zbytečně netratili čas do oběda, rozhodli jsme se projít po místním trhu a při té příležitosti se optat zdejší bylinkářky, zda neví, kam chodíval Josiel na bylinky. Mnoho toho opravdu nevěděla, vlastně ani nevěděla, že onen alchymista zmizel. Koupili jsme tedy alespoň nějaký čaj proti nachlazení a speciální dryák na léčení kocoviny. Protože jsme potřebovali, aby byli všichni v provozuschopném stavu, rozhodli jsme se ho rovnou vyzkoušet a servírovali ho ostatním s obědem. Nikdo ho nevypil celý šálek… Vlastně to myslím ani nikdo nepolkl a snažili se co nejrychleji najít něco na zapití. Mavor okamžitě vyběhnul z hospody a vrhnul se k potůčku tvořenému místním pramenem, podle něhož se celé město jmenuje (Machenidova studánka), a poté se odebral do blízkého lesíka vykonat ranní meditace. Samanta zvolila jinou strategii a pustila se hned do oběda, Finderiel myslím podobně. Někdy v tu dobu se z venku zničehonic začal ozývat zlostný štěkot a rámus, a když jsem vyběhl ven, uviděl jsem Vorima, Mavorova psa, útočícího na Silwaniel. Skočil jsem mezi ně a pokusil se dogu chytit, kupodivu se mi to povedlo a ani se nesnažila mne nepokousat. S menšími obtížemi jsem ho odvedl ke stejnému potůčku, kde se dříve svlažoval i Mavor, a pak ho poslal za jeho pánem. Silwaniel mi potom pověděla, že to udělal, protože se mu pokoušela také vnutit dryák proti kocovině…
Když jsme o něco později byli zase všichni v krčmě a dojídali oběd, objevil se posel pana Teneda, který nám přišel vzkázat, že jeho pána nás žádá, abychom k němu co nejdříve přišli. Rozhodli jsme se vyhovět, a sotva jsme dojedli, dostavili jsme se k němu. On také zrovna obědval, a tak se k němu někteří z nás neváhali přidat (ze zdvořilosti). Pověděl nám, že mu starost o přítele nedala spaní, a když znovu prohlížel alchymistův pokoj, objevil v tajné schránce jeho stolu ukrytý dopis, jenž měl na obálce napsáno, že se má otevřít čtyři týdny po jeho odchodu. Josiel v něm psal, že vydal na sever hledat bájný zámek Intralbrua, jež je snad ukryt někde v Tarském valu* a který měl dávno před mnoha lety objevit jeho kolega z oboru, mistr Scintio. A ten proslul tím, že snad dokázal namíchat lektvar zastavující stárnutí. Na zadní straně byla nakreslená hrubá mapka zobrazující jen Machenidovu Studánku, několik kopců, z nichž rozeznatelný byl snad jen ten nejvyšší zvaný Homole, a směrem na sever a mírně západně i zámek. Rozhodli jsme se ještě před odjezdem prohlédnout místní kroniky, zda tam něco o zámku Intralbrua nenajdeme, ale mnoho jsme toho nenašli. Jen, že po dlouhou dobu chátral a poté ho osídlil jakýsi Machenid. Kromě toho jsme zde však nalezli i knihu sebraných pověstí a historek právě o tomto zámku, rozhodli jsme si ji na nějakou dobu vypůjčit, abychom v ní nalezli alespoň některé odpovědi na naše otázky… A když už nic jiného, můžeme si teď po večerech aspoň číst pohádky na dobrou noc.
Opustili jsme zámek pana Teneda, Samanta se zastavila v místním kostelíku, aby nám vyprosila u Bohů štěstí, a vyrazili jsme z Machenidovy Studánky směrem na sever. Udělali jsme ještě jednu krátkou zastávku na Homoli, abychom se rozhlédli po okolí a hlavně abychom se podívali, jestli s pomocí Josielova dalekohledu, který jsme si vypůjčili, neuvidíme Intralbrua. Neviděli jsme ho, ale zvláštní bylo, že všechno obracel vzhůru nohama a zleva doprava, asi jeden z těch alchymistických výmyslů. Mavor nám při té příležitosti oznámil, že zítra i pozítří bude překrásné počasí a už jsme se chystali sjet dolů a pokračovat dál, když jsme zaslechli kopyta a na Homoli na svém poníku vyjela Mateřídouška! Bylo to opravdu příjemné shledání po tak dlouhé době, konečně někdo ze „starších“ členů naší družiny. Strávili jsme chvíli seznamováním a vítáním, já při té příležitosti dal Mateřídoušce náš prsten, a poté jsme zamířili z kopce směrem, kde jsme viděli stoupat k nebi pramínek kouře. Abych řekl pravdu, docela nás překvapilo, když jsme v údolí za dalším vrchem našli tábořit čtyři poněkud větší a velmi dobře vyzbrojené skřety. Chvíli jsme přemýšleli, co s nimi, a nakonec bylo rozhodnuto, že je obklíčíme, a bude-li to možné, zastřelíme z dálky. Jaké však bylo naše překvapení, když najednou vyskočili a se zářící šavlí, cepem a křikem se dva rozeběhli ke mně. Jeden z těch zbylých dvou, kteří měli luk, už byl mrtev na zemi, a druhý zhynul Silwanieliným šípem vzápětí. Rychle však přišel čas na meč. Ti, kteří utíkali za mnou, se zdáli být opravdu silní a jeden z nich navíc připomínal velmi rozzuřeného válečníka, jenž už se neřídí smysly, ale chce zabít vše, co se hýbe. Než jsem stačil cokoli udělat, zasypali mne ranami, že jsem se sotva udržel na nohou. Couvl, nebo jsem se možná spíše zapotácel dozadu, a co nejrychleji vyhrabal z torny jeden z léčivých lektvarů a vypil ho. Mezitím už u nich byli psi a Silwaniel a útočili na ně. Ten s cepem však jedinou ranou odpálil Vorima někam stranou a chystal se na další. To jsem po něm šlehnul jedním útočným kouzlem (jak by možná řekl některý z čarodějů) a Samanta na mne zakouzlila jedno ze svých kouzel; zjistil jsem, že všechno kolem se začalo pohybovat mnohem pomaleji… Nebo spíše já o mnoho rychleji. Skočil jsem s Alta-Elem v ruce ke skřetovi s cepem a během snad zlomku sekundy ho rozťal na několik částí. Mezitím jsem postřehl, že Mavor běžel za svým psem (léčit ho) a Finderiel skočila k tomu s šavlí. Ale s holýma rukama! Ona musela doopravdy zešílet. Jen ji několikrát švihnut a skácela se k zemi. Jen o chvilku později potkalo to samé i Silwaniel, takže jsem u něj zůstal sám. Tohle mu jen tak projít nemělo! Ani se nestihl pořádně otočit a už se musel snažit uhýbat zpívajícímu Alta-Elu. Marně. Po pár vteřinách už ležel v bezvědomí na zemi. Bohužel pouze v bezvědomí, jelikož jsme měli v plánu z nich dostat, co tu dělají. Hned jsem byl u Finderiel a dával jí pít také jeden lektvar. Rány jí krvácet téměř přestaly, avšak stále byla v bezvědomí. Silwaniel se mezitím snažila léčit Mateřídouška, ale valný účinek to nemělo, a tak jsem do své sestry hraničářky nalil i svůj poslední lektvar.
Pomalu to tu začínalo zapáchat, a tak jsme obě děvčata odnesli k původně skřetímu ohni, ovázal jsem jim rány (později i sobě) a trochu jsme ty mrtvoly uklidili. Samanta se pak pokoušela z jediného skřeta, který přežil, vypáčit ony informace (musela na sebe seslat nějaké překládací zaklínadlo, protože pořád mlel tou jejich černou hatmatilkou) a nakonec zjistila, že hledají před dvě týdny ztraceného generála. Poté přišel Mavor s koňmi a skřeta dorazil. To už byly naše elfí slečny vzhůru, i když se ještě necítily zrovna nejlépe, a jelikož se nám tu nechtělo zůstávat už ani o minutu déle, vydali jsme se zase na sever. Do večera jsme vřesovištěm ujeli ještě několik mil, až jsme se utábořili na trochu sušším místě. Před spaním nám všem Mavor opravdu výtečně přečetl jednu z Intralbruarských pověstí (o dvou bratrech, jeden skončil jako oběť temným bohům na zámku, druhý z toho zešílel a poté utekl do kopců) a já ho doprovodil na flétnu. A poté jsme se odebrali na kutě. Ostatní mne nechali spát celou noc, za což jsem jim opravdu vděčný, posbíral jsem v souboji se skřety několik ran a už jsem neměl síly na to, abych si je vyléčil.

Nahoru

elý dnešek naštěstí proběhl bez jakýchkoliv zvláštních příhod. Už od rána svítilo příjemné letnové slunce cesta vřesovištěm ubíhala klidně. Po nějaké době jsme narazili na opravdu starou a už velmi dlouho nepoužívanou cestu vedoucí na sever a pokračovali po ní, až jsme k polednímu dorazili k místu, kde kdysi velmi dávno stávala kaplička, dnes už tam jsou jen trosky. Využili jsme pěkného místa k menšímu obědu, nebo spíše svačině, a aby se nám lépe trávilo, Mavor přečetl další pohádku. Vztahovala se právě k tomuto místu. Jeden kněz kdysi odešel tajnou podzemní chodbou z kapličky na sever (patrně do Intralbrua) a když se po čtyřech dnech vrátil, byl jako rozumu zbavený. Mavor se pokoušel tu tajnou chodbu najít, avšak marně (lidé z Machenidovy Studánky ji už dávno zasypali). Jediný nález, byl zrezlý pant, který objevila Silwaniel. Dali jsme se tedy dále na sever a po míli jsme vjeli do lesa. Ač neudržovaný, vypadal živě a zdravě, jen v něm na můj vkus je poněkud mnoho srázů a roklí příliš blízko cesty. Až do večera jsme na nic nenarazili, a tak jsme se opět utábořili na menší mýtince. Rozdělali jsme neveliký oheň, uvařili špenát z kopřiv, jež Mavor přinesl, a poté nám náš druid, jak už se stalo zvykem, přečetl další z pověstí. Tentokráte vyprávěla o Honzovi, který požádal na zámku Intralbrua o práci, rok tam sloužil a poté dostal velikou odměnu, za niž nechal postavit hostinec U Pramene (v Machenidově Studánce). Rozdělili jsme si hlídky a postupně se odebrali spát.

Nahoru

ned ráno nás čekalo několik nemilých překvapení. První bylo, že Silwaniel usnula na hlídce a teď má rýmu, naštěstí na nás ale nic v noci nepřišlo. Druhé překvapení bylo však o mnoho horší; celý les se dosti zvláštním způsobem změnil. Nikde nebylo slyšet zpěv jediného ptáka, našlapovaní zvěře nebo jen šumění listí a jehličí. Bylo chladno, vítr se ani nehnul, celou oblohu zakrývala ocelově šedá mračna, jen začít pršet, bylo nepříjemné dusno jako před mohutnou letní bouřkou (ačkoli je Mavor znalec všech rozmarů počasí, nedokázal si to nijak vysvětlit) a cesta, ještě včera plná výmolů, vyčnívajících kamenů a zarůstající travou, byla nyní jako nová. A nebyla na ní jediná stopa. Na všechny padla zvláštní stísněnost. Hned poté, co jsme provedli ranní meditace, jsme uvařili bylinkový čaj pro Silwaniel, sbalili stan a rychle se vydali po cestě dál. Slunce jsme ani na okamžik nezahlédli, ba naopak, čím více bylo hodin, tím hustší a níže byla mračna a tím větší šero bylo. Kromě toho se zdálo, že míříme přímo naproti té bouři, a dokonce jsme v dálce zahlédli i pár blesků. Postupně jich byli více a více Změnila se i krajina kolem, strží, srázů i roklí stále přibývalo a začaly se kolem objevovat stromy od blesků sežehnuté. A samozřejmě jich také přibývalo… Možná by to mohlo být tím, že v Tarském valu se nachází mnoho ložisek železné rudy, nebo jsem se tím alespoň pokoušel uklidnit přátele. Všem nám ale bylo jasné, že tu působí nějaká magie. Kolem poledne začalo krápat (nepříjemně a studeně), a tak se Mavor pokusil najít nějakou jeskyni, pomocí své magie samozřejmě. Nedopadlo to však příliš dobře, oznámil nám totiž, že pod námi se nachází pouhých třicet sáhů hlíny a pak už nic. A to hned vedle byla strž hluboká přinejmenším padesát sáhů. Z dalšího kopce jsme však už uviděli cíl naší cesty, za nedalekým hřebenem čněly věže zámku Intralbrua. Přehodili jsme si kápě přes hlavu a do hodiny jsme byli před bránou. Byl to opravdu zvláštní pohled. Na skále nad dvousetsáhovou propastí se zvedaly hradby, za nimi budovy a věže a v oknech svítilo na uvítanou hřejivé zlaté světlo. Cesta k bráně vedla po kamenném mostku nad onou roklí, a přejíždět ho, nebylo vůbec nijak příjemné; dolů to bylo opravdu přinejmenším dvě stě sáhů, po stranách čněla ostrá skaliska a dno navíc nebylo vidět, protože bylo zakryté neproniknutelným oblakem mlh.
I když jsme neměli nejmenší tušení, co nás tam čeká, a jen jsme si mohli přát, aby jediná osoba, na kterou tam narazíme, byl Josiel, jehož máme přivést zpět, vystoupali jsme po cestě až mezi budovy zámku. Nádvoří vévodil jakýsi veliký strom, ale jelikož nevypadal, že by nás chtěl rovnou roztrhat na kusy, nevěnovali jsme mu žádnou pozornost. Nechali jsme koně uvázané pod jednou stříškou (žádné stáje jsme neviděli), přišli k velikým dvoukřídlým dveřím vybaveným klepadlem ve tvaru lví hlavy (jak se o tom zmiňovala jedna z pohádek) a rovnou vzali za kliku; pokud nás tam mělo čekat nějaké zlo, nechtěli jsme ho na sebe upozornit dříve, než to bude nezbytně nutné. Vstoupili jsme do ohromné a přepychově vybavené vstupní haly (měkké koberce, obrazy na stěnách pohodlná křesla a pozlacené snad vše, co pozlatit šlo) a okamžitě nás zalilo přívětivé teplo a sucho. A přímo proti nám scházela ze schodů velmi pohledná mladá lidská dívka s černými vlasy, příjemným úsměvem a s rudými šaty na sobě. Ihned nás vlídně přivítala se slovy, že je nesmírně šťastná, že má konečně nějaké hosty, ať se zatím posadíme, že hned dá připravit oběd. Abych řekl pravdu, moc se mi to nelíbí, ale dokud proti nám neprojeví žádné nepřátelské úmysly, budu se k ní chovat nejlépe, jak to bude možné. Jen po pár chvílích se tu objevil sluha jménem Francis a odvedl nás do hodovní síně. Tam už na nás slečna Valdemara (její jméno nám prozradil sluha cestou) čekala u plné tabule a nabízela nám místa u stolu. Jen, co jsme se jí představili, většina už seděla na měkkých židlích a ochutnávala jídlo, otrávené nebylo. Všiml jsem si, že se zámecká paní dokonce odráží v několika zrcadlech, takže upírka to také není… Tak kde je urytý ten háček? Během oběda, nebo spíše hostiny, nám pověděla, že tu už deset let žádná návštěva nebyla (takže Josiel Intralbruu asi nenašel) a jen tak mimochodem se zmínila, že předchozího správce zámku, pana Scintia viděla naposledy před asi dvěma sty lety. Když jsme se jí ptali, jak je možné, že žije tak dlouho, odpověděla, že o tom nikdy nepřemýšlela. Dále se nám slečna Valdemara svěřila, že tu mají vynikající skleníky, odkud berou neustále čerstvou zeleninu, že zámek je prý tak veliký, že je možno hrát si v něm na schovávanou šest let a nenajít se, a že je tu naprosto všechno, co člověk potřebuje. Nabídla nám pokoje a teplou koupel (samozřejmě až k večeru) a hned po obědě (a nějakém víně) nám ukázala skleníky. Jsou opravdu ohromné a rostou v nich snad všechny rostliny světa. Mavorovi doslova zářily oči, když to uviděl.

Nahoru

ned ráno nás opět čekalo několik velmi nepříjemných překvapení. Venku nečekaně napadl sníh a Silwaniel našla u sebe na nočním stolku vzkaz od Valdemary, že ji naše návštěva těšila, ale, že je jí to líto a už se nikdy neuvidíme. Tady byl ten háček. Řekli jsme si tedy, že to tak nenecháme a zkusíme ji najít a promluvit si s ní o tom, případně zámek opustit, problém však byl najít cestu k hlavní budově, zámek je totiž opravdu rozlehlý a my jsme, zdá se, byli od vstupu do něj co možná nejdále. Jako jediné rozumné řešení nám přišlo vystoupat na nějakou věž a odtamtud se porozhlédnout po okolí, nejdřív jsme se však museli k nějaké věži dostat, což samotné nám zabralo nemálo času, během nějž se samozřejmě přihodilo pár dalších podivných událostí. Nejprve jsme našli několik čerstvých zákusků a karafu vína (jeden byl nakousnutý, což však Samantě ani Finderiel nijak nevadilo a jaly se snídat, Silwaniel a já jsme si raději posloužili z našich zásob), a když se Mahal pokoušel vyčenichat původního majitele jídla, ztratil z ničeho nic stopu na prahu jedné místnosti. Sešli jsme do přízemí, prošli jedním nádvoříčkem a v další budově objevili ohromnou obrazárnu. Na většině obrazů byl zámek Intralbrua, na některých snad bývalí majitelé, mezi nimi i velmi moudře vyhlížející Scintio, a na jednom nedokončeném byla nakreslena i jedna docela malá holčička. Poté jsme konečně dorazili k věži a vystoupali snad přes tři stovky schodů, až jsme se dostali na její vrchol. Samanta si cestou všimla, že za každým oknem se nabízí pohled na jinou krajinu (hory, poušť, město, bažiny, …), což nás dosti znervóznilo, seshora však byl naštěstí vidět jen zámek a kolem kopce Tarského valu. Chvilku jsme si tu odpočali, zorientovali se, děvčata (nevím, zda i Silwaniel) vypila karafu vína a vydali se k hlavní budově, tedy vlastně k bráně a vstupní hale.
Cestou jsme našli jeden opravdu veliký a noblesní taneční sál s křišťálovým lustrem a menší místnůstkou se spoustou hudebních nástrojů; byly tam flétny, loutny i trubky všech možných tvarů a velikostí (všechny bohatě zdobené) a dokonce i jedna třísáhová překrásná harfa, kterou si Finderiel chtěla vzít s sebou, museli jsme ji tu však nechat. Čas mezitím pokročil tak, že sníh venku už roztál a začalo příjemně svítit slunce, a tak jsme se vydali dál k hlavní budově. Během naší cesty jsme museli několikrát procházet nahoru a dolů mezi různými patry a měnit směr, jako by nás ten zámek nechtěl pustit ven. Jednou jsme z jedné místnosti zaslechli jakýsi starší mužský hlas, ale když jsme se tam rozběhli v naději, že to je Josiel nebo snad Scintio, našli jsme jen zcela prázdnou místnost. Do vstupní haly jsme nakonec dorazili, nemohu však říci, že šťastně, nejsou v ní dveře. Na jejich místě je jen holá zeď. To bylo i na ty otrlejší povahy z nás moc, a tak jsme se rozhodli odsud dostat pokud možno co nejrychlejší cestou. Našli jsme v prvním patře místnost s okny na nádvoří, kde máme pod přístřeškem koně (pořád tam jsou), Samanta spustila z okna lano a chystala se slézt, provaz však začal puchřet, rozmotal se a rozpadl na prach, zůstalo jí jen pár sáhů. Zkusil jsem vyhodit ven jablko, a to uhnilo a zmizelo ještě dříve, než vůbec dopadlo na zem. Byl nám jasné, že tudy cesta nevede, a protože čas oběda už skoro minul, vydali jsme se do hodovní síně. Cestou jsme zahlédli kráčet jednou chodbou starého muže, který vypadal snad jako nějaký druid (nechával za sebou na zemi lístečky), ale zašel do jedné místnosti a zase zmizel. Pokračovali jsme tedy do jídelny, kde na nás už čekal prostřený stůl, služebnictvo tu ale nikde žádné nebylo. Samantě a Finderiel to však očividně vůbec nevadilo a pustily se do toho, my hraničáři jsme si opět raději posloužili ze svých zásob.

Nahoru

ylo nám jasné, že jediný, kdo by nám mohl poradit, jak se odtud dostat je pan Scintio, který by měl mít pracovnu někde ve třetím patře této budovy (Valdemara nám to včera prozradila), vydali jsme se tedy jeho pracovnu hledat. Místo ní jsme však našli ohromnou knihovnu, snad ještě větší, než je ta v Táraosu. Knihy tu ležely v policích, byly poskládány do komínků na zemi a je tu přestavená spousta dřevěných pater s dalšími svazky. A přímo uprostřed stála na podstavci snad největší kniha ze všech, byla otevřená a vedle stál brk a kalamář, jako by tu na nás čekala. Zamířili jsme samozřejmě hned k ní a zjistili, že stránky má prázdné. Až když jsme ji prolistovali, našli jsme toto:
„Mám takový škaredý pocit, že jsem něco pokazil. Zatím nevím, co a proč, ale… cítím se divně. Všechno je tady divné. Jiné. Nezvyklé. V celém zámku.
Někde jsem asi při rituálu udělal chybu. No nevadí, jdu to napravit, svět se kvůli tomu nezboří.“
Když jsme však knihu zavřeli a otevřeli, text už tam nebyl. Zkoušeli jsme do ní něco napsat a také to po obrácení i jen stránky mizelo. Psali jsme do ní různé otázky a doufali jsme v odpovědi, ale marně. Samanta nám pověděla, že je tu ve vzduchu cítit magie, je úplně všude a je jí ohromné množství… Pokud vám to něco říká, tak že je tu snad největší magické zřídlo, jaké si lze představit znásobeno dvěma. Zkusili jsme ještě do knihy napsat další otázku (myslím, „Kde je Scintio?“) a Samanta se do ní poté pokusila přelít drobné množství své magické energie. Dostavil se však zcela jiný výsledek, než jsme čekali, kniha začala zeleně zářit a krátce na to se záře počala rozlévat i z jiných knih a polic, stoly i knihovny se začaly třást a několik svazků popadalo na zem. Světlo i otřesy stále sílily, a tak jsme se raději stáhnuli do bezpečí za dveře a zavřeli je za sebou. Mezerou mezi nimi a podlahou prosvítalo ono světlo, pak zablesklo silněji a pohaslo. Když jsme opět vstoupili do knihovny, všechno zase vypadalo docela normálně, jako by se tu nic nestalo. Jen magické pole podle Samanty trochu posílilo. Vrátili jsme se ke knize, ale odpověď na naši otázku jsme nenašli jen další cizí poznámku a jeden obrázek kreslený dětskou rukou.
„Jen blázni chtějí rozumově zkoumat a popisovat svět fantazie, jakým sféry bez pochyb jsou!“
Pak se z ničeho nic ozval z druhého konce knihovny zvuk několika padajících knih a nadávky. Zahlédli jsme tam postavu, která odpovídala podobě Scintia (podle obrazů), a tak jsme se rozběhli za ním. Jako by nás však vůbec nevnímal, vyšel do vyššího patra, tam vešel do jedné chodby a ztratil se nám. Do chodbičky jsme vběhli za ním, nehořely tu však žádné svíce ani pochodně. Než by se zapálila pochodeň, Scintio by už byl dávno za horami (alespoň jsem si to myslel), a tak jsem vytáhl z torny lahvičku od Forogha Farrokhzada (trpasličího alchymisty a badatele z Artaedu), je v ní voda, která za pomoci magie nasála světlo hvězd, ale on to velice poeticky pojmenoval „tekuté světlo“. Záři, jaká se z toho však rozlila teď, by však neměl snad ani Klín Valar*, kdyby byl jedinou hvězdou, zářit začal i samotný vzduch kolem a světlo v něm zůstalo, i když jsme my odešli. Chodbička končila slepě, ale Finderiel naštěstí našla jeden kámen, na který když zatlačila, otevřely se nám tajné dveře patrně do Scintiovy pracovny. Opět tu byla spousta knih, nějaké baňky a různé předměty, o jejichž smyslu ani účelu nemáme nejmenší ponětí, a už přinejmenším několik let zde hoří svíce, protože pod nimi jsou veliké hromady vosku. Dali jsme se do prohledávání a jediná užitečná věc, jíž jsme našli, byl tento zápisek:
„… že se spousta theurgů na jeho existenci nedokáže shodnout. Je pravda, že dosud nebyla jeho existence vědecky prokázána, ale některé odvážné teorie jdou až tak daleko, že mu dávají za vinu fungování magie jako takové. Vycházejí totiž z jedné z teorií, že magie se dostává našeho světa právě skrze některá místa, tzv. magické studny. Uznávaná teorie praví, že do studen se dostává z astrálních sfér trhlinami v časoprostoru, ale naše teorie tvrdí, že se do nich dostává právě jím, že jde o jakou okliku – ani sférami, ani časoprostorem.
Jak to tam vypadá, se dá těžko představit a vůbec to nejde popsat. Pravděpodobně tam neplatí takové zákonitosti času a prostoru, jaké známe my. Pochodeň může hořet nekonečně dlouho, aniž by dohořela, inkoust nevysychá a neubývá jej, voda z konvice teče, ale nevyteče. Zastáncům této teorie se dosud nepodařilo odpovědět na to, jak je to tam s energií – z čeho oheň v pochodni hoří, z čeho se…“
Zde stránka končila, ale je snad jasné, že se zde píše o zámku Intralbrua.
Čas už se opět nachýlil, a tak jsme se vydali zpátky do hodovní síně na večeři. Opět tam už bylo prostřeno a Samanta s Finderiel se opět pustily do jídla, hraničáři i tentokrát raději jedli své zásoby. Naše kouzelnice se poněkud přecpala tak, že by nebyla schopná dojít do vstupní haly a zpátky, kam jsme se chtěli ještě podívat, a tak jsme ji uložili do jednoho pokoje naproti kuchyně hned vedle hodovního sálu (hledat naše pokoje by byl holý nesmysl) a vydali se ke vstupu bez ní. Nic převratného jsme však neobjevili. Místnost byla sešeřelá a díky venku zuřící bouři vypadala železná socha minotaura naproti dveřím opravdu děsivě. Jen pan Scintio tu na nás moudře shlížel z obrazu, kde vedle něj stála malé zlatovlasé děvčátko v pomněnkových šatech, Valdemara to však asi nebyla, protože ta měla vlasy černé. Celým zámkem se začal rozléhat zvuk zvonu, který ohlásil desátou, a tak jsme se vrátili k Samantě, rozdělili si hlídky a uložili se ke spánku. Během mé stráže se nic nestalo, Finderiel však říkala, že slyšela jakési šoupání, které ji dovedlo až do vstupní haly a pak zmizelo. Těžko říct, jestli tady opravdu někdo straší, nebo jestli už straší ve věži nám…

Nahoru

dyž jsme se ráno probudili, poskytl nám zámek další ukázku toho, jak prazvláštně tu magie funguje. Po celou dobu si udržuji kouzlo, které má chránit před blesky a podobnou útočnou magií (říkáme mu magické zrcadlo), obvykle během spánku oslábne, ale dnes bylo mnohonásobně silnější, než by mohlo být snad i to nejsilnější… Silwaniel se, myslím, stalo to samé.
Rozhodli jsme se neztrácet zde čas a vydali jsme se s novým plánem do zahrad. Samanta měla z hlíny vyvolat několik kouzelných skřítků stavitelů, aby nám ve vstupní hale udělali nové dveře, místo toho však (ne zcela úmyslně) vytvořila jednoho vysokého na dvacet stop. Druhý pokus jsme se rozhodli provést až ve vstupní hale, vzali jsme tedy každý něco hlíny a naše čarodějka tam z ní vykouzlila dva „skřítky“ lidské velikosti. Ti se hned pustili do prokopávání průchodu, avšak jednoho nečekaně rozplácla kazeta spadlá ze stropu a pod druhým se propadla podlaha. A oboje se kupodivu ihned opravilo. Došlo nám, že tudy cesta nepovede, a vydali jsme se hledat jiný východ. Finderiel chtěla (z nám ne zcela známého důvodu) najít ložnici madam Valdemary, místo toho jsme však natrefili na zrcadlové bludiště. I přesto, že jsem uvázal motouz na kliku, aby se nikdo neztratil, právě Finderiel nám náhle nečekaně zmizela. Zrovna, když jsem se pro ni chtěl vydat po provázku zpátky, objevil se tu nečekaně Mavor a s ním i mladá a velmi pohledná lidská dáma, jíž nám představil jako kněžnu Emerlzi. Na pořádné seznamování byl však čas až poté, co jsem naši elfí slečnu vyvedl z bludiště k ostatním (nejprve jsem si chtěl označit cestu rozbitým zrcadlem, ale ihned se zase scelilo, a vím, že to bude znít zvláštně, zámek mi na oplátku uštědřil ránu jedním malým sloupkem doprostřed čela, a tak mi nezbylo, než spolehnout se na sluch, což se nakonec ukázalo jako nejlepší řešení). Paní kněžna nám pověděla, že je tu už několik týdnů hostem madam Valdemary spolu s několika dalšími šlechtici a dvořany, kteří však zůstávají v zadní části zámku. Ačkoli nevypadá nikterak nebezpečně nebo nepřátelsky, příliš jí v tomhle ohledu nevěřím… Mavor se nám vzápětí svěřil, že našel text, který zněl přibližně takto:
„Dnes jsem si vzpomněl na jednu legendu. Legendu o zámku, postaveném ze střípku duše pomatené dívky, tuším dcery mocného čaroděje. Nějak to souviselo s obrazem, skrze který se do zámku dalo dostat. N¨Moc už si toho ale nepamatuji, snad jen, že se mi ta legenda strašně líbila.“
Rozhodli jsme se tedy v obrazárně se porozhlédnout, zda by tím obrazem z legendy nešlo vyjít i ze zámku ven. Nic jsme tam však ani tentokrát nenašli, a tak jsme zamířili do hodovní síně na oběd (Silwaniel a já jsme jako obvykle pojedli něco zásob, ostatní se nijak neostýchali a nijak svůj hlad neskrývali, čímž kněžnu Emerlzi poněkud pohoršili) a poté znovu do vstupní haly. Mavor totiž přišel s teorií, že onen obraz, jímž by se mělo dát projít, je podobizna pana Scintia a jakési dívenky visící právě ve vstupní hale. Projít se jím bohužel nedalo, a tak se Mavor chtěl podívat, zda něco neobjeví, když se jej pokusí rozříznout… Neobjevil, jen se pořezal, a to opravdu hodně. Pokoušel jsem se mu kouzly pomoci, ale něco kolem jako by samotnému léčení bránilo, ačkoli jsem se tedy snažil sebevíc, byli jsme nakonec oba rádi, když rána alespoň přestala krvácet.
Opět jsme usoudili, že zde už nic nepořídíme a vydali jsme se tedy znovu do knihovny, přece jen nás teď bylo o jednu vzdělanou osobu a jednoho druida více. Nic kromě dalšího krátkého vzkazu ve velké knize jsme však nenalezli.
„To je divný, minule jsem sem něco napsal a teď to nemůžu najít.“
Poté jsme si uvědomili, že nám schází Samanta a její kočka se nám snaží něco naznačit, patrně abychom šli za ní. Dovedla nás do chodby, která vedla k pracovně pana Scintia a v níž teď byla jedna zcela nová odbočka (a naše čarodějka hned vedle ní). Vyústila do místnosti obložené mnoha policemi se svitky snad všech tvarů, velikostí i stáří, a uprostřed byl na kamenném podstavci veliký zářící krystal (Samanta ho trochu prozkoumala a sdělila nám, ať se od něj držíme raději dále). Jediný další kousek nábytku byl veliký prázdný rám na obraz na jedné ze stěn, v němž se bližším ohledání objevil kouzelný průchod do zcela jiné místnosti. Bylo to však jediná možná další cesta, a tak jsme vstoupili. Prošli jsme prostou ložnicí, do které portál ústil stejným rámem, objevili pokojík zařízený jako pro malou holčičku (Finderiel si chtěla odnést jeden hřeben, ale paní kněžna ji to naštěstí udělat nenechala) a nakonec našli i hvězdářskou věž. Když jsme se z ní rozhlédli, zjistili jsme, že jsme opravdu daleko od míst, která alespoň trochu známe, a rozhodli se neztrácet drahocenný čas a vrátit se do nich. Vydali jsme se tedy ještě teď opět ke vstupní hale, ušli kousek cesty a rozhodli se přenocovat v jednom „příjemném“ salónku… Všichni až na kněžnu Emerlzi, kterou jsem doprovodil několika chodbami k jedné luxusnější ložnici, zanechal ji tam pevně doufaje, že ji (ani nás) v noci nepotká nic nepříjemného, vrátil se k ostatním, ujal se první hlídky a pustil se do psaní deníku.

Nahoru

nešní probuzení vůbec nebylo příjemné. Ještě drahnou dobu před svítáním se mnou začal Mavor třást se slovy, že právě mluvil s jakousi dívenkou Leonkou v zrcadle. Chvíli mi trvalo, než jsem se pořádně probudil a pochopil, co se mi vlastně snaží říci. Žádné děvče však už v zrcadle nebylo. Rychle jsem zahnal myšlenku, že našemu druidovi už rozum vypověděl službu (brzy by to tak jistě potkalo i nás), rozhodl se, že chodit spát na tak krátkou chvíli nemá žádný smysl a uvařil trochu čaje na probuzení. Na meditaci nebylo ani pomyšlení, to chce klidný spánek s klidným probuzením, ne takové druidské postupy, a tak si jen trochu utřídil myšlenky v hlavě a čekal na svítání… To však nepřišlo. Slunce už mělo být nějakou dobu nad obzorem, ale i přesto panovala všude hluboká tma. Rozhodli jsme se tedy ostatní probudit i tak (i paní kněžnu, jíž v noci nic naštěstí opravdu nepotkalo), skromně jsme posnídali a opět vydali dál ke vstupní hale. Ani tentokrát jsme však daleko nedošli, neboť se chodbami začal ozývat smutný zpěv (spíše jen melodie). Rychle jsme se vydali za zdrojem toho zvuku a ten nás dovedl do místnůstky s šachovnicí a zrcadlem, z nějž hlas vycházel. Mavor se k němu ihned vrhnul a bez jakýchkoliv potíží jím prostrčil ruku, a tak jsme se po kratičké poradě rozhodli projít skrz zrcadlo za Leonkou, abychom ji (jak si sama přála) provedli zpátky s sebou za jejím otcem, který by tu někde měl být.
Průchod na druhou stranu byl jako pád do hluboké vody. Tma byla hustší a temnější, a pokud tam byl zámek tichý, tady mlčel jako hrob; i slabý šepot tu zněl jako lavina. Samanta nás navíc upozornila, že stejné je to tu i s magií. Chtěli jsme se vydat po za smutným hlasem (patrně Leončiným), však ten ustal, a tak jsme pokračovali směrem ke vstupní hale, až jsme přišli ke dveřím do nějakého dalšího salónku. Vypadaly zcela normálně, zvláštní však byly události, které se staly před a za nimi. Mahal totiž z ničeho nic prohlásil, že by za ně raději nechodil, že se mu to vůbec nelíbí. Lidským hlasem! A Vorim i Samantina kočka stejně tak. I přes rady našich dříve němých tváří jsme se rozhodli nahlédnout dovnitř, abychom zjistili, co je přimělo mluvit, a spatřili uvnitř jednu zcela němou tvář. Jediným obyvatelem místnosti totiž byl zvláštní tvor, připomínající snad opravdu velikou kočku s velmi dlouhým (snad půlsáhovým) krkem a podivně moudrým výrazem. Vstalo to a mlčky nás pozorovalo. Nechtěli jsme s tím bojovat, vlastně se spíše jenom zeptat na pár věcí, a tak se s tím Mavor pokusil pomocí kouzel dorozumívat jako s jinými zvířaty. Nakonec však přišel na to, že tito tvorové komunikují telepaticky pomocí různých představ a obrazů. Nic pořádného ale nezjistil (jen, že uctívá zelené slunce) a tvor vůči nám dokonce ani neprojevil žádné nepřátelství, takže jsme se mohli vydat zase dál.
Ukázalo se, že není možné zámkem jít a co chvíli nenarazit na něco zvláštního, a tak jsme po nějaké době opět zaslechli teskný zpěv, vydali se po něm a na konec opravdu našli na jedné terase malé (asi dvanáctileté) plavovlasé děvčátko v blankytných šatech. Mavor a já jsme se s Leonkou dali do řeči, aby se nás všech najednou nebála a po chvilce se připojili i ostatní (Finderiel se nám mezitím stihla jen tak mimochodem svěřit, že se s holčičkou potkala už v zrcadlovém bludišti, ale natolik se jí polekala, že se leklo i děvčátko a zmizelo). Leonka nám pověděla, že tu už velmi dlouho čeká na svého otce, který slíbil si pro ni přijít, jakmile to pro ni bude bezpečné. Stále však nepřichází, a tak se chce vrátit za ním. Bylo nám jasné, že věci se dají do pořádku, jakmile ji přivedeme zpátky do našeho světa (nebo jsme v to, alespoň doufali), přislíbili jsme jí tedy pomoc a držíce se legendy o průchodu obrazem jsme se vydali do obrazárny. Sotva jsme však ušli pár kroků, ona prostě zmizela. Napadlo nás, že se snad v obrazárně zase objeví, a tak jsme tam co nejrychleji spěchali, ale nenašli jsme ji tam. Nezbylo nám tedy, než doufat, že na ni snad někdy opět narazíme, a pokračovali ke vstupní hale, kam jsme nakonec „šťastně“ dorazili. Napadlo nás, že bychom (my hraničáři) mohli poprosit pár kamenů ze stěny, v níž byly dveře, aby se vysunuly a udělaly průchod. Běžně takto lze odvalovat kameny i stromy z cest nebo například nechat roztát led, zámek nás však stále nechtěl propustit a naše snaha vyšla naprázdno. Jelikož na všechny opět padl hlad, zamířili jsme do hodovní síně, kde vše proběhlo jako obvykle (včetně pohoršení kněžny Emerlzi, o některých blíže neurčených členech naší družiny se dokonce vyjádřila jako o prasatech… což se na šlechtičnu, mohu-li soudit, vůbec nehodí, zámek na ni patrně už také má značně dekadentní vliv), a poté do knihovny, odkud jsme se chtěli opět dostat přes místnost se svitky a rám od obrazu k Leončinému pokoji, v němž jsme ji doufali nalézt, nenašli jsme však ani tu chodbu, která k místnosti se svitky vedla. Jako by nikdy neexistovala. Jen v knize byl další zápisek (patrně od někoho zcela nového):
„Tak jsme tam zase narazili na tu blonďatou holčičku. Nechce se s náma bavit, na naše otázky nereaguje. No já se jí ani nedivím, kdybych byl malý dítě a viděl nás, jak teď vypadáme, tak bych asi hned utek. Je to celý nějaký divný. Beďár si začíná myslet, že má v tom zámku nějakou hlubší roli.
Tak už zase někam jdeme. Zase sem někdy něco napíšu.
Bert“
A poté ještě jeden delší zápisek:
„Tak jsme v kostele našli rakev. Byla v ní nějaká holčička. Náš nejinteligentnější kroll, jakého jsme měli (minulý čas je zcela na místě), furt žvanil cosi u upírech a chtěl ji zabít. Intouš to chtěl zadržet, prej že by nám slítl zámek na hlavu, kdybychom to udělali. Mezitím se ale Břéťa napřáhl kyjem, přitom uklouzl a praštil sebou na zem, kyj spadl na něj a praštil ho do hlavy. Jsme se chlámali ještě pěkně dlouho – než nám došlo, že Břéťa už nikdy nevstane.“
Po krátké debatě nám všem bylo jasné, že Leonku pravděpodobně najdeme nejspíše na místech, kde jsme ji už jednou potkali, a tak jsme zamířili do zrcadlového bludiště. Odhadem tak v půli cesty jsme našli jedny zamčené dveře, které nás všechny k sobě jakousi tajemnou silou lákaly a my je za každou cenu prostě museli otevřít. Za nimi se rozkládala menší místnost z modrého kamene, s poklopem uprostřed podlahy a vzdušným vírem třísáhové velikosti nad ním. Sotva jsme dveře otevřeli, už se tornádo hnalo neuvěřitelnou rychlostí na nás. Rychle jsem z torny vytáhl kořen šaratičníku* ze zahrady a dal ho požvýkat těm, kteří byli přede mnou, aby rychle unikli (myslím, že to byli kněžna Emerlzi, Finderiel a Mavor). Všichni jsme se rozběhli chodbou pryč (někteří mnohem rychleji, než ostatní), já byl vzadu, abych ostatní popoháněl a snad také proto, že jsem si myslel, že bych mohl nějak ochránit. Jediný výsledek byl, že nás vír dohnal a vtáhl mne do sebe. Najednou jsem neměl půdu pod nohama a celý svět se kolem roztočil a co bylo nejhorší, uvnitř víru nebyl žádný vzduch. Kolem párkrát něco blýsklo a prosvištělo pár šípu, tasil jsem Alta-El a ohnal se několikrát kolem sebe, až se nakonec vír rozplynul a já spadl na zem (těžko říci, zda zásluhou mého meče, nebo kouzel). Celý svět se stále ještě točit, a tak jsem se ani nepokoušel vstávat, jen jsem klečel a opíral se o pevnou zem… Chybělo málo a udusil jsem se tam… Pod poklopem v modré místnosti, kde jsme všichni čekali nějaký ohromný poklad, nakonec byl jen jeden křiklavě růžový a nijak užitečný lektvar a kulička vosku.
Po nedlouhé době jsme opět zamířili k bludišti. Cestou jsme v jednom sklepení našli pouze ohromný stroj, o jehož funkci nemáme žádné ponětí, ale Leonku jsme neobjevili ani mezi zrcadly. A protože se čas znovu nachýlil k večeru, zamířili jsme zase zpět do vstupní haly, kam jsme tentokrát už bez potíží dorazili. Něco málo jsme povečeřeli, rozdělili hlídky a uložili sebe i paní kněžnu (opět ve vlastní ložnici) ku spánku.

Rád bych napsal, že během noci se nic nepřihodilo, leč tomu tak bohužel není. Když měla hlídku Silwaniel, objevila se tu z ničeho nic smrtka s kosou, jednou švihla a mé sestřičce zmizel stín (kromě toho také dosti znejistěla), načež se zubatá rozplynula.

Nahoru

áno jsme hned po probuzení zamířili do hodovní síně na snídani, jež proběhla jako všechna předchozí jídla, a odtud rovnou do knihovny, kde na nás už jako obvykle čekalo pár poznámek ve velké knize.
„Začínám si myslet, že to byl špatný nápad sem chodit. Je to tu divné a Scintia jsem dosud nenašel a asi už ho za svého života nenajdu.“ (Doposud neznámým písmem, asi Josielovým.)
a
„Jsem já to ale hlupák!!! Tělo už je v pořádku a duše vždycky taky byla! Vždyť já jí řekl, že tam má na mne počkat. Proto se nemohla dostat k sobě, proto se neprobouzí! A teď když se nemůžu dostat do sfér, ji nemohu k přivést! Já jsem ale hlupák, hlupák, HLUPÁK!!!“
Kromě toho se tam opět objevila chodba k místnosti se svitky a obrazovému rámu, neváhali jsme tedy a prošli na druhou stranu, kde jsme ihned zamířili do Leončina pokoje. Ani zde však dívenka nebyla. Když už jsme však byli v této části, rozhodli jsme se podívat do míst, kde podle kněžny Emerlzi měli být ostatní hosté. Nikdo tam samozřejmě nebyl, ale jak správně paní kněžna poznamenala, ostatní hosté asi nebyli tak hloupí a neprocházeli jen tak zrcadlem. Nezbylo nám tedy, než se jen tak potloukat zámkem směrem zhruba ke vstupní hale a nám známějším místem a doufat, že natrefíme na něco zajímavého… A samozřejmě to nemohlo trvat dlouho. Po nějaké chvíli, když venku začínalo pršet, jsme vstoupili do menšího zámečku na jednom nádvoří (takové malé letní sídlo) a ihned nás upoutal hluk, který vycházel z jedné místnosti; někdo tam rozbíjel, co mu padlo pod ruku, až se stěny otřásaly. Byl to ohromný trol, který kolem sebe nepříčetně máchal kyjem a demoloval nábytek, stěny i všechno ostatní. A velmi ho vytáčelo, že se to vše během chvilenky opět scelovalo a vracelo na původní místo. Rozhodli jsme se do věci neplést, bylo nám jasné, že zámek si to s ním co nevidět vyřídí sám. A opravdu se asi ne po minutě pod trolem propadla podlaha a zavládlo ticho.
Po krátké svačině jsme tedy pokračovali dál v naději, že příště snad potkáme někoho rozumnějšího a ani tentokrát nás Intralbrua nenechalo dlouho čekat. Při bloumání zámkem jsme vstoupili do místnosti zabírající na výšku několik pater, v níž několik sáhů nad zemí visela ve vzduchu (bez jakýchkoliv provazů a závěsů) loď. Ne příliš veliká, vlastně jen menší plachetnice s jedním stěžněm, a když jsme po schůdcích vyšli na terasu a odtud přešli po můstku na palubu, uviděli jsme za kormidlem Leonku. Byla velice šťastná, že nás vidí. Říkala, že jakmile jsme včera vyrazili k obrazárně, také jsme jí zmizeli. Chtěli jsme se s ní tedy znovu vydat tam, kam jsme měli namířeno poslední, ale Leonka prohlásila, že teď ještě ne, že si chce hrát, načež se stalo něco neuvěřitelného. Místnost kolem zmizela a loď i s námi se plavila po širém moři. Směřovala k ostrovu, na němž zlatě zářily kopule nějakého chrámu, a v hlubinách pod námi prosvítaly střechy a věže kdysi snad velmi bohatého, avšak nyní zaplaveného města. Říkala, že si zde s tatínkem často hrávali, ale častěji si hráli na piráty, a vtom ostrov i s městem zmizel a nedaleko od nás se objevila pirátská loď. A pak, dříve, než jsme jí v tom stačili zabránit, Leonka rozhodla, že si budeme hrát na to, že ji piráti unesli a my jí musíme zachránit a zmizela nám před očima! Pirátská loď si to namířila přímo na nás, aby naši loď taranovala, a my si uvědomili, že nikdo z nás neumí plachetnice ovládat. Skočil jsem ke kormidlu a snažil se alespoň s tou trochou, co jsem pochytil, když jsme pluli na Alendil a zpátky, změnit kurs, aby do nás piráti nenarazili. Došlo mi, že je to pořád trochu hra a stane se to, čemu člověk uvěří (nebo alespoň částečně). Křikl jsem tedy na Mavora, ať rychle běží do podpalubí a přinese odtamtud balistu, co tam je. Náš druid seběhl dolů a vzápětí se opět objevil na palubě i s balistou, kterou jsem si před chvíli vymyslel. Rychle ji nabil a vystřelil po pirátské lodi, zasáhl však jen plachtu. Na nabití dalšího šípu už nebyl čas, protože se mi vůbec nedařilo změnit kurs. Nepřátelská loď do nás narazila a bodec vepředu nám prorazil velikou díru do trupu. Samanta jim zapálila kouzlem plachty, ale to už se několik pirátů nahrnulo na naši palubu, a tak na mě seslala jedno urychlovací kouzlo (fungující jako kořen šaratičníku). Proti čtyřem nepřátelům teď stály pouze naše elfí slečny, které se začaly rozumně stahovat (hlavně kvůli pirátskému kapitánovi s jednou nohou, jedním okem a jedním hákem, jenž je opravdu děsil), skočil jsem ze zádi na palubu a běžel jim na pomoc (cestou jsem ještě stačil vystřelit ze svého kouzelného prstenu několik blesků). Vletěl jsem na piráty s mečem a pustil se do nich, tedy hlavně do jejich vůdce. A vůbec to nebyl nijak lehký boj. Kromě mečů a pirátských šavlí kolem totiž létaly i blesky Samanty a kněžny Emerlzi, která se také ukázala jako schopná kouzelnice. Mavor stál opodál a pokoušel se na piráty útočit hraničářskou magií, leč ne příliš úspěšně. Tohle nemohlo dopadnout dobře, máme v družině málo schopných mečů. Křikl jsem na Mahala, aby běžel rychle zachránit Leonku, my že se zatím postaráme o piráty. Poslechl a připojili se k němu i Vorim se Samantinou kočkou. Finderiel najednou vykřikla a skácela se k zemi, aniž by na ni někdo útočil. Mavor k ní hned skočil a jal se ji léčit. Piráti už zbývali jen dva, ale Silwaniel na tom také nebyla nijak dobře. A pak mne nepřátelský kapitán znovu zasáhl. Nohy mě už neudržely a já padl na palubu na kolena, rukou jsem se opíral zem. Svět kolem jako by se zpomalil a všechny zvuky jako by ke mně doléhaly z veliké dálky. Finderiel ležela na palubě bez jediného hnutí, pohled měla skelný a bez jediné známky života, Mavor klečel u ní a marně se ji pokoušel kouzly léčit. I Silwaniel se s těžkými zraněními skácela k zemi a meč jí vypadl z ruky. Jediný, kdo teď proti pirátům stáli, byly Samanta s kněžnou Emerlzi. Tohle nešlo, nemohly proti nim pálit blesky do nekonečna… Alta-El mi zabrněl v ruce, ani on se ještě nechtěl vzdát. Sebral jsem všechny poslední síly a i přes nesnesitelnou bolest se znovu postavil na nohy. V tom se však zeleně blýsklo a něco velikého a těžkého mě strhlo zpátky k zemi. To Samanta omylem pokácela bleskem stěžeň a na nás na všechny padla plachta. Rozřízl jsem látku a vrhl se k jednomu z pirátů. Také je strhla plachta a on se ještě ani nestačil zpod látky dostat. Druhého v tu samou chvíli dorazila kněžna svým mečíkem (tohle bych od ní opravdu nečekal). A hned na to na palubu přiběhla i Leonka s Mahalem, Vorimem i kočkou. Šťastně prohlásila, že jsme to dokázali, ale že její tatínek to zvládal daleko rychleji. A potom piráti i se svou lodí a mořem prostě zmizeli a my byli zpátky v té místnosti, všichni živí a jen s několika málo slabými zraněními. Vysvětlila nám, že je to hračka od jejího otce, která vždy plní přání toho, kdo je za kormidlem. Že to však je pouze neskutečné nám ani říkat nemusela. První byl u kormidla Mavor a loď najednou plula velikým městem, poté se kormidla ujala kněžna Emerlzi a na palubě se objevil jakýsi muž v poničené zbroji. Silwaniel ji však ihned vystřídala a muž zmizel. Odešel jsem z lodi zpátky na terasu a chvíli pozoroval, jak s lodí provádějí hlouposti. Ani si nevšimli, že Leonka zase zmizela.

Nahoru

amířili jsme tedy znovu do knihovny a bez dalších potíží jsme tam dorazili. Jako obvykle jsme nejdříve nahlédli do knihy, kde se tentokrát nacházel pouze opět ne příliš zdařilý obrázek dívky, která vcházela patrně do rámu nebo zrcadla. Chtěli jsme se vydat dál, hledat tentokrát kostel nebo chrám, o kterém se zmiňoval jeden z předchozích zápisů, avšak v tom se před námi objevila vysoká postava v temné kápi a s kosou v rukou. Bylo jasné, že je to ta samá, kterou potkala Silwaniel minulé noci, a že když tou kosou máchne, vezme nám všem stíny, ne-li něco víc. Rychle jsem z torny vytáhl tekuté světlo a vybleskla oslepující záře. V celé místnosti nezůstal jediný stín, takže nám neměla, co vzít. I přes to však máchla kosou a s námi se všemi se zhoupl celý svět, ale tím to skončilo a smrtka se opět rozplynula. Všem se nám ohromně ulevilo, ale ani tentokrát jsme se neměli vydat dál, neboť se chodbami znovu rozlehl Leončin smutný zpěv. Okamžitě jsme vyrazili za ní a našli ji v jednom blízkém salónku. Všichni jsme toho tu už měli dost, a tak se ji Mavorovi podařilo přesvědčit, aby šla s námi najít nějaké kouzelné zrcadlo, kterým budeme moci projít zpátky do toho původního Intralbrua, došlo nám totiž, že zámek se vrátí do normálu (nebo alespoň nějak ustálí), jen když ji dostaneme zrcadlem zpátky. Podle Leonky právě několik takových je v kostele, což se nám zrovna hodilo. Mavor ji vzal za ruku a vyrazil. Těžko říct, jak to dokázal, ale šel přímo tou nejkratší cestou ke kostelu (tajnou chodbou ke Scintiově pracovně, odbočkou dolů po schodech, kryptami a potom po schodech nahoru přímo do chrámové lodi). Celý kostel tonul v příšeří a všude panovalo hrobové ticho, že se člověk zdráhal i hlasitěji dupnout, aby ho náhodou nestihl trest bohů. Hned za oltářem byla do půlkruhu rozestavena zrcadla a opravdu nevyhlížela jako normální, byl jimi totiž vidět stejný kostel, ale na druhé straně jsme nebyli my, nýbrž skleněná rakev s dívčím tělem a několika podivnými pravidelně blikajícími a pípajícími přístroji. Nechtěli jsme tu být už ani o vteřinu déle, a tak Mavor jen Leonce řekl, ať zavře oči, a prošel s ní skrz zrcadla, my ostatní hned za nimi. Náš druid pak dívenku jemně zvedl a položil do skleněné rakve na její vlastní tělo, jež tam leželo. Naše Leonka prošla sklem a jako by se vsákla do té, která tam ležela. Najednou přestaly přístroje blikat i vydávat zvuky a spící dívka procitla, kromě toho se však zrcadla za námi zamlžila a ve vzduchu byla opět znát jakási změna. Rakev se otevřela a značně zmatená Leonka se nás začala hned vyptávat, co se to vlastně stalo a jak dlouho spala. Jen pár vteřin na to, přiběhl starý muž, jehož jsme s ní viděli na obraze, pan Scintio, a se slzami v očích ji objal.
Zdálo se, že všechno už je v pořádku a tak, jak má být, pan Scintio nám však pověděl, že je tomu právě naopak. Tím, že jsme provedli Leonku zpátky zrcadlem a položili ji do rakve, jsme právě přesunuli celý zámek do sfér, o což se on předtím pokoušel, aby svou dcerku ochránil. (Jak jsem psal už 24. Tajena, pokud chcete o sférách vědět něco více, zeptejte se raději nějakého theurga, já toho o nich mnoho nevím, jen, že v nich sídlí démoni a prý i duše zemřelých.) Cestou do své pracovny se nám naštěstí zmínil, že podle jedné teorie stačí usnout a dostaneme se zpátky do normálního světa. Všem nám spadl kámen ze srdce, ale rozhodli jsme se ještě nejdřív najít Josiela, pro kterého jsme sem byli posláni. Pan Scintio řekl, že předtím musí tak jako tak ještě něco přichystat, a dal nám s sebou jako průvodce Franklina. Ten nám cestou pověděl, že on (Franklin) je vlastně zámkem a může v něm být kdekoli kolikrát si jen bude přát, což demonstroval tím, že se tu najednou objevila celá řada Franklinů, kteří nám ukazovali cestu k Josielovi (byl prý v jedné místnosti a zkoušel něco se zrcadlem). Valdemara se zase měla starat o Leonku. Po chvíli jsme došli do salónku, kde měl náš hledaný alchymista být, ale místnost byla prázdná. Franklin nám pověděl, že ho musel „uzemnit“, protože dělal výtržnosti, a teď je ve sklepeních. Jen krátce na to nám náš průvodce oznámil, že Josiel usnul a zmizel. Ještě nějakou dobu jsme s ním vedli debatu o tom, co všechno je ve sférách vlastně možné (například by nám mohl zavolat nějakého démona nebo by se tam mohlo objevit cokoli, co bychom chtěli… samozřejmě se u některých členů naší družiny okamžitě objevily hromádky zlata a drahých kamenů). Napadlo mě tehdy podívat se po významu té voskové kuličky, jíž jsme našli spolu s tím růžovým lektvarem (ten je mimochodem jeden z tak zvaných Welfových lektvarů a dokáže způsobit, že člověk je po jeho vypití mnohem krásnější). A podíval jsem se naštěstí na správné místo, ve svitku o výrobě Kamene mudrců, jež jsem si půjčil z Josielovy pracovny, se psalo o tom, že jeho konečná fáze je vosková kulička! Teď jsme to však dále řešit nehodlali. Zašli jsme ještě na chvilku do stájí za Leonkou, podívat se na jejího poníka, holuby a rozloučit se a pak jsme se už rovnou vrátili k panu Scintiovi. (Mimochodem, kněžna Emerlzi se nám ztratila už někde cestou, tak předpokládám, že už rozumně zalehla, usnula a snad se odtud dostala.) Ten nám už namíchal jakýsi lektvar a řekl, že už je jenom potřeba ho vyzkoušet. Jako dobrovolník se nečekaně nabídl Mavorův Vorim. Josiel do něj lektvar nalil, pes se po vteřince svalil na zem, usnul a opravdu zmizel. A tak jsme se bez okolků napili i my ostatní a já jenom doufal, že jsme tu na nic nezapomněli…

Nahoru

dyž jsme se ráno probrali, čekalo nás jako obvykle zcela nečekané překvapení. Byli jsme zpátky v lese u té staré cesty, kde Silwaniel usnula na hlídce. Hned jsme běželi zkontrolovat stopy a zjistili jsme, že neuplynul ani jediný den, všechno se nám to patrně zdálo během jediné noci, nebo to tak alespoň na první pohled vypadá. Silwaniel pořád má Welfův lektvar, Kámen mudrců i kamenný bubínek, který někde v zámku našla, Mavor má svou sedmikrásku (ani nevím, kde ji tam vlastně vzal) a já zápisy v deníku, takže to sen nebyl. Jen teď musím změnit v deníku data.
Hned po snídani jsme se rozhodli vydat se směrem k zámku zjistit, jak to tam vypadá či zda tam není Josiel, a rovnou jsme vyrazili. Les tentokrát byl zcela normální, plný různého šumu, zpěvu ptáků a šelestění zvířecích nohou v listí. Až na jednu veverku, kterou jsme cestou ulovili, proběhla cesta zcela poklidně a my se kolem desáté objevili u strže nad níž na strmé skále čněly rozeklané zdi a zříceniny zámku Intralbrua. Vjeli jsme do jeho bran a bez potíží vstoupili; jeho krása, jak jsme si ji pamatovali ještě z našeho „snu“ byla ta tam. Už přes čtyři sta let se tu o to vlastně nikdo nestaral. Samanta nám oznámila, že zůstane ve vstupní hale, kde si chtěla oživit železnou sochu minotaura, a tak jsme se jali prohledávat zámek bez ní. Zamířili jsme nejprve do zahrad, kde jsme věděli o jedno vstupu do sklepů (mysleli jsme, že Josiel bude ve sklepení, jak nám říkal Francis), ale nenašli jsme ho tu. Chvíli jsme tedy jen tak náhodně bloudili zámkem a poté jsme zamířili do knihovny. Tam sice také vůbec nic nebylo (dokonce ani ona velká kniha, už se stačila dávno rozpadnout na prach), ale v tajné pracovně pana Scintia (tentokráte už bez věčně hořících svíček) jsme našli stopy vedoucí odtud, i když už opravdu hodně staré. Sledovali jsme je jednou chodbou a zdá se, že úplnou náhodou jsme tam potkali lidskou dívku. Vypadala opravdu zmateně a zároveň velmi šťastně, že nás vidí. Jmenuje se Lucie a dříve pásla nedaleko ovce (pořád má v ruce svou pastýřskou hůl). Prosila nás, abychom odtud co nejdříve odešli, ale museli jsme nejdřív najít našeho alchymistu. Pokračovali jsme tedy dál po stopách a konečně se na nás usmálo štěstí. Vedly do místnosti, kde na zemi opravdu ležel starý Josiel. Byl také opravdu zmatený a nebyl sto pochopit, co se vlastně stalo. Nakonec usoudil, že to snad byl sen a že musel spát celé čtyři měsíce. My jsme se rozhodli mu raději neříkat nic o tom, co se na zámku přihodilo nám, a jen jsme je oba vedli ven. Před vstupní síní už na nás čekala Samanta a s ní více než dvousáhová oživlá socha… Abych řekl pravdu, vůbec se mi to nelíbí, ale snad naše kouzelnice ví, co dělá. Posadil jsem Lucii na svého koně a sám šel pěšky. Mavor vzal k sobě do sedla Josiela a vyrazili jsme. Nebohá socha musela celou dobu klusat, aby udržela s chodcem krok. Utábořili jsme se až v podvečer v lese kus za místem, kde jsme spali minulou noc. Dnes se však naštěstí nic podobného tomu včera nepřihodilo.

Nahoru

elý dnešní den jsme strávili cestou. Počasí nám přálo, celou dobu zářilo slunce a na obloze nebyl jediný mráček, přesně podle Mavorovy předpovědi… Nechci si stěžovat, ale už by konečně mohlo trochu zapršet, přece jenom je už podzim a mnoho vody ještě z nebe nespadlo, nepočítáme-li neskutečné počasí kolem Intralbrua. Odpoledne jsme dorazili k troskám kapličky a pohled na ně Lucii značně vyvedl z rovnováhy. Říkala, že to tu znávala, že sem chodívala na kázání a nedaleko pásla ovce. To se začala strachovat, jak jí vynadá majitel těch ovcí, se kterými tehdy nepřišla domů, jedna se totiž ztratila a Lucie zabloudila až do Intralbrua. Říkala také, že by tu nedaleko měla být i vesnice, a tak jsme se vydali směrem, který nám určila. Nic jsme však samozřejmě nenašli. Musela být chudinka v tom chycená minimálně sto let. Nedokázala se s tím pořádně vyrovnat, a tak přišla s teorií, že ještě pořád spí, a až se probudí, všechno bude zase normální. Rozhodli jsme se, že je zbytečné dnes pokračovat v cestě, postavili stan, něco pojedli a jako obvykle jsme si rozdělili hlídky a ulehli.

Nahoru

Po další klidné noci a příjemné snídani jsme se vydali na další cestu vřesovištěm. Šli (tedy já šel, socha běžela a ostatní jeli) jsme celý den, až nás v podvečer uvítaly brány Machenidovy Studánky. Zamířili jsme rovnou k panu Tenedovi a ten nás velmi přátelsky uvítal, už snad ani nedoufal, že se vrátíme. Pozval nás k sobě na večeři a chtěl po nás vědět všechno, čím jsme tam museli projí. Mavor se tedy dal do vyprávění, a jak jsme se domluvili, vynechal tu část, v níž jsme byli v zámku „hosty“ i my. A samozřejmě si příběh decentně přikrášlil. Jen si vážně nevzpomínám, kdy jsme bojovali s tou čarodějnicí, která chtěla Lucii obětovat a Josiela použít jako zdroj mnohého vědění, a s jejími hordami skřetů… Asi jsem to musel zaspat. Zmínil jsem se panu Tenedovi o smutném osudu Lucie a naštěstí ho přesvědčil, aby se jí jako místní regent ujal, a kdosi pak volně navázal na řeč o odměně. Po chvíli společného přemýšlení jsme se dohodli na osmdesáti zlatých pro každého a nějakých kouzelných předmětech (hlavně lektvarech) od Josiela. Zanedlouho jsme už byli u alchymisty v laboratoři a vybírali si. Neptal jsem se ostatních, co chtěli oni, ale já si nechal do koženého řemínku, který půjde použít i jako náramek, zaklít démona, jenž dokáže na krátkou chvíli toho, kdo má řemínek na sobě, pomocí magie až dvojnásobně zrychlit. Ještě tohoto večera se Samanta odebrala do kovárny, pronajala si ji a pustila tam svou sochu, aby si ukovala novou halapartnu, kterou si hned zítra nechá naše kouzelnice ještě posílit. To už jsme ale většina spali v měkkých postelích ve tvrzi regenta Teneda.
Zapomněl jsem se ještě zmínit, že cirkus už se vydal na další cestu, takže ve městě panuje zase obvyklý klid.

Nahoru

ovolím si shrnout těchto několik dní do jediného zápisu, pergameny přece jen stále ještě nerostou na stromech…
V úterý 11. jsme ponakupovali, co nám v zásobách scházelo a po čem naše srdce toužila (například Samanta si koupila prázdnou knihu, aby si do ní mohla zapisovat svá kouzla). Hned ono první ráno jsme se stavili v Josielově laboratoři, upřesnili mu naše požadavky ohledně kouzelných předmětů (třebas naše čarodějka mu dala novou halapartnu své sochy, aby ji magií posílil) a Mavor mu znovu povyprávěl historku o tom, jak jsme ho vlastně zachránili. Josiel prohlásil, že je to úžasné a že má v plánu sepsat další knihu pohádek o zámku Itralbrua… Patrně stejně užitečnou, jako je ta, jíž už máme.
Vydali bychom se na další cestu už toho dne, avšak výroba našich kouzelných předmětů měla Josielovi trvat pět dní, a tak jsme byli nuceni tu zůstat. Čas jsme trávili porůznu; v zámecké knihovně, hraním v hospodě, v lese, vypomáháním a tak podobně. Samanta chtěla se svými oblíbenými pomocníky pomoci místním lidem ve stavbě nových hradeb, avšak její snaha skončila fiaskem, když její trpaslíčci zešíleli a místo stavění se pustili do demolice. Naštěstí to ale pro nás nemělo žádné horší následky, než poněkud rozčíleného stavbyvedoucího…

Nahoru

nes jsme konečně opět vyrazili na cestu. Rozhodli jsme se vydat se zpátky do Nothanu, kde jsme doufali narazit na Andúneho. Snad už záležitosti starého krále na severu vyřídil a bude se moci pustit na další cesty s námi. Bylo příjemné podzimní počasí a nic nás během naší pouti neohrožovalo, takže nám cesta vcelku rychle utekla a my večer dorazili do vesničky Eremanu, jež leží na hranicích Západního Adweru s Morinexem. Navečeřeli a ubytovali jsme se v hostinci U Vlasatého Petra, který vlastní i řídí opravdu vlasatý Petr, nutno jen dodat, že je navíc zelenovlasý.

Nahoru

 snídaně nás Mavor zaskočil poněkud nepříjemnou zprávou; potkal tu jednoho starého známého a rozhodl se s ním vydat do svých rodných míst, kde se prý vyskytly nějaké problémy. O jaké problémy se jedná, nespecifikoval, avšak vesnice Velengar, kolem níž se bude pohybovat, leží na hranicích Východního a Západního Adweru, které spolu válčí. Rozloučil se s námi, odjel se svým přítelem a nám nezbylo, než pokračovat do Nothanu bez něj. Říkal, že když bude mít nějaké potíže (všichni pevně doufáme, že žádné nebudou), okamžitě nám dá vědět.
Včerejší přívětivé počasí dlouho nevydrželo a nás po pár hodinách zastihl déšť, který zanedlouho přešel v silnou bouřku. Mně takové počasí nevadilo, jen jsem měl trochu strach, aby Samantina železná socha, která za námi klusala, nezačala přitahovat blesky. Ostatní se však tvářili značně kysele, a tak není divu, že hned v nejbližším městě, Palisoru, vpadli do první krčmy na kterou narazili. Socha s koňmi se uchýlila do stájí a my do sucha hostince, kde při marném hledání volného stolu nečekaně nalezli Andúneho. Zrovna se dohadoval s jedním úředníkem o nesmyslném případném zákazu sesílání ohnivých a výbušných kouzel v obydlených městských čtvrtích. Přisedli jsme tedy k nim, smetli úředníkovy argumenty pod stůl, objednali si oběd, a sotva úředník odešel, povyprávěli jsme Andúnemu, co se nám přihodilo při zachraňování Josiela. Poté, co jsme spořádali naši půlku selete (nebo alespoň její značnou část), rozhodli jsme se strávit zde ještě chvíli pokusy přehlušit lid v krčmě hudbou. Toto naše úsilí však ukončila jiná skupinka dobrodruhů, která si k nám přisedla a začala s našimi děvčaty hrát kostky a karty (tedy s Finderiel, Silwaniel a Samantou). Andúne se odebral k jednomu z vedlejších stolů, aby si poslechl, co vypráví jeden čaroděj (mluvil o akci, na niž se chystají) a já sám dál hrál na flétnu a pozoroval, jak se ostatní baví hazardem. Když už se začali navzájem urážet, že podvádí, šel jsem zaplatit a zjistil, že venku už neprší. Oznámil jsem ostatním, že bychom měli pokračovat v cestě, avšak než jsme stihli krčmu opustit, strhla se v ní rvačka. Rozhodli jsme se do ní raději nezapojovat a rychle jsme se protlačili ven, osedlali koně, Samanta promazala sochu, která stačila mezitím poněkud zreznout, a vyrazili jsme na sever do Nothanu.
Daleko jsme však nedojeli, neboť jsme Silwaniel, Andúne a já zpoza jednoho blízkého kopce zaslechli jakýsi zoufalý hlas. Vyjeli jsme na vršek, abychom zjistili, co se děje, a spatřili na úpatí pod sebou sochu muže v hábitu, který jakoby stál před něčím hrůzostrašným, a do kopce proti nám těžkými kroky rázovala dosti podivná postava. Vypadala podobně jako Samantini pomocníci, jen byla mnohem robustnější, něco přes sáh vysoká, měla opravdu veliké pěsti a zlostně vyhlížející rudé oči. Čas od času zařvala a uhodila pěstmi do země, načež se půda kolem zvlnila jako voda, když se do ní hodí kámen. Po kratičké poradě jsme se rozhodli, že je to vynikající příležitost na to, abychom zjistili, co všechno Samantina socha zmůže. Naše čarodějka nebyla proti, jen poslala Ouško (svou kočku), aby sochu kouzly urychlila. Netrvalo dlouho a přesvědčili jsme se, že Samantin nejnovější služebník se dovede svou halapartnou skutečně ohánět. Projeli jsme kolem hromádky hlíny, jež z oné věci zbyla, a jali se prozkoumávat kamenného muže. Ani jsme nemuseli být kouzelníci, aby nám bylo jasné, že je to člověk proměněný v kámen. Samanta tedy uložila soše, aby ho vzala a zamířili jsme opět do Nothanu, kam jsme v podvečer bez dalších potíží dorazili. Vydali jsme se rovnou do magické university a na pokyn jednoho z čarodějů složili zkamenělého chudáka do atria. Samanta se poté vydala shánět nějaké solidní mazadlo, aby jí socha příliš nerezla, a Silwaniel se rozhodla prodat kouzelný lektvar, který jediný spolu s Kamenem mudrců, jejím kamenným bubínkem a Mavorovou sedmikráskou nám z Intralbrua zůstal. Podle všeho to byl to byl jeden z tak zvaných Welfových lektvarů, jež jsou velmi vzácné a ceněné, takže se jí nakonec podařilo cenu usmlouvat na půl druhého sta. Nevím však, co ji to napadlo, ale z čista jasna se rozhodla, že dá utržené peníze mně. Chvíli jsem jí to rozmlouval a nakonec jsme se dohodli, že z toho uděláme společný fond pro nejnutnější potřebu. Alchymista, se kterým jsme jednali nám poté doporučil, že kdybychom chtěli pořídit nějaké magické předměty, ať navštívíme jejich magický obchůdek a vypařil se… Tedy samozřejmě ne doslova. Jelikož jsme však byli poněkud poznamenáni cestou po rozbahněné silnici a obchody už tak jako tak zavíraly, zamířili jsme raději do hostince na večeři a další požitky, které krčma poskytuje.


Nahoru

elikož to bylo nejblíže, zamířili jsme do hospůdky hned vedle magické university, kde jsme si, protože tam bylo značně přeplněno, přisedli k jednomu párku studentů, kteří si opakovali na zkoušky výrobu lektvarů. Jen Samanta se přidala k trojici jiných, patrně zámožnějších učňů, které okouzlila svou sochou, kde a jak trávila noc, nemám tušení, protože z krčmy odcházela mnohem později než my. Naše společnost se mezitím navečeřela a Andúne rozhodl, že noc strávíme na kolejích magické university. Asi dvě hodiny po setmění jsme se tam tedy vydali, po dlouhém přemlouvání obměkčili srdce strážného a dostali jsme dva pokoje. Rozhodli jsme se raději si pořádně odpočinout a šli rovnou spát, nedbaje na to, že o pár pokojů vedle probíhaly bujaré oslavy, na něž jsme byli zváni. Asi kolem půlnoci nás však nevyhnutelně musel vzbudit průvod kolemjdoucích oslavujících, kteří si nás za hlasitého vykřikování „Zkouškovééé!!!“ chtěli odvést s sebou. Silwaniel je zahnala dobře mířenou ledovou sprchou a já je začal zapuzovat mrtvou veverkou. Když si to uvědomili, raději se přesunuli dál sami… Z toho jasně vyplývá, že jediná užitečná a dobrá veverka je mrtvá veverka. Po této noční zkušenosti, jež nás všechny přesvědčila, že studovat magii je hazard se zdravím, nás do rána naštěstí už nic nerušilo.


Nahoru

Mám pocit, jako by od rána neuplynulo několik hodin, ale měsíců, možná proto bude dnešní zápis vyznívat poněkud nesouvisle a nejistě.
Hned po snídani jsme opustili koleje a první místo, kam naše společnost zamířila, bylo samozřejmě tržiště. Nevím, co to naše děvčata popadlo, ale Silwaniel si usmyslela, že chce jestřába, a Finderiel cvičenou vlaštovku a po mne chtěli, abych jim je chytil. Nezbylo tedy, než navštívit provaznický krámek a pořídit tam sítě (měli jsme štěstí a natrefili tam zrovna na jednu z elfího lana), s chytáním vlaštovky musíme počkat, až bude před deštěm, s tím jestřábem ještě nevím. Zatímco my jsme pořizovali vybavení na odchyt ptactva (a zatím nepopsanou knihu, jež bude sloužit jako herbář), Andúne se Samantou zamířili do obchůdku u magické university a „vyrabovali“ ho. Nemám přehled o všem, co si odtamtud odnesli, jen vím, že Samanta odtud má nové mazadlo na sochu a Andúne knihu o ohnivé magii, oba tedy očividně našli, po čem jejich srdéčka toužila. Jako by toho ještě nebylo dost, děvčata se vydala shánět nové a lépe vypadající šaty, a tak jsme se Andúne a já rozhodli poptat po nějaké práci. Samozřejmě v krčmě, protože tam se shání nejlépe. Vybrali jsme si jednu ne příliš vzdálenou od jižní brány a rozhodli se přisednout si k bardovi, který tam hrál. Potulní bardi jsou totiž lidé, kteří jaksi záhadně mají o všem přehled a vědí toho víc, než se může zdát. Ale tenhle byl očividně výjimka. Sice věděl o drobných problémech s vlkodlakem, které mají lidé z jedné vesnice, ale potom nám začal vyprávět neuvěřitelné historky o jedné družince dobrodruhů, nějakých Lovcích Veverek. Ani jsme nevěděli, kolik jsme toho vlastně už udělali. Trochu jsme poupravili některé jeho informace, doplnili pár nových a tak podobně. Kdo jsme, se ale dozvěděl, až když jsme z krčmy odcházeli. Posbírali jsme naše dámy a vydali se rovnou na hrad, zaslechli totiž mimo jiné, že naše služby by se znovu hodily jeho výsosti Hengistovi.
Král Morinexu pro nás opravdu měl práci, pro níž jsme se hodili, jen s námi kupodivu chtěl mluvit zcela v soukromí. Svěřil se nám, že zjistil, že na hradě je tajný zvěd ze Západního Adweru. Nechal tedy vyhlásit veřejnou soutěž o novou Morinexskou hymnu a nějakým způsobem zjistil, že místní (poměrně známý a vážený) skladatel Andrej Syslij tomu zvědovi má poslat ve své hymně nějaký vzkaz. A na nás prý je, abychom originál páně Syslijovy hymny získali v podstatě v nulovém čase, aniž by to kdokoli zjistil, a předali jej Hengistovým odborníkům na zjištění oné zprávy. Samozřejmě prý dostaneme vše, co budeme potřebovat a veškeré náklady budou hrazeny ze státní pokladny. Kromě toho nám král Hengist vyhradil na hradě několik pokojů, a tak jsme se v jednom salónku pustili do porady, až jsme nakonec vymysleli jeden plán, ne zrovna nejlepší. Rozhodli jsme se nejprve rozmístit naše lidi (tedy nás) na všechna důležitá místa. Samanta zůstala na hradě a my ostatní jsme se vydali na magickou universitu. Jednak, abychom si vyptali od králových lidí na universitě (nějaké svitky neviditelnosti, svitky hledající neviditelné, ale také svitky, které do poslední kaňky přesně přepíšou jakýkoliv text, a pro každého něco jako křišťálovou kouli v malinkatém provedení, přes níž spolu budeme moci komunikovat, ať už budeme každý na jiném konci města), a jednak, abychom v tamní knihovně zanechali Andúneho. Mezitím se Finderiel vydala do místního zlodějského cechu, aby navázala kontakty a vyžádala si od nich nezasahování nám do akce. A nakonec jsme Silwaniel a já zamířili k samotnému Sysliji, stálo mě to mnoho přemlouvání, ale nakonec jsem sestřičku přesvědčil, aby k němu na oko vstoupila do učení, potřebujeme totiž někoho, kdo by v onom skladateli vzbudil důvěru a třeba ho i nechal nahlédnout do děl, na nichž právě pracuje. Pan Syslij nás přijal a přesvědčit jej, aby Silwaniel učil, bylo kupodivu mnohem snazší, než ji. Sice se nejdříve tvářil velice pochybovačně, když jsem mu tvrdil, že Silwaniel je mojí žačkou, ale poté, co jsem se mu zmínil, že mne učila Alcinë, nám očividně uvěřil, přistoupil na náš požadavek a naše Hraničářku k němu měla ve čtyři hodiny odpoledne nastoupit na první hodinu. Samozřejmě za patřičný peníz.
Já jsem se vrátil za ostatními do hospůdky u magické university, kde už nějakou dobu čekali Andúne i Finderiel, která ve zlodějském cechu moc nepochodila a dokonce tam byla okradena (tedy, příliš velké překvapení to není), ale s nimi i Samanta (jež si stihla mezitím pořídit ještě další novou látku na šaty) a kupodivu i Strnadan. Byl doma v Ptačích Zobech, aby dohlédl na „uklízení nepořádku po dracích“, vydal se pak do Nothanu a natrefil tu právě na Samantu, s níž se cestou do hospody stačili dostat do potyčky s několika zloději. Počkali jsme tu ještě na Silwaniel a rozhodli se změnit krčmu, na tu, v níž jsme zrovna byli, měla zhoubný vliv blízká magická universita; neustále tam něco vybuchovalo, jídlo mělo podivné barvy a pivo tu jiskřilo. Slyšel jsem, že někde v Nothanu má hostinec bývalý Hraničář jménem Selenus, a tak jsme se vydali ji hledat. Jeden strážný nás odkázal na hospodu U Supa, vešli jsme tam a rovnou nám došlo, že to nebude ona. Stoly byly obsazené samými postavami v temných kápích, černých pláštích a z rukávů i bot tu na nás blýskaly dýky. Samanta se zmínila, že tu sedí i pár z těch, se kterými se se Strnadanem střetli, a tak jsme chtěli co nejdříve v pokoji odejít. Pár černopláštníků se však zvedlo a drsným hlasem s výhružným tónem po nás požadovali „vstupné“. Hrábl jsem rukou do torny, pronesl také nějakou drsnou větu a výhružně se jim podíval do očí, a tak se raději otočili a odešli k baru. My se také otočili a krčmu spěšně opustili. Sotva jsme však ušli pár metrů, vyběhlo několik hostí hospody ven a spustili znovu, jejich slova by se dala stručně shrnout větou „Peníze, nebo život!“. A kromě toho se chtěli pomstít Samantě. Vystřelili pár šípů a od Strnadana i Silwaniel se jim také dostalo pár střel, načež jeden z nich padl. Zarazili se pár metrů před námi a dožadovali se vydání naší kouzelnice a peněz, my Silwaniel i já tasené meče, Strnadan s kuší v rukou, Finderiel s lukem, Samanta se krčila za námi a Andúne jen tak stál a vypadal soustředěně. Pak ale Strnadanovi nevydržely nervy a vystřelil, vůdce té zlodějské bandy zakřičel k útoku, ale daleko nedoběhli. V levé ruce jsem držel tekuté světlo, z nějž teď vyšlehla jasná záře a já do toho začal odříkávat jednu báseň ve starém jazyku Foroleionu. Je to sice jen neškodná skladba, ale pro neznalé to může znít jako proklínání. Jen okamžik na to zazářil i Alta-El a v té chvíli se zvedl jeden z těch, které už Strnadan skolil k zemi, rozkřičel se, ať se spasí útěkem a vzal nohy na ramena (mám dojem, že s tím měl něco společného Andúne). Nechtěli jsme se tu zdržovat déle, a tak jsme se co nejdříve vydali znovu hledat onu krčmu.
Díky radě několika studentů jsme Selenusova hostince nakonec dorazili, byl to hostinec U Cesty a plně splňoval veškerá očekávání. Objednal jsem večeři pro všechny a přisedli jsme ke dvěma mužům, kteří hráli kostky. Samanta s Finderiel se k nim samozřejmě přidali, jen Silwaniel si sedla do koutku a cvičila na loutnu, jak jí nakázal pan Syslij. Přisedl si k nám i Selenus a rozšířil naše vědění o pár novinek, například i o to, že Andúneho Lauriel zase někam utekla, ačkoli už není u krále v nemilosti. Před devátou jsme museli odejít na schůzku s královým agentem k jižní bráně, aby nám předal pár zlatých na pokrytí výdajů, a tak jsme se s majitelem krčmy pohádali o cenu večeří; on chtěl pět zlatých a já mu dával sedm. Samanta zůstala v hostinci a hrála s pány kostky, ale poslala s námi Broučka, svou sochu. K bráně jsme dorazili včas, ale králův člověk ne a ne se objevit. Když kolem projížděl pochybný vůz, koukl jsem na zbraň kouzelné sochy a prohlásil, že Brouček má dost ostrou halapartnu, což bylo heslo pro Hengistova agenta. Vozka se jen zděsil, práskl do koní a z vozu mu vypadla noha. Andúne se sochou se za ním rozběhli, aby ho přivedli zpět, což vzbudilo trochu rozruchu. Strážní z boudy u brány vyšli a začali zjišťovat, co se děje, jeden pohled na useknutou nohu neunesl. Za chvilku se vrátil náš pyromág s Broučkem, vozem a dalšími vojáky. Všichni jsme se shodli, že došlo k nedorozumění, a pokojně se začali rozcházet. Králův člověk se však neobjevil, a tak jsme se vrátili do hradu a ulehli ke spánku.


Nahoru

dálosti dnešního dne by samy vydaly na celou knihu, o to bude těžší je všechny vměstnat na pár stránek pergamenu. Hned z rána jsme začali pátrat po tom, kam se poděl Weldren, králův člověk, který nám měl včerejšího večera přinést potřebné finance, čekalo nás však nemilé překvapení. Včerejší noci byl totiž zabit, a to dost nehumánním způsobem; něco ho prý doslova roztrhalo a kusy v ulici za chrámem. Rozhodli jsme se to tam co nejdřív prozkoumat, ale příliš jsme toho neobjevili, jen pár rýh ve zdi a jeden důlek, asi jako po šipce; tělo už bylo odvezeno do márnice, a tak jsme se tam vypravili tam, abychom prozkoumali i je. Cestou nám však Andúne zmizel, ale žádné nebezpečí mu jistě nehrozilo, to by nám dal vědět dostatečně nápadným požárem. Místní hrobník a patolog v jedné osobě z nás neměl zrovna dvakrát radost, ale nakonec nás pustil dovnitř, abychom se mohli na nebožtíka podívat a pořádně si ho prohlédnout. Byl to zážitek pro opravdu silné povahy, skutečně to vypadalo, jako by byl roztrhán, ne však něčím, ale podle patologa prý někým. Navíc jsme za jeho nehty objevili vlákno z nějaké světle modré tkaniny a pravou ruku měl posetou malými modrými flíčky, což se objevilo i u dalších dvou, kteří té noci také zemřeli. A podle hrobníka a letmého pohledu i stejným způsobem. Byli to Freln Smoteor, syn místního šlechtice, a hobití zlatník Partheus Peříčko. Ti druzí dva však měli kromě modrých flíčků na jednom prstu i nepatrné říznutí. Poděkovali jsme hrobníkovi za spolupráci, pozvali ho na hostinu, kterou se Arnold rozhodl ten večer u Selenase uspořádat, a vydali jsme se do blízké krčmy U Oběšence, kde Mirathea plánovala poobědvat a kde nás také našel Andúne. Pověděl nám, že nás někdo sledoval, a tak na sebe seslal neviditelnost, vypátral jejich skrýš v prádelně na Severním náměstí (na tom samém, kde sídlí i Andrej Syslij) a zjistil, že jejich vůdce se jmenuje Libet. Což je, jak nám potvrdila Finderiel, shodou okolností vůdce místního zlodějského cechu.
Sotva Mirathea se Samantou poobědvaly, vydali jsme se k domu zesnulého Weldrena, kde jsme podle zpráv měli zastihnout místního velitele stráží – Tyrrona. Cestou na nás ale natrefil jeden ještě mladý zlodějíček, který si chtěl u naší krollky trochu přivydělat, avšak to tvrdě narazil. Měl vlastně štěstí, že ho pouze mírně přimáčkla k zemi a už tu byly stráže. Obrátili ho vzhůru nohama, a tak se z něj vysypal veškerý lup, který kromě Miratheiných zlaťáků a kostěného hřebene čítal i jednu skleněnou kuličku s křížem a jakou tekutinou uvnitř, jíž jsem se ujal. V domě Weldrenově, kam jsme vzápětí dorazili, jsme na Tyrrona i s hlídkou skutečně narazili a po krátké domluvě nám dovolil dům prohledat a obhlídnout i důkazy, jež již oni našli, což vlastně byly jen dvě šipky (jedna zlomená) s úzkými hroty a černým opeřením. V celém domě jsme toho mnoho neobjevili, jen něco přes tři sta zlatých, jež velitel stráže okamžitě zabavil, pergameny popsané nám neznámým jazykem a písmem a Finderiel nakonec nalezla za stolem dobře ukrytou i velice pěkně zdobenou dýku. Byl na ní však znepokojivý nápis hlásající „Krvesaj“ v jazyce temných elfů, jenž se dnes používá snad jen ve Visionském hvozdu. Poradil jsem jí tedy, aby ji raději někam dobře schovala. Ještě než jsme odešli, pokusili jsme se vyzvědět něco dalšího o těch vraždách, ale stráže toho nevěděly o mnoho více než my. Pomohly nám však určit pořadí všech úmrtí a dokonce snad i pachatele. Vezměme to ale popořádku.
Hrabě Aldren Smoteor byl velký pijan a přítel generála Tereba – pijana ještě většího. Včerejšího večera přišel jako obvykle kolem sedmé domů ve značně podroušeném stavu a pozdraviv manželku, zamířil do vrchního patra domu, aby pozdravil syna. Ozvaly se obvyklé výkřiky, protože otec syna často bil (ačkoli na bojišti si prý vždy dokázal udržet dokonale chladnou hlavu), dlouho však nescházel dolů, a tak se manželka vypravila taktéž do vrchního patra, kde však našla syna roztrhaného na kusy a rozražené okno. Hrabě Smoteor zmizel jen v bleděmodrém županu, pravděpodobně celý od krve a od té doby byl nezvěstný. Hobit Peříčko měl zemřít kolem osmé, ale Weldren, který nás měl v devět čekat u jižní brány, se v uličce za chrámem objevil roztrhaný až mezi druhou a třetí hodinou po půlnoci.
Protože generál Tereb chodil každý den od putyky k putyce, rozhodli jsme se pár jich také projít, na naléhání Silwaniel jsme hodlali zamířit k Supovi, kde jsme včera měli menší potyčku se štamgasty, ale nejprve jsme se vydali na něco k obědu (pro Finderiel, mou sestřičku a mne, pro Miratheu další chod a pro Samantu svačinku) do krčmy U Cesty k Selenasovi, poslali po něm Silwaniel opět k panu Syslijovi na hodinu a počkali v hospodě, až nás tam dožene Andúne, který se mezitím zastavil v magické universitě pro naše objednané „křišťálové koule“. Vlastně se skládaly ze dvou částí; jednou byl jakýsi oříšek, který se strčí do ucha a předává hlas, a druhou malá skleněná kulička, do níž se mluví. Hned jsme v krčmě vyzkoušeli, jestli opravdu fungují a můžeme se přes ně spolu domlouvat, když do krčmy naráz vtrhl poručík od stráže s tím, že konečně našli hraběte Smoteora. Vydali jsme se s ním hned na břeh řeky a opravdu! Ležel tam vyplavený s několika šipkami (samozřejmě černé peří) v těle. Měl na sobě potrhaný bleděmodrý župan, stejné barvy jako vlákno zpod Weldrenova nehtu, ruce měl rozdrásané, nehty zničené úplně (jako by se zkoušel prohrabat holýma rukama skrz zeď), byl bos, nohy měl pořezané od střepů a nakonec měl v boku zabodnutý zlatý perořízek s iniciálami P. P. Který jediný se ztratil při vraždě hobita Peříčka. Bylo nám tedy jasné, že hobitího zlatníka i Weldrena a pravděpodobně i Frelna zřejmě zabil on. A docela určitě i s někým dalším, kdo vlastní kuši s šipkami s černými pery. Krátce poté se k nám opět připojila Silwaniel a na její opětovné naléhání jsme se vydali směrem ke krčmě U Supa, kde jsme tušili generála Tereba. Cestou jsme se zastavili jen v Peříčkově zlatnictví, v němž nám nebožtíkův bratr pověděl, že Weldrena viděl naposledy včerejšího večera o půl deváté jít po náměstí, a já se na chviličku zdržel v jednom alchymistickém krámku, abych zjistil, co je zač ta skleněná kulička s křížkem. Prodavač mi vypověděl, že by to měla být kyselina, jež se používá hlavně k rozleptávání zámků, a prodal mi další podobnou kuličku, jež však obsahuje napalm, látku prý to extrémně hořlavou (Andúnemu se podle předpokladů dost zalíbila).
Netrvalo dlouho a už jsme sestupovali do nepříjemného puchu v krčmě U Supa, nechtěli jsme tam dnes prolévat ničí krev a doufali jsme, že místní hosté budou stejného názoru. Za barem jsme spatřili nového hostinského (ten starý bohužel nepřežil včerejší setkání s námi), u stolů několik známých tváří a u baru hledaného generála. Začali jsme ho přemlouvat, aby šel s námi ven, což se zřejmě nezamlouvalo novému hostinskému. Varoval jsem ho, aby si vzpomněl, co se stalo jeho předchůdci, ale snaha byla marná, zavolal si dva svalnaté barbary, a tak jsem zpod pláště vytáhl kuličku s napalmem. Zbledl jako stěna a na chvíli zavládlo v putyce hrobové ticho, napětí se dalo krájet, stejně jako všudypřítomný puch. Nakonec se však hostinský umoudřil a nechal nás si generála odvést. Jen někteří hosté se zmohli na pár výhružek a snad varování. Mno, podařilo se mi rozzlobit zlodějský cech… Tereba jsme odvedli k Selenasovi a zkoušeli z něj ještě opilého vypáčit pár informací, vyzvěděli jsme však jen, že hrabě Smoteor při kartách podvádí. Za vydatné pomoci Selenasovy speciality poeticky zvané Černá zhouba (jedná se o horký nápoj z jakýchsi upražených a rozemletých černých bobů odněkud z dovozu) a následného zásahu mým bylinkovým dryákem na kocovinu se nám podařilo přivést ho stavu střízlivého, ale k ničemu to nevedlo. Snad jen k tomu, že jediný nepřítel hraběte Smoteora podle něj byla jeho manželka, protože ho nechtěla pouštět do hospod. Pozvali jsme ho tedy, aby zůstal na naši oslavu, a to už se začali pomalu scházet hosté. Hned tím prvním byl poručík ze stráže, který nás předtím volal na nábřeží a teď přicházel s novinkou, že našli na břehu u městských hradeb blízko vyústění kanálů stopy. Už jsem se se Silwaniel zvedal, že si je rychle půjdeme prohlédnout, když oknem přiletěl kámen zabalený do zprávy, ať si raději kryjeme záda. Podle Selenase od zlodějského cechu. Samantin Brouček vyběhl ven, aby vrhače dostihl, ale pozdě, tak rychle jako onen zloděj po zdech lézt nedovedl. I tak jsme se však se Silwaniel vydali k řece v naději, že zloději nejdřív dávají varování a nechají nás dnešní večer ještě v klidu. Zloději nás zřejmě v klidu nechali, ale zhruba v půli cesty se v našich naslouchátkách (jak jsem začal těm křišťálovým kuličkám říkat) ozval zvuk podobný nalévání vody do poháru a poté draplavý nepříjemný hlas vykřikující jméno Široko. A pak už zase ticho. Je jasné, že teď už se přes ně nemůžeme o tajných věcech domlouvat s ostatními. O něco obezřetněji jsme tedy pokračovali dál až k bráně, skrz níž nás strážní pustili bez reptání. Jen nás varovali, že mimo město je v noci nebezpečné. Odpověděl jsem, že ve městě se během jediného dne našly tři mrtvoly, kdežto venku jen jedna, načež strážní mírně pobledli. Zamířili jsme se Silwaniel k vyústění kanálu a s tekutým světlem v ruce jsem začal hledat stopy. Byly tam dvoje a jedny z nich byly sotva čitelné, a tak jsem sáhl k troše přírodní magie. Přehrával jsem si v hlavě, co se tu dělo, jak se v místě, kde stopy začínaly objevil hrabě Smoteor, za ním jakýsi elf a dali se spolu do boje. Elf spíš jen hbitě uhýbal a čas od času zasadil ránu, zatímco Smoteor kolem sebe bil jako smyslů zbavený, až se nakonec vyčerpáním a ztrátou krve skácel na zem. Elf poté odešel, po chvilce se vrátil, strčil hraběte do řeky a zase odešel. Ale odešel nikam, stopy zkrátka končily uprostřed trávou porostlého svahu. Zkoušel jsem to tam prohledat, ale až oči mojí mladé sestřičky našly železný kruh na řetězu, patrně od nějakého poklopu. Naznačil jsem jí, aby si vyndala z ucha naslouchátko a vysvětlil jí, že přes něj teď nemůžeme dát ostatním nic vědět, aby se to nedozvěděl onen Široko, dokud nevíme, kdo to je. Pak jsem přes něj Samantě sdělil, že jsme nic krom stop nenašli, a pravdu o řetěze jsme jim všem vypověděli až v bezpečí v krčmě předtím, než jsme šli spát.
Pravda, dnes jsme se vůbec nehnuli z místa ve vyřešení toho, jak získat páně Syslijovu hymnu, ty vraždy nás od toho odtáhly docela pryč. Mám tušení, že by to spolu mohlo nějak souviset (možná je to spíš jen přání), ale žádnou souvislost zatím nenacházím. Žádnou krom toho, že jednou z obětí byl tajný králův agent a zesnulý mladý Freon Smoteor byl Syslijův žák.


Nahoru

20. Leten 1999 T. V.

ž od rána žilo celé město přípravami na zítřejší svátek, Alban Elved (neboli podzimní rovnodennost); kramáři začínali stavět stánky, lidé čistili ulice, rozvěšovali výzdobu a na Hradním náměstí začal vznikat veliký labyrint. Každoročně se zde vystaví a spousta bláznivých dobrodruhů se pokouší projít jeho pastmi a nástrahami, aby je nakonec vynesli zmrzačené nebo polomrtvé na nosítkách, to vše kvůli jednomu artefaktu s ohromnou, leč neznámou mocí – Poháru Čarodějek.
Po snídani jsme se rozhodli, že se vydáme prozkoumat poklop, který Silwaniel včera objevila na břehu řeky, Andúne se však nejprve stavil na magickou universitu, aby zjistil, zda se jim podařilo zabezpečit naše naslouchátka proti odposlouchávání (právě se na tom pracovalo), a já na okamžik zavítal do krámku s magickými hračkami pro maketu kuličky s oním napalmem, jíž jsem si včera objednal (ten člověk opravdu nevěděl, jak se správně smlouvá). A už jsme se konečně chtěli vypravit na břeh řeky, když jsme zjistili, že nás někdo sleduje. Změnili jsme tedy směr, zamířili na náměstí a tam se rozptýlili mezi stánky. Nejzajímavějším cílem mu přišel Andúne, který šel s Broučkem koupit nějakou dýku (je to těžko uvěřitelné, ale dvě dýky stihl během těch pár minut zničit), a my ostatní zatím sledovali jeho (mimochodem, měl jsem pocit, že jsem zahlédl jednu svou známou, ale zřejmě to byl opravdu jen pocit). Po krátké chvíli se k našemu zvědovi nenápadně přimotala Samanta, začala nenucený rozhovor („Vy jste ale fešák...“ nebo „Mno to jsou svaly!“ a „Určitě jste prošel spoustu dobrodružství...“) a během pár chvilek si ho dokonale omotala kolem prstu tak, že až když ho přivedla k nám, si uvědomil, do čeho vlezl. Ovšem držel se statečně a nic nedával znát, a tak musel nakonec na Samantino přimlouvání slíbit, že s námi půjde do podzemí... Chudáček, Goldrik se jmenuje. Andúne ještě odložil Broučka do hradní kovárny, aby tam spravil jednu z těch rozbitých dýk, a už jsme otvírali poklop u řeky. Jak se dalo čekat, vedl do stok. Vydali jsme se tedy po stopách vraha hraběte Smoteora a kupodivu se nám nic (krom puchu, docela podobného tomu v krčmě U Supa) se nám nestavilo do cesty. Až po chvíli zničehonic spadlo ze stropu a stěn porostlých plísní několik kolem půldruhého sáhu dlouhých ještěrů (gobloši se jim říká, dokáží se téměř dokonale schovat i na holé zdi a splynout s ní), kteří se zřejmě rozhodli nás ochutnat. Trošku nás podcenili, tři zaplatili setkání s námi životem, jeden se naštěstí stihl zachránit útěkem, dost ošklivě ale zranili Samantu. Hned jsem jí ránu trochu poléčil a ovázal, ji však nejvíce trápilo, že má zničené šaty... Ty čarodějky.
Po několika dalších zákrutech a odbočkách nás stopy dovedly až k mříži, za níž někam nahoru stoupaly schody, byla však zaopatřena kvalitním zámkem, od něhož samozřejmě nikdo z nás neměl klíč. Už to vypadalo, že se snad budeme muset vrátit s nepořízenou, když se k němu nachomýtla Finderiel a během chviličky ho nějakými paklíči odemkla. Snad ji to naučil Strnadan. Už po pár schodech jsme seshora zaslechly hlasy tlumené dveřmi a náš přítel Goldrik nás samozřejmě prozradil vykřikováním „Hurá na ně!“ a tak podobně. Po pár skocích už jsem byl u dveří, a sotva jsem se u nich zastavil, abych se zaposlouchal, prudce se otevřely a na mne mířila ani ne ze sáhu kuše. Na obličej jejího majitele hrot Alta-Elu. Po drobné konverzaci podobné těm vedeným U Supa jsme usoudili, že jsme v patové situaci, a dveře se zabouchly. Ozvalo se cvakání zámků a přisouvání nábytku. Začali jsme zvažovat, jak dveře otevřít, načež se Samanta s Andúnem shodli na vyhození do povětří. Nechal jsem je tedy, ať si hrají a chtěl sejít dolů, když se pod schody mihl stín, ozvalo se tříštění skla a chodbu zaplnil dým. Jen tak tak jsem stihl zadržet dech, zatímco ostatní se skáceli k zemi; všichni kromě Andúneho a Samanty, která zmizela. Chtěli jsme s naším pyromágem seběhnout dolů, ale v cestě nám bránili dva zlodějíčci. Prvního z nich zasáhlo několik blesků z mého prstenů a ten druhý ho musel z uzounké chodby odtáhnout pryč. Hned za rohem však čekali další a jeden z nich vzal našeho mága obuškem po hlavě, nutno však dodat, že Andúne je pěkně tvrdohlavý, takže se z rány hned vzpamatoval. Já měl větší štěstí a podařilo se mi přeskočit stoku na druhý břeh. Jen jsem se otočil a už letělo pár šipek a dýk. Jen se mihla jasná čepel a Alta-El je všechny srazil. Čekalo tam na nás dohromady asi pět zlodějů, jeden už v bezvědomí, druhý ho táhl pryč, třetí (mimochodem barbar, který dělal vyhazovače v krčmě U Supa) se zrovna otočil a zaútočil obuškem na čtvrtého (s kuší) a ten pátý, celý v černém, že vidět byly jen zelené oči, si konečně všiml kuličky s napalmem v mojí ruce, dostal rozum a začal vyjednávat. A barbar stále zpracovával svého kamaráda s kuší, zatímco se Andúne jen potutelně usmíval. Sotva stačil temnokápník říct pár slov, objevila se těsně za ním Samanta s jednou dýkou u jeho krku a druhou u jistých choulostivých partií. Snažil jsem se s ním docela normálně dohodnout a vyzvědět informace o tom, kdo zabil hraběte, což naše čarodějka docela komplikovala tím, že ho dosti bezohledně sváděla. Zřejmě mu to vadilo, a tak se vysmýkl a objevil se za Samantou z dýkou zase na jejím krku, načež ona jen podotkla, že na to jde docela rychle. Nakonec se nám podařilo s ním dohodnout, že se s jedním z nás sejde v krčmě U Cesty a odpoví nám na naše otázky, nebo alespoň některé z nich. Pak sebral své kamarády a zmizel ve stokách. My jsme zase poprobouzeli zbytek družiny, poslali nebohého Goldrika zpátky k jeho lidem a brzy se vynořili zase na světlo denní.
Opět jsme zamířili k Selenasovi na oběd a ostatním jsem u té příležitosti sdělil, že mám v plánu zajet za Velienou, věhlasnou věštkyní do Rómenny. Do pár dnů bych měl být zpátky, pověřil jsem je tedy, ať si někdo z nich vede zápisky o tom, co se dělo, popřál jim ve všem štěstí a vyrazil. Pevně doufám, že se jim nikomu nic nestane a že město zůstane stát. Cesta ubíhala rychle a bez jakýchkoliv zajímavých událostí a snad dvě hodiny po setmění jsem do Rómenny dorazil. Ubytoval jsem se v místním hostinci a rozhodl se si po cestě trochu odpočinout.


Nahoru

* - Pro neznalé:
Alcinë Lúcalindë je jedna z nejlepších, ne-li rovnou nejlepší bardka Foroleionu a mimo to také Edhelova učitelka (hry na flétnu).
Alta-El je (kupodivu) Edhelův meč, dědí se v jeho rodině už po mnoho generací.
Čcha je horký nápoj z lístků jisté rostliny zalitých horkou vodou nebo povařených, jeho produkcí je znám především Šotokan.
Edhelův nátepník není jen pouhá část zbroje, je v něm ukryt mechanismus na střelbu dlouhých tenkých jehlic a vystřelovací čepel dlouhá téměř jako mečík půlčíků, vyrobil ho Eltann, kovář na Artaedu.
Elen je Edhelova sestra, když zrovna nevyšívá hloupé prapory, je to čarodějka, a vynikající.
Klín Valar se nazývá jedno souhvězdí, je to Eärendil se svými syny, každý se plaví po obloze na vlastní lodi s jedním Silmarilem.
Lauriel je princezna z Morinexu, která utekla a dala se k hraničářům. S Andúnem se milují.
Lossen je název pro zvláštní druh elfího růžového vína, jež se vyrábí z růží.
Morion je bohyní větrů a bouří, viz. sekce Svět - O Bozích.
Neyla je bohyní přírody, viz. sekce Svět - O Bozích.
Nîmran je Edhelův kůň, bělouš, pokud vás to zajímá, špatně se schovává ve tmě.
Rill, čili Rillien Anariel, je Edhelova sestřenice a mistrná lukostřelkyně.
Šaratičník je velmi vzácná rostlinka, po požvýkání jejího kořene se člověk na krátkou dobu pohybuje mnohem rychleji než obvykle.
Tarský val je pohoří spíše kopcovitého typu s bohatými ložisky železa, jež tvoří přírodní západní hranici bývalého Sutelionu a odděluje ho od Foroleionu a Irtilveadu

Úvodní stránka